Ačkoliv od znovusjednocení Německa uplynulo již více než 30 let, rozdíly mezi bývalou Německou demokratickou republikou – NDR (čili neoficiálně „Východním Německem“) a Německou spolkovou republikou – NSR (tedy „Západním Německem“) jsou v určitých aspektech stále patrné a i když se vzájemné rozdíly výrazně zmenšily, zcela odstranit se je dosud nepodařilo. Bývalé Východní Německo má například stále menší hospodářský výkon, nižší mzdy a vyšší nezaměstnanost ve srovnání s někdejším Západním Německem. Nespokojenost a dalo by se říci že i jistá frustrace z přetrvávajících rozdílů se pak propisuje do politických preferencí, což lze nejlépe vidět na mapách volebních výsledků, které prakticky přesně kopírují bývalé hranice NDR a NSR. Stejně jako celé Německo bylo na dvě části rozděleno i město Berlín, které se tak stalo snad nejmarkantnějším a z dnešního pohledu i nejbizarnějším symbolem období nesmiřitelného soupeření mezi „západem“ a „východem“. Není proto divu, že svou cestu po stopách NDR zahájíme právě zde.

Se svými 3.8 miliony obyvatel je dnes Berlín (Berlin) nejen největším městem Německa, ale (po vystoupení Velké Británie) i největším městem Evropské Unie. Ještě ve 20. letech 20. století se však Berlín mohl pyšnit titulem třetího největšího města na celém světě. Historie Berlína sahá do 13. století, kdy zde na křižovatce obchodních cest od Baltského moře do Říma a z Brugg do Nižného Novgorodu vzniklo dvojměstí ležící na opačných březích řeky Sprévy (Spree). Od roku 1451 zde sídlil rod Hohenzollernů, kteří z Berlína vládli nepřetržitě až do roku 1918. Berlín se tak nejprve stal hlavním městem Braniborského markrabství, od začátku 18. století pruského království a od roku 1871 celé Německé říše. Za druhé světová války utrpělo město značné škody a to jednak v důsledku spojeneckého bombardování, tak v souvislosti s tzv. „bitvou o Berlín“, kterou zde svedla německá a sovětská armáda a která fakticky znamenala konec existence německé „Třetí říše“. Po válce byl Berlín stejně jako celé Německo rozdělen do čtyř okupačních zón: sovětské, americké, britské a francouzské. Ze sovětského sektoru se záhy stal tzv. „východní Berlín“ (oficiálně Berlin, Hauptstadt der DDR), americký, francouzský a britský sektor pak daly vzniknout tzv. „západnímu Berlínu“ (West Berlin), jehož situace byla velmi komplikovaná skutečností, že jej kolem dokola obklopovalo pouze území „Východního Německa“ – NDR.

První krize na sebe nenechala dlouho čekat. V noci z 23. na 24. června 1948 bylo sověty přerušeno zásobování západní části města elektřinou a následně došlo k přehrazení všech pozemních i vodních cest do Západního Berlína. Tím začala tzv. berlínská blokáda jejímž smyslem nebylo nic jiného než donutit západní velmoci aby se kontroly nad Berlínem vzdaly. Spojené státy, Velká Británie a Francie však zareagovaly vytvořením leteckého mostu, kterým Západní Berlín zásobovali vším potřebným, včetně potravin a uhlí. Blokáda Berlína trvala a do 12. května 1949, kdy byl přístup do Západního Berlína opět obnoven. Důsledkem pak bylo to, že západním velmocem se kontrolu nad Berlínem (respektive jeho západní částí) podařilo udržet a že sovětům bylo zřejmé, že pokud by se o změnu tohoto stavu pokusili silou, došlo by k vypuknutí vzájemného válečného konfliktu. V následujících letech opustily území NDR téměř tři miliony (tedy přibližně 20 %) obyvatel, z nichž většina využila toho že do západních sektorů Berlína se bylo možné dostat prakticky bez omezení. Státní orgány NDR se tak rozhodly provést opatření, které by těmto útěkům definitivně zabránilo. A tak v noci z 11. na 12. srpna 1961 obsadily vojenské síly NDR hranici se západním Berlínem, kterou nejprve přerušily zábranami z ostnatého drátu, které byly o tři dny později nahradila tzv. berlínská zeď, které město prakticky neprodyšně rozdělila na dalších 28 let. Dnes si asi jen stěží dokážeme představit, kolik tragédií se zde odehrálo – kdy například rodiče zůstali na opačné straně zdi než jejich děti apod. Zejména v prvních dnech došlo k mnoha dramatickým pokusům o překonání zdi – třeba z oken domů stojících přímo u hranice, jejichž okna ještě nebyla zazděna. Ze strany západních velmocí k žádnému zásahu proti stavbě berlínské zdi nedošlo, protože zeď doslova zabetonovala tehdejší stav, čímž odstranila jednu z potenciálních příčin vzniku ozbrojeného konfliktu mezi západem a východem. Stejně tak rychle jako byla postavena však berlínská zeď nakonec i padla. Stalo se tak 9. listopadu 1989, kdy v rámci diskuse o provedení nutných změn přednesl jeden z členů tehdejšího východoněmeckého politbyra usnesení, podle kterého byly povoleny cesty i do „západního“ zahraničí a to přes všechny hraniční přechody. V několika dalších hodinách se u hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem vytvořily mnohatisícové davy lidí, pod jejichž náporem nakonec pohraniční stráž kapitulovala a umožnila volný průchod „na druhou stranu“. Berlínská zeď byla jako jeden z hlavních symbolů komunistického režimu během relativně krátké doby zlikvidována, takže do současnosti se dochovalo jen několik málo úseků. Celý proces pádu komunismu pak byl završen 3. října 1990, kdy došlo ke znovusjednocení Německa.

Do světa bývalého východního Německa vstupujeme na křižovatce ulic Wilhelmstrasse a Niederkirchstrasse. Třída Wilhelmstrasse v minulosti představovala jednu z hlavních dopravních tepen centrální části Berlína. Do roku 1945 byla doslova politickým centrem německého státu, neboť se zde nacházela celá řada ministerstev (například dopravy, výživy a zemědělství, financí apod.) či palác Schwerin, který původně patřil císařskému rodu Hohenzollernů a později se stal sídlem říšského prezidenta. Jak již bylo řečeno, většina zdejších budova byla zničena při bombardování Berlína v letech 1944 a 1945 a následně v bitvě o Berlín. V 50. letech nechal režim NDR všechny trosky budov zbourat. Na prázdném prostranství, které se zde rozprostírá, stávala v minulosti skupina budov sloužících v letech 1933 – 1945 jako velitelství zpravodajské služby Sicherheitsdienst (SD), Geheime Staatspolizei (Gestapo) a Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt – RHSA), jehož prvním velitelem byl nechvalně známý Reinhard Heydrich. Od srpna 1961 tudy vedla Berlínská zeď (Berliner Mauer) jejíž zbytky v podobě vysokých železobetonových panelů zde můžeme spatřit dodnes (jedná se mimochodem o jeden z mála dochovaných úseků zdi). Dva roky po znovusjednocení Německa vznikla nadace, jejímž cílem bylo vytvoření památníků, který by připomínal oběti represí nacistického a komunistického režimu. Tak postupem času vznikla venkovní expozice známá jako Topographie des Terrors („Topografie teroru“), která se skládá jak z již zmíněných zbytků berlínské zdi, tak z odkrytých sklepních segmentů velitelství gestapa, kde bylo za války mučeno a popraveno mnoho politických vězňů. Svým konceptem tak expozice připomíná jakýsi geologický profil tvořený dvěma souvrstvími teroru – nacistického a komunistického.

Hned „za zdí“ si můžeme všimnout monumentální budovy někdejšího ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministerium), kterou zde v letech 1935 – 1936 nechal vybudovat říšský maršál Hermann Göring a která jako jediná jakýmsi zázrakem unikla osudu ostatních vládních budov v okolí. V době svého vzniku se přitom jednalo o jednu z největších kancelářských budov na světě. Po válce ji nejprve využívala sovětská vojenská správa a v roce 1949 byla právě zde vyhlášena Německá Demokratická Republika. Později sloužila jako sídlo rady ministrů NDR a dalších organizací. 16. června 1953 se zde sešlo protestní shromáždění, z něhož následující den vzešlo tzv. východoněmecké povstání v roce 1953, které bylo následně násilně potlačeno sovětskými okupačními vojsky a východoněmeckou policií. Tuto událost zde dodnes připomíná pamětní deska. Po sjednocení Německa zde sídlil fond, který se zabýval privatizací východoněmeckých státních podniků. Jeho první předseda Detlev Rohwedder byl 1.4. 1991 zavražděn příslušníky krajně levicové  organizace Frakce Rudé Armády. Budova pak byla na jeho počest přejmenována na Detlev Rohwedder Haus. Po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1999 zde sídlí spolkové ministerstvo financí.

Na protější straně ulice nás na první pohled upoutá vyhlídkový balón HiFlyer v jehož těsném sousedství se nachází Trabi Museum, jehož expozice připomíná jednu z vůbec nejznámějších a nejslavnějších ikon spojovaných právě s východním Německem – vozidla značky Trabant. Kromě vývoje od původního modelu P70 až po nejznámější a nejrozšířenější Trabant 601 zdejší expozice obsahuje i nejrůznější (často mnohdy velmi odvážné, až bizardní) přestavby z nichž lze zmínit například kombinaci Trabantu a Ferrari označovanou jako Ferrabi či opancéřovanou variantu „Panzertrabi“, která byla využívána při předvojenském výcviku východoněmecké mládeže. Dalším zajímavým exponátem je „policejní Trabant“, jehož bylo vyrobeno 6 kusů, které se však v praxi nikdy neujaly, protože pronásledování jakéhokoliv jiného vozidla bylo prakticky nemožné. Pravým opakem pak je závodní speciál, který byl upraven tak, že mohl dosahovat rychlosti až 196 km/h (jen je otázka, zda někdo jízdu touto rychlostí chce v Trabantu skutečně zažít…).

Ulice Zimmerstrasse, v níž se muzeum nachází, nás posléze dovede na křižovatku s třídou Fridrichstrasse. Právě v těchto místech se v minulosti nacházel jeden z nejznámějších kontrolních bodů (hraničních přechodů) v rozděleném Berlíně označovaný jako Checkpoint Charlie, který je mnohokrát zmiňován v nejrůznějších filmech a románech souvisejících s obdobím studené války (jmenujme třeba alespoň „bondovku“ Chobotnička z roku 1983 či film Most špionů z roku  2015). Zajímavostí je, že tento přechod byl určen pouze pro cizince, diplomaty a příslušníky ozbrojených sil „čtyř mocností“ (tedy USA, Velké Británie, Francie a SSSR). Dva měsíce po stavbě berlínské zdi zde došlo k vzájemné demonstraci síly mezi americkou a sovětskou armádou, při němž tanky obou velmocí stály jen 100 metrů od sebe na obou stranách kontrolního pásu. Tato patová situace nakonec pokojně skončila dohodou mezi Sověty a Američany čímž došlo k opětovnému snížení napětí. Po pádu berlínské zdi byla zařízení hraničního přechodu odstraněna, ale o deset let později, 13. srpna 2010 (u příležitosti výročí stavby berlínské zdi) se sem vrátila jeho kopie skládající se ze strážní budky s obranným valem z pytlů s pískem. Obnovena byla i cedule informující opouštějící osoby o tom, že „opouštějí americký sektor“.

Hned vedle bývalého hraničního přechodu se nachází Muzeum berlínské zdi (Mauermuseum), které bylo založeno v roce 1962 aktivistou za lidská práva Rainardem Hildebrandtem. Expozice se zaměřuje jednak na vznik rozdělení Berlína (a potažmo pak celého Německa) a posléze zejména na příběhy lidí, kterým se podařilo Berlínskou zeď překonat. Prohlédnout si zde můžeme třeba kopii mapy, která byla v průběhu postupimské konference použita pro vymezení jednotlivých okupačních zón v Německu a Rakousku či připomínku leteckého zásobování Berlína v době tzv. berlínské blokády. Kromě toho je tu vystavena i celá řada dokumentů, fotografií a exponátů zachycujících způsoby, jakými se lidé pokoušeli ostře střeženou hranici překonat (ať to byl třeba známý „tunel pod berlínskou zdí“, či různě upravená auta, horkovzdušné balóny či dokonce jakási miniponorka). Pro nás je výstava o to zajímavější, že jsou zde uvedeny příběhy i několika občanů tehdejšího Československa.

Od hraničního přechodu Checkpoint Charlie se však nyní vraťme zpátky na třídu Wilhelmstrasse, po níž budeme pokračovat dál směrem k severu. Za malý okamžik se ocitáme na křižovatce s ulicí Vosstrasse. Při pohledu na zdejší současnou zástavbu by zřejmě jen málokoho napadlo, že se právě nacházíme v místech, kde stávalo tzv. Nové říšské kancléřství, které zde nechal v roce 1938 podle plánů Alberta Speera vybudovat Adolf Hitler, jenž také v jeho podzemním bunkru spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu. Po Hitlerově bunkru a říšském kancléřství zde však dnes nenajdeme ani nejmenší stopy, protože dnes tuto plochu pokrývají paneláky z 80. let 20. století.

Třída Wilhelmstrasse nás nakonec přivede až do těsného sousedství dalšího nezaměnitelného symbolu Berlína, kterým je Braniborská brána (Brandenburger Tor), s níž je spojena celá řada důležitých historických událostí. Původně vznikla v roce 1734 jako celní brána v opevnění Berlína. Její současná podoba pochází z let 1788 – 1791, kdy ji nechal ve stylu ranného klasicismu přestavět pruský král Fridrich Vilém II. Podle tradice pak centrálním polem brány mohl projíždět pouze císař či příslušníci císařské rodiny. Brána dosahuje výšky 26 metrů, přičemž jejím hlavním prvkem je série 15 m vysokých pískovcových sloupů v antickém stylu. Budova je ozdobena nejrůznějšími ornamenty a reliéfy, přičemž její hlavní dominantou je bronzová socha čtyřspřeží (kvadrigy) představující bohyni míru Eirene vjíždějící do města. Na konci druhé světové války byla Braniborská brána silně poničena bojovými operacemi. V 50. letech byla opravena a to za vzájemné spolupráce obou německých států (NDR i NSR). Po vztyčení berlínské zdi se brána ocitla v hraničním pásmu, a nebyla tak veřejnosti přístupná (zeď probíhala praktiky přímo před bránou). V roce 1987 zde proběhl historický projev amerického prezidenta Ronalda Reagana adresovaný prvnímu tajemníkovi Michailu Gorbačovovi („Pane Gorbačove otevřete tuto bránu, pane Gorbačove strhněte tuto zeď“). Zeď nakonec v prosinci 1989 skutečně stržena byla a Braniborská brána se stala jedním ze symbolů znovusjednocení země.

Krátkou zkratkou přes nedaleký park se záhy dostáváme na Náměstí Republiky (Platz der Republik) před nímž se rozkládá budova Německého spolkového sněmu – Reichstag. Novorenesanční budova byla vybudována v letech 1884 – 1894 podle projektu Paula Wallota jako sídlo německého říšského sněmu. Svému účelu sloužila až do roku 1933 kdy byla úmyslně zapálena a tento čin (známý jako „požár říšského sněmu“) se následně stal záminkou k masovému omezování lidských práv (např. svoboda tisku, shromažďování, listovní tajemství apod.) právě nastoupivším nacistickým režimem. Budova říšského sněmu byla dále poničena během bitvy o Berlín, kdy se (možná poněkud paradoxně) stala jakýmsi pomyslným cílem bojových operací rudé armády. Reichstag bránilo kolem 5000 mužů jednotek Waffen-SS a Volksturmu (domobrany) a teprve třetí útok sovětů za podpory tanků a dělostřelectva byl úspěšný. 30. dubna 1945 vyvěsila ve 22:40 čtveřice rudoarmějců na střeše Reichstagu sovětskou vlajku. Protože se vše odehrálo v noci a bez přítomnosti fotografů, byl celý akt ještě jednou zopakován 1. května 1945 ráno (právě odtud pak pochází jedna z nejikoničtějších fotografií druhé světové války). Po rozdělení Berlína se budova říšského sněmu stejně jako nedaleká Braniborská brána ocitla v těsné blízkosti hranice (která procházela prakticky přímo před budovou), ale s tím rozdílem, že Reichstag se ocitl v západní části města. O opravě budovy bylo rozhodnuto teprve v roce 1956 a k její vlastní realizaci došlo v letech 1961 – 1964. Poté byla využívána pro různá reprezentační setkání. Po znovusjednocení Německa bylo rozhodnuto o přesunu spolkového sněmu (sídlícího do té doby v Bonnu) zpět do Berlína. Proto byla vypsána architektonická soutěž na další opravu, která proběhla v letech 1995 – 1999. Její součástí pak byla i stavba nové prosklené kopule, která dnes slouží jako vyhlídka a je přístupná veřejnosti (k její návštěvě je ale potřeba absolvovat přísnou bezpečnostní prohlídku).

Vraťme se však zpátky k Braniborské bráně, o níž směrem na východ vede třída Unter den Linden, která své jméno získala podle aleje lip lemující pěší část bulváru mezi dvěma jízdními pruhy. Původně spojovala královský zámek Berliner Stadtschloss s královskou loveckou oborou Tiergarten. První lipová alej zde byla údajně vysazena v roce 1647. Za druhé světové války však byla většina stromů pokácena a jejich dřevo využito na otop. Samotná ulice pak byla v bojích o Berlín využívána jako provizorní letiště. K obnově lipové aleje pak došlo v průběhu 50. let 20. století. Třída Unter den Linden nás dovede před historický kampus Humboldtovy university (Humboldt Universität), která byla v roce 1809 založena pruským králem Fridrichem III. na popud reformátora a jazykovědce Wilhelma von Humboldta po němž také získala své jméno. Jedná se tak o nejstarší berlínskou univerzitu, která za dobu své existence dala světu hned 55 laureátů Nobelovy ceny (mezi nimiž nechybí například taková jména jako Albert Einstein, Max Planck či Robert Koch). Jako sídlo univerzity byl vybrán palác po mladším bratrovi Fridricha II. Velikého, jehož jezdeckou sochu z roku 1851 si zde můžeme rovněž prohlédnout. Pod vlastní jezdeckou sochou se na vysokém soklu nachází bronzové plakety a figury 74 významných mužů, kteří se zasloužili o vznik Pruska co by jedné z nejsilnějších evropských velmocí 18. století.

Na opačné straně ulice si můžeme všimnout budovy státní opery (Staatsoper Unterden Linden, zkráceně též „Lindenoper“), která byla otevřena roku 1743 pod patronací pruského krále Fridricha II. (tehdy pod názvem Königliche Oper). V minulosti zde působila celá řada slavných hudebníků, mezi nimiž byl třeba Richard Strauss či Herbert von Karajan. Za druhé světové války byla budova opery nejdříve v roce 1941 poničena spojeneckým náletem, ale Adolf Hitler ji nechal přednostně opravit ve snaze utužit morálku berlínského obyvatelstva. Podruhé byla poničena bombardováním v roce 1945, avšak v letech 1951 – 1955 došlo k její opětovné obnově. Velmi podobný osud pak potkat i katedrálu svaté Hedviky Slezské (Sankt Hedwigs Katedrale) nacházející se v rohu náměstí Bebelplatz hned za budovou státní opery. Katedrála byla postavena v klasicistním stylu v letech 1747 – 1773 jako první katolický chrám vybudovaný po období reformace (během nějž se naprostá většina obyvatel severovýchodních oblastí dnešního Německa přihlásila k protestantskému vyznání). Po porážce rakouské císařovny Marie Terezie získal tehdejší pruský král Fridrich II. Veliký velkou část území Slezska, kde naopak většinu obyvatel tvořili katolíci, kteří s v následujících letech začali stěhovat do větších německých měst včetně Berlína. Katedrála svaté Hedviky se tak stala největší katolickou katedrálou v Berlíně. Budova na první pohled zaujme svou mohutnou kopulí sahající do výšky 75 metrů, jejíž současná podoba pochází z období rekonstrukce z let 1952 – 1963, kdy byla katedrála obnovena poté, co byla v roce 1943 těžce poškozena spojeneckým náletem.

Krátký most přes řeku Správu nás přivádí na tzv. Ostrov muzeí (Museumsinsel), jehož jméno odkazuje na skutečnost, že zde najdeme pětici nejvýznamnějších berlínských muzeí k nimž patří tzv. Staré muzeum (se sbírkou antického umění), Nové muzeum (zaměřené především na sbírky ze starého Egypta), Pergamonské muzeum (se sbírkami islámského umění), Stará galerie (se sbírkou umění 19. století) a Bodeho muzeum (hostící sbírku středověkého a byzantského umění). Zdaleka nejviditelnější a nejimpozantnější stavbou je zde ovšem Berlínský Dóm (Berliner Dom). Jeho historie sahá do roku 1451, kdy získal své renesanční základy. Ačkoliv se původně jednalo o katolický chrám, v roce 1539 jej převzali protestanti. Svou současnou novorenesanční podobu získal v letech 1894 – 1905 kdy byl z iniciativy císaře Viléma II. Přestavěn podle projektu architekta Julia Karla Raschdorffa. Podobně jako mnohé další historické budovy v okolí byl i tento dóm těžce poškozen v důsledku bombardování za druhé světové války. Zajímavostí je, že i když se nachází na území bývalého „východního Berlína“, na jeho obnově, která proběhla v letech 1975 – 1993, se podobně jako v případě Braniborské brány podílely oba německé státy. Jednalo se tak o nejdelší a nejrozsáhlejší spolupráci v oblasti obnovy válkou zničených historických budov mezi NSR a NDR. V současnosti je Berlínský dóm kromě bohoslužeb využíván pro koncerty a významné státní obřady.

Podobný, i když možná ještě o něco dramatičtější, osud pak potkal i Berlínský palác (Berliner Schloss), který byl mezi lety 1443 – 1918 nejprve sídlem braniborských kurfiřtů, později pruských králů a  ještě později německých císařů. Jeho nejvýraznějším prvkem byla 60 metrů vysoká kopule z roku 1845, která v době svého vniku byla jednou z hlavních dominant celého města. Všimnout si jí zde můžeme i dnes podíváme-li se od Berlínského dómu na opačnou stranu ulice. Nicméně to co zde vidíme je již pouhá replika, protože původní palác byl za druhé světová války těžce poškozen a v roce 1950 byl následně srovnán se zemí. Na jeho místě pak v letech 1973 – 1976 vyrostl monumentální Palác Republiky (Palast der Republik), jenž sloužil jako sídlo východoněmeckého parlamentu (Volkskammer). Tak jako byla v budově někdejšího ministerstva letectví (kterou jsme navštívili hned zpočátku naší procházky Berlínem) v roce 1949 vyhlášena NDR, zde došlo naopak k jejímu zániku, protože právě tady proběhlo v noci z 22. na 23. srpna 1990 hlasování na jehož základě následně došlo ke znovusjednocení Německa, a tím i k zániku Německé demokratické republiky. Vlastní budova pak byla uzavřena přičemž se nejprve uvažovalo o její rekonstrukci. V roce 2003 však padlo rozhodnutí o její demolici. Zajímavostí je, že ocel, které v průběhu demolice z budovy vytěžena byla údajně vyvezena do Spojených Arabských Emirátů, kde byla později využita při stavbě nejvyššího mrakodrapu světa Burj Khalifa. Na stejném místě pak byla v roce 2015 zahájena stavba repliky původního paláce, která byla dokončena v roce 2020, ale v důsledku pandemie COVID-19 bylo její otevření odloženo až na rok 2021. Berlínský palác, dnes známý pod jménem Humboldt Forum, tak téměř doslova vstal z prachu a popela a dnes v jeho interiéru nalezneme muzeum mimoevropského umění.

Naše cesta centrem Berlína nás již nezadržitelně přivádí na náměstí Alexandderplatz, avšak než se sem dostaneme, zastavíme se ještě chvíli před berlínskou radnicí Rotes Rathaus, která své jméno získala podle typické barvy své fasády vytvořené z červených cihel. Od období napoleonských válek a ještě více po revolučním roce 1848 se stále větší část veřejnosti domáhala účasti na politickém životě města. Z tohoto důvodu neustále se zvyšujících nároků přestávala kapacitně dostačovat budova „staré radnice“. Proto byla v letech 1861 – 1869 postavena podle projektu Hermanna Friedricha Waesemanna nová radnice, jejíž dominantou se stala 74 metrů vysoká hodinová věž. V průběhu bombardování Berlína za druhé světové války byla i tato budova téměř zničena, ale na rozdíl od jiných staveb v Berlíně bylo rozhodnuto o jejím obnovení podle původních plánů, k němž došlo mezi roky 1951 – 1956. Budova pak sloužila jako radnice „východního Berlína“ a o svou funkci nepřišla ani po sjednocení obou německých států. Také dnes je sídlem berlínského starosty a současně i vlády spolkové země Berlín.

Nyní se již dostáváme na zmíněné náměstí Alexanderplatz, které v dobách NDR plnilo funkci centrálního náměstí „východního Berlína“. Původně se jednalo o dobytčí trh nacházející se již mimo hradby středověkého města. Své jméno získalo u příležitosti návštěvy ruského cara Alexandra I. v roce 1805. V roce 1882 zde bylo postaveno nádraží, čímž se náměstí stalo jedním z hlavních dopravních uzlů Berlína. Jenou z nejznámějších turistických atrakcí jsou zde hodiny Weltzeituhr, které zde byly instalovány v roce 1969 u příležitosti 20. výročí vzniku NDR. Neobvyklou konstrukci hodin tvoří čtyřiadvacetiboký sloup jehož jednotlivé stěny odpovídají hlavním časovým pásmům světa, přičemž jsou zde vyryta jména měst, která se v daném časovém pásmu nacházejí. Čísla od 1 do 24 se postupně otáčejí, a umožňují tak odečtení aktuálního času v daném časovém pásmu.

Na samotný závěr naší prohlídky Berlína jsme si nechali návštěvu Berlínské televizní věže (Berliner Fernsehturm), která je díky své blízkosti k náměstí Alexanderplatz často přezdívána jako „Alex Turm“. Od doby svého dokončení je berlínská televizní věž zdaleka nejvýraznější dominantou celého města, protože ji lze zahlédnout prakticky odkudkoliv. Svou výškou 368 metrů se jedná o nejvyšší stavbu v Německu a 3. nejvyšší stavbu v Evropské unii. Počátku projektu nové věže spadají do počátku 50. let. Tehdy však byla její stavba plánována na jihovýchodním okraji Berlína nedaleko letiště Schönefeld. Protože panovaly obavy, že by tak vysoká stavba mohla znamenat riziko pro leteckou dopravu, byla nakonec umístěna do samotného centra Berlína. Stavba věže probíhala v letech 1965 – 1969 přičemž stejně jako v případě již zmíněných „světových hodin“ bylo i její dokončení plánováno k příležitosti jubilejního výročí vzniku NDR. Na vrcholu věže je ve výšce 203 metrů umístěna dutá koule, v jejímž nitru se nachází vyhlídkový ochoz přístupný veřejnosti. Přehlédnout odtud můžeme prakticky celý Berlín včetně mnohých historických budov a památek, z nichž velkou část jsme v rámci své procházky postupně navštívili. U této příležitosti je pak zajímavé sledovat, jak se liší charakter zástavby mezi někdejším západním a východním Berlínem. Vůbec nejpůsobivějším je naplánovat si návštěvu televizní věže tak, abychom zde zažili západ Slunce, který výhled na město ještě umocní, protože pokud vyjde počasí. Zabarví se celý Berlín do růžové záře večerních červánků. V tomto ohledu je pak dobré zmínit, že vstupenky na vyhlídkovou plošinu je potřeba rezervovat vždy na konkrétní čas, přičemž doba kolem západu Slunce je obecně velmi žádaná, a rezervaci je tak potřeba provést s dostatečným časovým předstihem.