Skořice – Kolvín – Padrť – Zadní Záběhlá – Přední Záběhlá – Dolejší Padrťský rybník – V aleji – Hořejší Padrťský rybník – Nad Padrťskými rybníky – skála Marie Terezie – Kolvín – Skořice (15 km, 4:30, ↗ 225 m↘ 225 m)

Dnes již zaniklá obec Kolvín se rozkládala pod vrchem Palcíř (725 m n. m.) přibližně 2.5 km jihovýchodně od Skořic. Výchozím místem pro náš dnešní výlet bude velké parkoviště (placené) na konci Skořic odkud se vydáme dál po silnici do nitra bývalého vojenského újezdu. Tato silnice se záhy prudce stočí doprava a současně nás vyvede z lesa na rozsáhlou travnatou pláň pokrytou roztroušenými stromy a křovisky představující území někdejší vojenské střelnice Kolvín, o níž si však něco řekneme až později. Záhy také narazíme na křižovatku s modrou turistickou značkou, na níž máme hned dvě možnosti jak pokračovat v další cestě. První možností je odbočit ze silnice, po které právě jdeme, směrem doleva a dále se vydat do mírného stoupání podél lesa, které nás zavede nejprve k malému lesnímu rybníčku, v současnosti (tj. 2020) však vypuštěnému. Za tímto rybníčkem pak musíme modrou značku nakrátko opustit a dál pokračovat směrem doprava po lesní cestě, která nás přibližně po 500 metrech dovede k silnici, kde se opět zpátky setkáme s modrou turistickou značkou. Během počátečního stoupání se za hezkého počasí z cesty otevírají daleký výhledy do krajiny jižních Čech. Druhou možností pak je pokračovat po silničce vedoucí z parkoviště ve Skořicích stále rovně. Silnice záhy vejde zpět do malého lesíka rozkládajícího se v místech, kde se dříve rozkládala vlastní vesnice Kolvín. Silnice se zde opět poměrně prudce stáčí a dále pokračuje směrem k západu až ke křižovatce s lesní cestou, po níž bychom přišli, pokud bychom využili první z popisovaných variant trasy. Obě varianty nás tak jinými slovy nakonec dovedou na stejné místo, a jde tedy čistě jen o to, zda vrchol Palcíře obejdeme ze severu (první varianta) nebo z jihu (druhá varianta).

Zastavme se ale nyní chvíli přímo u již zmíněné vesnice Kolvín. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1381 v souvislosti s jejím převzetím do majetku jistého Nechvala známého též jako Kolvín z Kolvína, který by synem prvního držitele nedalekého hrádku Dršťka Dobrohosta z Ronšperka. Velmi nepatrné pozůstatky tohoto hrádku, který zpustl někdy v polovině 16. století, bychom pak mohli najít na skalním hřebínku táhnoucího se přibližně 1.5 kilometru na západ odtud (při západním okraji bývalé střelnice). Zajímavý je samotný původ jména Kolvín, který pravděpodobně souvisí s latinským slovem „calvus“ (tedy „holý“) a který možná odkazuje na holohlavého (tedy plešatého) majitele vesnice. Koncem 19. století zde žilo necelých 600 obyvatel, ale protože zdejší chudý kraj poskytoval jen tvrdé živobytí, začali lidé postupně odcházet do větších vesnic či měst v okolí (většina zdejších obyvatel se živila buď jako lesní dělníci nebo průmyslových podnicích na Rokycansku). Počet obyvatel Kolvína se proto neustále snižoval, takže před druhou světovou válkou měla obec již jen necelých 400 obyvatel a 80 domů. Brdská dělostřelecká střelnice založená v roce v roce 1926 existenci vesnice zatím nijak neomezovala, neboť vesnice se tehdy nacházela mimo území vojenského prostoru (střelnice se naopak se stala jakousi – dnes bychom řekli – turistickou atrakcí).

Zlom v dalších osudech Kolvína však nastal v roce 1941, kdy bylo německou okupační správou rozhodnuto o rozšíření vojenského území směrem na západ, s tím, že obce, které se ocitnou uvnitř tohoto území, budou vystěhovány. Do toho všeho pak navíc zasáhla příroda v podobě větrné smrště, které v noci ze 14. na 15. listopadu 1941 přehnala přes Brdy a způsobila rozsáhlé lesní polomy. Tato událost pak znamenala určité přehodnocení původních záměrů o vystěhování obcí a to tak, aby zde zůstala pracovní kapacita potřebná ke zpracování obrovského množství dřeva, které zde bylo najednou k dispozici. Díky tomu mohli například obyvatelé nedaleké Padrti a Záběhlé zůstat ve svých domovech. Naproti tomu Kolvín byl skutečně vystěhován a následně zde byl vybudován pracovní tábor, kam byli sváženi vězni a váleční zajatci na práci na likvidaci polomu. V souvislosti s tím byla také vybudována lesní úzkokolejná železnice pro dopravu dřeva známá jako „kolvínka“, která vedla v místech dnešní silnice ze Skořic do Trokavce. Pracovní tábor byl zlikvidován na konci války. Většina původních budov vesnice však zůstala zachována, byť ve značně zdevastovaném stavu, takže se sem po válce mohla vrátit část původních obyvatel (jednalo se asi o 130 osob). Nadějím na postupnou obnovu vesnice však udělal přítrž rok 1951, kdy bylo naopak rozhodnuto o jejím vysídlení a likvidaci. Místní obyvatelé museli své domovy opustit znovu – a tentokrát již definitivně. Poslední z nich odešli v roce 1953. Poté byla vesnice zbourána. Dnes tedy můžeme ve zdejších křovinách nalézt jen kamenné podezdívky a zachované sklepy původních budov. Někdejší vesnici tak dnes připomíná budova bývalého transformátoru (připomínající jakousi věžičku) rozstřílená všemi možnými druhy zbraní a později předělaná na posed (při aktuálním stavu stavby bych na něj ale rozhodně nelezl…).

Na místě původní obce vznikla dvojice střelnic. První z nich, střelnice Kolvín – sever, se rozkládala na ploše mezi parkovištěm ve Skořicích a samotnou obcí Kolvín. Silnice, po kterém jsme se přišli, tak prochází prakticky středem této plochy. Střelnice sloužila ke cvičným střelbám bojových vozidel pěchoty (BVP), a dále pak z protitankových a protiletadlových zbraní. Palebná postavení se nacházela ve spodní (tj. západní) části plochy, která je dodnes ze svahu dobře rozpoznatelná a dodnes zde stojí jakási bouda (která pravděpodobně sloužila pro řízení střeleb). Směrem k vrcholu Palcíře se pak táhlo celkem 8 drah pro vlekání terčů (pomocí motorových navijáků) o délce přibližně 800 metrů. Tyto dráhy jsou dodnes poměrně dobře rozpoznatelné na leteckých snímcích střelnice. V terénu si jejich průběhu můžeme všimnout například podle úseků sestavených z dlažebních kostek přetínajících jinak asfaltovou silnici.

Směrem na jih od bývalé obce se pak nacházela plošně mnohem rozsáhlejší střelnice označované jako Kolvín – jih. V rámci tohoto areál probíhaly jednak střelby protitankový a dělostřeleckých jednotek, pro jejich potřeby zde bylo vybudováno 9 terčových drah o délce 1500 m a 4 pojezdové dráhy o délce 400 m. Další součástí tohoto areálu pak byla i pěchotní střelnice určená ke střelbám z ručních zbraní (pistolí, samopalů, kulometů, pušek…). Střelby byly řízeny z řídící věže, které se (na rozdíl od podobné věže umístěné na nedaleké Padrťské střelnici) dodnes dochovala v nejzápadnější části celého areálu. Dostat se k ní lze velmi jednoduše pomocí silnice vedoucí samým středem bývalé střelnice (o odbočce, která sem míří, se zmíníme ještě později, neboť se kolem ní budeme vracet na naší zpáteční cestě).

Naše další cesta povede z míst bývalé obce Kolvín dále po modré značce, která nás přibližně po 1 kilometru mírného stoupání dovede až ke křižovatce pod vrcholem Palcíře, kam nás dovede i alternativní trasa popsaná výše. Silnice, po níž jsme přišli (pokud jsme zvolili druhou z obou variant) se zde poměrně prudce stáčí směrem doprava (kam pokračuje i modrá značka). My však budeme pokračovat po lesní cestě stále rovně (pokud jsme naopak zvolili první variantu trasy, musíme se zde držet vlevo). Cesta nás povede lesem, z něhož se záhy vynoříme v loukách nad bývalou obcí Padrť (kterou jsme ale navštívili již v rámci předchozího výletu). Odkud se rovněž otevírá jeden z nejhezčích výhledů na nedaleký vrchol Praha (862 m n. m.), který je jednoznačně rozpoznatelný díky věži meteorologického radaru. Podél lesa postupně sestoupíme až ke křižovatce ve tvaru „T“, na níž odbočíme směrem doprava a záhy se dostaneme na rozcestí v místech, kde dříve stála již zmíněná obec Padrť. Dostáváme se na další rozcestí, kde máme opět dvě možnosti jak pokračovat v další cestě. Pokud si chceme celý výlet zkrátit, stačí pokračovat stále rovně (po červené značce), čímž se záhy dostaneme ke hrázi Dolního Padrťského rybníka. Pokud máme čas a chuť, můžeme se po červené značce vydat opačným směrem – tedy z našeho nynějšího pohledu doleva. Zde nejprve překonáme tok říčky Klabavy a následně začneme stoupat bezlesou plání až do míst, kde stála další ze zaniklých brdských obcí Záběhlá.

Obec Záběhlá se dělila na dvě části: Zadní Záběhlou (v jejímž prostoru se právě nacházíme) a Přední Záběhlou (kam dorazíme za chvíli). Historie obce sahá do roku 1730, kdy ji založil pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg (1651 – 1731), který chtěl do této oblasti přivést více pracovních sil na práci v okolních lesích. Novým osadníkům, kteří sem přišli, byly dány pozemky pro stavbu chalup a na 12 let jim byla prominuta robota. Kromě práce v lesích se zdejší obyvatelé věnovali také pálení milířů (výrobě dřevěného uhlí) či pracovali v okolních železných hutích. O tom, jak tvrdé pracovní podmínky zde panovaly, celkem výmluvně vypovídá alternativní jméno vesnice – „Mozolov“ (který je uveden i na mapách II. vojenského mapování). Počet zdejších obyvatel kulminoval v roce 1890, kdy zde žilo 565 obyvatel, jejichž počet však od té doby dále spíše klesal. Podobně jako v případě nedalekého Kolvína i do osudů Záběhlé zasáhla druhá světová válka, kdy byla část původních obyvatel vystěhována a zůstat zde směli jen ti, kteří pracovali na likvidaci lesních polomů z listopadu roku 1941. Po konci války se původní obyvatelé začali vracet zpět, neboť i zde zůstaly původní budovy více méně nepoškozené. V roce 1951 však bylo rozhodnuto, že obec bude vysídlena, zbourána a její území připadne k rozšířenému vojenskému újezdu Brdy. S tak se také hned následující rok stalo. V průběhu 70 let byla na ploše mezi Zadní Záběhlou a Dolním Padrťským rybníkem vybudována střelnice označovaná jako střelnice Padrť sloužící pro střelby z tanků, bojových vozidel pěchoty, děl, houfnic a protitankových zbraní. Střelnice se skládala z 9 terčových drah o délce 1200 m (ve směru mezi Dolním Padrťským rybníkem a Zadní Záběhlou) a 3 pojezdových drah o délce 300 m (nacházejících se na východním břehu Dolního Padrťského rybníka). Další palebné pozice se pak nacházely na bezlesé pláni rozkládající se nad západním břehem Dolního Padrťského rybníka, v jejíž nejzápadnějším cípu stála také věž, z níž bylo prováděno ovládání terčů a řízení paleb. Na rozdíl od střelnice Kolvín- jih  však byla tato věž již zbourána.

Od rozcestí v místě bývalé Zadní Záběhlé se pak vydáme směrem k jihu. Silnice by nás po dalším přibližně 1.5 kilometru dovedla do míst, kde stávala Přední Záběhlá. Pokud si však chceme zkrátit cestu, můžeme z této „hlavní silnice“ po asi 200 metrech odbočit směrem doprava na jinou silnici, která probíhá podél někdejších terčových drah, prakticky středem samotné střelnice. Dodnes si zde můžeme všimnout pozůstatků různých zařízení, která (pravděpodobně) sloužila k ovládání terčů. Tímto způsobem se pak poměrně pohodlně dostaneme na další křižovatku, z níž se pak rychle dostaneme až na hráz Dolního Padrťského rybníka, podél jehož západního břehu pokračujeme dále po červené značce až k rozcestí „V aleji“. Zde červenou značku opět opustíme (dovedla by nás až ke hrázi Horního Padrťského rybníka) a namísto toho pokračujeme dále po silnici po trase cyklostezky č. 315 k rozcestí „Nad Padrťskými rybníky“. Zde odbočíme doleva a velmi mírným stoupáním dojdeme k dalšímu rozcestí, v jehož blízkosti se v lese vpravo od cesty nachází skalní útvar známý jako „skála Marie Terezie“.

Po dalším zhruba tři čtvrtě kilometru vyjdeme z lesa a před námi se otevře prostor bývalé střelnice Kolvín – jih. Opět si zde můžeme všimnout úseků vyskládaných z dlažebních kostek, které na některých místech křižují jinak asfaltovou silnici a které představují části někdejších terčových drah střelnice. Po přibližně 400 metrech pak narazíme na odbočku oddělující se z naší trasy směrem doprava a vedoucí až kamsi na druhou stranu areálu. Pokud bychom se po této cest vydali, došli bychom nejprve k pojezdovým drahám a následně až k již dříve zmíněné velitelské věži, z níž probíhalo řízení cvičných střeleb a ovládání terčů. Je ale potřeba počítat s tím, že celá tato zacházka měří v jednom směru 2 kilometry, avšak i od areálu věže se lze celkem jednoduše dostat po okraji střelnice až k parkovišti ve Skořicích. V opačném případě (tj. pokud si zacházku ke věži nechceme udělat) stačí pokračovat stále rovně, až narazíme na křižovatku s modrou značkou v místech bývalé obce Kolvín, kudy jsme již procházeli v úvodní části naší trasy.

Vzhledem k tomu, že podobně jako v případě velká části výletů po území bývalého vojenského prostoru se pohybujeme po asfaltových silnicích či alespoň zpevněných lesních cestách je tato trasa vhodné nejen pro pěší výlet, ale stejně tak se dá absolvovat jak na kole, tak v zimě na běžkách.