Řevnice – Řevnický les – Pod Strážným – Babka – Skalka – U Trojáku – U Šraňku – Korunka – Všenory (15.5 km, 5:00, ↗ 425 m, ↘ 425 m)
Oblast známá pod názvem Hřebeny se táhne severovýchodním směrem od údolí říčky Litavky, které jí odděluje od středních Brd, a pokračuje až na samotný jižní okra Prahy, kde ji ukončuje údolí Vltavy u Zbraslavi. I když se z hlediska oficiální geomorfologického členění jedná o samostatnou jednotku, v běžněji používaném chápání je tato část chápána jako tzv. severní Brdy. Na rozdíl od středních Brdy, které byly po dlouhou dobu existence zdejšího vojenského prostoru nepřístupným územím, byly severní Brdy vždy hojně navštěvovány, k čemuž bezesporu přispěla jak blízkost ku Praze, tak i dobré dopravní spojení s ní. Není proto divu, že tudy vedla i třetí nejstarší značená turistická trasa v Čechách, která vznikla z iniciativy Klubu Českých Turistů (KČT) již v roce 1889. Právě tato trasa pak bude tvořit první část našeho dnešního výletu.
Oproti většině popisovaných tras se tentokrát nebude jednat o okruh, kdy výchozí místo odpovídá místu cílovému. To ovšem v tomto případě vůbec ničemu nevadí, neboť start i cíl leží na stejné železniční trati spojující centrum Prahy z Berounem. Ideálním výchozím místě je nádraží v Řevnicích, odkud pokračujeme po zelené turistické značce přes Náměstí Jiřího z Poděbrad a Mníšeckou ulicí a následně kolem zdejšího sportovního parku až na okraj lesa (Řevnický les), kde se zelená značka setkává s modře značenou trasou. Z tohoto rozcestí je možné po modré pokračovat dvěma směry, avšak my se vydáme doprava.
V dalším úseku stoupáme lesem kolem areálu lesního divadla, odkud pak pokračujeme další přibližně kilometr, po jehož zdolání sestoupíme do údolí Babského potoka. Na rozcestí Pod Strážným se zelená a modrá značka navzájem rozdělují. Pokud bychom si chtěli celý výlet o něco zkrátit, budeme volit zelenou, nicméně máme-li dostatek sil a času, zvolíme modrou, která nás postupně nechá vystoupat až pod vrch Babka (505 m n. m.) který, ač to tak na první pohled nemusí vypadat, je jedním z mála brdských kopců, jehož vrchole není pokryt vzrostlým lesním porostem, a proto se odtud otevírají výhledy do okolí. Kromě nejbližšího okolí, například nedalekého Strážného vrchu, odtud můžeme v případě dobrého počasí zahlédnout jednak panorama Prahy, ale i vzdálenějších vrcholů, jakými jsou například Říp, Milešovka či Bezděz. A právě krásný výhled byl jedním z hlavních důvodů, proč tudy v minulosti vedla již zmíněná trasa, díky níž se Babka stala na přelomu 19. a 20. století velmi oblíbeným výletním místem. Pro potřeby výletníků zde byl v roce 1890 dokonce vybudován i vyhlídkový altán, na kterém však zapracoval zub času a poté, co se rozpadl, již nebyl obnoven. Pod samotným vrcholem si pak můžeme prohlédnout místo bývalého lomu (čí spíše „lůmku“), kde se ve druhé polovině 19. století těžil tzv. bílý křemenec (z něhož je i celý skalní východ tvořící vrchol hory). Všimnout si zde můžeme především poměrně rozsáhlé jeskyně se skalním převisem. Kromě toho se jednalo také o naleziště jaspisů, přičemž odtud údajně pocházejí i kameny použité při výzdobě kaple sv. Kříže na nedaleké Karlštejně.
Brdy: jeskyně v bývalém lomu na křemenec pod vrcholem Babky
Brdy: výhled z vrcholu Babky – Strahovská televizní věž, Strahovský stadion, Petřínská rozhledna, Bezděz (80 km)
Další úsek cesty je orientačně poněkud náročnější, protože nebudeme sledovat žádnou značenou trasu. Od lomu pod vrcholem Babky se nejprve vydáme směrem k průseku, jímž vede vedení vysokého napětí, na jehož okraji se naopak stočíme místě doleva a po lesní pěšině začneme sestupovat zpět do údolí potoka, kde záhy narazíme na zelenou značku, kterou jsme opustili na zmíněném rozcestí Pod Strážným. Zelená značka nás po přibližně 1.5 kilometru a půl hodině pohodové chůze dovede na opačná okraj brdského hřebene, jehož dominantou je v tomto případě barokní poutní areál Skalka, tyčící se přímo na Mníškem pod Brdy. Jeho historie se začala psát na konci 17. století, kdy jej v souvislosti s právě proběhlou morovou epidemií nechal založit Servác Ignác Engel z Engelsflussu (1651 – 1704), jehož rodina je spojena zejména se založením a stavbou zámku v Mníšku pod Brdy. Tehdejší morová epidemie, která zasáhla České země v letech 1679 – 1680, byla jednou z nejhorších epidemií svého druhu, neboť jí padlo za oběť kolem 100 000 lidí (jen v Praze na mor zemřela přibližně třetina zdejší tehdejší populace). Vlastní stavba areálu byla svěřena věhlasnému architektovi té doby Kryštofu Dientzenhoferovi (1655 – 1722), autorovi kostela sv. Mikuláše na Malé Straně a otci ještě mnohem známějšího barokního velikána Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ústředním bodem celého areálu je eliptická kaple sv. Máří Magdalény, které se v mnohem vymykala jiným podobným sakrálním stavbám té doby, neboť její interiér byl stylizován do podoby jeskyně (kde například ze stěn a stropy visely umělé krápníky). Na její výzdobě pak spolupracovali přední umělci, k nimž patřili například řezbář Jan Brandl či malíř Karel Škréta. Dalšími součástmi areálu pak byla budova poustevny a kláštera, v jehož interiéru se nacházel velký nástropní obraz sv. Máří Magdaleny od Petra Brandla. K sochařské výzdobě areálu pak lze počítat i dílo sochaře Jana Brokoffa. Práce postupovaly velmi rychle, a tak například již zmíněná kaple byla dokončena již za pouhé dva roky (1692 – 1693).
I přes značnou rychlost stavebních prací však zakladatel areálu zemřel dříve, než mohl začít sloužit svému původnímu účelu. Teprve v roce 1762 sem přišel řád františkánů, jehož mniši zde následně působili až do roku 1925, kdy odtud odešli z důvodu nedostatku financí na údržbu areálu. Opuštěný areál tak začal postupně chátrat. Po druhé světové válce se již zdejší budovy nacházely ve velmi špatném stavu. Přestože byla provedena jejich oprava, katastrofu znamenalo rozšíření ve zdejším dole na železnou rudu (který se nachází prakticky přímo pod areálem). Historie tohoto dolu sahá do období kolem roku 1746, avšak teprve v souvislosti s rozšiřováním těžby v 50. letech došlo k výrazným poklesům terénu, jenž měly za následek vznik rozsáhlých trhlin ve zdivu kostela, který začal hrozit zřícením. Celý areál byl proto opuštěn a v průběhu dalších let zcela zdemolován. Těžba železné rudy zde pokračovala až do roku 1966, kdy bylo ložisko vyčerpáno a důl postupně zlikvidován (v současnosti je možné důl navštívit jako technickou památku). Po stabilizaci podloží byla v 80. letech zahájena dílčí oprava kostelíka následovaná po roce 1990 rekonstrukcí dalších budov areálu – zejména poustevny a kláštera a obnovou zdejší křížové cesty. Rekonstrukce areálu pak probíhá v podstatě až do současnosti. Další věcí, která na Skalce zcela jistě upoutá naši pozornost, je vynikající výhled do okolní krajiny (zejména směrem k jihovýchodu a východu). Kromě Mníšku pod Brdy, který odtud máme doslova jako na dlani, si v dálce můžeme všimnout například Velkého Blaníku (52 km), televizního vysílače u Votice (43 km) či vysílače na nejvyšším vrcholu Středočeské pahorkatiny – Javorové skále (42 km).
Brdy: barokní areál Skalka – kaple sv. Máří Magdalény
Brdy: barokní areál Skalka – klášter
Z areálu na Skalce se dál vydáme po červené značce, která nás nejprve dovede k silnici spojující Řevnice s Mníškem pod Brdy (nachází se zde i parkoviště, které je možné využít, pokud chceme zavítat pouze na Skalku), odkud pak dále pokračuje po brdském Hřebeni směrem k severovýchodu. Po přibližně pěti kilometrech se ocitneme nad obcí Černolice, kde na vrcholu Červená hlína (467 m n. m.) narazíme na rozhledu s poetickým názvem Korunka (který údajně vychází ze skutečnosti, že vrchol rozhledny na pohled připomíná královskou korunu). 30 metrů vysoká kovová věž ve tvaru rotačního hyperboloidu zde byla postavena v roce 2022 a podíváme-li se na ní pozorně, přijde nám, jako by se celá věž kácela na jednu stranu. Toto zdání ve skutečnosti opravdu neklame, neboť věž byla (úmyslně) postavena tak, aby se její osa odkláněna o svislice o 7.5°, což je mimochodem více než v případě mnohem slavnější šikmé věže v italské Pise (která je od svislice odkloněna o 5.5°). Jinou zajímavostí (zejména v dnešní době) je pak skutečnost, že stavba této rozhledny proběhla zcela bez využití dotací a byla plně hrazena investorem stavby, kterým v tomto případě bylo družstvo Eurosignal, které ji využilo pro pokrytí okolních obcí bezdrátovým internetem. Nicméně nyní již vystupme na vyhlídkový ochoz a pokochejme se zdejším výhledem, který je skutečně tím nejlepším, na který za celý dnešní výlet narazíme. Směrem k západu výhled otevírá údolí Berounky, jejíž tok můžeme sledovat až k Radotínu, za nímž se otevírá panoráma Prahy, v němž dominují (například) Petřínská rozhledna, Strahovský stadion, Žižkovský vysílač či výškové budovy na Pankráci. O něco více na západ si pak můžeme všimnout například pětice proslulých věžáků v Kladenském Rozdělově, za nimiž se na obzoru rýsují siluety kuželovitých vrcholů Českého Středohoří. Postupně tak můžeme vidět například Milešovku (76 km), Lovoš (72 km) či o něco blíže ležící Říp (52 km). Na pozadí samotné Prahy se pak zřetelně rýsují Ralsko (90 km) či dvojice Velkého a Malého Bezdězu (75 km) a spatřit můžeme i Ještěd (102 km), který si díky zdejší televizní věži nelze splést. Máme-li štěstí na počasí (jako jsem měl já při své poslední návštěvě), pak naprostým vrcholem celého zážitku je zasněžený hřeben Krkonoš (137 km) jako by se vznášející nad již zmíněným panoramatem Prahy. Zaměříme-li se zpět na poněkud bližší cíle, pak výraznou dominantu tvoří nedaleký 195 metrů vysoký vysílač Cukrák (5 km), který byl postaven na vrcholu Kopanina v letech 1959 – 1961, a který je možné považovat za jakousi značku ukazující konec celého Brdského hřebene.
Brdy: rozhledna Korunka – údolí Berounky u Radotína
Brdy: rozhledna Korunka – Radotín (zcela v popředí), Žižkovský vysílač a Corinthia Towers (v popředí), Ještěd (v pozadí, 102 km)
Máme-li čas a chuť, můžeme si od rozhledy seběhnout o něco níže a prohlédnout si tzv. Černolické skály tvořené ordovickým křemencem, které jsou rozděleny na několik samostatných bloků, z nichž některé dosahují výšky kolem 30 metrů. Zajímavostí pak je, že tyto skály byly nejstarším horolezeckým terénem v Česku, kdy první organizované horolezecká cvičení zde byla údajně prováděna už v průběhu 20. let 20. století. Kromě toho se pak jedná i o naleziště zkamenělin prvohorních rostlin a živočichů. Pokud jsme se zašli k těmto skalám podívat, musíme se vrátit zpět k rozhledně, neboť pro další cestu zvolíme žlutě značenou trasu, kterou postupně sestupujeme po severním úbočí hřebene až do nedalekých Všenor, kde nejprve projdeme kolem místního zámečku, a výlet pak následně ukončíme na zdejším nádraží.
