Obecnice – Zelená linie – Klobouček – Schůdecká linie – Kamenné schody – Seník pod Tokem – Tok – Dlouhý kámen – Mariina studánka – U Rusínské boudy – Kamenné schody – Schůdecká linie – U Bukové studánky – Octárna – Obecnice (18.5 km, 6:20, ↗ 450 m ↘ 450 m)

Cílem dnešního výletu bude nejvyšší vrchol celých Brd – Tok nacházející se poblíž obce Obecnice nedaleko Příbrami. Tato vesnice pak bude i východištěm celé naší trasy, neboť se zde nachází rozsáhlé parkoviště, na kterém lze zpravidla bez problémů zaparkovat. Přestože délka výstupu z Obecnice na Tok činí necelých 7 kilometrů, budeme při něm muset překonat převýšení přibližně 350 výškových metrů. Na cestu jednu cestu je tedy nutné počítat s minimálně dvěma hodinami.

Z parkoviště v Obecnici se nejprve vydáme po červeně značené trase, která nás nejprve dovede až na okraj vesnice, odkud dále pokračuje lesem do mírného stoupání. Jedná se přitom opět o jednu z „typicky brdských cest“ (či spíše lesních silnic) vedoucích jako podle pravítka. Pokud si chceme celou trasu o něco málo zkrátit, budeme pokračovat stále po červené. Pokud si však chceme udělat trasu zajímavější, odbočíme hned na prvním rozcestí známém jako Zelená linie doprava, a dále budeme pokračovat po zeleně značené trase. Ta nás nejprve dovede na malou louku uprostřed lesa, odkud začneme stoupat po jižním úbočí Kloboučku. Stoupání zde sice není dlouhé, zato však poměrně prudké. Cesta je zde místy poměrně krkolomná, takže je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Odměnou nám ovšem je překrásný výhled otevírající se z vrcholu Kloboučku (703 m n. m.) směrem k východu. Spatřit odtud můžeme nejen okolní vrcholy, ale například i město Příbram. Dodejme ještě, že vrchol Klobouček je dalším z tzv. mrazových srubů vzniklý mrazovým zvětráváním zdejší horniny. Proto také v jeho okolí nalezneme poměrně rozsáhlé kamenné moře.

Cesta nás z vrcholu Kloboučku zavede krátkým klesáním k rozcestí Schůdecká linie, kde se opět napojíme na červeně značenou trasu, kterou jsme před časem opustili. Následuje opět jeden z rovných úseků, který nás dovede až k dalšímu rozcestí Kamenné schody, kde nás čeká druhý úsek s poměrně prudkým stoupáním, která nám pomůže překonat staré kamenné schodiště vyskládané z neopracovaných kamenných kvádrů. Stáří tohoto díla není dnes zcela jasné a stejně tak není jasné, za jakým účelem bylo zbudováno. Údajně se mělo jednat o součást cesty, která měla zjednodušit pohyb lesníků knížete Fridricha Wilhelma (1802 – 1875) mezi bývalými (dnes již zaniklými) hájovnami Na Kloboučku a Carvánka. V těchto místech se k nám pak přidá i modře značená stezka, která společně s červenou pokračuje dál až k seníku pod Tokem, kde se červená značka opět odděluje směrem doprava. Červeně značená trasa nás pak vede dalšího přibližně 1.5 kilometru až k dalšímu prudkému zalomení odkud je to k hlavnímu cíli naší výpravy již jen coby kamenem dohodil. Ještě před tím si však můžeme udělat krátkou odbočku (po zelené značce) na malou lesní louku, na které v minulosti stávala již zmíněná hájovna Carvánka. Její historie sahá až do 17. století (je zakreslena například na mapě I. vojenského mapování ze 60. – 80. let 18. století). Později tu kromě hajného pobývali uhlíři pálící v milířích dřevěné uhlí, a ještě později i turisté, kteří zde mohli dokonce přenocovat. Zajímavostí je, že se jednalo o jedno z vůbec nejvýše položených obydlených míst v Čechách mimo pohraniční pohoří. V současnosti zde však původní hájovnu již nenajdeme, neboť musela být v roce 1931 opuštěna díky své poloze v těsné blízkosti tehdy zřízené dopadové plochy zdejší dělostřelecké střelnice. Na rozdíl od mnoha jiných navždy zaniklých staveb měla hájovna Carvánka přeci jen štěstí v neštěstí, neboť ji zakoupil jeden ze zdejších nadlesních, který ji nejprve rozebral a posléze znovu postavil v obci Strašice. Na původním místě tedy najdeme jen jakousi pietní zídku a menší dřevěnou loveckou boudu.

Ačkoliv je Tok (865 m n. m.) nejvyšším vrcholem Brd a současně i nejvyšší horou českého vnitrozemí (tj. bez započítání pohraničních pohoří), rozhodně zde nemáme pocit, že bychom stáli na nějakém výrazném horském štítu. Ba naopak. Vrcholové partie Toku totiž tvoří rozsáhlou pláň, jejíž nejvyšší místo prakticky nelze určit jinak, než pomocí geodetických měření. Naštěstí je toto místo v terénu označeno nevysokou kamennou pyramidou, do níž je zaražen dřevěný kůl s malou tabulkou. O původu názvu hory se dodnes vedou spory. Jako nejpravděpodobnější by mě osobně přišla varianta, že jméno souvisí s milostným zpěvem („tokáním“) tetřeva hlušce, který se zde v minulosti hojně vyskytoval (avšak v průběhu 70. let 20. století vymizel). Mnoho různých zdrojů však tuto variantu vyvrací a současně předpokládá, že původ názvu je odvozen například od točícího se větru nebo vodních toků stékajících z tohoto vrcholu směrem do okolních údolí (v tomto ohledu se přiznám, že tyto teorie zase nedávají moc smysl mně…).

Cesta, po které se nyní ubíráme, vede protipožárním příkopem obklopujícím kolem dokola někdejší dopadovou plochu, která se pře námi již za okamžik otevře. Smyslem tohoto příkopu bylo zabránit šíření požárů vzniklých po dopadu dělostřelecké munice do okolních lesů. Vzhledem ke svému charakteru je krátce za nejvyšším bodem příkop dlouhodobě zaplněn rozsáhlou a hlavně hlubokou louží, kterou je potřeba opatrně obejít. Záhy poté se před námi již definitivně otevírá rozsáhlá bezlesá pláň porostlá vřesem borůvčím a kapradinami představující někdejší dělostřeleckou dopadovou plochu Tok. Ta zde byla vytvořena v roce 1931 a stejně jako dvě ostatní plochy (Brda a Jordán) i zde probíhal výcvik dělostřelců a později byla využívána i jako letecká střelnice. Svou rozlohou a charakterem vegetace se jedná o nejrozsáhlejší území v Čechách podobné severské tundře. Podobná území bychom u nás nalezli až v mnohem vyšších nadmořských výškách a to buď v Krkonoších, nebo v Jeseníkách. Kromě již zmíněného vřesoviště zde v kráterech vzniklých při výbuších dělostřelecké munice vznikají tzv. rašelinná oka, v jejichž okolí se vyskytují masožravé rostnatky (rosnatka okrouhlolistá – Drosera rotundifolia), které se jinak vyskytují zejména v horkách rašeliništích. Stejně jako na nedaleké dopadové ploše Jordán lze i zde narazit na tzv. periglaciální jevy v podobě kamenných polygonů, mrazových trhlin a najít bychom zde mohli i malá kamenná moře.

Podobně jako na nedaleké Houpáku se odtud za dobré viditelnosti otevírají fantastické výhledy a i přes topografickou nevýraznost Toku lze bez nadsázky říci, že odtud lze vidět téměř polovinu Čech. Kromě nejbližších okolí můžeme za ideálních podmínek spatřit hřeben Krušných hor, kuželovité vrcholy Českého středohoří (například Milešovku), Ještěd a za extrémních podmínek údajně i Krkonoše (což se mi ovšem osobně nepodařilo). Oficiální červeně značená cesta nás povede po západním okraji dopadové plochy. Alternativně je však možné využít neznačenou, byť v terénu jasně zřetelnou cestu, která obloukem prochází samým středem zdejší dopadovky. Pokud se rozhodneme pro tuto variantu, je nutné důrazně doporučit neopouštět cestu. První důvodem je skutečnost, že dopadové plochy neprošly (na rozdíl od zbytku území bývalého VVP) komplexní pyrotechnickou asanací, a tak je zde teoreticky možné narazit na zbytky vojenské munice, které mohou být životu nebezpečné. Druhým důvodem pak je, že se na zdejší prosluněné pláni v létě dobře daří zmijím. Teoreticky by se mohlo stát, že bychom na nějakou zmiji mohli v nepřehledném porostu vřesu a borůvčí šlápnout, což by mohlo mít velmi nepříjemný následek v podobě uštknutí. V tomto ohledu si nemohu odpustit jednu osobní historku, která se zde odehrála v roce 2016.

Toho roku, tedy záhy po oficiálním zpřístupnění území bývalého vojenského výcvikového prostoru, jsem se na „tockou dopadovku“ vydal i já. Při té příležitosti jsem zde narazil na staršího muže brodícího se po kolena ve zdejším porostu a evidentně zde sbírajícího borůvky a brusinky. Jak už mám ve zvyku, pozdravili jsme se a dali se na chvíli do řeči. Při tom jsem prohodil něco v tom smyslu, že obdivuji jeho odvahu se tu takhle producírovat, když nemůže vidět kam a na co šlape. Na to onen muž prohlásil: „já sem na ty borůvky chodím už 40 let a nikdy se mi nic nestalo, akorát jednou tady nade mnou přeletělo letadlo, zamávalo křídlama, abych vypadnul…a pak sem hodilo bombu“. K tomu asi není co dodat…

Pokud se držíme oficiální červeně značené trasy, držíme se jí až k rozcestí Dlouhý kámen, kde odbočíme směrem doprava na bývalou vojenskou silnici, po níž pak budeme sestupovat sledujíce zelenou turistickou značku. Po přibližně jednom kilometru dojdeme k místu, kde silnice vytváří prudkou zatáčku směrem doleva. V tomto místě se také k silnici připojuje již zmíněná cesta vedoucí přímo přes dopadovou plochu. Dále můžeme pokračovat po silnici, po níž nás zelená značka dovede nejprve k rozcestí u Mariiny studánky, odkud budeme dále pokračovat po modré. Mnohem výhodnější je ale použít neznačenou lesní cestu vedoucí rovně přímo po okraji dopadové plochy, která nás na modře značenou trasu zavede také a trasa se nám tím podstatně zkrátí (místo 1.5 km dlouhé zacházky kolem Mariiny studánky se na modrou značku dostaneme po nějakých 400 metrech). V dalším úseku nás modrá značka zavede na rozcestí U Rusínské boudy, jenž své jméno získalo podle dřevěné boudy postavené zde pro lesní dělníky, kteří zde pracovali na odlesnění dopadové plochy Tok. Z důvodu nedostatku pracovních sil byli na tuto práci najímání dělníci z Podkarpatské Rusi (která byla tehdy součástí Československa). Cesta nás nakonec přivede až k rozcestí u kamenných schodů, po nichž jsme stoupali vzhůru v úvodní části našeho výletu. Odtud pak budeme dále pokračovat po červené značce a to až k rozcestí U Bukové studánky.

Máme-li málo času nebo nedostává-li se nám sil, můžeme odtud dále pokračovat stále rovně až do Obecnice, kde jsme nás dnešní výlet začali. Chceme-li si trasu prodloužit, pak u Bukové studánky odbočíme směrem doleva a dále budeme pokračovat po zeleně značená trase, která nás záhy přivede až k hrázi vodní nádrže Obecnice, která je však známější pod názvem Octárna. Tato nádrž, využívaná dnes jako rezervoár pitné vody pro Příbram a její okolí, vznikla na místě rybníka založeného zde již v průběhu 18. století pro potřeby okolních železných hutí. Tento rybník byl v letech 1962 – 1964 přestavěn, přičemž zde byla vybudována 365 metrů dlouhá a 14 metrů vysoká sypaná hráz. Svůj název získala podle skutečnosti, že se zde v minulosti nacházela továrna na výrobu octa. I když je tato továrna již dávno zaniklou minulostí, je název této vodní plochy svým způsobem aktuální i dnes. Důvodem je silná kyselost zdejší vody (dosahující údajně hodnoty pH = 4), která je způsobena tím, že nádrž je napájena rašelinnými potůčky pramenícími na úbočích Toku, s jehož vrcholem se odtud můžeme pohledem naposledy rozloučit.

Trasa popsaná v rámci tohoto příspěvku samozřejmě není jedinou možností, jak vrchol nejvyšší Brdské hory navštívit. Jinou a rovněž velmi atraktivní variantou je trasa začínající naopak na severním úpatí Brd (v Dolní Kvani či Malé Vísce) odkud můžeme projít přes letiště pod Hejlákem, dopadovou plochu Jordán a vrchol Houpáku až na Tok. V takovém případě pak dokonce navštívíme obě nejlepší brdské vyhlídky v rámci jednoho výletu. Celková délka trasy je však v tomto případě o něco větší, a to přibližně 21 km.