Díky své značné rozloze a neuvěřitelně rozmanité krajině patří Utah zcela nepochybně k jedněm z nejatraktivnějších částí Spojených států. Říká se, že oplývá tolika krásami, že by si zasloužil být jako celek prohlášen za národní park. Těch je ale již nyní na území státu hned pět. Po Zionu, který jsme navštívili v předchozí kapitole, se nyní přesouváme do národního parku Bryce Canyon. Cesta sem má nějakých 75 mil (zabere tak něco kolem 1.5 hodiny). Na americké poměry je to tedy vlastně „za humny“.
Park se rozkládá na ploše 145 km2 v jihozápadní části Utahu na východním okraji plošiny Paunsaugunt Plateau a je známý především díky skalním věžím vytvořeným díky erozi pískovce o různé tvrdosti. Pískovcové skalní věže se však nenacházejí pouze zde, ale všimnout si jich můžeme už o něco dříve, neboť cesta, po níž do Bryce Canyonu směřujeme, prochází nejprve chráněným územím Dixie Forest, kde se tyto útvary rovněž nacházejí. Vlastní území národního parku Bryce Canyon bylo v minulosti velice těžce přístupnou oblastí, a tak sem první průzkumná výprava pod vedením majora U.S. Army Johna Wesleye Powella zavítala teprve v roce 1872. Svůj název ovšem získala podle mormonského tesaře Ebenzera Bryce, který sem byl v roce 1874 vyslán svým společenstvím, aby zde pomáhal při rozvoji dalších osad. Unikátní území získalo chráněný status v roce 1923, kdy bylo prohlášeno za národní památník, a o pět let později (roku 1928) zde byl vyhlášen národní park.
Přes svůj poněkud zavádějící název se přitom ve skutečnosti nejedná o kaňon, tedy o údolí vyhloubené činností nějakého centrálního vodního toku, ale o skalní amfiteátr (respektive několik amfiteátrů), jehož povrch je rozbrázděn tisíci skalních věžiček, výčnělků a kamenných jehel, jenž jsou zde souhrnně označovány jako „hoodoos“ a mohou dosahovat výšky až 60 metrů. Vývoj této překrásné scenérie začal v období před přibližně 13 miliony let. Tehdy došlo v důsledku tektonickým pohybům k tomu, že povrch zde byl rozlámán na několik bloků, z nichž pak následně některé byly vyzdviženy, zatímco jiné naopak poklesly. Na takto vzniklých hranách začala do puklin v pískovci pronikat voda, která pak přes zimu zmrzla a začala horninu doslova trhat na jednotlivé bloky. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, horní hrana amfiteátru se nachází v nadmořské výšce přibližně 2700 m (tedy výš, než jsou například vrcholky Vysokých Tater), a tak je zdejší klima poměrně chladné. O tom se máme konec konců možnost přesvědčit na vlastní kůži hned následující noc, kdy teplota klesá až k pouhým 39 °F, tj. 4°C (a to je teprve září). Jaký to rozdíl oproti horkému Údolí smrti, které jsme navštívili jen o pár dní dříve! Jak se později dozvídáme, poslední sníh zde roztává až v průběhu června a v září již může napadnout sníh nový. Dalším podstatným prvkem pro vznik zdejších skalních jehel je potom různá tvrdost zdejšího pískovce. Strukturním rozpraskáním skalního povrchu a průniku vody nejprve erodovaly měkčí sedimenty ukryté pod odolnější svrchní vrstvou. Z tohoto odolnějšího materiálu se pak vytvořil jakýsi „deštník“, který začal chránit vrstvy pod sebou před další erozí, čímž postupně vznikla celá skalní věž. Tento proces je možné nejnázorněji sledovat na útvaru označovaném jako Thor’s hammer (Thorovo kladivo). V Česku se můžeme s podobnými (i když mnohem menšími) útvary setkat například v Kokořínském dole a jsou známé jako „Pokličky“.
Hlavní část parku tvořená horní hranou jednotlivých skalních amfiteátrů se táhne v délce přibližně 19 kilometrů. Za touto hranou se pak terén náhle propadá do hloubky 240 metrů. Skalní útvary je pak možné nejlépe sledovat z mnoha vyhlídkových plošin (např. Sunset Point, Sunrise Point, Inspiration Point, Bryce Point aj.) které jsou vybudovány na jejím okraji. Další možností je vydat se po některé z četných stezek přímo do bludiště mezi skalními věžemi, které, jak již kdysi prohlásil sám Ebenzer Bryce, „je dobré akorát tak k tomu, aby zde člověk ztratil krávu“. Jednou z nejoblíbenějších stezek je tzv. Navajo Loop začínající u vyhlídky Sunset Point. Odtud pak postupně sestupujeme do nitra skalního bludiště kolem již zmíněného útvaru Thor’s hammer. Cestička se klikatí sem a tam mezi skalními věžemi a chvílemi začíná připomínat skutečný labyrint. Po sestupu na dno skalního amfiteátru máme hned několik možnosti, jak pokračovat dál. Odbočíme-li zde doleva, dostaneme se záhy k útvarů známému jako Queens garden, jenž svým tvarem připomíná sošku britské královny Viktorie. Pokud bychom pokračovali dál, vystoupali bychom zpět na horní hranu u vyhlídkového místa Sunrise Point. My se ovšem vracíme zpět do nejníže položené části údolí a ze zdejší křižovatky nyní pokračujeme na opačnou stranu. Zde začíná druhá větev stezky Navajo Loop, jenž by nás zavedla zpět na Sunset Point. Naprostá většina návštěvníků se rozhodne právě pro tuto možnost, a tak pokud se vydáme dál di nitra skalního labyrintu, jdeme zde téměř sami.
Při pohledu ze spodní strany vypadá skalní amfiteátr jako jakási mohutná hradba vztyčených jehel či kůlů. Zajímavé je také to, že při pohledu shora mají všechny skalní věže stejnou červenohnědou barvu (jenž je dána vysokým obsahem železe ve zdejším pískovci). Ze spodu jsou však vidět jednotlivé vrstvy pískovce, které se neliší jen tvrdostí a strukturou, ale i barvou. Ve výsledku jsou tedy skalní věže při pohledu z boku spíše pruhované a jejich barva přechází od čistě bílé, přes zlatavě žlutou až po sytě červenou. Stezka po které jdeme, začne po chvíli stoupat opět vzhůru, přičemž míjí několik pěkných skalních oken. Cestou též potkáváme i „oslí karavanu“, která slouží jako dopravní prostředek pro návštěvníky, jenž nechtějí absolvovat prohlídku kaňonu pěšky. Postupně se tak dostáváme až na vyhlídku Bryce Point, která nabízí asi nejúchvatnější pohled na celou zdejší scenérii, jenž odtud vypadá jako dílo jakéhosi šíleného řezbáře. Odtud se lze zpět dostat buď místním shuttle busem. Pokud máme čas, rozhodně se vyplatí vypravit se pěšky po stezce Rim Trail vedoucí přímo po hraně skalního amfiteátru, jenž nás zakrátko dovede k dalšímu vyhlídkovému bodu Inspiration Point, který je vybudován na skále vybíhající hluboko za vlastní hranu údolí (díky čemuž nabízí naprosto unikátní výhled). Z tohoto místa se pak lze již jednoduše vrátit k vyhlídce Sunset point, kde jsme celou túru začínali.
Na úplný závěr si ještě dovolím krátkou odbočku k ubytování v místním kempu. Ten je sice v době našeho příjezdu již poměrně hodně zaplněn, ale nakonec se nám podaří po chvíli hledání objevit jedno volné místo. Poprvé se zde setkáváme s místním „samoobslužným“ systémem placení poplatků ze ubytování. Vše funguje tak, že si každý návštěvník musí u vstupu vzít z připravené hromádky jednu žlutou obálku, na kterou vyplní své jméno, číslo auta a délku pobytu v kempu, a současně vloží do obálky patřičný finanční obnos podle vyvěšeného ceníku. Z obálky pak odtrhne horní díl a zbytek s penězi vhodí do příslušné schránky. Útržek si pak připne na malý sloupek, který je instalován u každého kempovacího místa. Rangeři, kteří kempem tu a tam projíždějí, pak podle visícího útržku mohou zkontrolovat, zda dotyčný poplatek zaplatil. V tomto ohledu je mi trochu smutno z vědomí, jak by takovýto systém „fungoval“ u nás v Čechách, neboť je mi zcela jasné, že by většina „chytráků“ z obálky u vstupu utrhla vyplněný útržek, pověsila si ho na svoje místu, ale druhou část obálky s penězi by už do schránky nehodila…
