kratší varianta: Vysoká – U Alexe – Dyleň – střed Evropy – Königstein – Chata na Dyleni – Pod Dylení – Liščí farma – U Alexe – Vysoká (10 km, 3:10, ↗ 310 m, ↘ 310 m)
delší varianta: Vysoká – U Alexe – Dyleň – střed Evropy – Mohelenské pláně – Šachta – Plánský můstek – U Alexe – Vysoká (19 km, 5:40, ↗ 400 m, ↘ 400 m)
Dyleň (Tillenberg) se nachází v nejsevernější části Českého lesa přibližně 15 kilometrů západně od Mariánských Lázní. Přibližně ve stejné vzdálenosti avšak severozápadním směrem odtud leží město Cheb. Svou výškou 940 m n. m. vytváří hora jednu z nejvýraznějších a zdaleka viditelných dominant tohoto kraje. Na mnoha místech se uvádí, že se dokonce jedná o druhý nejvyšší vrchol Českého lesa, což ovšem ve skutečnosti vůbec není pravda, protože v okolí nejvyšší hory tohoto pohoří (Čerchova) bychom našli hned několik dalších vyšších vrcholů: Skalka 1002 m n. m., Malý Čerchov 988 m n. m., Dlouhá skála 969 m n. m. a Malinová hora (963 m n. m.). Ve skutečnosti by tedy Dyleni náleželo až 6. místo (jedná se ale o nejvyšší vrchol „tachovské“ části Českého lesa severně od dálnice D5). To ale není důvodem tuto zajímavou horu nenavštívit. Ačkoliv leží Dyleň na hlavním hřebeni Českého lesa, neprochází jím česko-německá státní hranice, a vrchol sám tak leží přibližně 500 metrů na českém území.
V současné době vede na vrchol Dyleně celá řada turistických značených stezek, po druhé světové válce až do roku 1989 se ovšem jednalo o přísně střežené pohraniční pásmo, které bylo běžnému smrtelníkovi nepřístupné. Nejjednodušší a nejkratší přístup zajišťuje zeleně značená trasa z Vysoké (3 km). Jinou a rovněž často využívanou alternativou je pak žlutě značená trasa vycházející z Dolního Žandova (7 km). Další možností je vypravit se sem po červené značce směrem od hraničního přechodu Mýtina (7 km).
V rámci tohoto příspěvku si popíšeme trasu začínající v již zmíněné osadě Vysoká (Maiersgrün). V jejím centru můžeme krátce navštívit zříceninu kostela sv. Jana Křtitele založeného ve 13. století. Svému původnímu účelu sloužil tento svatostánek do roku 1946, kdy byli z okolních obcí vystěhováni její původní němečtí obyvatelé. Kostel sám byl postupně vydrancován a postupně začal chátrat. Jeho střecha se propadla a v roce 1968 hrozila celková demolice tohoto objektu. K té však naštěstí nedošlo. Částečnou záchranu přinesla až změna poměrů po roce 1989, kdy díky sbírce uspořádané mezi původními obyvateli obce došlo v roce 1992 k pietní úpravě zříceniny a jejímu zakonzervování. Na konci Vysoké pak na začátku lesa najdeme malé parkoviště, kde lze poměrně pohodlně zaparkovat a dál budeme pokračovat pěšky. Zelená značka nás z parkoviště záhy dovede na rozcestí U Alexe pojmenované podle hájovny a hostince, který zde stával před válkou. Trosky těchto budov můžeme dones najít těsně vedle cesty, avšak všimneme si jich spíše až se tudy budeme vracet (trosky někdejšího hostince se nacházejí více ve směru, odkud budeme při návratu přicházet v případě, že si zvolíme delší variantu výletu). Nedaleko za rozcestím odbočíme směrem doleva, přičemž stále sledujeme zelenou značku.
Lesní silnice stoupající přímo po úbočí Dyleně je podobně jako mnoho jiných vojenských cest zcela rovná jako kdyby ji někdy narýsoval podle pravítka. Po cca 2.5 km dlouhém stoupání se konečně dostáváme na samotný vrchol. Naše cesta však skončí nanejvýš před bránou oploceného areálu, jehož hlavní dominantu tvoří někdejší vojenská věž radarového a elektronického průzkumu, která je obdobou podobných zařízení vybudovaných hned na několika dalších vrcholech Šumavy a Českého lesa (Poledník, Čerchov, Velký Zvon, Havran). Kvůli výraznému převýšení vůči okolním vrcholům nabízel vrchol Dyleně téměř ideální výhled do dalekého okolí, díky čemuž odtud bylo údajně možné monitorovat rádiový prostor prakticky po celém Bavorsku. Původně se zde od roku 1964 nacházela pouze jednoduchá dřevěná věž. V roce 1970 byla zahájena výstavba nové věže (a dalších budov areálu), která byla dokončena a zprovozněna o tři toky později. Jistou zajímavostí je, že věž byla postavena bez použití kovových součástí (které by rušily citlivé elektronické aparatury) ze dřeva a laminátu, které byly spojovány pomocí silikonových šroubů. Zdejší vojenská posádka byla ubytována ve stejném areálu jako příslušníci zdejší roty pohraniční stráže (proto se jednalo o vůbec největší areál PS na západních hranicích Československa). Tento areál bychom dodnes našli na úbočí Dyleně při žlutě značené cestě vedoucí sem z Dolního Žandova. Areál je však v současnosti opuštěn a jeho budovy jsou ve zcela dezolátním stavu. Po roce 1989 ztratila základna na vrcholu Dyleně svůj strategický smysl. Proto byla vojenská zařízení postupně demontována a základna byla armádou v roce 1992 opuštěna. O dva roky později (1994) byl areál prodán soukromému provozovateli chebského rádia Ergensis, který začal někdejší vojenskou věž využívat jako rádiový vysílač. Tomuto účelu pak věž slouží dodnes. Areál je však díky tomu soukromým majetkem a veřejnosti je proto nepřístupný (smečka několik německých ovčáků hlídkující za plotem to dá ostatně dost zřetelně najevo…). To je opravdu velká škoda, neboť z vrcholu věže se musí otevírat nádherný výhled na okolní vrcholy Českého lesa či Šumavy, a na druhou stranu pak na hřeben Krušných hor a Slavkovského lesa. Celý areál je sice možné kolem dokola obejít (částečně po červené a zelené značce a částečně po neznačené pěšině), avšak výhledy jsou většinou zakryty vzrostlými stromy v okolí a jen na několika málo místech lze dohlédnout do větší vzdálenosti – především na území sousedního Německa.
Z vrcholu Dyleně začneme sestupovat po opačném úbočí, než po kterém jsme sem přišli. Tento sestup sice bude v rámci naší trasy znamenat určitou ztrátu nabyté výšky, kterou budeme posléze (v případě delší varianty trasy) opět vyšlapat směrem nahoru, avšak tato námaha se zcela určitě vyplatí, neboť díky ní zavítáme na jedno velmi zajímavé místo. Cesta nejprve sestoupí do mělkého sedla, kde se rozdělí do této doby souběžně vedoucí červená a zelená značka. My budeme pokračovat směrem doprava po červené. Tato cesta nás po dalším, tentokrát poněkud prudším, sestupu přivede až ke státní hranici, podél níž se zakrátko dostaneme až k místu označovanému jako střed Evropy (Mittelpunkt Europas). Zajímavostí je, že bodů aspirujících na tento titul existuje přibližně 20 (z nichž 13 leží na území Česka). V tomto okamžiku nás zcela jistě napadne jak je to možné a který z těchto dvaceti středů Evropy je ten pravý? Příčinou této situace je především skutečnost, že každý z těchto bodů vychází z jiné definice toho, co je považováno za střed (těžiště Evropy, bod s nejmenšími vzdálenostmi k extrémním okrajovým bodům evropského kontinentu…) a také toho, co je považováno za Evropu (některé definice již nepočítají do Evropy území Ruska, jiné se liší v tom, zda uvažovat pouze evropskou pevninu či i přilehlé ostrovy apod.). Historie „dyleňského“ středu Evropy sahá do roku 1813, kdy takto nechal označit vrchol Dyleně francouzský císař Napoleon Bonaparte. Podle legendy měl hledání středu Evropy v okolí Dyleně iniciovat Napoleonův syn Orlík (Napoleon II.), avšak vzhledem k tomu, že mu v roce 1813 byly pouhé dva roky, se zcela určitě nejednalo o jeho nápad. Později se platnost tohoto středu Evropy snažili potvrdit rakouští zeměměřiči, kteří zde prováděli geodetická měření v roce 1865. Původně se střed Evropy nacházel přímo na samotném vrcholu Dyleně, kde byl kromě původního obelisku vyznačující toto významné místo vytyčen i geodetický triangulační bod 1. řádu. Protože se však vrchol Dyleně stal v dobách komunismu pro návštěvníky z Německa nepřístupný, přestěhoval se střed Evropy v roce 1985 o přibližně kilometr dál (a 100 metrů níž) na jihozápad. Na místě najdeme jednak čtyřhranný kamenný obelisk, na kterém je uveden latinský nápis odkazující na geodetické měření střední Evropy z roku 1865. Dále jsou zde uvedeny letopočty 1592 (kdy došlo k dohodě o tzv. zemské příslušnosti) a 1862 (kdy došlo k definitivnímu potvrzení průběhu hranice mezi Rakouskem a Bavorskem). Další strana obelisku je pak ozdobena městskými erby Bad Neualbenreuthu a Chebu. Nedaleko od obelisku je pak navíc nainstalována kamenná deska, na níž je vyryt obrys evropského kontinentu, lokalizace „středu Evropy“ a jeho vzdálenosti od významných evropských měst.
Na tomto místě se také musíme definitivně rozhodnout pro jednu z obou tras navrhovaných v úvodu tohoto příspěvku. Rozhodneme-li se pro kratší variantu, musíme se od středu Evropy vrátit zpět k rozcestí s cestou, po níž jsme sem sešli z vrcholu Dyleně. Namísto stoupání zpět na vrchol ale budeme pokračovat podél státní hranice. Cestou narazíme na zajímavý kámen známý jako Königstein. Tato skalka vyznačovala hranici Čech a Rakouska již za dob vlády císaře Karla IV (od roku 1739). Později do ní byl vyryt letopočet 1844 související s dalšími pracemi na vymezení česko-bavorské hranice. Cesta nás po dalších přibližně 700 metrech dovede na místo, kde v minulosti stávala tzv. Chata na Dyleni (Tillenberg Schutzhaus). Její historie souvisí s chebskou pobočkou německého alpským (Deutscher Alpenverrain Eger und Egerland) spolku založenou v roce 1893. Myšlenka na stavbu chaty vznikla na počátku 20. let 20. století. V roce 1925 spolek zakoupil potřebný pozemek a současně uspořádal veřejnou sbírku, který měla zajistit financování stavby. Díky tomu mohl být na jaře následujícího roku (1926) položen základní kámen, a na podzim téhož roku pak byla chata dokončena a otevřena pro veřejnost. Kromě ubytování a občerstvení zde byly v zimě pořádány lyžařské kurzy a naopak v létě mohli zdejší návštěvníci využít i malý bazén. Svému účelu chata sloužila do roku 1947. Poté se ocitla v nepřístupním hraničním pásmu a proto byla v roce 1948 zbourána. Dnes zde z ní proto najdeme pouze skromné zbytky základových zdí.
Od zbytků někdejší turistické chaty pokračujeme dále k rozcestí Pod Dylení, kde se k červené přidá ještě žlutá turistická značka. Červená značka se záhy prudce stáčí směrem doprava a dále se vrací na vrchol Dyleně, avšak my pokračujeme pořád rovně po žluté vedoucí kolem již dříve zmíněného opuštěného areálu pohraniční stráže. Cesta nás postupným klesáním dovede až k rozcestí Liščí farma, jehož název skutečně souvisí s farmou pro chov kožešinových lišek, která zde stála před druhou světovou válkou. Zde se cesta, po níž jsme sem přišli, setkává s kolmo procházející asfaltovou lesní silnicí. Žlutá značka zde odbočuje směrem doprava, kam také budeme dále pokračovat. Popojdeme-li však jen o něco málo směrem doleva, narazíme v lese kousek za rozcestím (z našeho pohledu po pravé straně od silnice) na malý pomníček připomínající zde tragickou událost, k níž zde došlo v roce 1971, kdy zde byl při vzájemné potyčce mezi příslušníky armády a pohraniční stráže smrtelně postřelen četař Antonín Nenáhlo. Žlutá značka se záhy oddělí směrem doleva, avšak my budeme pokračovat dále rovně, čímž se dostaneme zpět na rozcestí U Alexe, kde jsme náš výlet zahájili.
Rozhodneme-li se pro delší variantu popisované trasy, musíme od středu Evropy pokračovat taktéž podél státní hranice, avšak na opačnou stranu než v případě kratší varianty (tj. v tomto případě tedy směrem k jihu). Cesta však hranici sleduje jen chvíli a poté se prudce stočí směrem doleva a začne poměrně výrazně stoupat vzhůru, až nás dovede na asfaltovou lesní silnici zbudovanou v minulosti pro potřeby pohraniční stráže. Tato silnice pak dále pokračuje po hřebeni Čupřiny tvořícím jakýsi vedlejší výběžek dyleňského masivu. V dalším více než 1.5 km dlouhém úseku je tato silnice opět rovná jako podle pravítka, a protože je z obou stran lemována naprosto fádním a stereotypním lesem, zdá se tento úsek téměř nekonečný. Po sestupu z hřebene Čupřiny se dostaneme na místo známé jako Mohelenská pláň, kde před druhou světovou válkou stála osada Nové Mohelno (Neumugl). Zatímco Staré Mohelno (Altmugl) nacházející se již na bavorské straně hranice stojí dodnes, Nové Mohelno bylo podobně jako stovky dalších vesnic a osad v německém pohraničí po válce vysídleno a posléze zcela zlikvidováno. Dnes zde tedy po někdejší vesnici nenajdeme ani stopy, a její existenci tak připomíná pouze informační tabule.
Červená značka nás po dalších více než 4 kilometrech dovede k malému rybníčku, nacházejícím se poblíž míst, kde se v minulosti nacházela další z dnes již zaniklých obcí známá jako Slatina (Lohhäuser). Zde červenou značku (pokračující směrem doprava) opustíme, a dále budeme sledovat trasu naučné stezky, která vede naopak směrem doleva. Na turistickém rozcestníku je však toto místo označeno jako „Šachta“, což souvisí se skutečností, že se v lese nedaleko odtud nacházel areál bývalého uranového dolu Dyleň. Ložisko uranu bylo v těchto místech objeveno v roce 1964 a již o rok později byla zahájena jeho těžba. Díky těsné blízkosti státní hranice se jednalo o přísně střežený areál, přičemž i horníci, kteří sem jezdili každý den pracovat, museli procházet důkladnou kontrolou ze strany pohraniční stáže. Celkem zde byly dvě těžební jámy o maximální hloubce 1004 a 1258 metrů, z nichž bylo za dobu fungování dolu vytěženo přibližně 1100 tun uranu. Po změně režimu v roce 1989 došlo k rozpadu vazeb na Sovětský svaz (který byl v té době hlavním odběratelem vytěžené uranové rudy), díky čemuž v roce 1991 došlo k ukončení těžby. V roce 1994 byly těžební jámy zasypány a povrchový areál zlikvidován. Dne zde tak najdeme jen postupně zarůstající haldu vytěžené hlušiny, jejíhož vrcholu se však otevírá velmi pěkný výhled na necelé 4 kilometry vzdálený vrchol Dyleně.
V dalším úseku nejprve přibližně 2 kilometry sledujeme trasu již zmíněné naučné stezky, která se na dalším rozcestí (Plánský můstek) odděluje směrem doprava, zatímco my musíme pokračovat na opačnou stranu po zeleně značené trase. Takto pokračujeme přibližně další kilometr, až narazíme na kolmo procházející cyklostezku, po níž se dáme směrem doprava (pokud bychom pokračovali dále po zelené, vrátili bychom se zase zpátky na vrchol Dyleně). Trasy cyklostezky nás nakonec dovede až na rozcestí U Alexe, kde jsme celou trasu začínali. Těsně před ním si pak můžeme v lese vlevo od cesty všimnout trosek již jednou zmíněného stavení (hostince), který dal tomuto místu své jméno.
