Stará Knížecí Huť – Pod červeným vrchem – Stoupa – U altánku – Havran – Křížový kámen – Pod Havranem – Zlatý potok – Pod Mlýnským vrchem – Huťský rybník – Arnoštova leštírna – Huťský rybník – Stará Knížecí Huť (18 km, 5:30, ↗ 350 m, ↘ 350 m)

Vrchol Havran se nachází v severní („tachovské“) části českého lesa přibližně 17 kilometrů vzdušnou čarou západně od Tachova či 13 kilometrů severozápadně od Rozvadova. Způsobů, jak se na tento vrchol dostat, je hned několik. I když se Havran nachází na českém území (přibližně 300 metrů od státní hranice), vede nejkratší a nejjednodušší přístupová trasa na jeho vrchol paradoxně z Německa, a to konkrétně od sportovního střediska Silberhütte, kde se rovněž nachází i velké parkoviště (placené). Z něj se pak lze přibližně po jednom kilometru dostat ke státní hranici u tzv. Křížového kamene, odkud je to na samotný vrchol ještě dalšího asi 1.5 kilometru (celková dálka trasy tedy činí přibližně 2.5 km s převýšením 100 metrů). Z české stran je pak přístup o poznání náročnější a to zejména proto, že se musíme připravit na (ve srovnání s „německou“ variantou) mnohem delší trasu, neboť všechna výchozí místa jsou od Havranu o poznání dále. Vypravit se sem můžeme například z Nových Domků nedaleko Rozvadova, avšak tato varianta patří k těm vůbec nejdelším, neboť překonává vzdálenost zhruba 14 km (jedna cesta) a převýšení 470 metrů. Dalším výchozím místem může být obec Lesná ležící jihozápadně od Tachova. V tomto případě je trasa o něco kratší neboť má délku přibližně 11.5 km (jedna cesta) s převýšením 330 metrů. Zřejmě vůbec nejvýhodnějším nástupním místem je pak Stará Knížecí Huť, neboť odtud je to na vrchol Havranu jen nějakých 7 kilometrů.

Stará Knížecí Huť (Alt Fürstenhütte) se nachází přibližně 7.5 kilometrů jihozápadně od Lesné, asi 3 kilometry od česko-německé hranice. Již při letmém pohledu do mapy zjistíme, že se o (prakticky doslova) Bohem i lidmi zapomenutý ostrůvek téměř zcela ztracený uprostřed hlubokých lesů, který jakoby nějakým zázrakem unikl osudu, jaký po druhé světové válce potkal mnoho jiných osad a vesnic v okolí. I tak je ovšem současná podoba osady pouhým torzem toho, co zde bylo v minulosti, neboť zatímco dnes zde (oficiálně) žije 11 stálých obyvatel, před válkou to bylo kolem 355 lidí, z nichž se ovšem naprostá většina (350) hlásilo k německé národnosti. Po jejich vysídlení se sice osada prakticky vylidnila, avšak jak už bylo řečeno, na rozdíl od jiných osad a vesnic nezanikla úplně. Vznik Staré Knížecí Hutě při silnici vedoucí z Tachova na Waldheim souviselo (jak už ostatně její název napovídá) se založením sklářské hutě na přelomu 16. a 17. století. Kromě tabulového skla a okenních čoček se zde vyrábělo křišťálové sklo nebo tzv. páteříky – skleněné korálky pro výrobu růženců (jejich označení pochází z latinského „pater noster“, tedy „otče náš“). Ačkoliv se to z dnešního pohledu zdá téměř neuvěřitelné, došlo poměrně záhy k vyčerpání zásob dřeva (které tehdy sloužilo jako hlavní palivo) v okolních lesích, díky čemuž bylo rozhodnuto o výstavbě nové sklářské hutě o něco dále na sever. Podle tzv. tereziánského katastru byla „stará huť“ v roce 1750 popisována jako zchátralá a kolem roku 1800 její činnost definitivně skončila. V současné době zde kromě několika původních budov (z nichž některé byly přestavěny na rekreační objekty) nenajdeme nic moc zajímavého. Dominantou je zde především rozsáhlý areál bývalé roty pohraniční stráže nacházející se přibližně 500 metrů na západ od vlastní osady. Právě kolem něj také povede první úsek naší trasy, při kterém sledujeme červenou značku (jenž zde vede souběžně se zelenou značkou).

V lese nalevo od cesty, prakticky přímo proti hlavnímu vjezdu do areálu roty pak můžeme narazit na památník 37 obětí pochodu smrti z dubna roku 1945. Jednalo se o transport vězňů koncentračního tábora Buchenwald, jehož cílem byl koncentrační tábor Flössenburg (nacházející se nedaleko odtud prakticky ihned za česko-německou hranicí). Vlastní památník má podobu litinového kříže, jehož vrchol zdobí malá židovská Davidova hvězda a nápis: Hier ruhen 37 unschuldige opfer des bluting Naziterrors aus dem Konzentrationlager Buchenwald – Zde odpočívá 37 nevinných obětí krvavého nacistického teroru z Koncentračního tábora Buchenwald. Na tomto místě je pak potřeba ještě říci, že z cesty památník prakticky není vidět (minimálně v průběhu vegetační sezóny), a proto jej můžeme snadno minout.

Po krátkém mírném klesání se dostáváme na rozcestí pod červeným vrchem, kde se odděluje zelená značka, zatímco my pokračujeme i nadále po červené. Ta nás zakrátko dovede do mělkého odlesněného údolí Celního potoka, kde v minulosti stávala osada Stoupa (Alt Pocher). Její pojmenování je odvozeno od zařízení na drcení křemene pro potřeby okolních sklářských hutí, které bylo poháněno vodním kolem na již zmíněném Celním potoce. Její vznik je datován do období kolem roku 1710. V roce 1930 zde stálo již 27 domů, v nichž žilo 159 obyvatel. Na rozdíl od Staré Knížecí Hutě se kombinace poválečného vysídlení a zřízení pohraničního pásma stala osudnou, a tak po roce 1952 zcela zanikla. Dnes zde můžeme kromě malého památníčku narazit na pamětní kámen připomínající stavbu silnice z Pavlova Studence do Waldheimu (zmíněno je zde například jméno okresního hejtmana Josefa Böttgera, který se o stavbu zasloužil).

Od Celního potoka začínáme stoupat až k rozcestí U altánku, kde definitivně opouštíme červenou turistickou značku a dále pokračujeme po modré. Ta v těchto místech vede průsekem po původních drátěných zátarasech z 50. a 60. let. Alternativně je pak možné využít i asfaltovou silnici, která taktéž vede na vrchol Havranu, avšak oproti modře značené trase je o něco delší (neboť se mnohem více klikatí). Jakmile podruhé narazíme na vzájemné křížení obou těchto cest, je vrchol Havranu již nedaleko – i když to není na první pohled vidět, což ostatně platí prakticky pro celou trasu. Přesto že je Havran díky své výšce jednoznačnou dominantou zdejší krajiny, z naší trasy jej prakticky vůbec nespatříme až do okamžiku, kdy stojíme na jeho vrcholu. Právě nyní nás ovšem také čeká vůbec nejprudší stoupání, které ale není příliš dlouhé.

V průběhu studené války hrál Havran (Rabensberg, 894 m n. m.) důležitou roli v rámci tzv. elektronického průzkumu, který spočíval jednak ve sledování vzdušného prostoru nad západním Německem pomocí pasivních radarů a jednak v odposlechu rádiové komunikace. Nutno podotknout, že pro tyto účely nabízel vrchol Havranu téměř ideální podmínky, neboť poměrně výrazně převyšuje všechny okolní vrcholy, díky čemuž nabízí ničím nerušený kruhový rozhled (Havran je nejvyšším vrcholem celého Tachovska). Tato skutečnost se pak navíc kombinuje s tím, že se hora nachází ve zvláštním výběžku českého území výrazně vybíhajícího směrem do Německa. Není proto divu, že zdejší zařízení měla údajně dosah až 500 kilometrů do hloubi Německa. První vojenská věž byla na vrcholu Havranu postavena na počátku 60. let. V letech 1967 – 1972 byla věž přestavěna. Základem byla 25 metrů vysoká ocelová konstrukce, na níž navazovala ještě dřevěná nástavba. Celkově tedy věž dosahovala výšky 46 metrů. V rámci další plánované modernizace byla v průběhu 80. let dřevěná nástavba věže demontována a provizorně zastřešena. K této modernizaci však již v důsledku politických změn po roce 1989 již nedošlo. Základna byla v roce 1992 armádou opuštěna a ponechána svému osudu. Objekty tak začaly rychle chátrat, přičemž na co nestačila příroda svými drsnými horskými podmínkami, to dokončili vandalové a zloději železa, kteří jen urychlili zkázu celého komplexu. V roce 2011 proto byla věž (respektive její torzo skládající se z opěrné ocelové konstrukce) těsně před zhroucením, takže bylo rozhodnuto o její řízené demolici. Doslova „za minutu dvanáct“ byla věž nakonec převedena na Klub vojenské historie v Tachově, z jehož iniciativy byla konstrukce naopak opravena a doplněna o nové schodiště a vyhlídkový ochoz. V roce 2014 pak byla věž – nyní již jako rozhledna – zpřístupněna veřejnosti.

O tom, jaká by to byla škoda, pokud by šla věž „k zemi“ se konec konců nejlépe přesvědčíme tak, že vystoupíme na její vyhlídkový ochoz. Za dobrého počasí odtud spatříme bližší i vzdálenější cíle, jakými mohou být například okolní vrcholy Knížecí Stolec (5 km) a Přimda (20 km) se stejnojmennou hradní zříceninou. Směrem do Německa se pak naopak můžeme podívat na zříceninu hradu Flössenbug, který je odtud doslova coby kamenem dohodil. Ze vzdálenějších cílů pak odtud při troše štěstí spatříme například šumavské vrcholy Ostrý (78 km) či Velký Javor (88 km) a za ideálních podmínek je odtud údajně možné spatřit i Alpy (což se mi ale osobně nepodařilo). Určitou zajímavostí pak je, že z Havranu můžeme najednou přehlédnout prakticky všechny vrcholy, na nichž byly během studené války vystavěny obdobné vojenské věže. Směrem na jihovýchod to je poměrně blízký Velký Zvon (27 km) a o něco vzdálenější Čerchov (48 km), naopak na opačnou, tedy severozápadní stranu to je Dyleň (26 km). Zbývá tak jen šumavský Poledník, který se mi však z Havranu spatřit nepodařilo.

Z vrcholu Havranu se můžeme začít vracet po modré a následně po zelené turistické značce směrem na Zlatý Potok. Máme-li však dostatek času a sil, určitě stojí za to vydat se po zelené značce, která nás podél státní hranice dovede až k místu známému jako Křížový kámen (Kreuzstein) podle historického hraničního mezníku, na němž je vytesán symbol kříže a letopočet 1844 (vztahující se k definitivnímu vymezení česko-bavorské hranice).

Zelená značka nás nyní vede od hranice směrem do českého vnitrozemí a po nějaké době nás dovede na křižovatku s modře značenou cestou, po níž bychom přišli, pokud bychom sestupovali z vrcholu Havranu přímo (tj. bez zacházky ke Křížovému kameni). Cesta (či spíše lesní silnice) postupně sestupuje po úbočí Havranu a nakonec nás dovede až do údolí Celního potoka, který jsme v rámci naší dnešní trasy již jednou potkali (nyní se ale nacházíme více proti proudu). Na travnaté planině v minulosti stávala osada Zlatý Potok (Goldbach) jejíž historie je spojená se středověkým rýžováním „žlutého kovu“. Vlastní osada pak vznikla až v průběhu 18. století v souvislosti se založením sklárny, která zde fungovala do roku 1894. Po jejím zániku začala upadat i osada, z níž nakonec zbyly jen hájovna a hospoda. Po válce se toto místo ocitlo v nepřístupném pohraničním pásmu a osada proto zcela zanikla. Původní osídlení tak dnes připomínají jen výrazné zříceniny jedné z budov nacházející se v nedalekém lese. Dřevěná chata, sloužící jako sezónní občerstvení, byla postavena teprve po roce 1990 (v tomto ohledu je dobré připomenout, že se jedná o jediné místo na celé trase, kde si lze koupit něco malého k jídlu nebo pití).

Cesta nás poté dovede až přímo k samotnému toku Celního potoka, který překonáme na druhý břeh (není zde žádná lávka jen poměrně pofidérně vyhlížející prkno položené přes potok). Zelená značka zde pokračuje dál směrem na Ostrůvek, a my proto musíme odbočit směrem doprava a dále pokračovat po asfaltové lesní silnici po trase cyklostezky č. 2174. Ta nás zakrátko dovede k dalšími rozcestí, kde se musíme držet stále směrem doprava. Nyní se již prakticky po rovině dostaneme na další bezlesou plochu, v jejímž středu se v mělké prohlubni nachází Huťský rybník. I když se jedná o uměle vybudovanou nádrž (jejímž účelem bylo poskytovat zásobu vody pro okolní sklárny), působí tento rybník podobným dojmem jako šumavská ledovcová jezera. V těchto místech se také nacházela tzv. Nová Knížení Huť (Neu Fürstenhütte) založená roku 1738 rodem Lobkowiczů, kteří byli majiteli zdejšího Waldheimského panství. Obě hutě („stará“ i „nová“) fungovaly nějaký čas společně. Výroba skla zde byla ukončena v roce 1884 a poté zde fungovala již jen brusírna a leštírna skla (a to až do roku 1939).

Na tomto místě máme opět na výběr jak dále postupovat. První možností je vrátit se přímo do Staré Knížení Hutě, kde jsme naši dnešní výpravu zahajovali (od Huťského rybníka to jsou přibližně 2 kilometry). Avšak pokud máme ještě dostatek sil a netrápí-li nás čas, určitě stojí za to udělat si krátkou odbočku a vydat se od Huťského rybníka po trase lokální naučné stezky „Historie sklářství“ směrem na Stoupu. Trasa této stezky krátce poté opouští lesní silnici (po níž jsme od rybníku vyrazili) a vede nás dolů směrem k Huťskému potoku. Ten nejprve překonáme a po jeho druhém břehu se nakonec dostaneme ke zřícenině budovy, nad níž byl nedávno zbudován jakýsi ochranný altán. Jedná se o pozůstatky tzv. Arnoštovy leštírny, která zde byla založena v roce 1840 majitelem zdejšího panství Arnoštem Malovcem (po němž získala i své jméno). Jak již z názvu vyplývá, jednalo se o zařízení na leštění skla, které bylo nejprve poháněno vodním kolem a později elektrickou energií vyráběnou malou vodní turbínou (jejíž náhon jsme cestou rovněž míjeli). Tabulové sklo vyráběné ve sklárnách totiž bylo nejprve neprůhledné. Proto se tabula skla připevňovaly na dřevěné desky a následně se leštily pomocí pohyblivých kotoučů potažených filcem (za pomoci různých leštících prášků). Původní budova leštírny byla po druhé světové válce zbourána. Po svém zcela náhodném objevení v roce 2013 bylo zjištěno, že původní zařízení leštírny zůstalo pod troskami dokonale zakonzervováno, a dnes si jej zde můžeme opět prohlédnout.

Nyní máme opět dvě možnosti jak pokračovat v další trase. První z nich je pokračovat po trase naučné stezky směrem po proudu Huťského potoka. Tak bychom se nakonec dostali až do Stoupy, odkud bychom se po červené značce vrátili zpět do Staré Knížení Hutě. Druhou možností pak je vrátit se zpět k Huťskému rybníku a odtud pak pokračovat na Starou Knížecí Huť. Obě varianty jsou prakticky rovnocenné jak z hlediska vzdálenosti, tak z hlediska překonaného převýšení.