Závist – býv. Hraničná – býv. Úpor – býv. Lučina – býv. Pila – býv. Mýtnice – Poběžovický roh – býv. Křížová huť – Závist (19.2 km, 5:40, ↗ 350 m, ↘ 350 m)

Český les představuje v současnosti jen řídce osídlenou oblast, ve které se hluboké lesy tu a tam střídají s mozaikou luk a pastvin. V minulosti tomu tak ovšem vůbec nebyla. Svůj současný charakter totiž zdejší krajina získala až teprve nedávno. Příčinou této radikální změny byl poválečný odsun německého obyvatelstva (které zde dříve tvořilo naprostou většinu) následovaný jen o pár let později spuštěním tzv. železné opony a sním souvisejícím vymezením prakticky nepřístupného pohraničního pásma. Vesnice, v nichž lidé po staletí žili a hospodařili, se tak ocitly opuštěné a celá řada z nich byla dříve nebo později zlikvidována. Například jen v okrese Domažlice je evidováno na 120 zaniklých obcí osad a samot (velmi podobně je tomu však i v ostatních příhraničních  oblastech na západě republiky). Trasa popisovaná v rámci tohoto příspěvku nás provede hned několika zaniklými obcemi Domažlicka, jejichž osud je v tomto ohledu dosti typický. Na mnoha z těchto míst dnes již téměř nepoznáme, že zde kdysi před léty žili lidé, neboť poslední skromné zbytky někdejších vesnic již zcela zmizely ve spleti křoví a náletové vegetace. Někdejší obce sice doslova zmizely z povrchu Země, avšak vymazat je z mysli lidí, kteří zde žili (případně zde žili jejich předci) se přeci jen tak úplně nepodařilo. Na mnohá z těchto míst se tak postupně lidé vracení a obnovují to, co před více než 70. lety nadobro zmizelo.

Nežli se vypravíme na vlastní trasu, povězme si něco o jménech míst, kterými budeme zakrátko procházet. Ruku v ruce s tím, jak po skončení druhé světové války odcházeli (či mnohdy spíše byli odsouváni) původní obyvatelé německé národnosti, na jejichž místo přicházeli noví osídlenci z vnitrozemí, docházelo také k přejmenování jednotlivých obcí, neboť při tehdejších náladách se bylo nutné zbavit všeho německého. Neformálně tento proces začal již na podzim roku 1945. Úředně pak tato změna proběhla v několika vlnách v letech 1946 – 1949 na základě vyhlášek ministerstva vnitra č. 123/1947 Sb. (z 15.7. 1947), 7/1948 Sb. (z 31.1. 1948) a 22/1949 Sb. (z 15.2. 1949) „O změnách úředních názvů měst, obcí osad a částí osad“. Původní německé názvy obcí tak byly nahrazovány jejich českými překlady (např. Mauthaus – Mýtnice), avšak v celé řadě dalších případů byly nové názvy zcela umělé, a s původním pojmenování tak neměly vůbec nic společného (např. Paadorf – Hraničná).

Za výchozí místo můžeme zvolit například záchytné parkoviště zbudované nedaleko osady Závist, která na rozdíl od mnoha jiných podobných míst přežila až do současnosti (toto parkoviště můžeme využít také při dalším, výletu k prameni Radbuzy). Z parkoviště se vydáme po červené značně směrem z kopce zpět do Závisti, kde však značku záhy opustíme, a dále budeme pokračovat po silnici směřující do Nemanic. Po necelém kilometru cesty se dostaneme na křižovatku, kde se z „naší“ silnice (pokračující dále směrem k jihu) oddělují dvě vyasfaltované lesní cesty, z nichž první pokračuje přibližně ve směru, kterým jsme přišli, zatímco druhá se obrací směrem na sever (a směřuje sem trasa cyklistické stezky č. 2142). Nalezneme zde rovněž zajímavý rozcestník ukazující směry k jednotlivým zaniklým obcím (kterých na rozcestníku najdeme hned devět). Z tohoto místa se dále vydáme rovně ve směru Hraničná – Lučina (tj. nikoliv ve směru výše zmíněné cyklostezky).

Cesta postupně stupá po úbočí hřebene Záseky. Po přibližně 1.5 kilometru v lese narazíme na tzv. Binhackovu kapličku (stojící z našeho pohledu vlevo od cesty). Původně se jednalo o dřevěný objekt postavený mezi léty 1708 – 1719. Její jméno odkazuje na Antona Bihacka pocházejícího z nedalekého Steinlohe (ležícího na bavorské straně hranice). Jednoho dne tento muž vybíral po okolních vesnicích poplatky pro zdejší vrchnost. Na zpáteční cestě jej ovšem zastihla noc. Když přišel do míst dnešní kapličky, kdosi na něj ze tmy lesa třikrát vystřelil. Bihack se začal modlit k Panně Marii a slíbil, že pokud vyvázne živý, nechá zde postavit kapli. Výstřely skutečně utichly, a proto svému slibu záhy dostál a kapli zde skutečně vybudoval. Původně dřevěná stavba byla později přestavěna na kamennou kapličku. Ta však byla v roce 1945 zbourána. V roce 1997 pak byly odkryty její základy a na jejím místě byla zbudována Boží muka (která zde můžeme vidět dodnes).        

Další úsek cesty nás přivede do míst, kde v minulosti stávala první ze zaniklých obcí, které na dnešní trase navštívíme. Založil ji teprve v roce 1875 jistý Václav Paa, který si zde o tři roky dříve zakoupil kus lesa, který následně vymýtil a z pařezů zde pálil dřevěné uhlí, které prodával do Domažlic. Po svém zakladateli byla nové vesnice pojmenována jako Paadorf. Zajímavostí je, že založení vesnice proběhlo „načerno“ – tedy bez povolení příslušných úřadů, což vyvolávalo četné spory, a proto se také vesnice dlouhou dobu neobjevovala v žádných oficiálních statistikách. V tomto ohledu je ovšem nutné podotknout, že se v oblasti Českého lesa nejednalo o ojedinělý případ. Úředně tak byla existence vesnice uznána teprve v roce 1921, kdy zde již stále kolem 20 domů. Po administrativní stránce se ovšem nejednalo o samostatnou obec, ale formálně byla součástí dnes rovněž zaniklé Švarcavy (Schwarzach) ležící o necelé tři kilometry dále na sever těsně při hranici s Bavorskem. Při posledním předválečném sčítání lidu v roce 1931 zde bylo registrováno 36 usedlostí. Po válce byla vesnice vysídlena a současně dostala nový umělý název Hraničná, který najdeme i na současných mapách, ale který prakticky nikdo reálně nepoužíval. Vzhledem ke své těsné blízkosti k bavorským hranicím již nebyla dosídlována. Budovu bývalého hostince využila pro své potřeby pohraniční stráž, která po roce 1950 nechala postavit několik dalších budov. Po roce 1989 a zrušení pohraniční stráže zůstal zdejší areál opuštěný a dodnes zde chátrá. Z dalších objektů bývalé vesnice se pak dodnes nedochovalo prakticky nic.

Máme-li dostatek času (a sil), můžeme využít i jinou, alternativní trasu, která je ovšem o další přibližně 4 kilometry delší. Na křižovatce pod Závistí se namísto rovně vydáme směrem doprava (tj. ve směru kam odbočuje značená cyklostezka č. 2141). Z této lesní asfaltky však záhy (po přibližně 400 metrech) odbočíme doleva, a dále pokračujeme do mírného stoupání, jímž nejprve překonáme jeden z přítoků nedaleko pramenící Radbuzy, a následně se dostaneme na okraj lesa, kde narazíme na křižovatku s jinou asfaltkou (ve tvaru T). Na tomto místě se vydáme doprava a pokračujeme po okraji lesa směrem k seníku, k němž se dostaneme krátkou zkratkou přes zdejší pastviny.

Na tomto místě máme opět na výběr. Chceme-li si výlet ještě o něco prodloužit, můžeme od seníku pokračovat směrem doprava směrem z kopce, kde po chvíli staneme v místech, kde v minulosti stávala dnes ji zaniklá osada Švarcava (Schwarzach). K jejímu založení došlo někdy v polovině 17. století a to za účelem výběru mýta. V té době se ovšem nacházela v Bavorsku a součástí Čech se stala teprve v roce 1707, kdy byla původní osada rozdělena tokem potoka Černice na bavorskou a českou část (obě části však na sebe bezprostředně navazovaly). V roce 1825 zde byl zřízen celní úřad, který zde fungoval až do roku 1945. Poloze osady pak odpovídalo i národnostní složení zdejšího obyvatelstva, kdy například podle sčítání lidu z roku 1921 zde žilo 124 obyvatel, z nichž se 117 hlásilo k německé národnosti, 5 k české a 2 k „jiné“ národnosti. Dodejme ještě, že postupem času počet zdejších obyvatel spíše ubýval, neboť při sčítání lidu v roce 1930 zde bylo registrováno již jen 96 obyvatel. V lese u křižovatky s cestou, po níž jsme sem přišly, pak můžeme narazit na pomníček Josefa Oczka připomínající další z mnoha tragických příběhů v předvečer druhé světové války. Během vypjaté atmosféry panující v československém pohraničí v zářijových dnech roku 1938 byla 28.9. 1938 Švarcava napadena a následně i obsazena sudetoněmeckým Freikorpsem. V odpovědi na to bylo na místo povoláno družstvo stráže obrany státu (SOS), které nacisty sice zahnalo, avšak ti s sebou odvlekli i raněného Josefa Oczka, kterého následně umučili (dva další příslušníci byli postřeleni). Po dalších dvou dnech, tj. 30.9. 1938 se osádka v důsledku právě přijaté Mnichovské dohody z vesnice stáhla do vnitrozemí na novou demarkační linii. Po skončení války pak měly události již celkem rychlý spád a nikterak se nelišily od odsunu ostatních vesnic a osad v okolí. Po odsunu německého obyvatelstva následném komunistickém převratu se zcela vylidněná vesnice ocitla díky své poloze prakticky bezprostředně na hranici v tzv. zakázaném pásmu a v roce 1955 byla srovnána se zemí. Dnes zde po ní nenajdeme prakticky ani stopy (bavorská část vesnice naopak zůstala dodnes zachována).

Vrátíme-li se zpátky k seníku, kolem kterého jsme sem přišli, a budeme-li dále pokračovat na opačnou stranu, dorazíme záhy na návrší, jehož vrchol pokrývá ostrůvek lesíka v jinak travnatých pastvinách. Kromě toho zde ovšem narazíme i na dodnes patrnou zříceninu zámečku známého jako Dianin Dvůr (Diana Hof). V roce 1736 zde byl nejprve bratry Janem Bedřichem a Kryštofem Václavem Widerspergerovými založen poplužní dvůr původně nazývaný „Schwarza Hof“ (podle osady Schwarzach – Švarcava pod kterou administrativně patřil). Tento dvůr v roce 1812 vyhořel a na jeho místě nechal následně (v roce 1819) Kryštof Václav Widersperger postavit lovecký zámeček, který byl zasvěcen antické bohyni lovu – Dianě. V roce 1852 se zámeček dostal do vlastnictví rodu  Coudenhoveů, v jehož držení zůstal až do roku 1945. Jednou z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších osobností spojených s tímto místem pak byla hraběnka Micuko Coudenhove-Kalergi (1874 – 1941), manželka rakousko-uherského diplomata v Tokiu Heinricha von Coudenhove a jedna z prvních Japonek, která přišla do Evropy. Po smrti svého manžela se hraběnka Micuko ujala správy rodinného majetku (její hlavní sídlo bylo tehdy na zámku v nedalekých Poběžovicích) avšak kromě toho začala studovat jazyky (především francouzštinu), matematiku, geografii, historii, právo a ekonomiku. Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 tato mimořádně vzdělaná žena odešla do Rakouska, kde se usadila ve Vídni a do Čech se již nikdy více nevrátila. Ani další osudy zámečku již nebyly příliš šťastné. Po roce 1948 zde sídlila rota pohraniční stráže, která se v průběhu 60. let přesunula na Bärenstein, a zámeček byl ponechán svému osudu. Jeho interiéry byly postupně rozkradeny a neudržovaná stavba se následně zřítila. Po někdejším krásném loveckém zámečku tak zde dnes nalezneme již jen ruiny, které postupně pohlcuje křoví.

Budeme-li pokračovat po asfaltové silnici vedoucí kolem zříceniny zámečku dál směrem k jihu, dojdeme po dalších přibližně třech kilometrech do míst někdejší Hraničné (Paadorf), odkud je pak další cesta již shodná s výše popsanou alternativou trasy. Cesta (která má stále charakter asfaltové lesní silnice) začne pozvolna sestupovat přes hřeben Kozího vrchu a Skalky až se před námi po přibližně 4 kilometrech chůze lesem otevře bezlesá planina, kterou dnes pokrývají rozsáhlé louky a pastviny. Ještě o něco níže narazíme na další křižovatku, kde se cyklostezka č. 36 prudce stáčí směrem doleva, zatímco my pokračujeme po trase EV13 pokračující v našem původním směru. Přímo před námi je pak malý hájek nacházející se v místech další zaniklé vsi Domažlicka. Její jméno znělo Anger (Úpor). K jejímu založení došlo v roce 1619, avšak k Čechám připadla až po revizi průběhu česko – bavorské hranice v roce 1764. Maximálního rozkvětu dosáhla ve druhé polovině 19. století, kdy zde žilo kolem 320 obyvatel. Jejich počet se ovšem v dalších letech pozvolna snižoval, takže před druhou světovou válkou (v roce 1930) zde stálo 37 usedlostí, v nichž žilo 194 obyvatel převážně německé národnosti. Proto byla vesnice po válce vysídlena, a přestože byla v následujících několika letech alespoň částečně dosídlena nově příchozími osadníky z vnitrozemí, byla na počátku 50. let v důsledku zavedení pohraničního pásma vysídlena znovu a mezi roky 1960  – 1965 byla srovnána se zemí. Dnes tak někdejší vesnici připomíná pouze litinový křížek na kamenném soklu nacházející se přímo u cesty. V okolním křoví je pak možné narazit na zarostlé zbytky budov, kde je dodnes možné tu a tam nalézt různé poházené předměty denní potřeby, jenž patřily dávno zmizelým lidem, kteří zde před lety žili. Jedinou dochovanou budovou je pak seník stojící při okraji lesa směrem na Pilu. Tímto směrem se ale vydáme až později.

Pokračujeme-li po cestě dále, dostáváme se záhy k vůbec nejzajímavějšímu místu na dnešní trase, kterou je zaniklá obec Grafenried nacházející se v mělkém údolí mezi Křížovým vrchem a kótou Nad zámečkem. Přestože svou velikostí nebyla nijak zvlášť velká (trvale zde žilo kolem 300 obyvatel), jednalo se o poměrně významnou obec, kde se kromě kostela s farou nacházel například pivovar, několik obchodů a zámeček, který byl od roku 1876 využíván jako škola. Datem svého založení se pak jednalo o jedno z vůbec nejstarších sídel v této oblasti, neboť první zmínky o obci pocházejí již z roku 1282.  Stejně jako v případě ostatních vesnic v okolí se součástí Čech stala až po úpravě česko – bavorské hranice v roce 1764. Ta zde mimochodem vyústila v zajímavou situaci, kdy byla původní obec novým průběhem hranice rozdělena na dvě části. Menší a níže ležící část známá jako Untergrafenried zůstala na bavorské straně hranice – kde stojí dodnes. Větší část se pak ocitla v Čechách, kde ji potkal mnohem smutnější osud. Živobytím zdejších obyvatel byla jednak práce v postupně skomírajících sklárnách v okolí, a dále pak například tkalcovství či chov dobytka. Původně zde žili výhradně obyvatelé německé národnosti. První Češi sem přišli teprve po vyhlášení samostatného Československého státu v roce 1918. Podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 231 Němců a 13 Čechů. Po roce 1945 byli obyvatelé německé národnosti odsunuti do sběrného tábora v nedalekém Furth im Wald a obec získala nový úřední název Lučina. Vesnice byla částečně dosídlena, avšak počátkem 50. let se odtud museli i noví obyvatelé opět odstěhovat v důsledku zřizování pohraničního pásma. V následujících letech sem byla umístěna rota pohraniční stráže, která byla zrušena v roce 1964 v souvislosti s přesunutím „železné opony“ dále do vnitrozemí.

Do tohoto období také spadá jeden z incidentů, který názorně ilustruje situaci panující na počátku 50. let 20. století na československé hranici se „západním“ Německem. Tato událost se odehrála 17. listopadu 1953 a jejím dějištěm bylo právě okolí obce Grafenried, respektive její bavorské části Untergrafenried. O několik dní dříve, 13.11. 1953 přijela do Grafenriedu dvojice příslušníků československé vojenské zpravodajské služby, jejichž úkolem bylo vyhledávat potenciální spolupracovníky z řad Němců žijících na opačné straně hranice. Zde se jim podařilo narazit na německého sedláka, kterého požádali o zakoupení německých cigaret a časopisů. Schůzka, kde mělo dojít k předání zakoupených věcí, byla naplánována na poledne 17. listopadu neboť se předpokládalo, že v té době budou příslušníci bavorské pohraniční policie (Grenzpolizei) na obědě a hranice tak z Bavorska nebude nikým hlídána. Tak tomu ovšem nebylo, což se následně stalo osudným. Na místo schůzky se vydal jeden z původní dvojice československých zpravodajců František Korbel v doprovodu příslušníka pohraniční stráže Jaroslava Straky. Hluk, který oba muži způsobovali při prodírání se lesem, upoutal pozornost velitele zdejší stanice bavorských pohraničníků Aloise Hubera, který se nacházel na pozorovatelně jen pár metrů od místa, kudy se pohybovali Korbel se Strakou. Huber oba muže vyzval, aby se zastavili a dali ruce vzhůru. Korbel se snažil vymlouvat v tom smyslu, že se na německé území dostali omylem při kontrole průběhu státní hranice. Huber tomu ale neuvěřil a trval na tom, aby s ním šli na stanici německé pohraniční policie. Korbel využil chvilkové Huberovy nepozornosti (který svou puškou mířil chvíli na jednoho a chvíli na druhého Čecha) a vystřelil po něm dvě dávky ze svého samopalu. Alois Huber byl zasažen osmi střelami, následkem čehož prakticky na místě zemřel. Oba čeští vojáci pak zmizeli zpět na československé území. Německé policejní orgány záhy nalezly Huberovu mrtvolu, jeho nepoužitou pušku se všemi pěti náboji a vystřelená nábojnice ze samopalů používaných československou pohraniční stráží. Přítomnost československých vojáků na daném místě a v kritickou dobu pak navíc byla potvrzena i několika svědky, kteří se nacházeli nedaleko. Nadcházející noc byl na pohraniční rotě v Grafenriedu zorganizován tzv. „klamný přechod“, který spočíval v zahájení bezhlavé palby a vystřelování světlic tak aby to navenek vypadalo, že se pohraničníci střetli s nějakou ozbrojenou skupinou, při čemž došlo k přestřelce. Ve skutečnosti však šlo pouze o přípravu na jednání s německou stranou, k němuž došlo o pár dní později 21. listopadu. Na něm pak česká strana celý incident popřela a obviňovala z něj ozbrojené skupiny z řad tzv. agentů-chodců či případně odsunutých Němců.

Ponechme však minulost minulostí a podívejme se spíše na to, čím je tedy Lučina – Grafenried tak zajímavá dnes. Zaniklá vesnice sice zmizela z povrchu světa, avšak nikoliv z myslí lidí, jejichž předkové zde žili. A tak zatímco na místě ostatních zaniklých obcí nenajdeme v současné době zpravidla vůbec nic nebo maximálně několik křovím zarostlých trosek, zde můžeme spatřit rozsáhlé zbytky původních budov postupně odkrývaných skupinou německých a českých nadšenců. U jednotlivých míst jsou pak instalovány panely obsahující popis jednotlivých objektů včetně historických fotografií. Ne nadarmo je proto Lučina někdy označována za jakési „chodské Pompeje“. Rozdílem je zde pouze to, že vesnici nezničila sopka ale bouřlivé události související s ukončením druhé světové války. Práce na odkrývání pozůstatků zaniklé vesnice byl zahájeny v roce 2011. Původním záměrem bylo vykopat základy kostela sv. Jiří, který vznikl přestavbou starší kaple z 1. poloviny 17. století. Po vybudování kostelní lodi v roce 1753 byla za přispění majitele zdejšího statku Franze Xavera Wernera v roce 1775 dostavěna i věž (tento letopočet je vyryt i na základním kameni, který je zde dodnes k vidění). Kostel byl poškozen v závěru druhé světové války v důsledku bojových operací americké armády, která tudy postupovala z Bavorska směrem do území Československa. Po válce a následném vysídlení obce pak údajně nějakou dobu sloužil dokonce jako střelnice. Jeho osud se naplnil v průběhu 70. let 20. století, kdy byl zbourán a na jeho místě zůstala jen hromada sutin. Dnes jsou jeho pozůstatky pietně upraveny a ozdobeny vysokým dřevěným křížem. V místě bývalého kněžiště pak vznikl kamenný oltář, na němž si můžeme prohlédnout kopii tzv. Grafenriedské Madony, jejíž originál byl z opuštěného kostela zachráněn zdejším německým farářem Josephem Gerlem a dnes je umístěn v kostele v německém Waldmünchenu.

Před troskami někdejšího kostela narazíme na někdejší návsi na mohutný kamenný památník, představující původně podstavec sochy sv. Jana Nepomuckého. Dnes je na něm instalován železný kříž a kamenná pamětní deska připomínající jméno obce a dobu jejího zániku. Prostor někdejší návsi pak zdobí skupina stromů známá jako Grafenriedské lípy, jejichž stáří je odhadováno na 250 let a jsou chráněny jako památné stromy. Z původních šesti lip se však zachovaly již jen čtyři, neboť dvě další v minulosti uhynuly a dnes jsou zde pouze pahýly jejich mohutných kmenů. V průběhu odkrývání základů jednotlivých budov byla nalezena celá řada nejrůznějších předmětů (od běžného vybavení domácnosti po různé zemědělské nástroje), z nichž některé byly umístěny do muzeí a další jsou pak volně vyskládané na místě svého objevení. Jedním z takových případů jsou i odkryté trosky budovy zdejšího pivovaru, kde byla nalezena řada zbytků pivních láhví. Vydáme-li se z bývalé návsi směrem po zelené značce ve směru od státní hranice směrem do vnitrozemí, narazíme záhy na místní hřbitov, který byl již v průběhu 90. let postupně obnovován zdejšími rodáky.

K dalšímu úseku naší cesty po zaniklých obcích Domažlicka můžeme pokračovat dále po již zmíněné zelené značce. Tato cesta však vede skrze louku, která byla v době mojí poslední návštěvy tohoto místa obehnána elektrickým ohradníkem (a byla tudíž neprůchozí). V takovém, případě je potřeba vrátit se po silnici na rozcestí u bývalého Úporu, a odtud pak dále pokračovat po trase cyklostezky č. 36 směrem do českého vnitrozemí. V obou případech dorazíme po necelých dvou kilometrech do míst, kde v minulosti stála další zaniklá vesnice Pila (Seeg), založená v roce 1613 majitelem statku a k němu náležejícího panství Grafenried Georgem Pelkhoferem von Mosweng. Stejně jako v případě všech ostatních míst, která jsme v rámci dnešní trasy navštívili, se i tato vesnice stala součástí území Čech teprve po roce 1764. Před druhou světovou válkou zde stálo 33 usedlostí, v nichž v roce 1930 žilo 228 obyvatel. Po vysídlení zdejších německých obyvatel byla vesnice jen částečně dosídlena a i noví osadníci odtud museli kvůli zřizování pohraničního pásma na počátku 50. let odejít. V následujících letech byla vesnice srovnána se zemí, přičemž její budovy byly využity jako zdroj stavebního materiálu. Existenci vesnice tak kromě informační tabule, turistického rozcestníku a „zelené cedulky“ (typické pro oblast Českého lesa) připomíná litinový křížek na kamenném soklu, který zde byl obnoven po roce 1990.

Vesnice byla situována na jednom z bezejmenných přítoků Nemanického potoka, jehož energie bylo využito pro pohon pily, která dala celé osadě jméno, a mlýnů, z nichž ten nejstarší je zmiňován v roce 1638. V roce 1749 se zde hovoří již o třech mlýnech – „horním“, „prostředním“ a „dolním“. Protože zmíněný potok (ve skutečnosti spíše potůček) má jen minimální průtok, musely být u zdejších mlýnů vybudovány i rybníky zajišťující dostatečnou zásobu vody pro pohon vodních kol. Jeden z těchto rybníků (náležející k někdejšímu „prostřednímu“ mlýnu) se zde alespoň částečně zachoval dodnes. Přes jeho hráz pak vede zeleně značená trasa pokračující dále ve směru na Lískovec. O něco níže pod hrází je pak možné najít zříceniny někdejší mlýnice včetně zbytků zařízení pro usazení hřídele vodního kola.

Nejvýraznější zříceniny ovšem zbyly z „dolního“ mlýna, který se nacházel přibližně 350 metrů níže po proudu potoka. Jsme-li dobrodružnější povahy, můžeme i do těchto míst zavítat. Je však nutné počítat s tím, že sem nevede žádná oficiální cesta, takže nalezení je trochu obtížnější. Obecně je pak také potřeba zachovávat při pohybu mimořádnou obezřetnost, abychom náhodou nespadli například do nějakého starého sklepa (což ale platí pro průzkum všech zaniklých obcí). Nejsnáze se sem dostaneme tak, že přejdeme již zmíněnou hráz rybníka, za níž narazíme na křižovatku, kde ze zeleně značené cesty pokračující rovně směrem na Lískovec odbočuje směrem doprava jiná cesta. Po ní pak jdeme rovně asi 300 metrů až do míst, kde se tato cesta začíná stáčet směrem doleva. Zde z ní směrem doprava odbočuje lesní pěšina mířící zpět směrem k potoku. Kromě zbytků budov mlýnice zde narazíme i na zděný náhon se šachtou pro usazení vodního kola, kterým dodnes protéká voda.

Pro další postup v rámci naší dnešní trasy máme nyní hned dvě alternativy. V případě první (a o něco kratší) z nich budeme pokračovat dále po zelené značce, která nás po dvou kilometrech dovede do míst již dříve zmíněné zaniklé vesnice Lískovec (Haselberg). Cestou si můžeme všimnout mohutného Čepičkova dubu, který je pro svůj úctyhodný vzrůst (výška 25 metrů, obvod kmene 394 cm) a věk (asi 200 let) chráněn jako památný strom. Samotný Lískovec pak byla jako osada založen někdy v průběhu 16. století. Od začátku 17. století zde fungovala sklárna, nejprve vyráběla skleněné korálky do růženců (tzv. páteříky) a později i klasické tabulové sklo. Podobně jako v případě sklářských hutí v Úporu či Pile i tato zanikla někdy na počátku 18. století, přičemž primární příčinou bylo vyčerpání zásob dřeva, které sloužilo jako palivo pro sklářské pece (což s při pohledu na současný stav zdejších lesů zdá téměř neuvěřitelné). Před válkou zde stálo 33 domů, v nichž k roku 1930 žilo 160 obyvatel. Po válce čekal vesnici již dobře známý osud v podobě vysídlení a následnému zbourání (v tomto případě se z někdejší zástavby nedochovalo vůbec nic). Zelená značka zde přichází k silnici spojující Závist a Vranov, po níž pokračujeme dále směrem doprava (pozor – na rozdíl od lesních silnic, po nichž jsme se až dosud pohybovali, zde jezdí auta!). Po překonání toku Nemanického potoka budeme pokračovat po silnici další asi dva kilometry, až narazíme na křižovatku/rozcestí Poběžovický roh, kde zeleně značená trasa odbočuje směrem doleva.

Druhou možností je pokračovat z Pily dále ve směru cyklostezky č. 36. Ta nás nejprve dovede do plochého bezlesého údolí, kterým se klikatí již výše zmíněný Nemanický potok. V minulosti se zde nacházela obdělávaná pole a louky, které se však po vysídlení zdejšího kraje postupně proměnily v rozsáhlý areál mokřadů známý jako Nemanická niva, který je útočištěm pro celou řadu vzácných druhů rostlin a živočichů vázaných na mokřadní společenstva. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň ledňáčka, chřástala polního či bobra evropského. Občas se zde údajně vyskytuje i jeřáb popelavý.

Ve stráni na opačném úbočí údolí je další lesnatý ostrůvek nacházející se v místech, kde stávala další zaniklá obec Mýtnice (Mauthaus). Její název je v tomto případě odvozen od skutečnosti, že až do již několikrát zmíněné revize v roce 1764 ležela přímo na česko – bavorské hranici a vybíralo se tu proto mýto. Od roku 1630 zde fungovala sklářská huť, která však podobně jako v nedalekém Lískovci zanikla v průběhu 18. století. Před válkou zde stálo 34 usedlostí, v nichž v roce 1930 žilo 188 obyvatel. V obci pak nechyběla například škola a dva hostince. Po válce následoval již klasický osud v podobě odsunutí původních německých obyvatel, pokus o částečné dosídlení (k roku 1950 zde byli registrováni 3 obyvatelé) a částečná likvidace v průběhu 50. let. Zbytek obce byl pak zlikvidován v 70. letech v souvislosti s posunem hraničních drátěných zátarasů více do vnitrozemí. Signální stěna vedla přímo podél silnice z Nemanic, na kterou se i my záhy napojíme. Dnes tak z bývalé vesnice nezbylo prakticky nic kromě pár propadlých sklepů a nepatrných zbytků původních budov zarostlých ve křoví nad cestou. Jakmile dosáhneme již zmíněné silnice, pokračujeme dál z našeho pohledu doleva, tj. směrem na Vranov (opět je potřeba dávat pozor na to, že zde už jezdí normálně auta – i když provoz zde nebývá velký). Přibližně po kilometru dorazíme na křižovatku/rozcestí Poběžovický roh, kde se opět sejdeme s výše popsanou první variantou trasy vedoucí přes Lískovec.

Zatímco silnice se záhy začne ostře stáčet doprava a stoupat do Vranovského sedla, zelená značka pokračuje nyní již pouze po lesní cestě dále rovně. Po ní bychom se po dalších přibližně 3.5 kilometrech dostali k rozcestí s červenou značkou, jenž by nás nakonec dovedla až do Závisti, kde naše dnešní trasa začala. Chceme-li ale i dále pokračovat v průzkumu zaniklých sídel, nebudeme pokračovat po zelené směrem rovně, ale vybereme si neznačenou cestu odbočující směrem doleva. Ta nás totiž po dvou kilometrech dovede na travnatou loučku uprostřed lesa, kde narazíme na odhalené pozůstatky někdejší sklárny známé jako Křížová Huť (Kreuzhütte). Založena byla mezi roky 1708 – 1710 sklářským mistrem Jiřím Schmausem a v držení rodu Schmausů zůstala až do roku 1760, kdy přešla do nájmu Jana Křtitele Dennhofera a po něm pak na jeho zetě Jiřího Michaela Schmause. V roce 1815 ji do pronájmu získal zakladatel dalšího z významných sklářských rodů oblasti Českého lesa Wolfgang Ziegler, jehož rodina provozovala ještě další dvě další hutě. Ta zdejší pak byla v provozu do roku 1890, kdy byla uzavřena. Po uzavření hutě se obyvatelé přilehlé samoty živili jako lesní dělníci, avšak jejich počet časem neustále ubýval. Zatímco v roce 1838 stálo okolí sklárny 10 domů se 66 obyvateli, v roce 1930 zde byly registrovány jen 3 domy a 35 obyvatel (z toho 28 Němců). Samota byla obývána až do roku 1945, kdy byli zdejší obyvatelé odsunuti a zdejší osídlení pak následně nadobro zaniklo. Dnes zde tak můžeme spatřit již jen základy vlastní sklárny (s pozůstatky pece) která byly vykopány a očištěny v roce 2009, a které tak dodnes připomínají sklářskou minulost zdejšího kraje.

Budeme-li pokračovat dále po cestě, po níž jsme sem přišli, narazíme záhy na křižovatku, kde se dáme směrem doleva. Tato cesta nás vrátí zpět k Nemanickému potoku po jehož překonání narazíme na silnici, jenž nás nakonec dovede až do Závisti, kde celá naše trasa po zaniklých obcích Domažlicka začala.