Železná – Železná Huť – Pleš – Václav – Bügellohe – Ebene – Václav – Velký Zvon – Kocovy kameny – Waldorf – Železná (23 km, 7:00, ↗ 540 m, ↘ 540 m)
Ideálním výchozím místem je obec Železná (Eisendorf), nacházející se při hraničním přechodu do sousedního Bavorska. Původní osada zde vznikla v průběhu 16. století (první zmínka o ní pochází z roku 1591), kdy byla součástí přimdského panství. V průběhu třicetileté války byla vesnice téměř zničena, neboť se v její blízkosti odehrála jedna z bitev mezi císařskými a stavovskými vojsky. V lesích na německé straně hranice lze dodnes nalézt zbytky tehdejších polních opevnění známých jako Tillyschanz – tedy česky Tillyho šance – pojmenované podle velitele císařského vojska generála Jana Tillyho, jednoho z vítězů bitvy na Bílé hoře. V průběhu 17. století se Železná stala samostatným statkem. Ve stejné době zde vznikla sklárna a v okolí se těžila železná ruda – což se nakonec projevilo i v samotném názvu vesnice. V jejím držení se vystřídalo hned několik šlechtických rodů, mezi nimiž figurovali například i Lamingenové, které dobře známe z příběhu o Kozinovi. Posledními majiteli pak byli Kocové z Dobrše. Jejich jméno si dobře zapamatujme, neboť nás bude provázet prakticky po celý čas naší dnešní výpravy. V roce 1905 byla Železná povýšena na městečko. Před druhou světovou válkou zde žilo přibližně 1000 obyvatel, z nichž se naprostá většina hlásila k německé národnosti. Po odsunu Němců zde sice byly snahy o dosídlení vesnice, které se však zdařilo jen částečně. Po roce 1948 se obec díky své těsné blízkosti česko – bavorské hranice dostala do izolace, díky níž většina původní obce (jejíž jádro se rozkládalo v okolí dodnes dochovaného rybníka) zanikla. Zachováno zůstalo jen několik budov ve východní části obce (tj. nejdále od hranic). Spolu s obcí zmizelo i několik historických budov. Kromě zdejšího kostela sv. Barbory, který byl po roce 1945 nejprve vyrabován a následně jako ruina v roce 1965 zbourán, šlo zejména o zdejší zámeček. Jeho park byl ale po roce 2000 obnoven a dnes je znám jako „park smíření“. Odtud je pak možné dále pokračovat k návštěvě obory Srdíčko, jenž na park bezprostředně navazuje. Obora se rozkládá na území o rozloze 164 ha zahrnujícím jak louky a pastviny, tak i lesní porosty. Spatřil tu lze početná stáda daňků, muflonů a jelenů (kromě jelena evropského tu můžeme narazit i na jeleny sika).
Kostel se hřbitovem stál přibližně v místech, kde se dnes nachází vstup/vjezd do bývalého areálu roty pohraniční stráže, jenž zde byl vybudován v roce 1984. Před jeho branami můžeme nalézt pomníček Josefa Ulricha připomínající tragickou událost, k níž zde došlo 20. prosince 1964. Toho dne se dvojice pohraničníků ve složení Josef Ulrich a Miloš Dobřichovický vydala na obvyklou hlídku na nedaleké pozorovací věži. Zde došlo mezi oběma muži ke střetu, během něhož byl Josef Ulrich Dobřichovickým postřelen a následně shozen z vrcholu věže. Dobřichovický se pak zmocnil klíčů od průchodu ve drátěném zátarasu táhnoucím se podél státní hranice a následně dezertoval do NSR. Jen o pár metrů dále pak narazíme na pomníček Bohumila Majera – dalšího padlého na zdejší hranici. V tomto případě si připomínáme události bezprostředně předcházející přijetí Mnichovské smlouvy a připojení pohraničních oblastí Československa (tzv. Sudet) k nacistickému Německu. Již několik měsíců „před Mnichovem“ vyvolávaly polovojenské nacistické skupiny (známe jako Freikorps) celou řadu střetů, cílených především na příslušníky československého četnictva a finanční stráže. Tyto nepokoje v pohraničí vyvrcholily koncem září 1938. Nejinak tomu bylo i v Železné. 24. a 25. září 1938 se zdejší četnická stanice a budova celního úřadu cílem několika ozbrojených útoků, které však zdejší družstvo tzv. Stráže obrany státu (SOS) dokázalo odrazit. Přitom byl jeden z útočníků zastřelen a jeden těžce raněn. K dalšímu útoku došlo 27. září. Tentokrát byla zdejší posádka napadena jak Němci útočícími z území Německa, tak i skupinami vytvořenými z řad místních německých obyvatel. Právě v průběhu tohoto útoku padl příslušník SOS, jemuž je věnován tento pomníček. Dodejme ještě, že českoslovenští vojáci nakonec museli tlaku ustoupit směrem k Hostouni, kde se spojili s další jednotkou, s jejíž pomocí se jim 29. září podařilo převzít kontrolu nad městečkem. Ta však měla již jen jepičí trvání, neboť hned následující den byla podepsána již zmíněná Mnichovská dohoda. Aby byl výčet zdejšího pomníčků a památníků kompletní, musíme se zmínit ještě o památníku padlým v 1. světová válce, který se nachází nedaleko odtud.
Od pomníčků v Železné se dále vypravíme po červené značce. Ta nás nejprve vede po úzké silnici táhnoucí se podél již zmíněné obory a (máme-li štěstí, můžeme i odtud pozorovat stáda jelení zvěře. Tato silnice nás po 2.5 kilometrech přivede do míst, kde v minulosti stávala dnes již zcela zaniklá osada Železná Huť (Eisendofrhutte). Její vznik souvisí s vůbec nejstarší sklárnou v tomto kraji, která byla následně obklopena malou osadou obývanou jednak samotnými skláři, a dále pak lesními dělníky starajícími se o pravidelný přísun dřeva (kterého bylo zapotřebí značné množství). V roce 1743 se stal nájemcem této hutě Eliáš Zahn, po němž byla pojmenována jako „Neu Zahn Hutte“. Zdejší sklo bylo vyhlášené svou kvalitou a ve své době představovalo skutečně luxusní zboží (kromě skelněných lustrů, a svícnů se zde ale vyráběly například i pivní a vinné sklenice či později okenní sklo). V roce 1839 je zdejší huť popisována jako pustá a opuštěná. S plánem na obnovu výroby přišel v roce 1871 až nový nájemce František Schrenk (který byl současně provozovatelem nedaleké Karlovy Hutě). Tento plán však nakonec nebyl příliš úspěšný, a tak byla huť kolem roku 1900 definitivně uzavřena (důvodem byla zejména skutečnost, že zásoby dřeva v okolních lesích byly tou dobou již téměř vyčerpány). Po vysídlení zdejších obyvatel po druhé světové válce byla původní osada srovnána se zemí a na jejím místě později vyrostlo rekreační středisko ministerstva vnitra. V současnosti se tento areál zdá být opuštěný a chátrající. V roce 2018 zde byla postavena malá kaplička.
Před námi je nyní zřejmě nejméně příjemný úsek naší dnešní cesty, neboť červená značka, kterou i nadále sledujeme, zde po další 4 kilometry stoupá do ne právě příjemného kopce. Přibližně v polovině cesty pak procházíme místy, kde se v minulosti nacházela osada Frančina Huť. Také její existence souvisela se sklárnou, jenž zde byla v roce 1741 založena Eliášem Zahnem (s jehož jménem jsme se již setkali), po němž byla nejprve pojmenována jako Zahnhutte. Později, v roce 1791, byla osada přejmenována na počest tehdejší majitelky zdejšího panství Františky Cukrové. Nedlouho potom zdejší sklářská huť zanikla a zůstala zde jen malá osada ukrytá v lesních. Podobně jako v případe mnoha dalších podobných míst byla Frančina Huť po druhé světové válce vysídlena a vzhledem ke své bezprostřední blízkosti státní hranice z Bavorskem v roce 1950 zbourána.
Táhlé stoupání nás nakonec dovede na odlesněnou náhorní plošinu rozkládající se v prostoru pod Velkým Zvonem, na které se v minulosti nacházela další ze zaniklých obcí Českého lesa. Touto obcí byla Pleš (Plöss). Její historie pravděpodobně sahá někam do druhé poloviny 16. století, i když první zmínka o ní je datována až k roku 1609. Před druhou světovou válkou zde stále kolem 100 domů, v nichž žilo přibližně 700 obyvatel (společně s okolními osadami až 1200 obyvatel). I zde probíhaly po odsunu původních německých obyvatel pokusy o dosídlení obce, které ovšem nebyly příliš úspěšné. Noví obyvatelé byli navíc po spuštění železné opony opět vystěhováni a celá obec byla s výjimkou dvou budov srovnána se zemí (pravděpodobně v průběhu roku 1953). Tím je Pleš vůbec největší zaniklou obcí v Domažlické části Českého lesa. I dnes, po 70 letech od likvidace obce, můžeme například na leteckých snímcích dobře rozeznat hranice někdejších pozemků. V terénu bychom zde pak našli nízké kamenné zídky ohraničující jednotlivá políčka (tzv. snosy).
Kromě dvou hájoven, dvou mlýnů, školy a celního úřadu stály na Pleši i dva kostely, což v případě obcí této velikosti vůbec nebylo obvyklé. Starší z obou kostelů (sv. Jana Křtitele) byl postaven v roce 1684 a se nacházel na návrší v severní části obce, kam můžeme i dnes vystoupat po pěšince vedoucí od hlavní červeně (a zeleně) značené cesty. Kostel byl stejně jako naprostá většina ostatních budov obce zbourán, takže dnes zde po něm nalezneme jen pietně upravené zbytky základového zdiva (zajímavostí je zde například vstup do podzemní kryty zakrytý kamennou deskou). V jeho těsném sousedství se pak rozkládá plešský hřbitov. I on byl v dobách železné opony značně zdevastován a teprve po roce 1990 se dočkal obnovy ze strany zdejších německých rodáků. Staré náhrobky na opuštěných německých hřbitovech vytvářejí naprosto neopakovatelnou tajemnou atmosféru, avšak současně se díky nim můžeme o životě zdejších obyvatel dozvědět leccos zajímavého. Zde na Pleši například narazíme na hroby několika velmi rozvětvených rodin žijících buď přímo na Pleši, nebo v okolních osadách. Tou zřejmě nejrozvětvenější byla Familie Licha, jejíchž náhrobků zde nalezneme hned několik. Katharina Licha byla manželkou hospodáře („Gastwirtsgattin“) v nedaleké osadě Václav. O kousek dále můžeme narazit na náhrobek její (pravděpodobně) dcery, rovněž Kathariny, manželky hajného („Waldhegersgattin“) na Václavi. Z jiného náhrobku na nás dodnes shlížejí fotografie dvou vojáků (zřejmě otce a syna). Z nápisu se pak můžeme dozvědět, že mladší z obou mužů, Alois Licha, padl v roce 1943 ve Finsku. V tomto ohledu je například zajímavé i to, kolik zdejších mužů padlo v bojích druhé světové války. Dále zde můžeme narazit na náhrobek zdejšího faráře Josefa Nagla (který zemřel až v roce 1955 v dalekém Simonswaldu v jihozápadní části Německa).
Kromě hrobů zdejších Němců zde můžeme narazit také na litinový kříž připomínající zdejšího hajného Josefa Zíku, který na Pleši působil od roku 1945. Zíka svou dokonalou znalost zdejšího terénu nejprve využíval při pašování nejrůznějšího zboží přes česko – bavorskou hranici. Později, po únoru 1948, působil také jako převaděč politických uprchlíků a komunisty stíhaných osob do Německa. Tato jeho činnost ovšem neměla dlouhého trvání, neboť jeho identita byla záhy prozrazena díky informátorům působících v příhraničních oblastech Německa a spolupracujících s československými úřady. Díky tomu byl Zíka v listopadu roku 1948 zatčen. Během eskortování se mu však podařilo utéct a přejít hranici do Německa. Zde navázal kontakty s britskou zpravodajskou službou a začal budovat síť agentů, kteří pronikali zpět na území Československa, kde plnili nejrůznější úkoly. Aktivity Zíkovy skupiny neušly pozornosti tehdejší Státní bezpečnosti, a tak byla zahájena „akce Šumava“. V rámci ní byly nejprve sledovány osoby podezřelé z toho, že jsou se Zíkou v kontaktu. Svou roli zde opět sehráli i informátoři z řad odsunutých Němců spolupracujících s StB. Celá akce pak vyvrcholila v noci z 16. na 17. března 1951, kdy v okolí nedaleké osady Václav došlo k přestřelce, v níž byl Josef Zíka zabit. Jeho tělo bylo následně pohřbeno v neoznačeném hrobě na plešském hřbitově. Při bloumání mezí zdejšími náhrobky bychom si možná ani nevšimli nenápadné vyvýšeniny, která je zpravidla zcela zarostlá vysokou trávou. O to více nás možná překvapí, že se vůbec nejedná o nějakou náhodnou terénní nerovnost, ale o dokonale zamaskovanou vojenskou pozorovatelnu, která zde byla vybudována v časech studené války pro potřeby pohraniční stráže. Vstup do ní je překryt betonovou deskou, která je zde jakoby náhodou položena.
Od turistického rozcestníku budeme i nadále pokračovat po červeně značené trase, která vede skrze místa, kde se dříve nacházela plešská náves (zelená značka naopak míří směrem k hranicím). Jen o pár kroků dále dorazíme k místu, kde byla v roce 1798 postavena malá dřevěná kaple, jenž byla v roce 1906 nahrazena pseudogotickým kostelem Panny Marie Pomocné. Ten se následně stal hlavním z obou plešských svatostánků, zatímco starší kostel sv. Jana Křtitele, začal zastávat funkci kostela hřbitovního. Zatímco z tohoto hřbitovního kostela můžeme dodnes spatřit alespoň zbytky základů, kostel Panny Marie Pomocné byl zcela zlikvidován, a dnes tak po něm nenajdeme ani stopy. Jeho místo však připomíná malá kaplička, která zde byla vybudována v roce 2016. Likvidaci unikly z celé vesnice pouze dvě budovy. První z nich byl někdejší hotel Flor (pojmenovaný podle svého majitele) ve které později sídlila rota pohraniční stráže. Po posunutí drátěných zátarasů více do vnitrozemí v 70. letech se rota přesunula do areálu vybudovaného v místech bývalé osady Václav. Rozpadající se ruiny hotelu Flor zde stály ještě poměrně dlouho po pádu železné opony, avšak někdy mezi léty 2012 – 2015 byla původní budova zbourána a na jejím místě vyrostlo několik nových domků využívaných v současnosti k rekreačním účelům. A tak jedinou původní budovou někdejší Pleše, která se dodnes zachovala, je bývalá hájovna – dnes penzion Pleš. Shodou okolností se pak jedná o místo, kde po válce působil Josef Zíka, kterého jsme si připomněli při návštěvě plešského hřbitova.
Cesta nás v dalšímu úseku vede širými loukami, na nichž se zpravidla pasou stáda hovězího dobytka. Současně se před námi otevírají jedny z vůbec nejkrásnějších pohledů na nedaleký Velký Zvon, zdvíhající se nalevo od nás. Přibližně po dalších dvou kilometrech dorazíme k opuštěnému a pozvolna se rozpadajícímu areálu roty pohraniční stráže, který zde byl vybudován jednak jako náhrada původní roty na Pleši, avšak také pro potřeby posádek vojenské základny na vrcholu Velkého Zvonu. Tento areál se pak nachází v místech, kde dříve stávala již několikrát zmíněná osada Václav (Wenzelsdorf), jenž své jméno získala podle majitele zdejšího panství Václava Koce z Dobrše. Osadu však postihl po druhé světové válce stejný osud jako desítky dalších míst v okolí, a tak ji dnes připomíná pouze kamenný památník a dřevěný kříž.
Máme-li dostatek času (a sil), můžeme si odtud udělat krátký výlet do Německa. Ten nám sice celkovou délku trasy prodlouží o přibližně 4 kilometry, avšak rozhodně stojí za to. V takovém případě se za areálem roty pohraniční stráže vydáme vzhůru po pěšině, která nás záhy dovede do lesa. Odtud nás k hranici dělí posledních pár set metrů. Krátce po překročení hranice přejdeme na druhou stranu louky (ležící již v Německu), na jejímž horním konci můžeme narazit na výrazné zbytky několika budov. Jedná se o pozůstatky zaniklé osady Bügellohe, kterou zde v letech 1946 – 1948 založili Němci odsunutí z Pleše a dalších okolních obcí. Některé z rodin totiž vlastnily pozemky jak na české, tak na německé straně hranice. Po odsunu si tedy zde, doslova pár metrů od hraniční čáry, zbudovali provizorní obydlí v naději, že se za pár let budou moct vrátit do svých původních domovů. Jak čas plynul, začínalo být jasné, že tyto představy nejsou na místě, a tak se zde zdejší osadníci začali usazovat natrvalo. Problémem ovšem byla skutečnost, že sem nevedla ani silnice, natož například voda či elektřina. Lidé tak postupně začali osadu opouštět a stěhovat se do okolních městeček a vesnic. Posledním ze zdejších obyvatel byl hostinský Josef Licha, který zde žil až do roku 1969.
Od zaniklé osady budeme pokračovat i nadále přibližně ve směru, ve kterém jsme se od hranic přišli, Záhy narazíme na hlavní cestu, po níž se vydáme směrem doprava, avšak záhy odbočíme znovu doprava na jinou cestu stoupající vzhůru do kopce. Tato cesta nás pak dovede až na vrchol Ebene (894 m n. m.). Malá dřevěná tabulka nás informuje o skutečnosti, že tudy prochází hlavní evropské rozvodí Labe – Dunaj. Avšak hlavním důvodem, proč jsme sem vážili cestu, je zdejší rozhledna Böhmerwaldturm, která zde byla postavena v roce 1983. Údajně se tak stalo proto, aby se z ní mohli bývalí rodáci alespoň z dálky podívat na místa, kde dříve žili a která v té době ležela za neproniknutelnou železnou oponou (byť byla doslova na dosah ruky). Z vrcholu rozhledny se otevírá vskutku působivý výhled do bližšího i vzdálenějšího okolí, kterému dominuje zejména výrazný vrchol Velkého Zvonu (s nepřehlédnutelnou vojenskou věží). Spatřit ale můžeme i další vrcholy Českého lesa jako například Čerchov a Přimdu, či ještě vzdálenější šumavské vrcholy (například Velký Javor). Jedinou vadou na kráse je skutečnost, že vyhlídková plošina je prosklená, avšak sklo je velmi špinavé, což vadí především při fotografování. Po návštěvě rozhledny se pak vrátíme zpět do Václavi stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že cesta z Václavi k rozhledně Ebene je v naprosté většině svého průběhu prakticky neznačena (ač například podle mapy.cz je tomu jinak…), díky čemuž je zde GPS navigace (například v chytrém telefonu) téměř nezbytností.
Z Václavi se v další části naší trasy vydáme přímo pod vrchol Velkého Zvonu. K tomu můžeme dále pokračovat po červené značce, z níž na první křižovatce (po necelém kilometru) odbočíme směrem doleva, nebo můžeme jít přímo rovně po asfaltce vedoucí kolem bývalého muničního skladiště (jedná se o budovu stojící mimo bývalý vojenský areál). Tato varianta je pak o něco kratší. Také v tomto případě narazíme na křižovatku z další silnicí, na níž odbočíme směrem doleva. Záhy poté (přibližně po 700 respektive 250 metrech) se dostaneme na další křižovatku. Na tomto místě pak odbočíme směrem doprava na silnici mířící poměrně prudkým stoupáním až na vrchol Velkého Zvonu. Velký Zvon (Plattenberg) je svou výškou 863 m n. m. ale i převýšením nad okolním jedním z nejvýraznějších vrcholů této části Českého lesa. Není proto divu že i on byl podobně jako několik dalších vrcholů při česko – bavorské hranici (například Čerchov, Havran, Dyleň či šumavský Poledník) využit k vybudování vojenské základny radiotechnického a elektronického průzkumu, neboť poskytuje téměř ideální podmínky pro pozorování hluboko do německého vnitrozemí. Vznik této základny spadá do počátků 60. let 20. století, kdy zde fungovalo stanoviště protivzdušné obrany státu a spolu s ním zde byla budována pozice pro radiotechnický průzkum. Do konce 60. let obě stanoviště fungovala ve značně provizorních podmínkách. V roce 1969 byla zahájena stavba nové základny, jejíž ústřední částí byla 40 metrů vysoká věž dokončená v roce 1976. Na rozdíl od ostatních základen tohoto typu je stanoviště na Velkém Zvonu dodnes plně využíváno armádou ČR. Celý areál je střežen a pro veřejnost tudíž není přístupný.
Před tím, než se z vrcholu Zvonu opět vrátíme zpět na naši hlavní trasu, můžeme navštívit ještě jedno mimořádně pozoruhodné místo. Tímto místem je skalní útvar nedaleko vrcholu Velkého Zvonu, který je všeobecně znám jako Kocovy kameny. Najít je můžeme přibližně 200 metrů pod vrcholem na severním úbočí hory. V tomto ohledu je však třeba zdůraznit, že sem nevede vůbec žádná (tj. ani oficiální, ani neoficiální) cesta a přístup sem je skutečně velmi krkolomný. To, co činí toto místo tak zajímavým, jsou nápisy popisující zážitky a různé vzkazy lovců, kteří sem přijížděli na pravidelné hony pořádané majiteli zdejšího panství, kterými byli již několikrát zmínění Kocové z Dobrše. Tyto nápisy jsou datovány do období od počátku 19. století až do 30. let století 20. I když některé z těchto nápisů již pohltil zub času, jiné jsou dodnes dobře čitelné (jsou však psány v němčině).
Po návratu z vrcholu Velkého Znovu pokračujeme stále rovně, až se napojíme na silnici, která nás po dalších přibližně dvou a půl kilometrech klesání (která si užijeme zejména v případě, že trasu absolvujeme na kole) dovede až do míst, kde v minulosti stávala další ze zdejších zaniklých obcí – Valdorf (Waldorf). Její vznik v průběhu v 18. století souvisí podobně jako na mnoha dalších místech v okolí se sklárnou. V roce 1757 je obec zmiňována v tzv. tereziánském katastru, což byl jakýsi předchůdce moderního katastru vytvořený především jako soupis půdy a podklad pro určení výše daní. Před druhou světovou válkou zde podle sčítání lidu z roku 1921 žilo 200 obyvatel, z nichž se 194 hlásilo k německé národnosti. Po válce byla obec vysídlena a na počátku 50. let zbourána. Dnes ji tak připomíná pouze mohutná lípa, která stála na někdejší návsi, a základy budovy zdejší školy. V nedalekém lese se pak nacházejí ruiny loveckého zámečku, který zde koncem 18. století nechali postavit Kocové z Dobrše. Tento zámeček byl obýván až do roku 1945. Poté vyhořel, a protože již nebyl důvod jej obnovovat, zůstaly jeho zbytky ponechány svému osudu.
Z Waldorfu máme hned dvě možnosti jak pokračovat v další cestě. Obě dvě nás však ve výsledku zavedou do Železné, kde jsme náš dnešní výlet zahájili. První možností je sledovat modrou turistickou značku – tato varianta má délku přibližně 3.5 km. Druhou možností je pak sledovat lesní silnici, která nás zakrátko dovede do Železné Hutě, kde se napojíme zpět na červeně značenou trasu, po níž jsme sem na začátku výletu přišli. Tato varianta je přibližně o kilometr delší, ale na druhou stranu nás ušetří nutnosti jít kus cesty po hlavní silnici vedoucí k hraničnímu přechodu v Železné.
