Mýtina – Železná Hůrka a zpět (3.2 km, 0:50, ↗ 70 m, ↘ 70 m)
Dnešní výlet, či spíše krátká procházka, nás zavede na jednu velmi zajímavou, byť jen poměrně málo známou, lokalitu související s geologickou minulostí Česka. Touto lokalitou je Železná Hůrka– nejmladší sopka na našem území. Přestože toto místo z čistě geologického a geomorfologického hlediska již nepatří k Českému lesu, ale náleží k systému Chebské pánve, bylo by rozhodně škoda jej nenavštívit, neboť například od Dyleně je to sem skutečně „co by kamenem dohodil“. Navíc se zde (ostatně jako prakticky všude jinde v Českém lese) rozhodně nemusíme obávat davů turistů.
Ideálním výchozím místem je v tomto případě osada Mýtina (Alt Albenraut) nacházející se přibližně 10 kilometrů jihovýchodně od Chebu při Jesenické přehradě, takřka na samotné hranici s Německem. Historie této kdysi poměrně velké obce (před válkou zde žilo kolem 800 obyvatel prakticky výhradně německé národnosti). Po vysídlení německého obyvatelstva po skončení druhé světové války se vesnice ocitla v těsné blízkosti nově vybudovaných hraničních zátarasů železné opony, v důsledku čehož byla naprostá většina zdejších budov zlikvidována. Toto období dodnes připomíná dnes opuštěný areál pohraniční stráže nacházející se na jižním okraji osady. Zde musíme zanechat auto a pokračovat dál pěšky po asfaltové silnici směřující k hranici. Ta nás nejprve po přibližně 400 metrech mírného stoupání dovede na rozcestí se žlutou turistickou značkou, po níž budeme pokračovat i nadále směrem k hraničnímu přechodu. Těsně před ním (asi 600 metrů od rozcestníku) musíme ze žlutě značené cesty odbočit směrem doprava a dále pokračovat po vyšlapané pěšince vedoucí při okraji pole podél zalesněného remízku (žádná „oficiální“ cesta však na Železnou Hůrku nevede!). Po dalších přibližně 300 metrech jsme na místě, což poznáme podle částečně odkrytých stěn tvořených černohnědou sopečnou struskou.
Železná Hůrka (Eisenbühl) představuje výsledek sopečné činnosti svázané s tzv. chebským zlomem. Její činnost je v současné době datována do pleistocénu, tedy do období před 170 000 – 400 000 let, což ji činí vůbec nejmladší sopkou na území Česka. Zajímavostí je, že toto prvenství je mnohdy mylně připisováno Komorní Hůrce nacházející se nedaleko Františkových Lázní (její stáří je odhadováno na přibližně 450 000 let). Důvodem je pravděpodobně skutečnost, že Komorní Hůrka je v terénu mnohem výraznější a navíc zde v minulosti proběhl geologický průzkum, který měl rozhodnout jeden dlouholetý geologický spor (viz dále). Železná Hůrka se díky své poloze prakticky přímo na hranici s Německem stala součástí nepřístupného zakázaného pásma, takže na mapy pro „obyčejné smrtelníky“ se dostala až po roce 1989.
Začněme ale od začátku. Mnohé z vás možná překvapí, že Železná Hůrka (stejně jako již zmíněná Komorní Hůrka) je těsně sepjata se jménem Johana Wolfganga Goetha. Tohoto muže většina z nás zná především jako básníka, spisovatele a dramatika. Málokdo ovšem ví, že Goethe se velmi zajímal i o přírodní vědy – mimo jiné o mineralogii a geologii. V závěru svého života Goethe několikrát navštívil Čechy – především pak okolí západočeských lázní. V roce 1809 poprvé navštívil na základě spisu geologa a mineraloga Ignáce Antonína Borna již zmíněnou Komorní Hůrku, kterou posléze ještě několikrát navštívil v letech 1811 – 1822. O rok později Goethe při jednom ze svých dalších pobytů v západních Čechách objevil podobné místo – později nazvané jako Železná Hůrka. Tento název pak patrně souvisí s nálezy plátků čistého železa ve zdejším sopečném materiálu. V Goethově době, tedy na přelomu 17. a 18. století, se toho o původu hornin moc nevědělo. Tehdejší geologové byly proto rozděleni do dvou názorových skupin. Tzv. neptunisté (podle římského boha vody Neptuna) zastávali názor, že horniny vznikají sedimentací ve vodním prostředí a že útvary, jakými jsou Komorní a Železná Hůrka jsou pozůstatky po vyhořelých uhelných slojích. Naproti tomu druhá skupina, tzv. plutonisté (podle římského boha podsvětí Pluta), předpokládali, že za vznikem hornin stojí sopečná činnost. V souvislosti s tím lze připomenout, že právě pro vyřešení tohoto sporu byla při úpatí Komorní Hůrky vyhloubena průzkumná štola, která nakonec přinesla jasné důkazy o jejím sopečném původu.
Vraťme se však zpátky k Železné Hůrce. Na základě jejího výzkumu dnes víme, že vznikla při minimálně dvou erupcích. Při starší erupci strombolského typu vznikla až 15 metrů silná vrstva pyroklastického materiálu (sopečné strusky), která byla přikryta vrstvou tufů uvolněných při druhé (mladší) erupci havajského typu. Sopečná struska zde byla v minulosti těžena obyvateli okolních vesnic jako stavební materiál pro zpevňování silnic a právě v místech bývalé těžby si lze dodnes odhalený vulkanický materiálu nejlépe prohlédnout. Ve zdejší strusce lze například najít i tzv. sopečné pumy. Teprve v roce 1961 byla tato lokalita prohlášena za chráněnou národní přírodní památku.
Jak Železná, tak Komorní Hůrka jsou dnes již dávno vyhaslé, a není třeba se ji proto obávat. S pozůstatky někdejší sopečné (a v širším pohledu tektonické) činnosti se však v okolí Chebu můžeme setkat dodnes, díky čemuž se jedná o seismicky nejaktivnější oblast v Česku (vyskytují se tu zemětřesení, která jsou ovšem z celosvětového měřítka skutečně jen slabá). Kromě toho tu můžeme narazit i na tzv. post-vulkanické jevy jakými jsou například tzv. mofety (mylně považované za bahenní sopky) v přírodní rezervaci Soos u Františkových Lázní. Na úplný závěr pak ještě dodejme, že relativně nedávno byla nedaleko Železné Hůrky objevena trychtýřovitá prohlubeň, u níž se předpokládá, že by se mohlo jednat o tzv. maarový kráter (útvary tohoto typu vznikají při explozivních erupcích vznikajících v případě, že se žhavé magma dostane do kontaktu s podzemní vodou). Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by šlo doslova o geologickou raritu, neboť by se jednalo o jediná útvar tohoto typu a stáří ve střední Evropě.
