Vrchol Aiguille du Midi („Polední jehla“) patří bezesporu k jedněm z nejatraktivnějších a tím pádem i nejnavštěvovanějších vrcholů v okolí Chamonix. Svůj název hora získala údajně podle skutečnosti, že se při pohledu od kostela v Chamonix nad jejím vrcholem nachází slunce v pravé poledne. Dnes je vrchol této hory spojen s centrem města lanovkou Téléphérique de l’Aiguille du Midi, která je sama o sobě pozoruhodnou technickou zajímavostí. První návrh na její vybudování padl již v roce 1909, avšak samotný výstavba byla zahájena až o mnoho let později. Do provozu byla lanovka uvedena v roce 1955. Dodnes přitom drží světový primát jako kabinová lanovka překonávající největší převýšení, neboť zatímco dolní stanice v Chamonix se nachází v nadmořské výšce 1037 m, horní stanice leží ve výšce 3777 m n. m. Na vzdálenosti pouhých 2500 metrů tak lanovka překonává převýšení 2740 m. Cesta na vrchol je přitom rozdělena do dvou navzájem na sebe navazujících úseků. První úsek z Chamonix do mezistanice Plan d’Aiguille překonává velká kabina pro 80 osob za přibližně 10 minut. Na druhém úseku pak jezdí už jen menší kabiny pro 40 pasažérů, avšak na rozdíl od dolního úseku zde nejsou vybudovány žádné opěry (jedná se tedy o čistě visutou lanovku). Největší zajímavostí je ovšem skutečnost, že ocelové lano lanovky bylo z Plan d’Aiguille až na vrchol vytaženo manuálně skupinou místních horolezců, což se při pohledu na téměř kolmou skalní stěnu zdá téměř nemožné. Dodejme ještě, že z vrcholu Aiguille du Midi lze sjet lanovkou také na opačnou (tedy italskou) stranu a to nejprve přes mezistanici Gros Rognos a ledovec Glacier du Géant do Ponte Hellbronner, a odtud pak dále do Courmayeru, nacházejícího se na italské straně Montblanského masivu.
Aiguille du Midi: Plan d’Aiguille
Aiguille du Midi: lanovka na vrchol Aiguille du Midi
Cesta lanovkou na vrchol Aiguille du Midi je poměrně drahá, neboť zpáteční jízdenka pro dospělého vyjde na 55 Euro (2011). I přes poměrně brzkou ranní hodinu se navíc před pokladnou táhne dlouhá fronta. Během čekání proto mohu zavzpomínat na svou první návštěvu Chamonix z léta roku 2006. Na rozdíl od dneška tehdy panovalo hrozné počasí s oblohou zataženou nízkými černými mraky a vydatným deštěm. I tehdy jsme se šli podívat k dolní stanici lanovky, před níž nyní stojíme. Paní v pokladně nás tehdy varovala s tím, že nám lístky sice prodat může, ale vzhledem k počasí je značné riziko, že provoz lanovky bude co nevidět přerušen, a my se pak nebudeme mít jak dostat dolů. Vrchol je navíc zcela zahalen v mlze a mracích, a zatímco zde dole prší, nahoře sněží. Při vědomí ceny jízdenek jsme tedy nakonec poděkovali a odešli. Ne tak ovšem skupinka japonských (?) turistů, která stála ve frontě za námi a která se ani touto argumentací nedala odradit. A tak zatímco jsme odcházeli k rychlé prohlídce města kryti deštníky a pláštěnkami, skupinka Japonců zmizela v kabině lanovky kdesi v mracích nad Chamonix. Nicméně za velmi krátkou dobu se lanovka zastavila, a my tak pochopili, že došlo přesně k tomu, před čím jsme byli varováni. Když jsme po hodině Chamonix opouštěli, lanovka stále ještě nejela. A tak ačkoliv jsem o návštěvu Aiguille du Midi moc stál, musel jsem nakonec uznat, že jsme učinili správné rozhodnutí, neboť vidina (minimálně) hodiny strávené v houpající se kabině lanovky kdesi v mracích nad Chamonix mi nepřišla příliš lákavá. Dnes je však situace úplně jiná, neboť počasí vysloveně přeje a na blankytně modré obloze není jediný mráček. Konečně se také dostáváme na řadu a nastupujeme do kabiny, která se za pár dalších okamžiků začíná vznášet nad městem.
Konečně jsme nahoře. Po vystoupení z kabiny lanovky míříme nejprve na je tzv. dolní vyhlídkovou plošinu, která je vybudována na jakémsi předvrcholu hory. Otevírá se z ní nádherný výhled prakticky na celé údolí Vallée de Chamonix a okolní vrcholy Aiguille du Plan (3673 m n. m.) a Aiguille Verte (4122 m n. m.). V dálce je pak dokonce zřetelně vidět i Matterhorn (4478 m n. m.), jehož ostrý vrchol odtud leží ve vzdálenosti kolem 60 kilometrů. Z dolní vyhlídkové plošiny lze po mostě přejít do centrální části areálu vybudovaného na vrcholu Aiguille du Midi, přičemž lze navštívit i výchozí místo k výstupu na nedaleký Mont Blanc. Za poplatek 2 Eura je možné vyjet výtahem na horní vyhlídkovou plošinu nacházející se v nadmořské výšce 3842 m. Právě z ní se naskýtá nejlepší výhled na Mont Blanc (4808 m n. m.), který doplňují dva další vrcholy Mont Maudit (4465 m n. m.) a Mont Blanc du Tacul (4248 m n. m). V sedle Col du Midi je možné vidět stanový tábor horolezců. Na skále nad sedlem je pak doslova přilepena chata Refuges des Cosmiques, která vznikla v roce 1990 přebudováním původní výzkumné stanice z roku 1946, na níž probíhal výzkum kosmického záření (odtud pak původ jména této chaty).
Lanovkou se vracíme zpět do mezistanice Plan d’Aiguille, a protože nikam nespěcháme, vydáváme se odtud pěšky k čelu ledovce Mer de Glace. Tato trasa je známá jako Le Grand Balcon – Nord, neboť se z ní směrem k severu otevírají působivé výhledy na protější horský masiv Aiguilles Rouges. Cesta zabere v ideálním případě něco přes dvě a půl hodiny, po nichž se ocitáme na vyhlídkové plošině hotelu Montenvers odkud je nádherný výhled nejen na samotný ledovec, ale také na impozantní skalní jehlu Aiguille du Dru (3754 m n. m.), která je považována za jednu z šesti největších skalních stěn v celých Alpách. Její vrchol byl poprvé dosažen v roce 1878. Ještě výše se pak vypíná masiv Aiguille Verte (4122 m n. m.), jenž byl poprvé slezen 29.6. 1865 výpravou pod vedením Edwarda Whympera, který o 14 dní později jako první člověk dosáhl vrcholu Matterhornu.
Po Aletschkém ledovci ve Švýcarsku je Mer de Glace druhým největším alpským (a největším francouzským) ledovcem vůbec. Svůj název získal od dvojice anglických cestovatelů Williama Windhama a Richarda Pococka, kteří jej navštívili v roce 1741. Ledovec vzniká soutokem ledovců Glacier de Lachaux a Glacier du Tacul, odkud stéká v celkové délce asi 7.5 km (celková rozloha ledovce činí 35 – 40 km2) až k Montenvers, kde se v současnosti nachází jeho čelo (ve výšce asi 1500 m n. m.). Led dosahuje v některých místech mocnosti až 400 metrů, přičemž povrch ledovce je rozbrázděn stovkami trhlin („crévasses“) a seraků. Rychlost pohybu ledovce, ačkoliv není prostým okem postřehnutelná, je ve skutečnosti značná a pohybuje se od 120 m/rok v horní a 90 m/rok v dolní části ledovce. To se sice na první pohled nezdá moc, avšak převedeme-li si tento údaj do nějakého rozumnějšího měřítka, pak zjistíme, že se ledovec pohybuje rychlostí asi 1 cm za hodinu, což z něj dělá jeden z nejrychleji se pohybujících ledovců v Alpách. Většina povrchu ledovce je pokryta hlínou a kamením z okolních svahů, takže ledovec ve výsledku vypadá spíše jako nějaká kalná řeka.
Z vyhlídkové plošiny sestupujeme pomocí dlouhého schodiště zbudovaného na úbočí ledovcového údolí sestoupit až k samotnému čelu ledovce. Cestou míjíme značky označující místa, kam ledovec zasahoval v určitých letech. Poslední z těchto značek nesou relativně nedávná data (ta vůbec poslední je datována k roku 2006), pomocí nichž si člověk může uvědomit nejen to, kam až ledovec zasahoval před 100 lety a jak obrovská masa ledu musela od té doby zmizet, ale i to, jak velký kus ledovce zmizel za posledních 5 let! Na schodiště navazuje systém kovových můstků, které nás zavedou ke vstupu do ledovcové jeskyně Grotte de Glace. Tato jeskyně, v jejímž nitru lze obdivovat krásné ledové sochy, je do čela ledovce uměle budována již od roku 1946. Díky nestabilitě ledového tělesa se však musí každý rok obnovovat.
Po návštěvě ledovce Mer de Glace lze k cestě zpět do Chamonix využít značenou turistickou cestu. My ovšem volíme jinou, a dle mého názoru zajímavější možnost, kterou je místní ozubnicová železnice. Která byla mezi Chamonix a Montenvers vybudována v letech 1908 – 1909. Její dráha má délku 5.1 km, během nichž překonává převýšení 800 metrů. Od roku 1953 je tato dráha elektrifikována, avšak do té doby zajišťovaly zdejší dopravu parní lokomotivy.
