Bossonský ledovec (Glacier des Bossons) je jedním z největší ledovců v oblasti Mont Blancu. Jeho zdrojnicí jsou rozsáhlá firnová pole mezi samotným Mont Blancem (4808 m n. m.) a sousedními vrcholy Mont Blanc du Tacul (4248 m n.m.) a Mont Maudit(4465 m n.m.), odkud postupně stéká po severním úbočí Montblanského masivu do údolí řeky Arve. V současné době mé ledovcový splaz délku 7.5 km (celková rozloha ledovce činí kolem 10 km2), avšak v minulosti byl ledovec mnohem větší, neboť zasahoval až k okraji samotného Chamonix, což je dobře zdokumentováno jak na starých obrazech z konce 18. stolení, tak i na fotografiích pořízených v průběhu 19. století. Ústup ledovce započal kolem roku 1784 a pravděpodobně v souvislosti s postupným koncem tzv. malé doby ledové. I přes několik dílčích period nárůstu ledovec ustupuje dodnes. Ještě v roce 1900 zasahovalo čelo Bossonského ledovce prakticky až na dno údolí Valeé de Chamonix v nadmořské výšce 1050 m. V roce 1980 se čelo ledovce nacházelo již ve výšce 1200 m n. m. a od té doby se posunulo ještě o dalších 200 výškových metrů výše (do cca 1400 m n. m.). Zajímavostí je, že na rozdíl od jiných ledovců (např. nedalekého Mer De Glace) ten Bossonský nevyplňuje žádné výraznější údolí, takže na relativně krátké vzdálenosti překonává značné převýšení kolem 2800 výškových metrů. Jedná se tedy o tzv. visutý (a nikoliv údolní) ledovec, který je navíc vůbec nejstrmějším ledovcem v celých Alpách.
Přestože doby, kdy Bossonský ledovec zasahoval až na okraj Chamonix, jsou již dávno minulostí, je možné se i dnes k čelu ledovce dostat relativně jednoduše. Ideálním výchozím místem je parkoviště nacházející se těsně před vjezdem do tunelu vedoucího pod masivem Mont Blancu spojujícího Francii a Itálii (Tunnel du Mont Blanc). Odtud vede cesta značená jako „Chemin du Glacier“, která po překonání přibližně 1 km a 170 výškových metrů končí na první vyhlídce nacházející se na samém konci Bossonského ledovce, který zde překonává poměrně prudký skalní práh. Z této vyhlídky je pak možné se po cestě vrátit zpátky asi 300 metrů na křižovatku u malého přístřešku, a odtud pak pokračovat vzhůru přibližně další 2 km. Stoupání je zde podstatně prudší a po překonání dalších 450 výškových metrů cesta končí na druhé vyhlídce na Bossonský ledovec nacházející se v nadmořské výšce 1810 m. Teprve zde je ledovec, jehož povrch je zde rozbrázděn stovkami ledovcových trhlin (tzv. crevasse), vidět v celé své kráse. Led zde kromě toho vytváří ostré ledovcové pyramidy, díky nimž je tato část ledovcového splazu označována jako Plateau des Pyramides. Jelikož v tomto místě stezka končí, je potřeba se zpátky k parkovišti vrátit stejnou cestou, kterou jsme sem přišli.
O malé době ledové
Jako malá doba ledová je označováno období mezi 14. – 19. stoletím (cca 1310 – 1850), kdy došlo ke klimatické anomálii, která znamenala nejchladnější období za posledních 2000 let. Malá doba ledová tak vystřídala tzv. středověké klimatické optimum – tedy jinou (byť pravděpodobně pouze lokální) anomálii opačného charakteru, která probíhala mezi léty 950 – 1250. Díky teplému klimatu v tomto období došlo k prudkému rozvoji zemědělství, a to i v místech, kde je to dnes prakticky nemyslitelné (např. pěstování vína na Britských ostrovech, rozvoj zemědělství na Islandu a v Grónsku, jehož pojmenování „Greenland“ odkazuje na „zelenou zemi“ apod.). Malá doba ledová s sebou naopak přinesla tuhé zimy a krátká, chladná léta, kdy v některých případech zemědělské plodiny vůbec nevzešly (viz např. tzv. „velký hladomor 1315 – 1317“). Chladné klima způsobilo, že celé Grónsko bylo pokryto ledovcem, a jeho dosavadní normanské osídlení tak do roku 1410 zcela zaniklo z důvodu nemožnosti pěstování zemědělství zemědělských plodin a nedostatku krmiva pro dobytek. Ostrov tak by ledem od zbytku světa zcela izolován až do roku 1720, kdy byl znovuosídlen. V Alpách došlo ve stejném období k prudkému nárůstu rozsahu zdejších ledovců, které v některých případech zničily zdejší vesnice. Kromě toho docházelo pravidelně k situacím, které si dnes umíme jen stěží představit, kdy například všechny řeky západní Evropy v zimě pravidelně zamrzaly (například Temže protékající Londýnem zamrzala pravidelně každou zimu v období mezi roku 1608 – 1814). Zamrzalo rovněž i Baltské moře (je zaznamenán například přechod švédské armády přes zamrzlý průliv do Dánska v roce 1658) a Calaiská úžina oddělující Britské ostrovy od Francie. Pravá příčina malé doby ledové není dodnes zcela jasně známa, avšak mezi nejčastěji uváděné patří zejména: Milankovičovy cykly (kvaziperiodicky se vyskytující změny v příjmu slunečního záření dané výkyvy v oběhu Země kolem Slunce – tyto cykly jsou považovány za hlavní příčinu „velkých“ dob ledových), vulkanická aktivita (zvýšení obsahu sopečného popela v zemské atmosféře vedlo k poklesu množství slunečního záření dopadajícího na povrch), kolísání sluneční aktivity (snížení množství dopadajícího slunečního záření vlivem poklesu sluneční aktivity; zaznamenaná minima sluneční aktivity časově pozoruhodně odpovídají nejchladnějším etapám malé doby ledové: Spörerovo minimum 1400 – 1510, Maunderovo minimum 1638 – 1715, Daltonovo minimum 1790 – 1830), změny v proudění mořské vody (snížení účinnosti Golfského a Severoatlantského proudu ohřívajících oblast severní Evropy).
