Po třech horských túrách přišel čas na odpočinkový den, který hodláme strávit v některém z měst v okolí. Volba nakonec padá na Grenoble. Ačkoliv se na první pohled vzdálenost do Grenoblu nejeví jako příliš velká, ve skutečnosti je to sem přes 150 kilometrů, z nichž navíc většina vede po klikatých horských silnících. Cesta proto zabere přes dvě hodiny.
Grenoble se rozkládá na soutoku řek Drac a Isére a je obehnáno hradbou tří pohoří: Vercors, Belledone a Chartreuse. Je hlavním městem departmentu Isére a současně je též neoficiálně považováno za jakési „hlavní město Alp“ (tedy alespoň jejich francouzské části). První zmínky o zdejším osídlení pocházejí z roku 43 př. n.l., kdy zde existovala malá galská vesnice Cularo, kterou následně v roce 381 n.l. povýšil císař Gratian na římské město, jenž dostalo název „Gratianopolis“. Tento název byl v průběhu dalších staletí různě komolen až do současného Grenoble. Ve stejné době (konkrétně v roce 377) zde bylo rovněž založeno biskupství. Jedním z nejvýznamnějších zdejších biskupů byl pak Hugo z Grenoble (Hugues de Grenoble) vysvěcený v roce 1080, který se proslavil především díky svým reformátorským iniciativám, a dále pak jako zakladatel řádu kartuziánů. Biskupství sídlilo (a dodnes sídlí) v areálu katedrály Notre Dame de Grenoble postavené v roce 902, která tvoří jakýsi pomyslný střed historického jádra města. Katedrála byla přebudována v průběhu 13. století a pak ještě jednou v 19. století podle projektu architekta Alfreda Berruyera. Tato přestavba byla ovšem v roce 1990 odstraněna, takže katedrála dostala zpět svůj původní románský ráz.
V raném středověku bylo město součástí Burgundského království a později náleželo k území ovládanému hrabaty z Albonu. Tento rod měl na svém erbu vyobrazeného delfína (francouzsky „dauphin“), a proto bylo jím ovládané území označováno jako „Dauphiné“. V roce 1339 byla v Grenoblu založena univerzita. O 10 let později (1349) prodal bezdětný Hubert II. celé území francouzskému králi Filipovi VI. a to pod podmínkou, že vždy nejstarší králův syn a následník trůnu ponese titul dauphin. Tato tradice pak ve Francii přetrvala dalších několik staletí a skončila až v roce 1830 s pádem dědičné monarchie. S hrabaty z Albonu je spojen také kostel sv. Ondřeje (Collégiale Saint-André de Grenoble) založený v roce 1228 jako soukromá kaple zdejších dauphinů, kteří jsou ve zdejších kryptách pohřbeni. Zajímavostí tohoto kostela jsou rovněž jeho hodiny, které jsou nejstaršími veřejnými hodinami ve městě.
V období renesance byl Grenoble útočištěm protestantů (hugenotů), kteří odtud ovšem byli odsunuti po francouzských náboženských válkách, což ve výsledku způsobilo určitou stagnaci města. K dalšímu rozvoji došlo až na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s výrobou rukavic, které se odtud vyvážely do USA, Anglie i Ruska. Nedaleko katedrály stojí výrazné sousoší (respektive kašna) Fountaine des Trois Orders (Henri Ding, 1897), upomínající na lidové nepokoje z června 1788, které byly předzvěstí Velké francouzské revoluce, jenž vypukla v Paříži o rok později.
Výraznou dominantou města je vrchol Mont Jalla vytvářející skalnatý ostroh nad řekou Isére na němž můžeme spatřit pevnost známou jako Fort de la Bastille. Vrchol tohoto kopce byl opevňován již od středověku. Současná podoba pevnosti ovšem pochází až z mnohem pozdější doby, konkrétně ze začátku 19. století, kdy byla vybudována zásluhou generála Francoise Nicolace Benoita, barona Haxo (1774 – 1838). Práce na modifikaci starších opevnění zde začaly v roce 1824 a trvaly dalších 23 let až do roku 1847. Hlavním smyslem pevnosti byla obrana okolí města proti případnému útoku ze Savojska, které v té době ještě nebylo součástí Francie. To však změnila smlouva z roku 1860, kterou se hranice mezi Francií a Itálií posunula až na současnou úroveň, a riziko vojenského napadení se tak podstatně snížilo. Rychlý vývoj dělostřelectva navíc zapříčinil, že konstrukce pevnosti rychle zastarala, takže svůj vojenský význam záhy ztratila. Vojenské využití pevnosti je tedy dnes již minulostí avšak místo se stalo oblíbenou turistickou atrakcí. K pevnosti se lze dostat buď pěšky, nebo přímo z centra pomocí lanovky. Ta první sem byla zavedena už v roce 1934. Současné podoba pochází z roku 1976 a díky charakteristickému tvaru kabinek se jí přezdívá „Les Bullets“ („bublinky“).
Na přelomu 19. a 20. století se Grenoble stalo centrem výroby elektřiny pomocí vodních turbín. V roce 1925 se zde konala mezinárodní výstava na toto téma, kterou v jejím průběhu navštívil 1 milion návštěvníků. V průběhu 2. světové války se město nejprve ocitlo na území tzv. Vichistické Francie, která sice nebyla přímo obsazena německou armádou, ale jejíž správu vykonávala kolaborantská vláda v čele s maršálem Pétainem. V letech 1942 – 1943 pak bylo toto území okupováno Itálií. Město se stalo jedním z centr francouzského odboje („résistance“) a 5.11. 1944 bylo osvobozeno silami Svobodných Francouzů pod velením Charlese de Gaulla. Po válce se město rozvíjelo zejména jako centrum vědy a výzkumu. V roce 1955 zde bylo založeno Centrum jaderného výzkumu (Centre d’Études Nucléaires de Grenoble) a od roku 1994 zde funguje urychlovač částic (European Synchrotron Radiation Facility), na jehož vybudování a provozu se podíleli vědci z 22 zemí světa včetně České republiky. Kruhovitá budova urychlovače je dobře viditelné například z již zmíněné pevnosti Le Bastille. V současnosti (2011) má Grenoble kolem 160 000 obyvatel.
X. zimní olympijské hry
Grenoble se stalo od 6. do 18. února 1968 hostitelským městem X. zimních olympijských her, druhých, které se konaly ve Francii. Při účasti 1158 sportovců ze 37 zemí světa se tehdy jednalo o do té doby největší olympijské hry. Jednotlivé sportovní soutěže probíhaly v areálech, které byly od města poměrně hodně vzdáleny (až 65 km). Her se poprvé účastnily Německá spolková (NSR – „západní Německo“) i Německá demokratická (NDR – „východní Německo“) republika, každá se svou vlastní olympijskou výpravou (do té doby byly obě země reprezentovány jednou společnou výpravou). Poprvé v historii byl televizní přenos z her vysílán barevně. Z hlediska celkového hodnocení se nejúspěšnější zemí X. zimních olympijských her stalo Norsko se ziskem 6 zlatých, 6 stříbrných a 2 bronzových medailí. Československo bylo na olympiádě zastoupeno 48 sportovci. Jiří Raška zde získal 1 zlatou a 1 stříbrnou medaili ve skocích na lyžích na velkém a středním můstku, stříbrnou medaili dokázala vybojovat i československá hokejová reprezentace. Bronzovou medailí pak byl oceněn výkon krasobruslařky Hany Maškové.
