Massif du Mont Blanc a Horní Savojsko: geografická charakteristika
- poloha: 46° s.š.; 6°20′ z.d.
- rozloha: 4388 km2
- nejvyšší bod: Mont Blanc 4810 m n. m.
- počet obyvatel: 807 000 (2017)
- hustota osídlení: 184 obyv./km2
- hlavní město: Annency
- úřední jazyk: francouzština
- politický status: region Francie
- měna: Euro (EUR)
- časové pásmo: UTC + 1 (v létě je zaváděn letní čas)
Massif du Mont Blanc, čili Montblanský masiv, je pohoří v západních Alpách rozkládající se na ploše kolem 1500 km2 a zasahující na území Francie (Haute-Savoie), Itálie (Aosta Valley) a Švýcarska (Valais). Trojmezí těchto států leží poblíž vrcholu Mont Dolent (3820 m n. m). Výjimečné postavení tohoto pohoří vychází ze skutečnosti, že se zde nachází nejvyšší hora celých Alp a současně, dle tradičního výkladu, i nejvyšší hora Evropy Mont Blanc (4808 m n. m.). Hřeben tohoto horského masivu má délku 46 km při maximální šířce kolem 20 km. Nachází se zde celkem 11 vrcholů o nadmořské výšce nad 4000 metrů, a současně tudy prochází i rozvodí řek Pád a Rhône. Pohoří je ze západní, tedy francouzské, strany vymezeno údolím řeky Arve, který se po zhruba 100 km vlévá u Ženevy do Rhôny. Strmost západních svahů masivu dokládá skutečnost, že převýšení mezi dnem údolí Arve a vrcholem Mont Blancu činí 3820 výškových metrů na vzdálenosti pouhých 8 kilometrů. V údolí řeky se rovněž nacházejí zdejší nejvýznamnější sídla – Chamonix, Argentiére, Les Houches a nejvýše položené Vallorcine, které leží těsně před hranicemi se Švýcarskem. Z východní, tedy italské, strany je masiv naopak vymezen údolími Val Veny a Val Ferret, která se setkávají přímo nad městem Courmayer.
Montblanský masiv je z geologického hlediska tvořen krystalickými horninami (zejména žulou a rulou). Jeho vznik (stejně jako v případě všech ostatních částí Alp) souvisí s tzv. Alpinským vrásněním, způsobeným nárazem Africké a Euroasijské litosférické desky. Tento horotvorný proces započal na konci druhohor (v křídě) před cca 145 miliony let, a pokračoval přes třetihory a čtvrtohory až dodnes. Fáze, která byla pro vývoj tohoto pohoří rozhodující, se nicméně odehrála přibližně před 15 miliony let. Následná eroze pak dala vzniknout jehlovitým vrcholkům, které jsou v této oblasti označovány souhrnně jako Aiguilles („jehly“). Po 250 let byly zdejší hory vyhlášenou lokalitou pro sběrače drahých kamenů a krystalů nejrůznějších minerálů (zejména pak křišťálu). Od roku 2008 je zde ovšem sběr minerálů z důvodu ochrany přírody zakázán.
Většina Montblanského masivu je pokryta ledovci, které se zde rozkládají na celkové ploše 170 km2, z nichž většina (110 km2) se nachází ve francouzské části pohoří. Největším a zřejmě i nejznámějším zdejším ledovcem je Mer de Glace, jehož celková délka činí 7.5 km (a při započítání zdrojových ledovců v nejvyšších partiích masivu pak 11 km). Dalšími místními ledovci jsou například Glacier d’Argentiére a Glacier des Bossons (spadající do údolí řeky Arve v okolí Chamonix), a dále například Glacier du Trient a Glacier de Saleina (které spadají naopak směrem do Švýcarska). Na italské straně pohoří jsou ledovce obecně mnohem kratší, což je dáno tím, že zdejší svahy jsou ještě strmější než na francouzské straně. Největším ledovcem je zde Ghiacciaio del Miage, který se táhne v délce asi 10 km od sedla Col du Bionnassay, a je tak vůbec největším a nejdelším ledovcem v Itálii. Ledovec je přitom zajímavý tím, že jeho povrch je prakticky kompletně zasypán materiálem uvolňovaným z okolních svahů.
Hřebenem Montblanského masivu neprochází jen hranice tří států, ale současně tvoří i hranici dvou různých klimatických regionů. Klima je zde obecně vysokohorské, chladné. Srážky zde přicházejí zpravidla v důsledku západního proudění vzduchu a jejich rozložení je výrazně ovlivněno nadmořskou výškou. V Chamonix (1030 m n. m.) činí dlouhodobý roční úhrn srážek 1020 mm, zatímco v sedle Col du Midi (3500 m n. m.) je to již 3100 mm. Ještě výše pak ovšem úhrn srážek opět klesá, takže oblast v okolí vrcholu Mont Blancu (cca 4300 m n. m.) má dlouhodobý roční srážkový úhrn okolo 1100 mm. Nejchladnějším měsícem je leden s dlouhodobou průměrnou teplotou vzduchu -4.3 °C (116 mm srážek), naopak nejvyšších teplot je dosahováno v červenci (+15.6 °C a 119 mm srážek). Nejsušším měsícem (tj. měsícem s průměrně nejnižším srážkovým úhrnem) je duben (pozn. všechny údaje jsou vztaženy pro Chamonix).
A jak je to tedy s titulem nejvyšší hory Evropy? Evropa je za samostatný světadíl považována z důvodů čistě historicko-kulturních a nemá praktiky jakékoliv fyzicko-geografické opodstatnění, neboť reálně tvoří dohromady s Asií jeden celek – Eurasii. Vymezení hranice mezi Evropou a Asií se nicméně vážně promítá do ustanovení nejvyššího evropského vrcholu. Mezi mnoha různými výklady průběhu Evropsko-Asijské hranice rozhoduje přitom skutečnost, zda budeme za hranici považovat severní úpatí Kavkazu nebo jeho hřeben. V prvním případě by byl nejvyšší horou Evropy Mont Blanc, avšak v tom druhém by tento titul získal kavkazský Elbrus (5642 m n. m.). Faktem však zůstává, že i přes svou spornou pozici je v rámci horolezeckého projektu „Seven Summnits“ (jehož cílem je dosažení nejvyšších vrcholů všech kontinentů) za nejvyšší hory Evropy považován právě Elbrus. Ať už Mont Blanc nejvyšším vrcholem Evropy je nebo není, jeho okolí v každém případě stojí za návštěvu.
Massif du Mont Blanc a Horní Savojsko: stručná historie
První osídlení okolí Montblanského masivu je doloženo z doby před 70 000 lety, avšak v té době žili lidé pouze v (relativně) nejníže položených oblastech. Údolí po obou stranách pohoří byla využívána Římany jako obchodní stezky a současně měla i značný strategický význam při přesunech vojsk do tzv. „Zaalpské Galie“. Tak vzniklo například italské město Courmayer, které sloužilo v těchto dobách jako zastávka na obchodní stezce spojující území dnešní Itálie a Francie. Po pádu západořímské říše v 5. století n.l. se celé území dostalo pod vládu kmene Burgunďanů a později se stalo součástí Savojského hrabství. Po dalších několik století se jednalo o zapadlou a od okolního světa velmi izolovanou oblast, jejíž obyvatelé se živili zejména horským pastevectvím a skromným zemědělstvím.
Teprve v polovině 18. století došlo k jakémusi „znovuobjevení“ tohoto území, o které se zasloužila zejména dvojice anglických cestovatelů William Windham a Richard Pocock. Ti navštívili údolí Chamonix v roce 1741 a své zážitky z této cesty společně s popisem zdejší krásné krajiny literárně zpracovali, takže zájem tuto oblast se rozšířil takřka po celé Evropě. V roce 1760 vypsal přírodovědec Horace Bénédict de Saussure po své návštěvě Chamonix finanční odměnu pro toho, komu se jako prvnímu podaří zdolat vrchol Mont Blancu. To se nakonec v roce 1786 podařilo Jean Balmatovi a Michelu Paccardovi. Z původně zapadlé zemědělské osady se začalo rodit centrum vysokohorské turistiky, k jehož největšímu rozvoji došlo za tzv. „zlaté“ (1854 – 1865) a „stříbrné“ (1865 – 1882) éry alpinismu, v průběhu nichž byla poprvé zdolána většina hlavních alpských vrcholů (dělicím okamžikem těchto dvou epoch je prvovýstup na Matterhorn v roce 1865). V roce 1860 bylo Savojsko přičleněno k Francii jako odměna za pomoc právě se sjednocující Itálii ve válce s Rakouskem.
K dalšímu zvýšení věhlasu oblasti kolem Mont Blancu došlo na začátku 20. století – konkrétně pak v souvislosti s pořádáním tzv. „týdne zimních sportů“ (1924), který byl o rok později dodatečně uznán jako I. zimní olympijské hry. Dosažitelnost zdejších hor pro širokou veřejnost se ještě zvýšila v důsledku vybudování celé řady lanovek (např. Le Brévent, La Flégére, Aiguille des Grands Montets aj.) a ozubnicových železnic (např. z Chamonix do Montevers u čela ledovce Mer de Glace či tzv. Tramway du Mont Blanc spojující Le Fayet a Nid d’Aiguille pod ledovcem Glacier de Bionnassay). Významnou dopravní stavbou se stal také Tunel du Mont Blanc, který prochází přímo skrze Montlanský masiv a v délce 11 600 m spojuje francouzské Chamonix s italským Courmayerem. První plány na výstavbu spojení Francie a Itálie prostřednictvím tunelu pocházejí již z let 1907 – 1908, avšak v důsledku první světové války nakonec nebyly realizovány. Stavět se tak začalo na základě mezinárodní smlouvy mezi Francií a Itálií z roku 1949. Ražba tunelu byla zahájena v roce 1959 a dokončena byla v roce 1962. O tři roky později (1965) byl tunel otevřen pro dopravu. V současné době navštíví okolí Mont Blancu kolem 6 000 000 návštěvníků za rok, což s sebou samozřejmě přináší i mnohé negativní aspekty v podobě značné zátěže pro místní krajinu. Každý rok v důsledku různých nehod, špatného počasí ale bohužel i přecenění svých sil v horách zahyne kolem 100 lidí. Ani se současnými technickými vymoženostmi a vybavením, o kterém se prvním průzkumníkům této oblasti ani nesnilo, proto nesmíme hory podceňovat.
Kdy sem vyrazit?
Poloha v srdci nejvyšší partie Alp láká do okolí Chamonix v dvě diametrálně odlišné skupiny návštěvníků. Tu první tvoří lyžaři a ostatní vyznavači zimních sportů, pro něž zde jsou v zimních měsících naprosto ideální podmínky. Není proto divu, že Chamonix patří v současnosti k nejoblíbenějším a díky tomu nejnavštěvovanějším lyžařským střediskům ve Francii. Zimní měsíce zde proto patří k nejrušnější části roku. Díky vysoké nadmořské výšce se na svazích v okolí města lyžuje až do pozdního jara. Počátkem léta pak lyžaře vystřídá druhá skupina návštěvníků, kteří se sem vydávají za vysokohorskými túrami. Období pro vysokohorskou turistiku začíná přibližně v polovině června, kdy se rovněž otevírá většina zdejších horských chat. Ještě začátkem července však mohou být některé stezky zejména ve vyšších polohách pokryté sněhem, na což je potřeba dávat pozor. Přívětivé počasí pak zpravidla trvá do konce srpna, avšak i v září je šance na hezké dny. Oproti červenci je počasí již sice chladnější, avšak díky tomu současně také stabilnější, neboť v průběhu vrcholného léta v průběhu dne často vznikají bouřky, jenž mohou být na túře nebezpečné. Počasí velehor je obecně velmi proměnlivé, a tak jej jde jen obtížně předpovědět. Často se proto může stát, že zatímco v jednom údolí panuje slunečné počasí, v jiném údolí jen o pár kilometrů vedle mohou v tu samou dobu „padat trakaře“. Proto je potřeba vždy sledovat aktuální předpověď počasí. Jak ale říkají sami místní obyvatelé, v Chamonix jsou vlastně jen dva druhy počasí: buď je zde strašně krásně anebo naopak strašně hnusně.
O dobytí Mont Blancu
V roce 1760 vypsal švýcarský přírodovědec a fyzik Horace Bénedict de Saussure po své návštěvě Chamonix odměnu pro toho, komu se jako prvnímu podaří dosáhnout vrcholu Mont Blancu a kdo následně pomůže zdolat vrchol i jemu samotnému. To ovšem bylo v tehdejší době považováno za něco téměř nemožného, neboť hora byla z francouzské strany pokrytá ledovci, zatímco z italské strany tvořily její svahy strmé skalní stěny. První dva vážné pokusy podnikl Pierre Simond už o dva roky později. V roce 1775 se výprava pod vedením bratří Michela a Francoise Paccardových dostala až do výšku 3000 m n.m., odkud se ale musela vrátit. Další dvě výpravy byly podniknuty v roce 1786, avšak obě překazilo špatné počasí. Těchto výprav se účastnil i horal a sběrač drahokamů Jean Balmat, který se nevrátil do údolí společně s ostatními, ale zůstal v horách, kde na ledovci sám přečkal noc a posléze nalezl průchozí skalní průrvu umožňující další postup. Pro další výpravu se k Balmatovi připojil lékař z Chamonix Michel Paccard, který se už sám o dosažení vrcholu v minulosti pokoušel. 7.8. 1786 vyrazili z Chamonix a po strastiplné noci strávené na ledovci dosáhli 8.8. 1786 vrcholu Mont Blancu. Na vrcholu se zdrželi jen asi půl hodiny a pak začali sestupovat zpátky. Další noc přečkali na stejném místě jako noc předchozí a 9.8. se v pořádku vrátili zpátky do Chamonix. Horace de Saussure, který dobytí vrcholu inicioval, se chtěl na horu sám ihned vypravit. Na vrcholu ovšem nakonec stanul až o rok později opět pod vedením Jeana Balmata, kterému současně vyplatil slíbenou finanční prémii. Později byl Balmat povýšen sardinským králem do šlechtického stavu. Přitom se ovšem úplně opomněl vzít v úvahu fakt, že prvolezci na vrcholu Mont Blancu byli dva. Paccard se tedy na Balmata obrátil s prosbou, aby celou věc uvedl na pravou míru. Ten tak sice ve svých spisech učinil, ale na Paccardovo jméno se i tak časem zapomnělo. A tak, když byl v roce 1887 v Chamonix odhalen pomník dobytí Mont Blancu, nebyli na něm Balmat s Paccardem, ale Balmat s de Saussurem. Teprve v roce 1996 se tuto historickou křivdu podařilo napravit, a tak vznikl druhý pomník, na kterém je Paccard sám.
V současné době dosáhne vrcholu Mont Blancu kolem 20 – 25 000 lezců za rok (tj. 300 – 400 lidí denně!). Přesto se jedná o velmi náročný výstup, který není radno podceňovat. K vrcholu vedou celkem čtyři standartní výstupové cesty – tři z francouzské a jedna z italské strany. Nejčastější a nejfrekventovanější cesta vede z Nid d’Aiguille přes horské chaty Refuge de Tête Rousse (3167 m n. m.) a Refuge Gôuter (3815 m n. m.), a dále přes sedlo Col du Gôuter k vrcholu. Druhou možností je využít cestu, po níž se vydali prvovýstupci Balmat s Pacardem. Tato trasa překonává Bossonský ledovec (Glacier des Bossons), po kterém pokračuje k chatě Refuge les Grands Mulet a odtud pak dál k vrcholu. Velkým nebezpečím jsou zde ledovcové trhliny a pády bloků ledu (seraků). Třetí trasa vede z konečné stanice lanovky na Aiguille du Midi (3842 m n. m.) odkud sleduje hlavní hřeben masivu, přičemž překonává vrcholy Mont Blanc du Tacul (4248 m n. m.) a Mont Maudit (4465 m n. m.). Výstupová cesta z italské strany pak prochází přes Aiguilles Grises.
