Po překonání průsmyku Washington Pass nás silnice zavede po necelých 30 mílích (cca 46 kilometrech) do malého městečka Winthrop ležícího na soutoku říček Methow a Chewuch, které tak tvoří východní bránu Severních Kaskád. Na začátku 19. století sem začali pronikat lovci kožešin, avšak zlomovým okamžikem byl až rok 1868, kdy bylo v okolních potocích objeveno zlato. Žlutý kov lákal bílé osadníky, kteří postupovali k hornímu toku již zmíněné říčky Methow. Tak byl založen i samotný Winthrop, který vznikl v roce 1891 jako osada pojmenovaná na počest dobrodruha a spisovatele Theodora Winthropa (1828 – 1861), který byl jedním z prvních důstojníků armády Unie padlých v bojích americké občanské války (známé u nás nejvíce jako „válka severu proti jihu“). Již o dva roky později (1893) však bylo město poničeno požárem a záhy na to pro změnu povodní. V očekávání nové dálnice a předpokládaného zájmu ze strany turistů byl v roce 1971 schválen projekt komplexní přestavby (tzv. „westernizací“) ve stylu architektury divokého západu, které městečku navrátila vzhled z 90. let 19. století. Kromě hornického muzea zde můžeme navštívit například místní minipivovar umístěný v budově bývalé školy (Old Schoohouse Brewery).

Říčka Methow nás nakonec dovede až k mohutnému toku řeky Columbia, s níž jsme se na své cestě americkým severozápadem již jednou setkali. Tento veletok vytéká ze stejnojmenného jezera, které bychom našli v horách jižní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Řeka nejprve míří směrem k severu, avšak poté se její tok naopak prudce stáčí k jihu odkud pak dále pokračuje v hlubokých soutěskách a kaňonech až na území Spojených států. Záhy po soutoku s řekou Snake River se pak stáčí směrem k západu a jako jediný vodní tok si proráží cestu přímo napříč Kaskádovým pohořím. Zde také tvoří většinu hranice mezi státy Oregon a Washington. U města Astoria se pak vlévá do Tichého oceánu jako jeho druhý nejdelší přítok na severoamerickém pobřeží. Díky své vodnatosti a velkému spádu řeka skýtá obrovský energetický potenciál, který byl v průběhu let postupně využíván. O tom si konec konců můžeme udělat dobrou představu v rámci dalšího úseku naší cesty.

Jako první nás přivítá Přehrada náčelníka Josefa (Chief Joseph Dam) nacházející se přibližně 2.5 kilometru proti proudu od města Bridgeport. Její stavba probíhala v letech 1949 – 1955 a její jméno připomíná posledního náčelníka kmene Nez Percé („Probodnuté nosy“), který trávil poslední léta svého života v nedaleké rezervaci Colville. Náčelník Josef vedl svůj kmen v nejtragičtější etapy jeho dějin, kdy byl americkou vládou násilně odsunut ze svých původních lovišť v Oregonu do rezervace na území dnešního Idaha. Střety s bílými osadníky pak indiány přivedly k tomu aby se vydali na téměř 2000 kilometrů dlouhý pochod do Kanady, kde měli indiáni přeci jen lepší životní podmínky. Dovednost, s jakou unikali pronásledující americké armádě vynesli „Probodnutým nosům“ velký obdiv i u jejich oponentů. Celý tato anabáze skončila v říjnu roku 1877, kdy byl náčelník Josef se svým kmenem obklíčen v severní Montaně, pouhých pár kilometrů od kanadských hranic. Indiáni již nebyli schopni pokračovat dál v cestě ani bojovat, a tak byli pod dohledem armády deportování do již zmíněné rezervace Colville. Vraťme se ale nyní zpět k přehradě, která sama o sobě upoutá svým technickým řešením. Přehradní hráz je dlouhá 1817 metrů a dosahuje výšky 72 metrů. Protože je okolí tvořeno poměrně nestabilní horninou, byl při stavbě využit pevný žulový výchoz vyčnívající takřka uprostřed říčního koryta o nějž byla přehrada doslova „zaháknuta“. Z provozního hlediska se jedná o tzv. průtočnou přehradu pracující bez potřeby větší akumulace vody (odtok do přehradní nádrže je tedy přibližně stejný jako její odtok). Aktuálně je ve zdejší elektrárně instalováno 27 Francisových turbín o celkovém výkonu 2620 MW, čímž se tato přehrada stala druhým největším hydroelektrickým výrobcem ve Spojených státech. V tomto ohledu hned dodejme, že tím vůbec největším je přehrada Grand Coulee, který je naší další zastávkou.

Přehrada Grand Coulee se nachází o něco více proti proudu řeky Columbia a cesta sem zabere od Přehrady náčelníka Josefa přibližně hodinku jízdy autem. Z vyhlídkové plošiny vybudované na nedalekém vrcholku je možné přehradu pozorovat v celé své kráse, i když je nutné současně připustit, že díky působení perspektivy při tomto pohledu nepůsobí nijak zvlášť monumentálně srovnáme-li ji například s přehradou Hoover Dam na řece Colorado. Stačí si však přečíst několik základních údajů a hned je nám jasné, že máme co dočinění se skutečně gigantickým dílem. Při délce 1592 metrů dosahuje hráz výšky 168 metrů a objemem materiálu, z nějž byla vybudována (a který je údajně větší než například velký pyramida v egyptské Gíze), se dlouhou dobu pyšnila primátem největší betonové stavby na světě. O toto prvenství přišla teprve po dokončení čínské přehrady Tři soutěsky, která je ještě přibližně třikrát větší. Návrh na její vybudování spatřil světlo světa v průběhu 20. let 20. století, kdy se stal předmětem urputného sporu dvou soupeřících skupin, z nichž jedna, tzv. „kopáči“ („ditchers“) chtěla vybudovat vodní dílo v podobě kanálu pro zavlažování původního údolí Grand Coulee, zatímco druhá, tzv. „pumpaři“ („pumpers“) chtěla vybudovat přehradu sloužící jak pro potřeby zavlažování, tak pro výrobu elektrické energie. Tato druhá skupina nakonec spor vyhrála, avšak z finančních důvodů počítal plán se stavbou menší přehrady, která by sice pokryla výrobu elektřiny, avšak nezajistila by zavlažování.

V roce 1934 navštívil zdejší staveniště i prezident Franklin Delano Roosevelt, který začal prosazovat stavbu větší přehrady, jejíž kapacita by pokryla oba požadavky. Stavba přehrady se pak stala jedním ze stěžejních bodů Rooseveltových ekonomických a sociálních opatření známých pod názvem „New Deal“ („Nový úděl“), neboť vytvořila pracovní místa, zajistila produkci elektřiny a současně i zúrodnění zemědělské půdy. Není tedy divu, že právě Rooseveltovým jménem bylo pojmenováno i nově vzniklé přehradní jezero, které zatopilo původní říční údolí v délce 243 kilometrů a vyžádalo si přesídlení asi 3000 obyvatel. Na stavbě přehrady pracovalo kolem 7000 lidí, pro něž byla nedaleko odtud vybudována města Engineer’s Town a Mason City, která se později (v roce 1956) administrativně sloučila pod názvem Grand Coulee. Stavba hráze probíhala po částech, a to pomocí dvojice menších ochranných hrází, díky nimž mohli dělníci vždy část říčního dna vysušit, zatímco řeka protékala o kus vedle. Beton se dodával pomocí nákladních vlaků a nutno podotknout, že ho stavba spolykala skutečně neuvěřitelné množství – kolem 9 200 000 m³, což je údajně tolik, že by z tohoto materiálu dala postavit dálnice vedoucí  ze Seattle do Miami. Objem spotřebovaného materiálu tak byl přibližně třikrát větší než kolik jej bylo potřeba na stavbu již zmíněné přehrady Hoover Dam.

Obrovské rozměry přehrady pak přinášely celou řadu problémů, které bylo nutné vyřešit. Jedním z nich bylo například zajištění správného zrání uloženého betonu kvůli kterému bylo těleso hráze doslova protkáno sítí potrubí o délce 3200 km (!) jímž proudila studená voda, která tak zrající beton ochlazovala z původní teploty 41 °C na pouhých 7 °C. Vlivem teplotní roztažností se pak přehrada v průběhu zrání doslova „smrskla“ o přibližně dva metry. Náklady na stavbu přehrady dosáhly (v tehdejší době) astronomické výše 450 milionů dolarů, což bylo více, než kolik Spojené státy vydaly například na stavbu Panamského průplavu. Předpokladem však bylo, že tyto náklady se postupně vrátí z prodeje vyrobené elektřiny. Stavby přehrady byla dokončena v roce 1942 – právě včas na to, aby její výroba dokázala zásobovat mohutně se rozvíjející průmysl na americkém severozápadě, který byl pro bojové operace Spojených států v rámci druhé světové války naprosto klíčový. Přehrada zásobovala elektřinou loděnice v Portlandu, hliníkárny ve Vancouveru, či letecké továrny Boeing v Seattlu. Naprosto zásadní pak byla její produkce pro zásobování areálu Hanford Site v němž v rámci „projektu Manhattan“ probíhala energeticky velmi náročná výroba plutonia pro stavbu první americké atomové bomby odpálené v rámci testu Trinity 16.7. 1945, a dále pro výrobu bomby Fat Man svržené 9.8. 1945 na Nagasaki. Původně byla dvojice zdejších elektráren osazena 18 Francisovými turbínami, jejichž počet se v roce 1974, kdy byla postavena třetí elektrárna, zvýšil až na současných 27. V současnosti poskytuje přehrada Grand Coulee maximální výkon 6809 MW (tedy více než 3x více než například jaderná elektrárna Temelín).

Po prohlídce přehrady nás čeká dlouhý přejezd v rámci něhož nejprve projíždíme východními částmi státu Washington, přičemž si nelze nevšimnout dramatické změny zdejší krajiny. Zatímco pobřežní oblasti tohoto státu pokrývaly husté zelené lesy, zde projíždíme zdánlivě nekonečnými suchými prériemi, na nichž z trsů suché trávy jen sem tam vykukují skupinky nízkých keřů. Tento výrazný rozdíl je způsoben silným srážkovým stínem Kaskádového pohoří, kdy vlhký vzduch proudící směrem od oceánu narazí na tento horský masiv, podél jehož západního úbočí je nucen stoupat vzhůru. Tím se však ochladí, což ve výsledku dává vzniknout intenzivním srážkám. Na druhou stranu pohoří se tak dostává již jen suchý vzduch, který žádné srážky nepřináší.

Největším sídlem východního Washingtonu je město Spokane, kterým však pouze projíždíme a záhy již vstupujeme na území sousedního státu, kterým je Idaho. Ten nás nejprve vítá městečkem Coeur d’Alene v jehož blízkosti krátce navštěvujeme tzv. „Starou misii“ (Old Mission) vybudovanou na malém vrcholku vystupujícím nad bažinaté údolí stejnojmenné řeky. Postavena byla jezuitskými misionáři v letech 1850 – 1853, díky čemuž se jedná o nejstarší dochovanou budovu v celém Idahu. Vlastní stavbu pak údajně postavili místní indiáni, kteří se pak cítili více spjatí s novou vírou. Celá budova byla postavena bez hřebíků pomocí dlabacích a čepových spojů spolu s proutí a mazaninou. Kromě duchovních služeb se pak misie stala i důležitou zastávkou pro obchodníky a osadníky, kteří tudy po překročení Skalistých hor pokračovali dál na západ.

Během cesty přes Idaho narážíme na jednu z místních zvláštností, kterým je změna časového pásma. Zatímco ve všech státech, které jsme až doposud navštívili (tj. Kalifornii, Nevadu, Oregon a Washington), platí tzv. pacifický čas (UTC – 8h), zde se dostáváme do pásma tzv. horského času (UTC – 7 h). Na tom by nebylo nic zvláštního…kdyby hranice těchto dvou časových pásem odpovídala hranicím dvou různých států. Ve skutečnosti však časová hranice probíhá napříč státem Idaho, kdy na sever od řeky Salmon platí pacifický čas, zatímco na ji od ní horský čas. V tomto ohledu je mi toto řešení vskutku jen velmi těžko pochopitelné, když si představím jaké praktické komplikace sebou musí logicky přinášet. Představme si to například tak, jako kdybychom například v Česku používali západ od Vltavy jiný čas než na východ od ní…