Pohoří Sierra Nevada táhnoucí se souběžně s pobřežím Pacifiku napříč prakticky celou Kalifornií, tvoří jakousi mohutnou hradbu navzájem oddělující dva naprosto odlišné světy – úrodní Centrální údolí rozkládající se na západ od pohoří, a vyprahlé pouště táhnoucí se směrem na východ do nitra kontinentu. Také my sledujeme hřeben tohoto mohutného pohoří, podél něhož míříme od jezera Mono stále dál na jih, přičemž vyhlížíme i nejvyšší horu kontinentálních Spojených států Mount Whitney (4421 m n. m.). Krajina kolem nás je již i tak velmi pustá a prakticky liduprázdná, avšak do opravdové pouště vjíždíme teprve kousek za městečkem Lone Pine, kde opouštíme hlavní silnici číslo 395 pokračující dále na jih. Ač se to možná nezdá, je tato malá oáza uprostřed pustiny veledůležitým místem, neboť se jedná prakticky o poslední místo, kde lze (rozumně) doplnit zásoby potřebné k návštěvě pouště. Tento faktor skutečně není radno podceňovat, protože v Údolí smrti, které je cílem naší cesty, žádné dostupné zdroje vody jednoduše nejsou, a proto je potřeba si veškerou vodu potřebnou pro celou dobu pobytu přivézt s sebou. Nutné je rovněž počítat s tím, že se v horkém pouštním prostředků může přihodit prakticky cokoli – včetně selhání auta (bez něhož se zde reálně nedá nikam dostat). Proto je zapotřebí počítat zásoby i s určitou rezervou.

Po překonání horského průsmyku se před námi otevírá výhled do protáhlého údolí, na jehož dně se bělá rozsáhlá plocha vyschlého jezera. V první chvíli se domnívám, že se již jedná o cíl naší cesty – Údolí smrti, avšak rychlým pohledem do mapy záhy zjišťuji svůj omyl, neboť se ve skutečnosti jedná o údolí Panamint Valley, zatímco vlastní Údolí smrti se nachází až za dalším horským hřebenem. Jelikož se začíná stmívat, nastává čas nalézt místo, kde složíme na noc hlavu. Kemp Furnace Creek nacházející se v centrální části Údolí smrti je ještě 40 mil daleko, avšak jinou možností je kemp Emigrant, ležící přímo u vstupní brány národního parku. Kemp je ovšem možná až příliš nadnesené označení pro poněkud uhlazenou plochu, na které jsou nízkými zídkami seskládanými z kamenů vyznačena jednotlivá kempovací místa, avšak bez jakéhokoliv dalšího vybavení. Tábořiště funguje na principu „first come, first served“, avšak i přes pokročilou večerní hodinu zde není s nalezením volného místa problém.

Nastává další z překrásných soumraků, kdy se nad celým údolím rozprostírá závoj sytě rudých červánků. I ty však postupně mizí a nastává noc. Na obloze se objevují první hvězdy. Jelikož jsme stovky mil od nějaké významnější civilizace, noční obloha je zde prakticky nedotčena světelným znečištěním a pohled na ni doslova bere dech. Ačkoliv jsem již noční oblohu pozoroval z mnoha míst, zážitek z Údolí smrti se prostě nedá srovnat s ničím, co jsem až do té doby viděl. Jakmile jsem se do sytosti vynadíval na záplavy hvězd, začínám se připravovat ke spánku. Jen tak v sandálech a s kartáčkem na zuby v puse si zbůhdarma vykračuji tmou do křovinatého prostranství za tábořištěm. Protože je už úplná tma, není vidět ani na krok před sebe. Teprve po návratu zpět do tábora si uvědomuji svou trestuhodnou lehkomyslnost, díky níž jsem vůbec nepomyslel na to, že ve zdejší suché a teplé krajině se jistě daří nejrůznějším hadům a jiné „havěti“, která vyráží na své lovecké výpravy právě v noci, kdy není takové vedro jako ve dne. Důsledky nechtěného šlápnutí na nějakého takového živočicha proto raději ani nechci domýšlet. Před ulehnutím ještě kontroluji naše auto. Ačkoliv je již kolem půlnoci, teploměr stále ukazuje 40 °C. Země je navíc tak rozpálená, že z ní teplo doslova sálá, a já záhy po ulehnutí zjišťuji, že mít péřový spacák do -25° C nemusí být vždycky výhodou…

Údolí smrti (Death Valley) je známé jako nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo nejen Spojených států a Severní Ameriky, ale i celé západní polokoule. Jeho nejnižší bod, nacházející se na dně vyschlého solného jezera Badwater, se nachází 86 metrů pod úrovní mořské hladiny. Údolí vzniklo jako příkopová propadlina posunem zemských ker podél zlomů, ohraničujících pohoří Panamint Range (na západě) a Amargosa Range (na východě). Celkově je údolí 230 km dlouhé a 8 – 25 km široké. Podmínky k životu jsou zde skutečně velmi nepříznivé, neboť tu prakticky vůbec není voda (ročně zde díky srážkovému stínu Sierry Nevady napadne jen kolem 50 mm srážek) a teplota vzduchu v létě dosahuje běžně kolem +45 °C. V roce 1913 (10.7.) zde byla naměřena vůbec nejvyšší zaznamenaná teplota vzduchu na světě: +56.7 °C, přičemž povrch se může rozpálit téměř k bodu varu (15.7. 1972 zde byla naměřena povrchová teplota +93.9 °C – nejvyšší zaznamenaná teplota povrchu na světě). Během zimních nocí ovšem může teplota vzduchu naopak klesnout i pod bod mrazu. Ke vzniku extrémně vysokých teplot přispívá specifické mikroklima, kdy cirkulace ohřátého vzduchu funguje podobně jako horkovzdušná trouba. Díky tomu nebylo údolí prakticky nikdy soustavně obydleno. Lidé sem v minulosti přicházeli hlavě kvůli těžbě surovin, avšak všichni se na léto stěhovali do vyšších poloh s nižšími teplotami. Své jméno údolí dostalo v roce 1849, kdy si tudy skupina zlatokopů chtěla zkrátit cestu do míst právě probíhající kalifornské zlaté horečky (v okolí Sacramenta). Svou cestu jakýmsi zázrakem až na jednoho muže přežili, i když jim došlo jídlo a voda. V 80. létech 19. století zde byla nalezena a posléze těžena ložiska boraxu, což je minerál vzniklý vysrážením ve slaných jezerech (tzv. evaporit), který se využíval jednak jako zdroj bóru, a dále též v potravinářském a chemickém průmyslu, ve sklářství a v zemědělství (jako hnojivo). Po vytěžení zásob byla místa těžby opuštěna, čímž zde vznikla celá řada „měst duchů“, která jsou tu dodnes. Od roku 1933 je Údolí smrti chráněno jako národní monument a v roce 1994 dostalo status národního parku.

Ačkoliv je Údolí smrti téměř dokonalou pustinou, přeci jen se zde tu a tam vyskytují malé ostrůvky civilizace. Jedním z nich je malá osada Stowepipe Wells, kterou však tvoří jen pár baráčků z vlnitého plechu a několik zděných budov. Hned za vesnicí se až k obzoru táhnou zlatožluté písečné duny Mesquite Flat Sand Dunes, z nichž ty největší dosahují výšky kolem 30 m. Podobně jako třeba na Sahaře jsou i zde duny tvořeny velmi jemným pískem, který svou strukturou připomíná pudr, takže veškeré stopy, které po sobě člověk v písku zanechá, jsou v mžiku zaváty a za několik málo okamžiků z nich nezbyde ani památky. Výskyt písečných dun není pro pouště amerického Jihozápadu úplně typický. Jejich vznik je zde zapříčiněn zajímavou souhrou charakteristik zdejší krajiny, kdy okolní vrcholy jsou bohatým zdrojem erodovaného materiálu, který je posléze unášen větrem, avšak tvar údolí působí jako jakási obrovská past, v níž je unášený materiál zadržován a postupně se tu ukládá. Z informačních cedulí umístěných v pravidelných intervalech podél silnice lze sledovat naši aktuální nadmořskou výšky, která se pomalu ale jistě začíná blížit nule. I tohoto milníku záhy dosahujeme, avšak sestupujeme dále po úroveň hladiny moře. S klesající nadmořskou (či v tomto případě již „podmořskou“) výškou je možné pozorovat neustálý nárůst teploty vzduchu, která záhy překračuje 100 °F (+37.8 °C) a stoupá ještě výš. Nejvyšší teplota, kterou v průběhu dne zaznamenáváme, činí 120 °F (+48.9 °C).  

Dalším z nemnoha osídlených míst v Údolí smrti je oáza Furnace Creek, odkud je to již jen 17 mil na jih k vyschlému jezeru Badwater, jenž je již z dálky vidět jako rozsálá bělavá skvrna na dně údolí. Právě zde se také nacházíme na vůbec nejníže položeném místě 86 metrů pod úrovní hladiny světového oceánu. Za geologickou historií tohoto bezesporu pozoruhodného místa se musíme vrátit do doby před přibližně 3 miliony let, kdy zde vzniklo velké jezero. Později, v průběhu pleistocénu, následovalo střídání sušších (odpovídajících období glaciálů) a vlhčích (odpovídajících období interglaciálů) period, s nímž souviselo i cyklické zvětšování a zmenšování rozlohy jezera. Později, v důsledku oteplení klimatu po skončení poslední doby ledové před 12 000 – 10 000 lety, jezero začalo rychle vysychat. Dnes je proto jezera je pokryt bělavou solnou krustou, která je (jak záhy zjišťujeme) silná několik centimetrů. O to větším překvapením je zjištění, že pod touto krustou se nachází voda podobně, jako je tomu například u nás pod zamrzlou hladinou rybníka. Po povalovém chodníčku se dostáváme až k posledním zbytkům vody v malém jezírku, jehož voda hraje díky vysoké koncentraci solí a síranů doslova všemi barvami. Při velmi malém množství srážek, se vyschlá solná pláň je výjimečně pokryje vrstvičkou vody (která ovšem zpravidla má jen pár centimetrů). Tato voda se však opět velmi rychle vypaří. Přitom dojde k tomu, že se část solných usazenin ze dna jezera rozpustí, a následně opět vykrystalizuje, což ve výsledku vede ke vzniku typických šestiúhelníkových struktur, které je možné na dně jezera často pozorovat.  

Skalnatá pouštní krajina Údolí smrti vyvolává na první pohled naprosté fádnosti. Ve skutečnosti ale není vůbec tak jednotvárná, jak se může zdát. O tom se lze nejlépe přesvědčit pokud z hlavní silnice sjedeme na krátký okruh, jenž nás zavede ke skále označované jako Artist’s Palette. Své jméno dostala díky přítomnosti vysrážených síranů a oxidů různých prvků, díky díž hraje doslova všemi barvami. Zde je tento jev nejvýraznější, ale i při pozornějším pohledu do okolí si lze všimnout, že najít se zde další skaliska prakticky všech možných i nemožných tvarů, jenž navíc přecházejí z odstínů žluté a červené až do modro-zelena.

Jiným zajímavým místem je Golden Canyon, jehož ústí se nachází těsně před Furnace Creek (přijíždíme-li směrem od jezera Badwater). Ve skutečnosti se jedná o vyschlé řečiště sevřené z obou stran vysokými skalními stěnami. Stezka vedoucí skrze toto údolí by nás postupně dovedla až k jednomu z nejznámějších míst zdejšího parku – Zabriskie Point. Jednodušším způsobem jak se sem dostat, je ovšem vrátit se zpět do Furnace Creek a odtud pak stoupat po silnici 190. Z parkoviště vede krátká asfaltová cesta vzhůru na vyhlídkovou plošinu. Podobně jako v případě solné pláně Badwater, se i zde nacházelo poměrně rozsáhlé pravěké jezero, jehož vznik je dnes odhadován do období před přibližně 9 miliony let. Jezerní usazeniny se zde cyklicky střídaly s vrstvami sopečného materiálu vyvrženého v průběhu erupcí nedalekého vulkanického pole Black Mountains. Později, přibližně před 5 miliony let, toto jezero vyschlo a současně došlo k výzdvihu okolního terénu. V důsledku následné eroze vznikla formace útvarů zvaných badlands, jenž tvoří hlavní dominantu zdejšího výhledu. Velmi dobře zde rovněž můžeme sledovat vrstvy světlejšího materiálu sedimentárního původu s tmavšími vrstvami vulkanického materiálu. Geologická historie je zde tedy nesmazatelně zapsána dodnes. Název místa souvisí se jménem Christian Brevoort Zabriskie, což byl prezident společnosti Pacific Borax Company, která zde na přelomu 19. a 20. století těžila borax. Zajímavé je, že ačkoliv je Údolí smrti známé jako nejníže položené místo v Americe, většina z návštěvníků národního parku Death Valley míří právě sem na Zabriskie Point, které paradoxně vůbec neleží na dně údolí.

Pokračujeme-li od parkoviště u Zabrikie point dalších přibližně 7 mil (necelých 12 km), narazíme na křižovatku, kde se z hlavní silnice směrem doprava odděluje odbočka, jenž nás po dalších 13 mílích (21 km) dovede na vyhlídku Dante’s View nacházející se v nadmořské výšce 1663 m poblíž vrcholu Coffin Peak pohoří Amargosa Range. Své jméno získalo toto místo v roce 1926, kdy se podnikatelé z těžařské společnosti Pacific Borax Company snažili přesvědčit o turistické atraktivitě Údolí smrti. Proto hledali místo, ze kterého by byl na údolí nejdramatičtější výhled – a našli ho právě zde, neboť údajně připomínal pohled do pekla. Údolí smrti je odtud možné přehlédnout v celé své kráse a velikosti, neboť se táhne přímo pod námi od obzoru k obzoru. Dominantou celého výhledu je pak nám již známé vyschlé jezero Badwater, jenž rozkládá přímo pod námi jako obrovská bělavá plocha. Přitom si také můžeme snadno uvědomit, jak značné převýšení jsme od návštěvy jezera překonali, neboť to je od nás nyní vzdušnou čarou jen 6.5 km daleko, avšak jeho vyschlé dno od nás dělí 1749 výškových metrů.

Návštěvou Údolí smrti se pomalu ale jistě loučíme se „zlatým státem“ Kalifornií (Golden state) abychom v dalším úseku naší cesty pokračovali do stříbrného státu – Nevady (Silver state). Krajina tohoto rozlehlého státu je stejně neutěšená a pustá jako okolí Údolí smrti. Na obrovské rozloze 286 000 km² (tedy asi 3.6x větší než jaké je rozloha Česka)najdeme prakticky jen nekonečné skalnaté pouště a vyprahlé pláně porostlé roztroušenými křovinami. Dalo by se proto říct, že je téměř s podivem, že zde vůbec někdo dobrovolně žije. Počet obyvatel se však v současnosti pohybuje pouze kolem 2.6 milionu (což je jen přibližně ¼ počtu obyvatel Česka). Z tohoto pohledu by proto Nevada zcela jistě mohla nést titul nejprázdnějšího amerického státu.