Činných sopek je v Evropě (s výjimkou Islandu) jako šafránu, avšak ty které zde jsou patří paradoxně k jedněm z nejznámějších a současně turisticky nejnavštěvovanějších vulkánů na světě. Jednoznačný primát pak mezi nimi drží právě Etna, která se může pyšnit titulem největší a současně i nevyšší evropské sopky. Vulkanický kužel Etny dosahuje rozměrů 38 x 47 kilometrů, avšak jeho výška je vzhledem k prakticky neustálé sopečné činnosti proměnná, přičemž v současnosti (2023) dosahuje hodnoty 3357 m n. m. Díky tomu se jedná o nejvyšší horu nejen Itálie, ale i celé Evropy jižně od Alp, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší italská sopka Vesuv. Geologická historie Etny se začala psát v době před přibližně 80 miliony let, kdy dnešní Sicílie začala být pod vlivem tlaku Africké litosférické desky kolidující zde s deskou Euroasijskou. Současný vulkán pak vznikl v průběhu pleistocénu (před přibližně 570 000 lety) na místě starší štítové sopky (podobné například havajským vulkánům). Etna je jednou z vůbec nejaktivnějších sopek na světě, i když se zde (na rozdíl od nedaleké Stromboli) erupce střídají s obdobími relativního klidu. Vulkanická aktivita se zde projevuje širokou škálou typů sopečných erupcí od strombolského po pliniovský. Střídání explozivních a výlevných erupcí pak naznačuje, že se jedná o kompozitní sopku neboli stratovulkán. Těleso Etny protíná zlomová oblast, která způsobuje vznik častých puklin a prasklin, které následně přivádějí magma z nitra Země směrem k povrchu, kde následně vznikají řetězce tzv. parazitních kráterů a struskových kuželů, kterých na úbočí Etny najdeme kolem tří stovek.
Etna: vrchol Etny z oblasti Torre del Filosofo
Etna: kouřový kroužek
Etna: pod kráterem Barbagallo
Etna: Cratere Piano del Lago o Escrivà
Díky své poloze takřka uprostřed antického světa je Etna sopkou s vůbec nejdelším souvisle zdokumentovaným seznamem erupcí. Staří Řekové nazývali Etnu „Ohnivá hora“, jejíž aktivitu spojovali se soubojem vládce bohů Dia s hrozivou obludou Týfonem, která rozpoutávala požáry bouře a zemětřesení. Zeus nakonec Týfona přemohl a aby již nemohl škodit lidem, zavalil jej obrovskou horou. Kouř a výbuchy hory jsou pak podle bájí projevem toho, že se pod horou uvězněná oblohu pokouší dostat zpátky na povrch. Pomineme-li mýty a legendy, pak první skutečně historické záznamy o aktivitě Etny se nacházejí ve spisech Thukydida a Diodóra Sicilského. Od té doby pak bylo zaznamenáno více než 140 větších erupcí. V roce 396 př. n. l. Erupce Etny údajně zmařila obsazení Syrakus Kartágem. V roce 122 př. n. l. pak bylo sopečným spadem zasaženo nedaleké město Catania, které pak díky tomu bylo na dalších deset let osvobozeno od placení daní. V roce 1614 začala dosud nejdelší zdokumentovaná erupce, která trvala nepřetržitě dalších 10 let. K vůbec nejničivějšímu výbuchu pak došlo v roce 1669, kdy sopka soptila čtyři měsíce, přičemž valící se proudy lávy zničily celkem 16 měst včetně velké části Catanie. V roce 1971 láva pohřbila astronomickou observatoř vybudovanou v 19. století a zničila první generaci lanovky vedoucí k vrcholu. O dvacet let později, v roce 1991, se pak odehrála nejdelší erupce ve 20. století trvající nepřetržitě 473 dní. Mezi roky 2002 a 2003 se odehrála další silná erupce (jedna z nejsilnějších za posledních 150 let) při které bylo vyvrženo do atmosféry vyvrženo obrovské množství sopečného prachu a popela, z nějž velká část překonala Středozemní moře a dopadla o 600 kilometrů dále na jih na území Libye. Naposledy před mou návštěvou se Etna probudila k životu v srpnu roku 2023, kdy Catanii pokryla vrstva šedého sopečného popela. Skutečnost, že se Etna nachází v hustě obydlené oblasti, zvyšuje její potenciální nebezpečnost, neboť v případě silných erupcí by došlo k vážným materiálním škodám i ztrátám na životech. Proto je Etna zapsána na seznam 15 nejnebezpečnějších vulkánů světa (tzv. Decade Volcanoes).
Sopečné erupce sice pro obyvatele v okolí představuje určitě nebezpečí, ale současně její existence představuje i nezanedbatelný přínos. Pomineme-li současnou éru cestovního ruchu (a s ním spojených služeb), pak hlavním přínosem sopky byl vznik úrodné sopečné půdy, která byla od starověku využívána k pěstování vinné révy sadů. O tom se konec konců nejlépe přesvědčíme, jakmile se na Etnu vypravíme, neboť cesta od pobřeží po úbočí sopky je dodnes lemována vinicemi a políčky s nejrůznějšími plodinami. O něco výše se pak nacházejí husté lesy, které však s dalším stoupáním začnou opět řídnout a okolí se pak rázem přemění v měsíční krajinu pokrytou ztuhlými lávovými proudy a sopečnou struskou. Ideálním výchozím místem pro průzkum sopky je chata Rifugio Giovanni Sapienza nacházející se v nadmořské výšce 1900 m. Odtud je možné prozkoumat například nedaleký struskový kužel Crateri Silvestri (1886 m n. m.) nebo pokračovat dál kabinkovou lanovkou, která nás vyveze na stanici Montagnola ve výšce 2500 m n. m. Odtud pak můžeme pokračovat dále pěšky nebo terénním autobusem ještě výše až na planinu Torre del Filosofo (3000 m n. m.) nacházející se přímo pod jihovýchodním kráterem Etny (Cratere di Sud-Est, 3294 m n. m.), kde si lze prohlédnout ztuhlá lávový proud, který zde zůstal po erupci z roku 2019. Na tomto místě pak ještě dodejme, že až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen pouze jedním hlavním kráterem, z nějž později vznikly krátery Voragine (1964) a Bocca Nuova (1968). Zmíněný jihovýchodní kráter pak vznikl v roce 1971. Terre del Filosovo je pak také nejvýše položeným místem, které lze na Etně navštívit, neboť výše položená místa aktuálně (2023) nejsou dostupná ani s průvodcem (díky tomu že přístupové cesty byly zasypány novým sopečným materiálem).
Etna: Cratere Piano del Lago o Escrivà
Etna: terénní autobus
Etna: Cisternazza
Etna: Crateri Silvestri
Během sestupu zpět k horní stanici lanovky je však možné navštívit několik bočních struskových kuželů a kráterů, z nichž tím největším a nejvýraznějším je kráter Barbagallo, jehož jméno je odvozeno od rodiny Barbagello v níž se funkce horkých průvodců po sopce dědí „z otce na syna“ už od počátku 19. století). Těsně za ním pak sousedí další struskový kuželem, který je pozůstatkem erupce z let 2002 – 2003 (Coni eruzione 2003). Pod ním se pak otevírá výhled na ztuhlý lávový proud z roku 2002, který se jako dlouhý hnědý had táhne dolů po úbočí sopky. Narazit zde můžeme i na lávové kanály (známých podnázvem Grotta dei Tre Livelli), které se zde dochovaly v podobě tunelů a sopečných jeskyní, které ovšem (na rozdíl od těch, které jsem navštívil na Havajských ostrovech) postrádají strop, a jde tak spíše o jakási lávová koryta. Ještě o něco níže se pak otevírá monumentální výhled do údolí Valle del Bove (Údolí Býků), které se odtud táhne v délce zhruba 7 kilometrů směrem na východ. Toto údolí je pozůstatkem katastrofického kolapsu části hory velmi podobnému tomu, který bylo možné pozorovat v roce 1980 u sopky Mount Saint Helens ve Spojených státech amerických. Tato událost, k níž zde podle aktuálních výzkumů došlo někdy v době kolem roku 6000 př. n. l. musela (vzhledem ke svému rozsahu) zdevastovat podstatnou část okolí sopky a pravděpodobně dala vzniknout i mohutné vlně tsunami, která zasáhla celé východní Středomoří. Dalším zajímavým místem je kráter Cisternezza (2564 m n. m.), který nevznikl v důsledku výbuchu, ale naopak jako důsledek propadu terénu. V závěru sestupu pak projdeme ještě kolem kráteru Cratere Piano del Lago o Escrivà (2672 m n. m.), který vznikl při erupci v roce 2001 a je pojmenován po římskokatolickém kněžím Josemaria Escrivá de Balaguer, který byl stejného roku kanonizován. Ještě o něco níže se pak nachází kužel Montagnola (2648 m n. m.), který vznikl v roce 1763 a který je zajímavý tím, že jeho jižní hrady se zhroutila, takže kráter má spíše tvar jakési podkovy. Poté si již ocitáme zpět na horní stanici lanovky, která nás sveze zpátky k chatě Sapienza, kde naše výprava na ohnivou horu začala.
