Masiv štítové sopky Haleakala tvoří celkem přibližně 75 % ostrova Maui. Nejvyšší bod této monumentální hory se nachází v nadmořské výšce 3055 m, přičemž se často mluví o tom, že jde o největší spící vulkán světa. Dlouhou dobu panovalo přesvědčení, že k poslední sopečné erupci zde muselo dojít někdy kolem roku 1790. Tento závěr byl založen na srovnání map pořízených během výprav Jeana-Francoise de La Pérouse (1786) a George Vancouvera (1791). Současné výzkumy však naznačují, že k poslední erupci zde došlo mnohem dříve – pravděpodobně někdy v období mezi roky 1450 – 1600. Z vrcholové části sopky se naskýtá úchvatný pohled na údolí, táhnoucí se jako obrovská průrva po severovýchodním úbočí vulkánu. Toto údolí se posléze rozděluje do dvou hlavních větví, kdy severnější (Ke’Anae Valley) ústí do moře v oblasti městečka Wailua na severním pobřeží, zatímco druhá větev (Kipahulu Valley) se prudce stáčí k jihu a do moře ústí v oblasti Kipahulu. Úmyslně zde zdůrazňuji slovo údolí a nikoliv kráter. V minulosti byla totiž Haleakala o něco vyšší než dnes (dosahovala výšky kolem 3660 m n. m.) a na jejím vrcholu se skutečně nacházela kaldera. Její okraje však byly protrženy tekoucí vodou a vodní eroze následně vytvořila ona dvě velká údolí, který zde pozorujeme dnes.
Oblast vrcholu Haleakaly je v současné době součástí stejnojmenného národního parku (Haleakala National Park), který byl vyhlášen v roce 1916 – tehdy jako součást Národního parku Hawaii Volcanoes. Od roku 1961 je park spravován samostatně, přičemž jeho území o rozloze cca 135 km2 je rozděleno do dvou částí – tzv. Summit area (vrcholová oblast) a Kipahulu Area (při ústí Kipahulu Valley do moře). Obě části nejsou nijak přímo propojené, abychom se dostali z jedné do druhé, musíme objet prakticky celý ostrov. Proto je nereálné navštívit obě oblasti v jeden den.
V jazyce původních obyvatel Havajských ostrovů znamená Haleakala „Dům Slunce“, a tak asi nikoho nepřekvapí, že již za dávných dob se lidé vypravovali na poutě k vrcholu hory, odkud pozorovali východ slunce. O tom, že se jedná o jedinečný a v pravdě až mystický zážitek se lze přesvědčit i ve spisech Marka Twaina, který východ slunce na vrcholu Haleakaly označil za nejvelebnější podívanou, jaká se mu kdy naskytla. A tak je tomu dodnes. Samotnou výpravu za pozorováním východu slunce je však radno dobře naplánovat a rozhodně nepodceňovat. Předně je potřeba být na vrcholu včas – ideálně cca 1 hodinu před samotným východem (naprosté minimum je tak 30 minut). Aktuální čas východu slunce je možné zjistit na webových stránkách správy národních parků (orientačně – v zimě cca v 6:45, kolem rovnodennosti cca v 6:00 a v létě cca v 5:40). Jelikož cesta na vrchol trvá dlouho – z Kahului je potřeba počítat minimálně 2 hodiny – bylo by vskutku mrzuté vstávat v tak nekřesťanskou hodinu…a samotný východ slunce nakonec nestihnout. Jelikož je pozorování východu slunce nesmírně populární, sjede se v případě příznivého počasí na vrchol obrovské množství lidí. Parkoviště na vrcholu však mají pouze omezenou kapacitu, přičemž jakmile jsou naplněna, jsou uzavřena a nikde jinde se parkovat nesmí. Parkování na vrcholových parkovištích má ještě několik dalších specifik. Aby byla plocha parkovišť využita na maximální možnou míru, je parkování vozidel organizováno tak, že jednotlivá auta parkují co nejtěsněji jedno vedle druhého i ve třech řadách za sebou. To ovšem znamená, že ten, kdo parkuje v první řadě, neodjede dřív, než odjedou obě vozidla parkující za ním. Na toto je třeba myslet hlavně v případě, kdy z nějakého důvodu pospícháme a chceme se ihned po východu slunce vrátit zpátky dolů (v tom případě nesmíme připustit, aby někdo parkoval za námi), nebo naopak v případě, kdy se chceme na vrcholu zdržet déle (potom naopak nesmíme parkovat jako poslední, abychom neblokovali ty, co stojí před námi). Přijdeme-li na místo pozdě, je vrchol již doslova obsypán lidmi, takže je celkem obtížné najít si nějaké příhodné místo, odkud je něco vidět (neřkuli odkud je možné udělat nějakou pěknou fotku). Obecně je možné říci, že hlavním místem pro pozorování východu slunce je terasa před návštěvnickým centrem, které se nachází o něco níže pod vrcholem. Jinou variantou je pak pozorovat východ slunce ze samotného vrcholu (poblíž tzv. Summit Building). Jak již bylo řečeno dřív, ideální je být na místě cca 1 hodinu před východem, protože právě tak má člověk možnost pozorovat, jak zcela temná noční obloha posetá hvězdami pomalu začíná dostávat narůžovělý nádech, který se nakonec promění v ohnivě rudou záři završenou vlastním východem rudožlutě planoucího slunce. Současně je velmi zajímavé sledovat hru světla a stínů odehrávající se v průběhu východu slunce uvnitř kráteru. To ovšem současně znamená, že na vrcholu strávíme poměrně dlouhou dobu, během níž se nebudeme moct hýbat. Jsme sice stále v tropech, nicméně nesmíme zapomínat na to, že ve výšce nad 3000 metrů se teploty v době úsvitu běžně pohybují kolem 0 °C, takže čepice, rukavice, teplé ponožky a bunda jsou prakticky nutností.
Ústředním bodem při návštěvě vrcholu Haleakaly je již zmíněné návštěvnické středisko (Haleakala Visitor Center) ležící v nadmořské výšce 2969 m. Je zde možné zakoupit si různé mapy a drobné suvenýry, avšak není možné zde sehnat nic k jídlu (takže při plánování výpravy není radno podceňovat zásoby). Vodu je zde možné načerpat z veřejných pítek. Jsou zde i veřejné toalety. Od návštěvnického centra je pak možné vydat se buď vzhůru po krátké, ale strmé stezce na vrcholek Pā Ka’oao, nebo je naopak možné tento vrcholek obejít a po stezce Sliding Sand Trail začít sestupovat dolů do kráteru resp. údolí. Z úbočí, po němž stezka sestupuje, se otevírají dramatické pohledy na celou řadu sopečných struskových kuželů ležících uvnitř údolí. Krajina zde má charakter vysokohorské sopečné pouště, kdy povrch je pokryt vrstvou drolící se sopečné strusky. Neroste tu téměř žádná vegetace – kromě jedné rostliny, které si ovšem lze všimnout prakticky na první pohled. Touto rostlinou je mečolist stříbrolistý (Argyroxiphium Sandwicenese), který je nejen Havajským endemitem, ale dokonce i v rámci Havajských ostrovů se vyskytuje prakticky pouze na úbočích Haleakaly v rozmezí nadmořských výšek cca 2100 – 3000 m n. m. (několik jedinců se vyskytuje ještě i na svazích sopky Mauna Loa na sousedním ostrově Hawaii). Za svůj název vděčí mečolist mečovitě tvarovaným listům stříbrné barvy. Zajímavostí je, že tato rostlina vykvétá až po 15 – 50 letech života, přičemž po odkvetení umírá. Stezka vede až na dno (i když toto je velmi relativní pojem) údolí, odkud vychází síť několika dalších stezek, které se různě proplétají mezi jednotlivými lávovými dómy a struskovými kužely. Při naší výpravě jsme sestoupili k první křižovatce na dně údolí, odkud jsme se vrátili zpět k návštěvnickému centru. I tak tato túra zabrala přibližně 5 hodin. Při sestupu do údolí je potřeba pamatovat jednak na to, že zde nikde není možnost doplnit si zásoby vody, dále pak na to, že zde prakticky není stín, kam by se člověk mohl ukrýt (pokrývka hlavy a opalovací krém je nutností, chceme-li se vyhnout úžehu a popáleninám od slunce). Současně je též potřeba rozumně uvážit své síly, protože fyzicky nejnáročnější část výpravy čeká až na samém závěru, kdy je potřeba ze dna údolí vystoupat cca 800 výškových zpět k návštěvnickému středisku.
Od návštěvnického střediska je možné buď popojet autem nebo i dojít pěšky až na vlastní vrchol Haleakaly. Také zde je parkoviště (i když o něco menší než u návštěvnického střediska) nad nímž je postavena tzv. Summit Building, odkud se naskýtá panoramatický výhled nejen prakticky na celý ostrov Maui, ale i na některé sousední ostrovy (za bezoblačného počasí jsou odtud vidět ostrovy Hawaii, Molokai, Lanai a někdy i Oahu). Naopak údolí odtud prakticky viditelné není (resp. je vidět jen velmi malá část). Zajímavostí je nicméně i sousední vrcholek označovaný jako Magnetic Peak, který je tvořen horninami s vysokým obsahem železa, které zde vytvářejí velmi silnou magnetickou anomálii, jenž dokáže spolehlivě zmást například střelku kompasu. V okolí Summit Building je pak možné projít se po krátké okružní trase, z níž se otevírají nejlepší výhledy na místní astronomickou observatoř Haleakala observatory (která je ale nicméně vidět i od návštěvnického centra).
Haleakala observatory (často označovaná též jako „Science City“) je další z astronomických observatoří umístěných na Havajských ostrovech. Ve srovnání s mnohem známější observatoří na vrcholu sopky Mauna Kea byla observatoř na Haleakale založeno dokonce o něco dříve (v roce 1961). Areál je spravován Astronomickým institutem Havajské university (Institute for Astronomy of University of Hawaii), která ovšem pronajímá části observatoře dalším institucím. Z astronomických výzkumných projektů patří v současné době (2016) k nejvýznamnějším program PanSTARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System). Projekt využívá zrcadlového dalekohledu o průměru 1,8 m, jehož úkolem je nasnímkovat co největší část oblohy v co nejkratším čase. Současná technologie umožňuje napozorovat plochu o rozloze cca. 6000 čtverečních stupňů za jedinou pozorovací noc, což znamená, že celá obloha je „prohlédnuta“ během 40 hodin pozorování (což v praxi znamená přibližně 4 pozorovací noci). Díky tomu je zde obrovský potenciál pro objevování nových komet a asteroidů, ale i další objektů, jako jsou například proměnné hvězdy. Z (dosud) nejzajímavějších objevů jmenujme například kometu C/2011 L4 PanSTARRS, která byla objevena v červnu roku 2011 a v březnu 2013 byla s jasností +1 mag. pozorovatelná na večerní obloze i pouhým okem. Jiným druhem výzkumu, který na zdejší observatoři probíhá, je například pozorování pohybu litosférických desek na principu vysílání a přijmu laserových paprsků. Kromě čistě vědeckých projektů zde probíhají i projekty vojenské, které jsou řízeny zejména Výzkumnou laboratoří letectva Spojených států (Air Force Research Laboratory), Ministerstvem obrany Spojených států (Department of Defense), Federálním úřadem pro letectví (Federal Aviation Administration) a dalšími. Jedná se zejména o sledování a identifikaci družic (a dalších objektů) na oběžné dráze Země, přičemž současné vybavení údajně umožňuje detekci objektů o velikosti baseballového míče na vzdálenost až 36 000 km.
Jak již bylo řečeno za začátku, přístup do vrcholové části Haleakaly je snadný díky silnici, která zde byla postavena již v roce 1935. Silnice (tzv. Haleakala Access Road nebo Haleakala Highway) je po celé délce dvouproudá, nicméně je nutné počítat s obrovským množstvím ostrých zatáček a prudkým stoupáním (resp. klesáním). Údajně se jedná o jednu z nejprudších silnic na světě (překonané výškové převýšení vzhledem k ujeté vzdálenosti). To musíme mít na paměti zejména při cestě směrem dolů, kdy je před námi 23 mil (37 km) souvislého klesání. Abychom předešli fatálnímu selhání brzd, je naprosto nutné při cestě z vrcholu brzdit co nejvíc motorem (tj. v autě s manuální převodovkou podřadit na nějaký nižší převodový stupeň, v autě s automatickou převodovkou buď zařadit manuální mód „M“ a podřadit ručně, nebo zařadit mód „L“). Další věcí, na níž je třeba pamatovat, je skutečnost, že po cestě není žádná benzinová pumpa. Zejména v případě, že plánujeme cestu za pozorováním východu slunce, je tedy nutné natankovat dostatek paliva již předchozí den večer.
