Historický vývoj ostrova Hawaii je symbolizován odvěkým soupeřením dvou největších měst ostrova – Kony (reprezentující západní část ostrova – West Hawaii) a Hila (reprezentující východní část – East Hawaii). Tato vzájemná rivalita vznikla v dobách krále Kamehamehy I. Velikého, který se narodil v západní části ostrova a svou funkci náčelníka ostrova vykonával z Kony, kterou k tomuto účelu sám založil. Kona se tak stala nejdříve hlavním městem ostrova a posléze i celého Havajského království, které Kamehameha I. sjednotil pod svojí vládou. Jak již ovšem víme, později bylo sídlo panovníka přeneseno do Lahainy (na ostrově Maui), a ještě později do Honolulu, které je hlavním městem dodnes.

Zatímco Kona byla sídlem královské rodiny, Hilo, které bylo založeno záhy po příchodu Polynésanů (tj. kolem roku 1100 n.l.), vyrostlo v hospodářsky nejvýznamnější sídlo ostrova. Svůj podíl na tom měl zejména rozvoj plantáží s cukrovou třtinou, které v 19. století pokrývaly většinu severního pobřeží ostrova, a které byly s Hilem propojeny železnicí. Z místního přístavu tak mířily lodě naložené cukrem, zatímco do přístavu naopak přijížděly lodě plné přistěhovalců (zejména z Asie), hledajících zde práci. Dnes je Hilo největším městem na ostrově Hawaii a druhým největším celého státu Hawaii (k roku 2010 zde žilo zhruba 43 000 obyvatel oproti cca 12 000 obyvatelům žijícím v Koně). Hilo je v současné době sídlem ostrovní vlády. Je zde mezinárodní letiště, většina letů však paradoxně přilétá do Kony.

Vývoj města byl několikrát poznamenán ničivými vlnami tsunami. Ty ve 20. století udeřily na město poprvé v roce 1946. V důsledku zemětřesení o síle 7.8 stupně Richterovy stupnice (jehož epicentrum leželo v oblasti Aleutských ostrovů) vznikla vlna vysoká 14 metrů, která smetla pobřežní část města a zahubila 160 jeho obyvatel. Tsunami rovněž zničila již zmíněnou pobřežní železnici, spojující město s okolními cukrovými plantážemi. Důsledkem této události bylo založení Pacifického varovného centra (Pacific Tsunami Warning Center), jehož úkolem bylo sledování ničivých vln tsunami a zajištění včasného varování v případě nebezpečí. Škody způsobené touto vlnou byly opraveny, avšak v roce 1960 udeřily tsunami na město znovu – tentokráte v důsledku zemětřesení o síle 9,5 stupně s epicentrem u pobřeží Chile. Tentokrát již zničená část města podél Hilo Bay nebyla obnovena ale naopak změněna v park.  

Jedním z těchto parků je i Liliuokalani Garden, pojmenovaný po poslední havajské královně. Tato zahrada byla založena a vybudována v roce 1917 a to v japonském stylu Edo. V areálu zahrady je tak možné najít nejen nejrůznější pagody, rybníčky a například i japonský čajový altánek, ale i různé rostliny a stromy rostoucí právě v Japonsku. Svou rozlohou 30 ha je tento park největší japonskou zahradou ležící mimo Japonsko.

Za centrum města je možné považovat nábřežní bulvár Kamehameha Drive, na jehož konci je možné najít zajímavé Pacific Tsunami Museum, které je připomínkou tragických událostí, jimiž bylo město v letech 1946 a 1960 postiženo. Na opačné straně bulváru je pak v parku umístěna velká socha krále Kamehamehy I. – sjednotitele a zakladatele Havajského království.

Hilo má rovněž krásné okolí. Jednou z nejzajímavějších oblastí zde tvoří údolí řeky Wailuku, která se vlévá do oceánu na západním okraji města a na které lze nalézt celou řadu krásných vodopádů. Rainbow Falls (havajsky Waianuenue – tedy „duha spatřená ve vodě“) se nacházejí těsně před odbočkou k místní nemocnici. Vodopád má výšku 24 metrů, avšak v závislosti na množství srážek může někdy vypadat jako mohutný proud a jindy zase jako úzký pramínek. Vzhledem k několika dnům souvislých dešťů platila v době naší výpravy první možnost. Ve vodní tříští stoupající od vodopádu vzniká velmi často duha, která dala celému vodopádu jméno a kterou jsme my (vzhledem ke zcela zatažené obloze) pro změnu neviděli.

O něco výše po proudu se nacházejí vodopády Pe’epe’e Falls (tedy „Neviditelné vodopády“). Název této vodní kaskády vychází ze skutečnosti, že z místa vyhlídky je hlavní vodopád prakticky celý zakryt skalním výběžkem, takže jeho hučení je sice slyšet, ale vodopád sám skoro není vidět. Pod vodopádem se nachází soustava tzv. erozních hrnců – Boiling Pots.

Severní pobřeží ostrova Hawaii táhnoucí se v délce 50 mil mezi Hilem a údolím Waipio Valley je označováno souhrnně jako Hamakua Coast. Jelikož se jedná o návětrnou stranu ostrova, panuje zde velmi vlhké a větrné podnebí. Pláže ke koupání zde tedy nehledejme. I tak má ovšem tato oblast co nabídnout. Kromě dramatických výhledů z pobřežních skalisek a útesů jsou zde nejhustší tropické deštné lesy na ostrově. Dále od moře má krajina zemědělský charakter, kdy kdysi rozsáhlé třtinové plantáže byly v mnoha případech proměněny v širé pastviny, na nichž se dnes pasou stáda dobytka.

Osu pobřeží tvoří dálnice č. 19 (Highway 19 – často označovaná jako Hawaii Belt Road), která spojuje Hilo a Konu trasou po severním pobřeží. Jde tedy o alternativu tzv. Saddle Road vedoucí přes sedlo mezi dvěma největšími sopkami ostrova. Cesta je sice delší (jak na ujetou vzdálenost, tak časově), ale silnice je zde mnohem kvalitnější (na Saddle Road jsou nezpevněné úseky, kde v případě dešťů a rozmáčení terénu můžeme s autem zapadnout). První zajímavou zastávku si je možné udělat záhy po vyjetí z Hila (cca 5 mil od konce města). Z hlavní silnice je zde možné odbočit po uzoučké Old Onomea Road vedoucí dolů směrem k moři. Silnice prochází hustým deštným lesem, přičemž pomocí můstků překonává několik menších vodních toků s vodopády. Tak se lze dostat až ke vstupu do botanické zahrady Hawaii Tropical Botanical Garden. Zahrada byla založena v roce 1977 doktorem Danem J. Lutkenhousem, kterého připomíná plaketa umístěna hned za vchodem do hlavní části zahrady. Celkem je v zahradě na 2000 druhů rostlin, jejichž různobarevné květy jsou pravou pastvou pro oči. Skrze zahradu vede okružní chodník, který od vchodu sestupuje až k pobřeží zálivu Onomea Bay. Kromě nejrůznějších rostlin je v zahradě umístěna i voliéra s papoušky Ara. Dále lze pokračovat po Old Onomea Road, které se posléze napojí zase zpět na hlavní silnici č. 19.

Záhy po vjezdu do městečka Honomu (asi 11 mil za Hilem) lze z hlavní silnice odbočit tentokráte doleva (jedeme-li směrem z Hila) a vydat se po silnici č. 220 směrem do vnitrozemí. Tato silnice končí po 4 mílích na parkovišti u státního parku Akaka Falls. Parkování i vstup do parku je zpoplatněn. Od vstupu do parku se lze vydat po okružním chodníku, který nejprve vede k vyhlídce na 30 metrů vysoké vodopády Kahuna Falls. Bohužel, vodopády jsou vidět poměrně z dálky a ještě ke všemu jsou poněkud skryty. Chodník dále pokračuje k hlavní atrakci parku – vodopádu Akaka Falls, který padá z výšky 135 metrů (a je tak nejvyšším vodopádem na ostrově). V okolí lze pak obdivovat husté tropické deštné lesy, které se v období kolem června a července mění v přírodní botanickou zahradu. Z parkoviště u parku se pak lze stejnou cestou vrátit zpět na hlavní pobřežní silnici.

Jakmile vjedeme do města Honokaa, jsme již vlastně skoro u konce naší cesty. Při pohledu na toto město by člověk nevěřil, že v minulosti šlo o třetí největší sídlo (po Honolulu a Hilu) na celé Havaji. Město bývalo kdysi centrem třtinových plantáží a také chovu dobytka. Krach obou těchto odvětví nicméně způsobil i úpadek města, které se muselo přeorientovat na turistický ruch. Honokaa je rovněž poslední zastávkou před samotným Waipio Valley, které se nachází ještě o dalších 10 mil dál (před městem je potřeba opět sjet z dálnice a dále pokračovat po silnici č. 240). Waipio Valey (čili „Údolí králů“) sloužilo původně jako politické a náboženské centrum a současně jako sídlo nejvyšších náčelníků (ali‘i), na což upozorňují pozůstatky posvátných chrámů heiu. V 19. století se zde začali usazovat přistěhovalci z Číny, kteří založili soustavu zavlažovaných políček pro pěstování rýže. Rozvoj tohoto území přerušila již zmíněná vlna tsunami, která zasáhla severní pobřeží ostrova v roce 1946. Moře zde vystoupilo až míli do vnitrozemí. Mořská voda zasolila půdu místních polí, a tak se většina obyvatel odstěhovala pryč. Údolí se však přesto zcela nevylidnilo – dodnes zde žije podivná komunita zastánců alternativního způsobu života žijící zde do značné míry izolovaně od okolního světa. Vstup do údolí je tak běžným turistům zapovězen, s výjimkou případů, kdy jsme někým z místních výslovně pozváni k návštěvě (na což upozorňuje cedule umístěná na začátku neuvěřitelně strmé cesty sestupující na dno údolí). Oficiálním důvodem pro toto opatření je, že obyvatelé údolí si nepřejí být vyrušováni z čerpání spirituální energie. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že si místní lidé až příliš oblíbili kouření marihuany…a nechtějí tak být příliš na očích.  Přestože se tedy do samotného údolí s největší pravděpodobností nedostaneme, stojí toto místo rozhodně za návštěvu zejména díky nádhernému výhledu, který se na celé údolí naskýtá z vyhlídky Waipio Valley Lookout.