Národní park Hawaii Volcanoes se rozkládá na ploše 1309 km² sahající od východního pobřeží Tichého oceánu až k vrcholu mohutné sopky Mauna Loa. Park byl založen v roce 1916 a svým návštěvníkům nabízí pohled na procesy formující celý systém Havajského souostroví doslova v přímém přenosu. Středobodem tohoto přírodního divadla není paradoxně mohutná Mauna Loa ale její menší sestra Kilauea, která se nachází blíže k pobřeží.

Stejně jako v případě všech ostatních Havajských sopek vděčí i Kilauea za svůj vnik přítomnosti tzv. horké skvrny – tedy místa, kde je oslaben zemský plášť, a magma z nitra Země tak může snáze pronikat k povrchu. Kdybychom měli možnost podívat se do nitra naší planety, zjistili bychom, že tato Havajská horká skvrna se nachází právě při východním pobřeží ostrova Hawaii. To vysvětluje, proč právě zde dochází k nejvýraznějším projevům sopečné činnosti. Proces vzniku nových sopek nad horkou skvrnou pochopitelně ani dnes zdaleka neskončil. Naopak, pokud bychom mohli pohlédnout pod hladinu Tichého oceánu, zjistili bychom, že na východ od pobřeží ostrova Hawaii vyrůstá ze dna nová sopka označovaná jako Loihi, která podle současných odhadů „vyroste“ nad úroveň mořské hladiny za nějakých 10 000 let.

Kilauea je považována za vůbec nejaktivnější sopku na Zemi. A není divu neboť z jejího sopouchu Pu’u O‘o  od roku 1983 prakticky nepřetržitě vytéká láva, která ve větších či menších proudech překonává vzdálenost zhruba 10 km, aby svou pouť zakončila v oblacích kouře a páry na mořském pobřeží. Tímto způsobem dokázala sopka od začátku své poslední erupce zvětšit rozlohu ostrova o přibližně 123 km². Kromě výlevů lávy ze sopouchu Pu’u O’o došlo v roce 2008 k obnovení sopečné činnosti také v kráteru Halemaumau ležícího v oblasti hlavní kaldery sopky. Právě zde se nachází žhnoucí lávové jezero – jedno z pouhých šesti lávových jezer, která se na Zemi v současné době vyskytují (další lávová jezera bychom našli v kráterech sopek Yasur a Ambrym v souostroví Vanuatu, Erta Ale v Etiopii, Mount Erebus v Antarktidě a Nyiragongo v Kongu). Obnovení činnosti v hlavní kaldeře sice přidalo celé podívané na dramatičnosti, ovšem za tu cenu, že některé turistické cesty v blízkosti kráteru musely být pro veřejnost uzavřeny.

V minulosti byla Kilauea považována pouze za jakousi vedlejší odnož Mauna Loa, avšak později bylo prokázáno, že jde ve skutečnosti o dvě samostatné sopky. O intenzitě sopečné aktivity svědčí mimo jiné i fakt, že v současné době až 90 % masivu sopky tvoří horniny mladší než 1000 let. První zdokumentovaná erupce sopky se odehrála v roce 1823, nicméně známy jsou i erupce z doby těsně po příchodu Evropanů na Havajské ostrovy např. z roku 1790, při níž hlavní kaldera sopky dostala přibližně současný tvar. Kromě erupcí v letech 1790, 1823 a 1832 došlo ke zvýšené aktivitě sopky v roce 1840. Erupce tehdy trvala 26 dní, během nichž se uvolnilo až 265 milionů kubických metrů lávy. Žhnoucí láva prý tehdy vydávala takovou záři, že i v Hilu bylo možné i v noci číst noviny. Další erupce se odehrály v letech 1868, 1877, 1884 – 1885, 1894 a 1918 – 1919, kdy došlo k vytvoření již zmíněného lávového jezera v kráteru Halemaumau (které se tehdy několikrát vyprázdnilo a posléze opět naplnilo). Po erupci v letech 1921 – 1923 došlo v roce 1934 k dočasnému přerušení sopečné činnosti, které trvalo až do roku 1952, kdy se sopka opět probudila k životu a vytvořila lávovou fontánu vysokou až 245 metrů. V roce 1959 proběhla další erupce, jejíž hlavní část se odehrála v boční kaldeře Kilauea Iki, kdy lávové fontány dosáhly maximální výšky 320 metrů. V závěrečné části erupce pak byl zaznamenán vůbec nejintenzivnější lávový výlev, při kterém láva ze sopky vytékala v objemu 1,45 milionu m³ za hodinu! Současné období aktivity sopky Kilauea započalo 3.1. 1983 a pokračuje až doposud (2016). Díky tomu se jedné o vůbec nejdelší zaznamenanou souvislou sopečnou erupci na světě.

Výchozím bodem k návštěvě hlavní části parku je návštěvnické centrum nacházející se záhy za vjezdem do parku. Kromě návštěvnického centra je zde možná navštívit tzv. Volcano House (nyní hotel s obchody) odkud se otevírá první panoramatický pohled na hlavní kalderu s dýmajícím kráterem Halemaumau v pozadí. Za návštěvnickým centrem začíná silnice označovaná jako Crater Rim Drive, po níž bylo dříve možné celou kalderu objet kolem dokola. Dnes je však díky aktivitě v kráteru Halemaumau část silnice uzavřena. O něco více než půl míle za návštěvnickým centrem narazíme po levé straně parkoviště, odkud se lze vydat přímo na okraj kaldery, a poprvé pohlédnout do jejího nitra. Prakticky ihned si lze v okolí všimnout děr a trhlin, z nichž vychází mohutné sloupce páry. Tyto parní průduchy, označované jako Steam Vents, jsou výsledkem prosakování dešťové vody do podzemí, kde dochází v důsledku jejího kontaktu s horkými kameny a lávou k jejímu odpaření. Pokud u některého z těchto průduchů chvíli posečkáme, zjistíme, že pára a horký vzduch na povrch nevyvěrají nepřetržitě ale v jakýchsi pravidelných závanech, které vyvolávají dokonalý dojem „dechu Země“.

Na opačnou stranu od silnice lze dojít z části po dřevěných povalových chodníčcích k útvaru Sulphur Banks – dýmající skalní stěně kde z puklin a průduchů unikají do ovzduší sopečné sirné výpary. Tyto sirné výdechy vypadají na první pohled hodně podobně jako již zmíněné parní průduchy. Podle čichu si je ovšem rozhodně nelze splést. Celá oblast Sulphur Banks je pak díky sirným usazeninám zbarvena do sytě žluto-oranžové barvy, přičemž při troše štěstí lze zejména v těsném okolí průduchů spatřit krásné krystaly síry.

Crater Rim Drive dospěje po asi 11 mílích až ke svému konci u Jagger Museum, pojmenovaného podle vulkanologa dr. Thomase A. Jaggera, které je věnováno vulkanologii a sopečné geologii. Jednou z nejzajímavějších atrakcí pro návštěvníky je seismometr, který v reálném čase monitoruje otřesy země (kterých stihne za jeden den proběhnout od desítek až po stovky). Hned za budovou muzea se otvírá Halemaumau Overlook – v současné době nejlepší výhled na kráter Halemaumau (všechna místa blíže kráteru jsou od roku 2008, kdy se zde obnovila sopečná aktivita, uzavřena). Právě na tomto místě si lze nejlépe uvědomit, že vlastní kráter (který je sám o sobě 950 m široký a 85 m hluboký) leží ve skutečnosti uvnitř mnohem větší kaldery (o rozměrech cca 4 × 3,2 km). Výhled na kráter je jednoduše fascinující, i přes to, že vzhledem ke vzdálenosti není lávové jezero na dně přímo vidět (k jeho spatření by bylo zapotřebí sejít blíže k okraji kráteru, kam je ovšem přístup veřejnosti striktně zakázán). Nejúchvatnější podívanou je však možné zažít v případě noční návštěvy, kdy rozžhavená láva na dně kráteru vytváří rudě zářící sloupec sahající až k obloze. Není se tedy čemu divit, že v představách původních Havajců byl právě kráter Halemaumau domovem bohyně Pelé.

Opačným směrem od návštěvnického centra se je možné po Crater Rim Drive dostat k vedlejší kaldeře Kilauea Iki, která se nachází východně od hlavní kaldery. Tento 1,5 km široký kráter se stal hlavním dějištěm erupce v roce 1959. Auto je možné zanechat na parkovišti, odkud lze pokračovat k vyhlídce Kilauea Iki Overlook, kde je celá kaldera jako na dlani. Odtud lze po stezce pokračovat sestupem o 120 výškových metrů dolů až na dno kráteru. Zde se v roce 1959 nacházelo stejné lávové jezero, jaké je dnes na době kráteru Halemaumau. V současnosti je však dno kráteru pokryto již jen ztuhlou lávou. Přesto však nelze zapomínat na to, že magmatický rezervoár v podzemí dodnes ani zdaleka nevyhasl, takže to, po čem při túře na dně kráteru jdeme, je vlastně pouze jakási „skořápka“ (asi 70 metrů silná), pod níž se nachází celé jezero žhavé lávy.

Po výstupu ze dna kráteru zpět k silnici lze následně navštívit lávový tunel Thurston Lava Tube – podzemní kanál, kterým v minulosti proudila žhavá láva a který byl v roce 1913 objeven novinářem Lorrinem Thurstonem. Z geologického hlediska se jedná o krásný příklad tzv. vulkanického pseudokrasu, tedy krasu podobným formám krajiny, které ovšem nevznikly rozpouštěním a následným usazením hornin (tak, jak je tomu u krasů skutečných). V minulosti zde například byly tzv. lávové stalaktity – tedy útvary podobné krápníkům, které vznikly postupným stékáním a následným utuhnutím lávy. Bohužel, do dnešních dnů se z těchto „lávových krápníků“ nic nedochovalo, jelikož všechny padly za oběť náruživým sběračům suvenýrů. 

Ještě o kousek dál za lávovým tunelem je možné odbočit z hlavní silnice doprava a vydat se po tzv. Devastation trail, která vede zpět do těsné blízkosti kráteru Kilauea Iki, ovšem z jeho vnější strany. V minulosti byla tato oblast pokrytá hustým lesem, avšak ten vzal za své při již zmíněné erupci z roku 1959, jelikož právě sem mířila největší část spadu vyvrženého sopečného popela. Z konce stezky se otevírá výhled nejen do nitra kráteru, ale také na struskový dóm Pu’u Pua’i tyčící se přímo nad kalderou.

Na opačnou stranu se z Crater Rim Drive (jejíž další část je v tomto místě uzavřena) odděluje silnice označovaná jako Chain of Craters Road. Silnice byla založena v roce 1928 a jejím smyslem bylo zpřístupnit kráter Makaopuhi. V roce 1959 byla prodloužena tak, aby vedla až do vesničky Kalapana ležící na pobřeží. O deset let později (1969) byla ovšem silnice poprvé zalita lávou a tím zablokována. Po dalších deseti letech byl provoz obnoven, avšak v roce 1986 byla její část opět pohřbena pod lávovým příkrovem. V současné době měří celý průjezdný úsek Chain of Craters Road 19 mil (30 km), přičemž je potřeba brát v potaz, že zde není žádná čerpací stanice (tj. před začátkem cesty je dobré ujistit se, že máme k dispozici dostatek paliva jak na cestu tam, tak i na cestu zpět). Po důvodu pojmenování této silnice není příliš složité pátrat – stačí tudy jednou projet a sledovat řetězec malých kráterů táhnoucí se podél několika prvních kilometrů cesty. Zajímavostí ovšem je, že velká část zdejších kráterů nevznikla jako místa, kudy by na povrch vytékala láva, ale prostým propadnutím povrchu (který má ovšem pochopitelně se sopečnou činností přímou souvislost). Černohnědé lávové výlevy překrývající jeden druhý jsou zde ovšem k vidění prakticky na každém kroku. U mnohých z nich je pak možné nalézt cedulku označující rok, kdy daný výlev vzniknul.

V roce 1969 začal při sopečné erupci vznikat nový lávový štít, který vyrostl do výšky zhruba 400 metrů nad okolní povrch a byl pojmenován Mauna Ulu (Rostoucí hora). Tento kužel je možné nejlépe spatřit z vyhlídky, k níž je možné odbočit z hlavní silnice u kráteru Pauahi (3,7 míle od začátku silnice). Od parkoviště se lze již pěšky vypravit po Pu’u Huluhulu Overlook Trail, která vede po úbočí Mauna Ulu na vrchol 45 metrů vysokého struskového kuželu Pu’u Huluhulu odkud se otevírá pohled na kouřící aktivní sopouch Pu’u O’o, sousední štít Mauna Ulu, ale současně též na mohutné sopky Mauna Kea a Mauna Loa.

Za vyhlídkou Kealakomo začne silnice v dlouhých obloucích klesat po strmém srázu směrem k pobřeží. Kromě výhledů do krajiny patří k nejatraktivnějším místům zastávka, u níž lze spatřit poslední zbytky původní Chain of Craters Road, která byla zalita lávou (14 mil od začátku silnice). Toto místo je ovšem relativně nenápadné a člověk jej při jízdě autem snadno mine. Po ujetí dalších dvou mil (tedy 16 mil od začátku silnice) je možné zastavit a vypravit se po zhruba míli dlouhé Pu’u Loa Trail. Tato stezka vede k největší skupině petroglyfů (tedy obrazců vyrytých do skály) na Havajských ostrovech – Pu’u Loa Petroglyphs. Stezka končí u okruhu vystavěného z dřevěných povalových chodníků, z nichž je možné si prohlédnout část z celkových asi 23 000 obrazců, které zde dávní Havajci vyryli svými kamennými nástroji do ztuhlé lávy. Kromě zvířecích a lidských figur zde jsou vyvedeny i různé abstraktní vzory. Kromě vlastních obrazců upoutá pozornost i obrovské množství drobných důlků (tzv. „pukas“) vyrytých do kamenů (které tvoří cca 85 % všech petroglyfů v této oblasti), do nichž se vkládaly pupeční šňůry nově narozených dětí, což jim podle představ původních Havajců mělo zajistit dlouhý život a pevné zdraví.  

Po Chain of Craters Road lze pokračovat ještě zhruba další tři míle, po jejichž ujetí se člověk dostane až na konec silnice (End of the Road), a to doslova. Právě za tímto místem byla silnice opět kompletně zalita lávovým příkrovem, a tedy je dále neprůjezdná. Nicméně v roce 2014 byly zahájeny práce na odstranění příkrovů a zprůjezdnění cesty. Důvodem tohoto postupu byl fakt, že aktuální lávové výlevy ohrožovaly jedinou příjezdovou silnici do Lower Puna. Pokud by tato silnice byla lávou zničena, obyvatelé by byli zcela odříznuti od okolního světa. Proto bylo rozhodnuto o provizorní úpravě a zprůjezdnění pobřežního úseku bývalé silnice, po níž by v případě nebezpečí mohli být obyvatelé Lower Puna a Kalapany evakuováni. Tato snaha ovšem vyšla vniveč, jelikož nově upravený úsek silnice byl v roce 2016 znovu zavalen lávou.

Na konci silnice (v případě, že přijíždíme ze strany od národního parku) je v současné době (2016) malý přístřešek sloužící jako stanoviště rangerů. Kousek od silnice naproti této stanici rangerů je pak navíc možné spatřit přímo na pobřeží vysoký skalní oblouk pojmenovaný jako Holei Sea Arch. Nejpodstatnější je ovšem skutečnost, že na místním stanovišti rangerů lze získat informace o tom, kde se aktuálně lávové výlevy vlévají do moře. V době naší návštěvy leželo toto místo asi 5 mil (tedy cca 8 km) od konce silnice. Vzhledem k tomu, že cesta je zde přehrazena závorou, bylo by nutné tuto vzdálenost překonat pěšky (místo, kde se láva vlévala do moře, bylo v dálce poznat podle mohutného sloupce kouře, který odtud vycházel). I tak ale rozhodně stojí za to vydat se alespoň kousek po cestě mizící mezi lávovými příkrovy, protože právě zde je možné nalézt nejtypičtější ukázky tzv. provazcové lávy označované též jako pahoe-hoe.

Jako mnohem rozumnějším řešením se nakonec ukázalo dostat se k lávovým výlevům z druhé strany. Pokud by byla silnice průjezdná, stačilo by od End of the Road (tedy konce silnice ze strany od národního parku) překonat vzdálenost zhruba 7 mil, po nichž bychom dorazili do Kalapany (resp. toho, co z ní zbylo). Abychom se sem ovšem dostali reálně, je zapotřebí celou oblast objet obloukem, jehož délka je takřka neuvěřitelných 65 mil! Samotná Kalapana je jedním ze symbolů toho, že sopečná činnost dokáže nejen tvořit novou zemi, ale současně také ničit. Osud tohoto městečka se naplnil v roce 1990, kdy lávový proud pohřbil celou obec (čítající tehdy 182 domů) pod zhruba 15 metrů silnou vrstvu lávy. Zajímavější je ovšem skutečnost, že i přes tuto katastrofu někteří z místních obyvatel toto místo odmítli opustit a nad nehostinnou vrstvou ztuhlé lávy si vystavěli nové příbytky, stojící často na vysokých kůlech. Silnice č. 130, která sem původně vedla, zde náhle končí, přičemž dále začíná oblast označovaná jako Lava Viewing Area. Konec silnice je lemován stánky nabízející jednak občerstvení, avšak především možnost vypůjčení si jízdního kola, na němž je cesta za pozorování lávy mnohem snazší. V době naší návštěvy bylo nutné od konce silnice v Kalapaně překonat vzdálenost asi 2 míle, což bylo i tak mnohem méně, než kdybychom se sem vypravili ze strany od národního parku.

Atraktivita přírodního divadla v místě výlevů lávy do moře hodně závisí na aktuální úrovni sopečné aktivity. V případě nízké aktivity (tak jak tomu bylo i v době naší návštěvy) většina lávy proudí v podpovrchových tunelech a na povrchu prakticky není vidět. Kudy láva proudí lze však velmi snadno odhadnout podle stále dýmající stuhy ztuhlé černé lávy táhnoucí se od pobřeží až k sopouchu Pu’u O’o, jenž se rýsuje na obzoru. Vlastní žhavá láva je tak vidět pouze na samotném pobřeží v puklinách, z nichž postupně stéká do moře. Pokud se ovšem sopka rozhodne, umí předvést i mnohem velkolepější divadlo. V takovém případě se celý prostor mezi sopouchem a pobřežím může proměnit v jednolitou žhnoucí lávovou řeku. Při návštěvě této oblasti je nutné mít na paměti, že sopečná činnost může být velmi nebezpečná, a že zde již mnoho návštěvníků přišlo o život. Jak již bylo řečeno, žhavá láva se často šíří podzemními kanály, nad kterými je „slupka“ tvořená již ztuhlou lávou, která se ovšem pod vahou lidského těla může probořit. Dalším nebezpečím jsou kapsy jedovatých sopečných plynů. Skutečně nebezpečné oblasti jsou ohrazeny páskou, za níž je již vstup přísně zakázán (byť by odtud byl nejlepší výhled), ale i v okolí je potřeba zachovávat co nejvyšší opatrnost. Přístup do oblasti pozorování lávy je možný vždy od 15 do 21 hodin (vjezd posledního auta je povolen ve 20:30).