Ačkoliv je Mauna Loa (Dlouhá hora) svou výškou 4169 m n. m. teprve druhou v pořadí z Havajských sopek (po Mauna Kea, jejíž vrchol leží o 37 metrů výše), svou rozlohou a objemem nemá konkurenci. Sopečný kužel totiž dosahuje v nejširším místě průměru 120 km a celkově se rozprostírá na ploše 5271 km2. Díky tomu je Mauna Loa považována za nejrozsáhlejší sopečný masiv na Zemi. Obdobně jako v případě Mauna Key, i zde platí, že nad mořskou hladinu vystupuje jen menší část hory. Pokud bychom tak měřili její výšku od úpatí a nikoliv od úrovně hladiny oceánu, nacházel by se její vrchol ve výšce 9170 metrů. Značný objem materiálu (přes 75 000 km3) způsobuje, že sopka vlastní váhou prohýbá zemskou kůru o zhruba 8 kilometrů do hloubky. Obrovskou plošnou rozlohu hory si člověk snadno uvědomí, dívá-li se na ni poněkud z odstupu, avšak s výškou je to již horší. Vzhledem k velkému plošnému rozsahu jsou totiž svahy sopky velmi pozvolné (což je typická charakteristika všech štítových sopek). Přestože vrchol leží ve výšce přes 4000 metrů, nepůsobí hora z tohoto úhlu pohledu ani zdaleka tak dramaticky, jako například z mnohé alpské štíty, které jsou ovšem paradoxně v mnoha případech nižší.
Vznik hory je datován do období před zhruba 1 000 000 – 700 000 lety, kdy vznikla na mořském dně podobně jako je tomu v současné době v případě vulkánu Loihi, a před 400 000 lety vystoupila nad úroveň mořské hladiny. Nejzajímavější je v tomto případě zejména rychlost, s jakou sopka dokázala dosáhnout svých současných gigantických rozměrů. Vezmeme-li v úvahu poměr rozměrů hory a času, který měla na svůj vývoj k dispozici, pak se Mauna Loa stává kandidátkou na jednu z nejrychleji rostoucích sopek na světě. Avšak žádný strom neroste až do nebe, což platí pro Mauna Lou stejně jako i pro všechny ostatní havajské vulkány. Vlivem pohybu litosférických desek se totiž sopka pomalu odsouvá od horské skvrny, které ji zásobuje magmatem. Při současné rychlosti pohybu zemských desek se předpokládá, že za dalších 500 000 – 1 000 000 let dojde k odtržení přívodu magmatu a Mauna Loa vyhasne.
V současnosti je ovšem Mauna Loa činnou sopkou, což v minulosti dávala jasně najevo během svých častých erupcích, které se však typicky vyznačovaly poklidnými výlevy lávy a až na pár výjimek nezpůsobovaly žádné větší škody. Svou roli zde hrála také historická zkušenost původních obyvatel ostrova, kteří za staletí života v sousedství hory věděli, kam zpravidla láva vytéká a kde tedy není příliš moudré stavě své příbytky. Výjimkou je paradoxně největší město oblasti (a celého ostrova Hawaii) Hilo, které bylo vybudováno na starých lávových příkrovech dokazujících, že do míst, kde nyní město stojí, láva ze sopky v minulosti proudila. To je také důvodem, proč je Mauna Loa pod bedlivým dohledem vulkanologů na Hawaii Volcano Observatory, kteří horu sledují od roku 1912. Z historického hlediska neexistují žádné relevantní zprávy o erupcích sopky v období před příchodem Evropanů (tj. před rokem 1778), i když současné studie naznačují, že k nim došlo pravděpodobně kolem let 1730, 1750, a dále pak v období mezi roky 1780 – 1803. První písemně zaznamenaná erupce Mauna Loy se odehrála v roce 1832. Tehdy však byla pozorována na dálku z ostrova Maui, a tak o jejím průběhu neexistují žádné konkrétnější informace. První erupcí, která byla skutečně podrobně zdokumentována, tedy byla až ta, která se odehrála v roce 1843. Od té doby došlo k erupcím ještě 32×. Pozornost zasluhuje zejména erupce z let 1872 – 1877, která trvala nepřetržitě 1200 dní, a byla tak nejdelší souvislou erupcí, která se na Mauna Loa odehrála. K další pozoruhodné události došlo při erupci v roce 1935. Tehdy se začaly lávové proudy šířit směrem k Hilu, a tak do nich byla vedena dělostřelecká palba, která měla změnit směr jejich pohybu. Zajímavostí je, že této akci tehdy velel George S. Patton, který se později již v hodnosti generála proslavil svým tažením Evropou na konci 2. světové války, přičemž vojska pod jeho velením osvobodila západní část Československa. Po dalších čtyřech erupcích se činnost sopky v roce 1950 uklidnila a toto období trvalo až do 24.3. 1984, kdy začala do současné doby poslední erupce trvající přibližně 3 týdny. Od té doby sopka opět spí – již 32 let, což je vůbec nejdelší období klide v celé zaznamenané historii. Dlouho přitom přetrvával názor, že erupce sopek Mauna Loa a Kilauea spolu souvisejí a to tak, že v době, kdy je Mauna Loa aktivní, Kilauea spí (např. v letech 1934 – 1952) a naopak v době zvýšení aktivity Kilauey nedochází k erupcím na Mauna Loa (např. v období 1952 – 1984). Poslední erupce v roce 1984 však tento předpoklad vyvrátila, protože v současné době již probíhala i erupce Kilauey, a to bez jakýchkoliv náznaků ovlivnění činností Mauna Loy.
Na vrcholu vulkanického kuželu Mauna Loy se v současné době nacházejí tři navzájem částečně překrývající se krátery. Ty tvoří dohromady kalderu označovanou jako Mokuaweoweo o rozměrech 6,2 × 2,5 km, která je ovšem prakticky po okraj vyplněna ztuhlou lávou. Vrcholová partie hory je typickou periglaciální oblastí. Přestože se hora nachází v tropickém podnebném pásmu, její výška má za následek, že teploty na jejím vrcholu klesají pod bod mrazu a v zimních měsících se zde vyskytuje sněhová přikrývka. Mrznutí a tání vody tak hraje poměrně významnou roli při vytváření zdejšího reliéfu. Na rozdíl od Mauna Key zde ovšem neexistují žádné důkazy o zalednění vrcholu v posledních dobách ledových (před cca 25 000 – 10 000 lety) jelikož všechny případné pozůstatky po přítomnosti ledovce byly od té doby překryty mladšími lávovými výlevy.
Obdobně jako vrchol Mauna Key byla i Mauna Loa považována za posvátné místo. K prvnímu pokusu o výstup na její vrchol Evropany došlo hned po objevení Havajských ostrovů účastníky třetí výpravy kapitána Jamese Cooka. O dosažení vrcholu se pokusila výprava vedená botanikem Johnem Ledyardem, a to poté, co se Cook vrátil na Havajské ostrovy po svém neúspěšném pokusu o proplutí Severozápadním průjezdem. Pokus o dosažení vrcholu byl ovšem tehdy neúspěšný a výprava se musela vrátit zpátky do Kealakekua Bay. K dalšímu pokusu došlo v roce 1793 výpravou vedenou botanikem Archibaldem Menziesem, která byla součástí expedice kapitána George Vancouvera. Po dvou neúspěšných pokusech Menzies napotřetí uspěl a v únoru roku 1794 stanul společně s poručíkem Josephem Bakerem, kadetem Georgem McKenziem a sluhou Jonathanem Ewinsem na vrcholu sopky. V závěru výstupu provedl Menzies barometrická měření, kterými určil výšku hory na 4156 m n. m., což pozoruhodně odpovídá skutečné hodnotě 4169 m n. m. Pozorováním také správně odvodil, že výška sousední Mauna Key bude zřejmě vyšší, neboť na jejím vrcholu se rozkládala rozsáhlejší sněhová čepice, než jaká byla ta na vrcholu Mauna Loy.
Přestože dosažení vrcholu Mauna Loy je fyzicky náročným výstupem, jen málo čtyřtisícových vrcholů je dostupných snadněji. K vrcholu hory lze využít dvě cesty. Nejsnazší možností je vydat se autem po Saddle Road do sedla, které odděluje Mauna Kea a Mauna Loa a odtud pokračovat dál po Mauna Loa Access Road (ležící prakticky přímo naproti odbočce vedoucí k návštěvnickému centru na Mauna Kea). Tato jednoproudá asfaltová silnice je v dobrém stavu, ale je plná zatáček a horizontů, přes které nesou vidět případná protijedoucí vozidla. Tato situace se ještě zhorší v případě, že se silnice zahalí do mlhy, což se stává poměrně často. Při jízdě je tedy nutné v každém případě zachovávat nejvyšší opatrnost. Protože jsou svahy Mauna Loy velice pozvolné, nemá člověk při jízdě vůbec pocit nějakého prudkého stoupání (což je například velký rozdíl oproti silnici vedoucí na vrchol sousední Mauna Kea). Naopak to vypadá spíše tak, že se cesta neustále vlní nahoru a dolů tak, jak překonává jednotlivé lávové výlevy. Ve skutečnosti však mezi začátkem a koncem silnice překonáme převýšení skoro 1400 výškových metrů.
Silnice končí po 17.5 mílích (28 km) v nadmořské výšce 3397 m n. m. u areálu Mauna Loa Observatory, kde je malé parkoviště. Zde je potřeba auto zanechat a dál je možné pokračovat pouze pěšky. Observatoř byla založena v roce 1956, přičemž hlavním důvodem k jejímu umístění právě na tomto místě byla skutečnost, že jde o lokalitu velmi vzdálenou od nejbližších kontinentů, a současně je stav místní atmosféry považován za reprezentativní pro celou oblast středního Pacifiku. Kromě sledování dalších meteorologických a klimatologických údajů zde od počátku provozu observatoře probíhá nejdelší souvislé pozorování obsahu oxidu uhličitého v zemské atmosféře. Kromě meteorologické části jsou zde rovněž instalována zařízení pro pozorování Slunce (sluneční observatoř byla založena v roce 1965) sloužící zejména k pozorování procesů ve sluneční chromosféře a koróně. Primárním zájmem jsou z tohoto pohledu zejména tzv. výrony koronární hmoty (Coronar Mass Ejections – CME), tedy oblaka plazmy vyvržené do prostoru, která pokud jsou zachycena geomagnetickým polem Země, mohou způsobovat geomagnetické bouře doprovázené například poruchami navigace a elektrických rozvodných sítí.
Hned za areálem observatoře začíná Mauna Loa Observatory Trail – stezka, vedoucí až k vrcholové kaldeře. Trasa je vyznačena pyramidami poskládanými z kamenů, které jsou prakticky jediným vodítkem k udržení správného směru. O cestě v pravém slova smyslu, která by byla v terénu nějak výrazně patrná, totiž v tomto případě nemůže být ani řeči, jelikož prakticky celá trasa probíhá po ztvrdlých lávových příkrovech. Na to je třeba myslet hlavně v situacích, kdy se přivalí oblačnost nebo mlha, která můře způsobit, že od jedné kamenné pyramidy není vidět ani ke druhé sousední. V takovém případě je nejrozumnějším řešením počkat na nějakém relativně bezpečném místě dokud zase nebude vidět. Rozhodně se vyplatí vzít si s sebou například GPS navigaci, do níž si můžeme uložit trasu, kterou jsme doposud ušli, abychom se podle tohoto záznamu mohli v případě nutnosti vrátit zpět.
Od areálu observatoře k vrcholové kaldeře jsou to 4 míle (6.5 km) a 600 výškových metrů. Cesta není sama o sobě ani příliš strmá – naopak, ve skutečnosti jde o poměrně pozvolné, i když táhlé stoupání. Nebýt nadmořské výšky, jednalo by se o celkem pohodlnou procházku. Ve skutečnosti ale člověk nedostatek kyslíku zaregistruje ihned po vystoupení z auta u areálu observatoře. Každý krok vzhůru je tam mnohem namáhavější než za normálních podmínek. Cesta vzhůru je navíc velmi fádní, a tak se výstup zdá jedním slovem nekonečný (člověk má tendenci si neustále říkat, že za příští kamennou pyramidou už musí být na vrcholu…). Zajímavé je sledovat zejména barvu hornin jednotlivých lávových výlevů – ta se sice na první pohled zdá hnědočerná, avšak při pozornějším pohledu lze zjistit, že se ve skutečnosti jedná o celou paletu barev od tyrkysově modré, přes nejrůznější odstíny oranžové a okrové až po červenou a purpurovou.
Výstup k vrcholové kaldeře Mokuaweoweo zabere asi 3 hodiny. Zde, na tzv. Mauna Loa Trail Junction jsou celkem dvě možnosti jak pokračovat dál. Směrem doprava pokračuje tzv. Summit Trail až na úplný vrchol Mauna Loy, který je z křižovatky vidět v dálce na druhé straně kráteru, a který je tím pádem nutné z poloviny obejít (2.6 míle a další 3 hodiny). Naopak opačným směrem vede Mauna Loa Cabin Trail, která po 2.1 mílích končí u provizorní chaty (Mauna Loa Cabin), v níž je možné v případě potřeby přenocovat (k tomu je ovšem zapotřebí povolení vydané správou národního parku). Vlastní vrcholová kaldera překvapí zejména svou obrovskou rozlohou, a také tím, že je prakticky až po okraj vyplněna černou ztuhlou lávou, která vyvolává dojem jakéhosi ztuhlého jezera včetně vln na hladině.
Cesta z křižovatky zpět k areálu observatoře zabere skoro stejnou dobu, jako cesta na vrchol. Celkově je tedy nutné počítat s túrou v délce minimálně 6 – 7 hodin nebo i více, rozhodneme-li se pokračovat po dosažení křižovatky ještě dále. Vzhledem k vývoji oblačnosti je potřeba k výstupu vyrazit velmi brzy ráno – ideálně za úsvitu, nejpozději však kolem cca 8. hodiny ráno, tedy tak, abychom se stihli vrátit než dorazí odpolední oblačnost a mlha, které by mohly zkomplikovat orientaci. Rovněž je potřeba být přípraven na náhlé změny počasí a na to, že na vrcholu sopky se po celý rok může teplota pohybovat jen kolem 0 °C (je tedy zapotřebí teplé oblečení včetně čepice). Dobré boty pro horskou turistiku by pak měly být samozřejmostí. Po cestě rovněž není možné nikde doplnit zásoby vody, takže všechny zásoby si je potřeba přivést s sebou. Před zahájením vlastního výstupu je rozhodně vhodné si nejprve na internetu ověřit předpověď počasí na daný den (přímo pro oblast vrcholu Mauna Loy) zejména s ohledem na příchod oblačnosti, mlhy a případných srážek (někdy i sněhových), které mohou přijít velice nenadále.
