Přestože od překvapivého leteckého útoku japonského námořnictva na americkou základnu v Pearl Harboru uplynulo v letošním roce (2016) již 75 let, budí válečný slogan „Remember Pearl Harbor“ („Pamatuj na Pearl Harbor“) dodnes silné emoce. Název laguny („Perlová zátoka“), rozkládající se západně od hlavního města Honolulu, vychází ze skutečnosti, že se zde na začátku 19. století skutečně chovaly ústřice. Záliv byl totiž příliš mělký pro vjezd větších lodí, takže stál dlouhou dobu stranou veškerého zájmu. To se začalo měnit až ve 20. letech 19. století, kdy o záliv začaly projevovat zájem Spojené státy zejména s ohledem na rozvoj velrybářství a obchodní lodní dopravu v Pacifické oblasti. Přítomnost Američanů zde byla stále intenzivnější. V roce 1875 byla mezi Spojenými státy a Havajským královstvím podepsána smlouva o reciprocitě, která byla v roce 1887 následována další smlouvou zajišťující Američanům výhradní právo na využívání Pearl Harboru. V roce 1898 se pak zátoka stala stálou základnou amerického vojenského námořnictva – tehdy zejména z důvodu právě probíhající americko – španělské války. Této funkci pak zátoka slouží dodnes.
Ačkoliv je Pearl Harbor veřejnost znám zejména díky již zmíněnému útoku japonského námořnictva, který zapříčinil vstup Spojených států do druhé světové války, pravdou zůstává, že se dodnes jedná o jednu z největších vojenských základen v Pacifické oblasti. Pearl Harbor tedy v žádném případě nelze považovat jen za jakousi historickou atrakci – naopak, veřejnosti přístupná část zahrnující nejvýznamnější historické památníky tvoří jen menší část základny. Tato veřejnosti přístupná část je oficiálně označována jako World War II Valor in Pacific National Monument („Národní památník hrdinů druhé světové války v Pacfiku“). S celkovým počtem 1.6 milionu návštěvníků za rok jde přitom o jednoznačně nejnavštěvovanější památku na Havaji.
V areálu památníku se nachází několik muzeí obsahujících rozsáhlé expozice věnované napadení zdejší základny. Tyto expozice obsahují nejen obrovské množství dobových fotografií, mapek a schémat, ale zejména celou řadu zajímavých exponátů, z nichž k těm nejpozoruhodnějším patří zcela jistě například dešifrovací stroj Magic (pomocí kterého Američané byli schopni dekódovat japonské tajné šifry, díky čemuž byli informováni o hrozícím nebezpečí), originál mapky, na níž obsluha radarové stanice Opana Point zakreslovala polohu přilétajícího japonského svazu, nebo například část japonského torpéda vytaženého ze dna zálivu.
Jednoznačně největším magnetem jsou však pro návštěvníky tři válečně lodě, symbolizující tři fáze války – napadení, odvetu a konečné vítězství. První fázi, tedy napadení, symbolizuje památník bitevní lodi USS Arizona (USS Arizona Memorial), která byla při útoku japonského letectva po zásahu několika leteckými pumami potopena, přičemž na její palubě zahynulo přes 1100 námořníků. Výstavba této lodi byla zahájena v roce 1914 a o dva roky později byla dokončena. Loď se vyznamenala například tím, že v roce 1919 vezla amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na mírovou konferenci v Paříži (konanou v souvislosti s ukončením 1. světové války). Ve 20. letech sloužila Arizona v Karibském moři, aby se v roce 1930 stala součástí flotily bitevních lodí s domovskou základnou v Pearl Harboru. Při osudném náletu byla loď zasažena leteckou pumou, které proletěla do skladiště munice, kde explodovala. Výbuch loď doslova roztrhal. Vzhledem k rozsahu poškození nemělo (na rozdíl od ostatních lodí) smysl pokoušet se opravu Arizony. Loď tak spočívá na dně zálivu tak, jak tam 7.12. 1941 ráno dosedla včetně těl námořníků, kteří při potopení lodi zahynuli. V roce 1958 byl nad vrakem lodi vybudován památník, který zároveň slouží jako vyhlídková plošina pro návštěvníky. Návštěva tohoto památníku je zdarma, nicméně kapacita je omezena počtem míst v lodích, které návštěvníky k vraku dopravují. Protože je návštěva památníku velmi žádaná, je vhodné si za malý poplatek (2 USD) místo dopředu rezervovat, protože vstupenky na daný den jsou zpravidla již rozebrány. Pokud tomu tak není, je možné si vstupenku na místě vyměnit (například v případě, že nám nevyhovuje čas, na který máme zadanou rezervaci). Návštěva památníku začíná projekcí zhruba dvacetiminutového filmu, jehož obsahem je zejména historie útoku na Pearl Harbor. Poté se návštěvníci přesouvají na loď, která je dopraví přímo na památník (jinak než lodí se sem dostat nelze). Vlastní památník je rozdělen do tří místností, kdy z prvních dvou je možné pozorovat zrezivělé nástavby, vyčnívající nad úroveň mořské hladiny, v poslední místnosti je pak umístěna mramorová deska, na níž jsou vyryta jména všech námořníků, kteří na lodi přišli o život. Sledujeme-li vrak lodi pozorně, můžeme si všimnout černých „bublin“ stoupajících z vraku směrem k hladině, kde vytváření pestrobarevná kola. Tyto tzv. černé slzy Arizony (Black Tears of Arizona) jsou ve skutečnosti palivem, které dodnes postupně uniká z nádrží potopené lodi. V době potopení bylo v nádržích Arizony asi 1 500 000 galonů paliva. Třetina z tohoto množství byla zničena hned při potopení lodi, další třetina unikla do moře v následujících několika dnech, avšak dalších zhruba 500 000 galonů v nádržích zůstalo a dosud postupně uniká do oceánu. Při současné rychlosti 8 – 9 litrů za den, by tedy trvalo kolem 580 let než by veškeré palivo z vraku lodi uniklo. Současný objem unikajícího paliva je příliš malý na to, aby znamenal riziko pro životní prostředí. Ovšem vzhledem k tomu, že koroze vraku neustále pokračuje, panují obavy, že by v budoucnu mohlo dojít ke zhroucení nádrží a k uvolnění veškerého dosud přítomného paliva naráz. Taková událost by naopak znamenala pro ekosystém celého pobřeží katastrofu. Proto je stav vraku lodi neustále pečlivě monitorován.
Symbolem druhé fáze války – tedy odplaty – je ponorka USS Bowfin (SS-287), která byla uvedena do služby přesně rok po napadení Pearl Harboru (tedy 7.12. 1942), a je proto označována jako „Mstitel za Pearl Harbor“. Po svém zařazení do služby se ponorka zúčastnila nejprve pěti hlídkových plaveb, během nichž operovala zejména v oblasti Filipín a Jihočínského moře, přičemž její základnou byly australské přístavy Fremantle a Darwin. Po páté plavbě se vydala zpět na základnu v Pearl Harboru, kam dorazila 21.6. 1944. Šestá plavba zavedla ponorku Bowfin do oblasti souostroví Rjúkjú, nacházející se jihozápadně od Japonských ostrovů. Při následujících dvou plavbách operovala již přímo na východním pobřeží Japonských ostrovů, přičemž její dočasnou základnou se tentokráte stal ostrov Guam v Marianských ostrovech. Poslední devátá hlídka zavedla ponorku Bowfin do oblasti východního pobřeží Korejského poloostrova a do Japonského moře, odkud se 4.7. 1945 vrátila zpět do Pearl Harboru. Při cestě na svou desátou plavbu zastihla ponorku zpráva o japonské kapitulaci. Celkově ponorka Bowfin potopila za dobu svojí služby 16 japonských lodí o celkové tonáži 67 882 BRT. Po kapitulaci Japonska se ponorka Bowfin vydala na cestu zpět do Spojených států, kdy proplula Panamským průplavem a 21.9. 1945 zakotvila v New Yorku. Do roku 1947 pak sloužila v Atlantické flotile, kdy byla zařazena do rezervy. Ani to však nebyl definitivní konec kariéry této lodi. V roce 1951 byla v důsledku vypuknutí Korejské války zařazena opět do činné služby, přičemž se přesunula do San Diega, kde byla po dva další roky využívána zejména k výcviku ponorkových posádek. Po podepsání příměří v roce 1953 potřeba ponorek opět poklesla, a tak byla ponorka Bowfin v říjnu téhož roku opět zařazena mezi rezervní plavidla a tento status měla až do roku 1971, kdy byla s konečnou platností vyřazena ze služby. Ponorka byla převezena zpět do Pearl Harboru a od roku 1981 slouží veřejnosti jako muzeum. V rámci prohlídky je možná navštívit nejen venkovní palubu ponorky, ale zejména zavítat i do jejího vnitřku a projít se skrz celým trupem ponorky. Obdivovat je tak možné nejen zařízení pro vedení bojové činnosti (příďovou a záďovou torpédovou místnost), ale také strojovny (pro dieselové motory pro plavbu na hladině a elektromotory pro plavbu pod hladinou), velitelskou místnost a rovněž i prostory sloužící k ubytování členů posádky ponorky. Vzhledem ke stísněným podmínkám například připadalo jedno lůžko na 3 námořníky, kteří se na něm postupně střídali – jeden byl ve službě, druhý spal a třetí měl volno. Protože místnost ubikací nebyla ani tak dost velká, některá lůžka byla umístěna v obou místnostech s torpédy (lůžka byla postavena prakticky přímo na torpédech).
V parku rozkládajícím se v prostoru před ponorkou jsou umístěny další zajímavé exponáty související s vojenskou historií. Předně se zde nachází tzv. Waterfront Memorial – památník připomínající 52 amerických ponorek, který byly za 2. světové války potopeny. K dalším exponátům, které zde jsou k vidění, patří například japonské sebevražedné torpédo Kaiten (obdoba sebevražedných letadel kamikaze), americká střela s plochou dráhou letu Regulus I nebo dvojice raket Polaris, které mohly být vypáleny z ponorek proti pozemním cílům (rakety byly určeny k nesení jaderných hlavic). Pozoruhodným exponátem je rovněž tzv. McCannova záchranná komora, která byla použita například v roce 1939 při záchraně přeživších námořníků z potopené ponorky USS Squalus.
Pro další část prohlídky památníku je potřeba se přesunout na Fordův ostrov (Ford Island). Sem se lze dostat kyvadlovým autobusem, který odjíždí každých 20 minut od zadní části hlavní budovy návštěvnického střediska. Na ostrově samotném má autobus dvě zastávky – první před bitevní lodí USS Missouri a druhou u místního leteckého muzea. Památník bitevní lodi Missouri (USS Missouri Battleship Memorial) symbolizuje poslední etapu války v Pacifiku – tedy konečné vítězství, neboť právě na palubě této lodi byla 2. září 1945 podepsána kapitulace Japonska. Stavba bitevní lodi Missouri byla zahájena v roce 1940 a na vodu byla spuštěna o čtyři roky později 29.1. 1944. Stala se tak vůbec poslední bitevní lodí postavenou Spojenými státy. Po nezbytných zkouškách byla loď zařazena do služby. Do Pearl Harboru dorazila 24.12. 1944 odkud vzápětí vyrazila společně se skupinou letadlové lodi USS Lexington, jejíž letadla provedla nálet na samotné Japonské ostrovy (šlo o první letecký úder proti Japonsku od známého Doolittlova náletu z roku 1942). V únoru 1945 podporovala Missouri palbou svých děl vylodění na Iwodžimě, odkud se v březnu přesunula se skupinou letadlové lodi USS Yorktown k bojovým operacím v tzv. Vnitřním moři (plocha mezi ostrovy Kjúšú, Šikoku a Honšú). Poté se loď zúčastnila bitvy o Okinawu, kde kromě palebné podpory vylodění byla jejím hlavním úkolem ochrana letadlových lodí zapojených do této akce. Zde byla také loď lehce poškozena, když se 11. dubna 1945 na její palubu zřítilo japonské sebevražedné letadlo kamikaze. Loď se následně zúčastnila ještě několika akcí, při kterých svými děly z moře ostřelovala cíle na japonských ostrovech Kjúšú, Honšú a Hokkaidó. Útoky na Hokkaidó probíhaly až do 9. srpna 1945, tedy dne, kdy byla svržena atomová bomba na Nagasaki. 15. srpna byla potvrzena japonská kapitulace. Missouri vplula 29. srpna do Tokijského zálivu a 2. září proběhl oficiální kapitulační akt, jehož se kromě zástupců Japonska a Spojených států zúčastnili též vojenští představitelé Velké Británie, Sovětského svazu, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Francie a Nizozemska. Místo, na kterém došlo k tomuto slavnostnímu aktu, je připomínáno pamětní plaketou, která je vsazena přímo do paluby lodi. V dalších letech byla bitevní loď Missouri nasazena do bojů v Korejské válce (1950 – 1953) a v roce 1955 byla vyřazena do rezerv. V roce 1984 nicméně proběhla modernizace lodi, která se následně v roce 1991 aktivně zúčastnila války v Perském zálivu, kdy palbou svých děl podporovala pozemní operace. V den 50. výročí přepadení Pearl Harboru – tedy 7. prosince 1991 – zakotvila USS Missouri v Pearl Harboru asi 200 metrů od vraku bitevní lodi USS Arizona, kde již zůstala až dodnes. V roce 1992 byla loď vyřazena (jako poslední z bitevních lodí Spojených států) ze služby a stala se muzeem. Během návštěvy je možné zavítat jednak na palubu lodi, ale i do podpalubí, kde lze v rámci prohlídkového okruhu navštívit celou řadu místností s nejrůznějšímu funkcemi (od operačních místností přes ubikace členů posádky a důstojníků až po kuchyni, poštovní místnost až například po zubařskou ordinaci). Zavítat je možné i na můstek lodi s kormidelnou, zatímco na palubě lze obdivovat ukázku projektilu do hlavních děl lodi ráže 406 mm. Každý projektil vážil 1200 kg, přičemž dostřel hlavních děl Missouri činil přes 30 km. K velmi zajímavým exponátům patří například i sbírka posledních dopisů, které sepisovali piloti kamikaze před svou sebevražednou misí. Prohlídku lodí je možné absolvovat buď samostatně, nebo se lze přidat ke skupině vedené místními průvodci, kteří se v mnoha případech rekrutují z bývalých členů posádky lodi a celá prohlídka tak zásadně získá na své autentičnosti. Po návratu z paluby lodi Missouri zpět na pevninu lze v blízkosti zastávky autobusu navštívit památník USS Oklahoma Memorial připomínající 429 námořníků, kteří zahynuli v převrácené lodi USS Oklahoma.
Od stanoviště bitevní lodi Missouri autobus dále pokračuje do prostor dnes již bývalé letecké základny, kde sídlí Pacific Aviation Museum. Hlavní část expozice tohoto muzea je umístěna ve dvou bývalých hangárech. Menší z nich (Hangar 37) je tematicky zaměřen na období útoku na Pearl Harbor a 2. světové války. K vidění je zde například japonská stíhačka Mitsubishi A-6 „Zero“ společně s americkou stíhačkou Curtiss P-40 „Warhawk“ (která tvořila hlavní část výzbroje letectva USA na počátku války). K dalším exponátům patří například bombardér North American B-25 „Mitchell“ (známý zejména díky tzv. Doolittlově náletu na Japonsko v roce 1942), střemhlavý palubní bombardér SBD Dauntless (který měl rozhodující zásluhu na potopení čtyř japonských letadlových lodí v bitvě u ostrova Midway) a palubní stíhačka Grumman F4F „Wildcat“. Skutečně unikátním kouskem je pak letoun Aeronca 65TC, k němuž se váže pozoruhodný příběh. Právě tímto letadlem cestoval místní advokát, když se 7. prosince 1941 dostal přímo doprostřed právě probíhajícího útoku japonského letectva na základnu v Pearl Harboru. Šlo tak vlastně o první americké letadlo (byť civilní), které se toho dne střetlo s útočícími Japonci. Letadlo bylo napadeno a poškozeno, ale jeho pilotovi se podařilo přistát a ukrýt se. Jako třešničku na dortu ještě dodejme, že onen advokát se jmenoval Roy Vitousek. Druhá část expozice umístěná ve větším hangáru č. 72 (Hangar 72) je zaměřena na vývoj letecké techniky v pozdějším období. K vidění je zde například zajímavá kolekce vojenských vrtulníků zahrnující například stroj Sikorski SH-3 „Sea King“ známý zejména v souvislosti s finální fází amerických „měsíčních“ kosmických misí uskutečněných na přelomu 60. a 70. let 20. století v rámci programu Apollo. Období Korejské války je připomenuto exemplářem sovětské proudové stíhačky Mig-15 a jediného amerického stroje, který jí v té době dokázal konkurovat – North American F-84 „Sabre“. Mezi vystavenými letadly nechybí například proudové stíhačky Lockheed F-104 „Starfighter“ a McDonell-Douglas F-4 „Phantom II“, jenž se v období války ve Vietnamu často střetávaly se sovětskými stroji Mig-21 (jehož exemplář je zde rovněž vystaven). Kuriozitou je rovněž ukázka kokpitu strategického proudového bombardéru Boeing B-52 „Stratofortress“. Další exponáty si pak lze prohlédnout ve venkovní části expozice, která je umístěna v prostoru mezi oběma hangáry (kromě mnoha jiných zde lze spatřit například palubní stíhačku Grumman F-14 „Tomcat“ a pod bývalou řídící věží zdejší letecké základny exemplář stroje McDonell-Douglas F-15 „Eagle“). Celkově vzato se muzeum nachází neustále ve fázi vývoje, neboť jeho provozovatelé shánějí nové a nové exempláře, které by po nutné rekonstrukci mohly být zařazen mezi zdejší exponáty. Jak se z původně naprostého vraku letadla stává postupně muzeální kousek se lze na vlastní oči přesvědčit v místní dílně.
Od leteckého muzea se pak lze vrátit k návštěvnickému centru v „pevninské“ části základny. Vzhledem k obrovskému rozsahu místních expozic si je nutné na prohlídku Pearl Harboru rezervovat minimálně celý jeden den (naši návštěvu jsme zahájili kolem 8:00 ráno a zpět jsme se vraceli krátce před zavírací hodinou v 17:00 – a i tak jsme některé části expozic prošli jen velmi zběžně). Kromě památníku bitevní lodi Arizona (který je přístupný zdarma) se do ostatních památníků (USS Bowfin, bitevní loď Missouri a letecké muzeum) platí vstupné, kdy si vstupenky je možné zakoupit buď jednotlivě anebo využít výhodnější Pearl Harbor Passport, který v sobě zahrnuje vstup do všech expozic. Do areálu základny platí naprosto striktní zákaz vnášení jakýchkoliv zavazadel (nelze si například vzít ani fotobrašnu). Veškerá zavazadla si je po dobu návštěvy nutné uschovat v úschovně, který je umístěna v blízkosti hlavního vchodu do památníku. Tento zákaz je třeba brát v úvahu a na prohlídku si s sebou brát skutečně jen nezbytné minimum věcí, které lze poschovávat po kapsách (což rovněž předpokládá výběr vhodného oblečení). Před návštěvou jsme se v průvodci dočetli informaci, že pro návštěvu památníků na Fordově ostrově (tj. bitevní lodi Missouri a leteckého muzea) je nutné mít s sebou cestovní pas, který bude při cestě na ostrov kontrolován. Při vlastní návštěvě jej však po nás nikdo nechtěl.
Tora tora tora – aneb jak to bylo s Pearl Harborem
Napadení základny v Pearl Harboru 7. prosince 1941 znamenal pro Spojené státy vojenskou konfrontaci s Japonskem, která v důsledku vyústila ve vstup USA do druhé světové války. Pearl Harbor však rozhodně nelze považovat za počátek japonské agrese, ale spíše za její vyvrcholení. Již od roku 1931 vedla japonská armáda dobyvačnou válku v Číně, která vyústila k obsazení Mandžuska. Japonský postup severním směrem však měl pokračovat dále. V letech 1938 a 1939 se Japonsko pokusilo zaútočit na SSSR, avšak jeho útok byl odražen u jezera Chalchyn-Gol. Po této porážce se pozornost Japonska obrátila směrem na jih – do tzv. Francouzské Indočíny. Japonský postup vyvolal v roce 1940 ze strany USA ekonomické sankce, které nejprve spočívaly v zákazu vývozu železného šrotu do Japonska. Japonsko naopak požadovalo o oficiální uznání své sféry vlivu v jihovýchodní Asii, což bylo odmítnuto, následkem čehož se 27.9. 1940 Japonsko stalo třetím členem mocnosti Osy (Osa Berlín – Řím – Tokio). V červenci 1941 Japonsko využilo toho, že evropské mocnosti stáhly většinu svých vojenských sil do Evropy proti Německu a obsadilo Francouzskou Indočínu. V reakci na to bylo ze strany Spojených států vyhlášeno zmrazení všech japonských aktiv v amerických bankách a přerušení dodávek ropy do Japonska. Tento krok mohl mít pro další výboje Japonska dalekosáhlé důsledky, neboť v té době Japonsko žádné vlastní zdroje ropy nemělo a od té doby muselo pouze čerpat ze svých doposud nashromážděných rezerv. V této situaci mělo Japonsko pouze dvě možnosti – buď vojenskou konfrontaci s USA, nebo ustoupení.
Představitelé japonské vlády se nebránili diplomatickému jednání, avšak v případě, že by se jejich cílů nedařilo dosáhnout, byli rozhodnuti pro použití vojenské síly. Cílem útoku měla být Tichomořská flotila Spojených států, která byla v této době přesunuta ze své původní základny v San Diegu do Pearl Harboru. Inspirací přitom byl nálet britského námořního letectva z 11.11. 1940, které zaútočilo na italský přístav Taranto a potopilo 1 bitevní loď a 2 další poškodilo. 26.11. 1941 vyplul za přísného utajení svaz lodí (6 letadlových lodí, 8 tankerů, 2 bitevní lodě, 3 křižníky a 9 torpédoborců) pod velením admirála Čuiči Naguma směrem k Havajským ostrovům. V té době stále probíhala diplomatická jednání mezi oběma zeměmi. Pokud by došlo k dohodě, měl úderný svaz rozkaz vrátit se na základnu. 2.12. byla údernému svazu odeslána zpráva „Vystupte na horu Niitaka“, která znamenala potvrzení data a času útoku. Další jednání vedená Japonskem byla od této chvíle již jen zastíracím manévrem.
Díky prolomení japonského šifrovacího kódu v rámci operace „Magic“ bylo Američanům známo, že se Japonsko pravděpodobně chystá zaútočit. Nebylo však jasné kdy a kde. V souvislosti s tím byl i na základně v Pearl Harboru několikrát vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti, avšak vždy se ukázalo, že šlo jen o planý poplach. Jelikož v to době žilo na ostrovech značné množství japonských dělníků, panovaly obavy, že spíše než k přímému vojenskému útoku může dojít k infiltraci nepřátelskými agenty, kteří by mohli proniknout až na vojenské základny a zde provést sabotáže na vojenské technice. Proto bylo přikázáno, aby všechna letadla na zdejších vojenských letištích byla shromážděna pohromadě, aby tak mohla být lépe střežena. Toto rozhodnutí, mělo později katastrofální následky.
Hlavním cílem japonského úderu se měla stát flotila amerických letadlových lodí, které však díky množství varovných zpráv vypluly na moře. Zbytek flotily (tvoření zejména bitevními loděmi) naopak zůstal na základně, protože panovala obava vyslat jej na moře bez letecké podpory. Všechny bitevní lodě byly seřazeny jedna vedle druhé na tzv. Battleship Row na východní straně Fordova ostrova. 7. prosince 1941 v 5:30 odstartovala z japonských letadlových lodí první útočná vlna letadel k útoku na Pearl Harbor.
V první fázi útoku se však nejprve dostaly ke slovu japonské ponorky, jejichž úkolem bylo nepozorovaně proniknout do přístavu a zaútočit na zakotvené lodě. Problém byl však v tom, že vjezd do přístavu byl zatarasen protiponorkovými překážkami. Ponorky tedy musely ve skrytu vyčkávat, až bude vjezd do přístavu otevřen pro nějakou z připlouvajících amerických lodí. Ve 3:45 byla jedna z ponorek odhalena projíždějící americkou minolovkou Condor. Zpráva o přítomnosti ponorky byla předána na torpédoborec USS Ward, který začal celou oblast prohledávat. Ke vjezdu do přístavu se blížila loď Antares, která za sebou vlekla nákladní člun. Japonská ponorka se pokusila ukrýt ve zvířené vodě za zádí lodi Antares, a takto se dostat do přístavu. V 6:30 však byla odhalena torpédoborcem Ward, který na ni okamžitě zaútočil palbou z děl, hlubinnými minami a taranem. Ponorka byla zničena a zpráva o tomto incidentu byla předána na velitelství, kde ji bohužel nikdo nevěřil.
V 7:00 zachytila obsluha radarové stanice Opana Point (na severním pobřeží ostrova Oahu) velké množství letadel mířících k ostrovu ze severozápadu. Zpráva o blížících se letadlech byla předána na velitelství. Jelikož však shodou okolností byl v tento den očekáván přílet letky bombardérů B-17 z Kalifornie, nebyl vyhlášen žádný poplach. Nikomu přitom nepřišlo divné, že letadla z Kalifornie by přilétala ze severovýchodu a nikoliv ze severozápadu. Přilétající svaz letadel byl na radaru sledován do 7:39, kdy zmizel. V 7:53 vydal poručík Fučida – velitel japonského leteckého útoku na Pearl Harbor – kódovanou zprávu „Tora Tora Tora“, která znamenala, že se Japoncům podařilo Američany zaskočit, neboť v tu dobu nebylo ve vzduchu ani jediné americké vojenské letadlo.
Útočící Japonci se nejprve vrhli na letecké základny Kanehoe, Wheeler Field, Bellows Field, Hickem Field a Ewa, aby tak zabránili případnému startu amerických stíhaček. Vzápětí zaútočila japonská letadla na lodě zakotvené v zálivu. Bitevní loď California dostala zásah dvěma torpédy, na lodi vzápětí vypukly požáry, a proto byl záhy vydán rozkaz k jejímu opuštění. Po třech dnech se California potopila ve vzpřímené poloze. Oklahoma byla zasažena sedmi torpédy a během 15 minut se převrhla dnem vzhůru. V jejím trupu zůstalo uvězněno 415 námořníků. Jak se později ukázalo, někteří z nich žili ve vzduchových kapsách ještě měsíc po potopení lodi. Maryland, která kotvila na vnitřním kotvišti, a byla tedy lépe chráněna, dostala zásah jen dvěma leteckými pumami. Proto byla jen lehce poškozena. Naopak West Virginia byla zasažena sedmi torpédy a několika pumami. Loď se potopila vzpřímeně (zejména díky cílenému zatopení nezasažené části trupu), přičemž i zde bylo zjištěno, že někteří z námořníků, kteří zůstali uvězněni v podpalubí, žili ještě dlouho poté. Teneessee zasáhly jen dvě pumy, avšak škody způsobila rozstříknutá hořící nafta ze sousední Arizony, která se naopak podobně jako Oklahoma stala totální ztrátou. Loď byla sice zasažena jen jedním torpédem, avšak jedna z leteckých pum proletěla až do muničního skladiště, kde explodovala. Nastalý výbuch loď doslova roztrhal. Arizona se potopila téměř okamžitě, přičemž na její palubě zahynulo 1103 členů její posádky. Poslední z bitevních lodí – Nevada – byla díky rychlé reakci posádky uvedena jako jediná do pohybu (i přes zásah jedním torpédem). Kapitán se nejprve snažil vyplout s lodí na moře, avšak při vidině rizika toho, že by loď mohla být potopena v přístupovém kanálu (čímž by byl přístav kompletně zablokován) se rozhodl najet s lodí na pevninu. Kromě uvedených bitevních lodí byly při náletu zničeny nebo poškozeny cvičná loď Utah, dílenská loď Vestal, nosič hydroplánů Curtiss, křižníky Relaigh a Helena a minonoska Oglala. V 8:10 se nad základnou objevila letka 11 bombardérů B-17 – těch, které měly podle plánu přiletět z Kalifornie a s nimiž byl zaměněn přilétající japonský úderný svaz. Tyto stroje však nebyly vyzbrojeny, a tak většina z nich byla poškozena. V 8:30 se podařilo odstartovat několika amerických stíhačkám, jejichž pilotům se podařilo sestřelit několik z útočících japonských letadel.
Admirál Nagumo se rozhodl nevysílat do útoku třetí vlnu letadel, ale naopak odplout zpět do Japonska. Při japonském útoku zahynulo 2403 osob převážně z řad posádek napadených základen. Kromě popsaných ztrát na lodích bylo 188 letadel zničeno a 159 poškozeno. Naproti tomu Japonci ztratili během útoku pouhých 29 letadel (z celkem 441) a 55 mužů. O den později 8.12. 1941, vyhlásil prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt Japonsku válku. 11.12. 1941 vyhlásilo Německo a Itálie válku Spojeným státům, čímž se doposud čistě evropský konflikt změnil v celosvětovou válku.
