Ostrov Maui je možné z hlediska topografie rozdělit na tři poměrně výrazně odlišné části. Největší východní část je z většiny tvořena masivem sopky Haleakala (3055 m n. m.). Menší západní část je potom tvořena horským masivem označovaným jako West Maui Mountains, jehož nejvyšším vrcholem je rovněž sopka Mauna Kahalawai, jejíž výška je však v porovnání s mohutnou Haleakalou výrazně nižší (1764 m n. m.). Obě dvě tyto části jsou pak odděleny tzv. Centrálním údolím (Central Valley) táhnoucím se od severního pobřeží z míst, kde leží města Kahului a Wailuku směrem na jih.
Obě části ostrova liší nejen z hlediska topografie, ale do značné míry i z hlediska typu návštěvníků, kteří je navštěvují. Západní Maui je charakteristické dlouhými písečnými plážemi lemovanými největšími hotelovými resorty doplněnými o golfová hřiště, tenisové kurty a prostory pro další sportovní aktivity. Vnitrozemí západní části je však s výjimkou posvátného Iao Valley jen velmi obtížně přístupné (v době naší návštěvy bylo ovšem Iao Valley uzavřeno z důvodu poškození místních stezek bleskovými povodněmi). Východní část ostrova má naopak zcela odlišný charakter. Většina pobřeží je divoce skalnatá a dlouhé písečné pláže lze najít prakticky pouze na jihovýchodě. Na zbytku pobřeží jsou písečné pláže mnohem méně časté, přičemž některé z nich jsou relativně hodně skryté (ale možná o to krásnější). Říká se, že do východní části ostrova Maui jezdí na dovolenou hlavně místní obyvatelé, a dále pak ti návštěvníci, toužící po pobytu v mnohem divočejší přírodě, než jakou je možné najít v západní části ostrova.
Centrem západní části Maui je městečko Lahaina (cca 11 700 obyvatel), které bylo naší první zastávkou při okružní cestě po západní části Maui. Ač se to může zdát zvláštní, toto relativně malé městečko (tehdy ovšem nazývané jako „Lele“) bývalo kdysi sídlem královského dvora a hlavním městem celého Havajského království a to od doby, kdy Kamehameha I. Veliký sjednotil pod svou vládou všechny ostrovy. O svůj status město přišlo v roce 1845. Od 20. let 19. století se Lahaina stala centrem křesťanských misionářů, kteří zde kromě kostela založili i misijní školu. S příchodem misionářů souvisí i pozoruhodný strom – Fíkovník banyán (Ficus benghalensis) – rostoucí na Banyan Tree Square. Jedná se totiž údajně vůbec nestarší banyán na území USA u kterého je navíc známé i přesné datum jeho vysazení, a to konkrétně 24.4. 1873, kdy byl strom vysazen na počest 50. výročí příchodu křesťanských misionářů.
Kromě toho bylo městečko též centrem velrybářského průmyslu, jenž dosáhl svého vrcholu ve 40. letech 19. století. Poblíž současného přístavu je možné najít zbytky dřívější pevnosti a o něco dále i tzv. Old Lahaina Courthouse – budovu, která za dob velrybářství sloužila jako kancelář guvernéra, celnice, soudní dvůr a vězení. Právě zde byla v roce 1898 podepsána smlouva, na jejímž základě byla Havaj připojena k USA. Právě úpadek velrybářského řemesla vedl v konečném důsledku k přenesení sídla Havajského krále do Honolulu na ostrově Oahu. Lahaina pozbyla dokonce i titulu správního centra Maui, kterým se nově stalo Wailuku. Dnes již velryby díky celosvětovému zákazu loveny nejsou. Do místních vod však připlouvají i nadále, zejména proto, aby zde vyvedly mladé. Právě mělké vody při západním pobřeží ostrova Maui jsou pro velryby nejoblíbenější. V zimních měsících je možné velryby spatřit z paluby lodí, vypravovaných na speciální pozorovací výpravy, a při větším štěstí je možné je zahlédnout i z pobřeží.
Další zajímavou historickou budovou v Lahaině je tzv. Baldwin House, postavený v roce 1834 lékařem a reverendem Dwightem Baldwinem, který zde provozoval svou ordinaci. Dům je pozoruhodný zejména proto, že se jedná o vůbec nejstarší dochovanou budovu v celé Lahaině. V současné době je zde umístěno muzeum.
Pás pobřeží mezi Lahainou na jihu a Kapaluou na severu je lemováno největšími a nejluxusnějšími plážovými hotelovými resorty (Hyatt, Sheraton, Ritz-Carlton aj.), přičemž místní pláže jsou považovány za vůbec nejkrásnější na celém ostrově. Za Kapaluou se však ráz krajiny začne poměrně výrazně měnit. Místo několikamílových písečných pláží lemovaných řetězcem hotelů, golfových hřišť a tenisových kurtů je severní pobřeží skalnaté a opuštěné, nicméně o to více jsou místní scenérie dramatičtější. Působivý výhled na pobřeží je možné si vychutnat například na mysu Nakalele Point – jednom z nejsevernějších bodů celého ostrova, kam se lze dostat po cestě vedoucí od parkoviště k pobřeží. Zde je na skále postaven vizuální maják, odkud je možné pozorovat nejrůznější skalní útvary vytvořené příbojem. Směrem na západ se z vln Pacifiku zdvihá ostrov Molokai, zatímco východním směrem je možné spatřit velmi působivý 194 metrů vysoký skalní útvar Kahakuola Head. Skála je výborně viditelná ještě z několika následujících míst na pobřežní silnici. Toto místo je spojené s náčelníkem ostrova Maui Kehekilim II. (1710 – 1794), který se ze zdejšího cca 200 stop vysokého útesu „Kehekili Leap“ údajně vždy před snídaní vrhal do moře, kde se s oblibou potápěl. Celou západní část ostrova Maui lze vcelku pohodlně objet autem po pobřežní dálnici. Jižní větev dálnice (spojující Wailuku, Lahainu a Kapaluu), označovaná jako Highway 30 („Honoapiilani Highway“), je velmi kvalitní a s dopravou zde nejsou problémy. Tato pěkná dálnice se však záhy za Kapaluou změní v úzkou (často jednoproudou) silničku (nyní pod označením Highway 340) divoce se klikatící po úbočí strmých skalisek a útesů spadajících přímo do moře. Jízda po ní rozhodně není pro slabé povahy, protože zde najdeme nespočet prudkých zatáček, do kterých není vůbec vidět, a v nichž setkání se s protijedoucím autem není vůbec příjemné. Rovněž je potřeba připravit se na to, že je zde několik úzkých můstků, po nichž je doprava možná pouze kyvadlově (dvě auta by se zde vedle sebe nevešla). V takovém případě je buď jasně vyznačeno kdo má přednost (značka „dej přednost v jízdě je pouze na jedné straně mostu“), nebo se provoz řídí pravidlem „kdo dřív přijel, jede první“ (značka „dej přednost v jízdě“ je na obou stranách mostu). Skutečností zůstává, že jde o jednu z nejobtížnějších a nejdobrodružnějších cest na Maui, která si rozhodně nezadá s mnohem slavnější „Road to Hana“, ve srovnání s níž je však tento úsek po severním pobřeží West Maui výrazně kratší (cca 23 mil/37 km). I když se to zdá téměř neuvěřitelné, pro překonání tohoto úseku silnice je potřeba počítat s časem téměř 2 hodiny (bez započítání zastávek k obdivování dramatických scenérií severního pobřeží).
