Island: geografická charakteristika
- poloha: 64°55′ s.š.; 18°14′ v.d.
- rozloha: 103 125 km2
- nejvyšší bod: Hvannadalshnjúkur (2110 m n.m.)
- počet obyvatel: 355 620 (2018)
- hustota zalidnění: 3.2 obyv./km2
- hlavní město: Reykjavík
- úřední jazyk: islandština
- politický status: parlamentní republika
- měna: islandská koruna (ISK)
- časové pásmo: UTC + 0h (není zaváděn letní čas)
Island – izolovaný ostrov ležící těsně pod severní polárním kruhem na pomezí Atlantského a Severního ledového oceánu, je často označován za „zemi ohně a ledu“. Toto označení má svůj dobrý důvod, neboť v ohni sopečných erupcí se celý ostrov zrodil, a ty pak následně společně s ledem formovaly jeho povrch. Sopek i ledovců pak na Islandu najdeme požehnané množství i dnes. Právě drsná, divoká krajina je tím, proč Island láká stále více návštěvníků.
Svou rozlohou 103 125 km2 je Island druhým největší evropským ostrovem (po Velké Británii). Je tak přibližně 1.5x větší než Česká republika. K nebližším sousedům Islandu patří Grónsko (287 km na západ), Faerské ostrovy (420 km na jihovýchod), Skotsko (810 km na jihovýchod) a Norsko (970 km na východ). Pobřeží severoamerického poloostrova Labrador pak leží ve vzdálenosti 2200 km na jihozápad. Jak již bylo zmíněno, Island se nachází těsně pod severním polárním kruhem, který prochází ostrůvkem Grímsey situovaným asi 100 km severně od pobřeží hlavního ostrova. Díky tomu na Islandu panují extrémní rozdíly v délce dne a noci v průběhu roku, ačkoliv pravý polární den a noc (kdy slunce vůbec nezapadá, respektive nevychází nad/pod obzor) zde vlastně nenastává. Pouze v úplně nejsevernějších částech islandského teritoria slunce nezapadá pod obzor v době těsně okolo letního slunovratu (od 17. do 25. června). Na většině území pak slunce v létě zapadá pod obzor na zhruba 2 hodiny, avšak i tak zde „pravá“ (tmavá) noc nenastává, a večerní soumrak splývá s ranním rozbřeskem. Méně příjemná situace ovšem nastává v zimních měsících, kdy je naopak slunce nad obzorem jen 2 hodiny denně a po zbytek času je celý ostrov ponořen do noční temnoty.
Island se nachází na rozhraní mezi Evropou a Amerikou, a to doslova, neboť napříč celým ostrovem prochází tzv. Středoatlantský hřbet (rift) oddělující Euroasijskou a Severoamerickou litosférickou desku. Z geologického hlediska je tak ostrov rozdělen na dvě téměř stejně velké poloviny, přičemž západní z nich náleží k Severní Americe, zatímco ta východní k Evropě. V riftové zóně dochází k divergentnímu posunu obou litosférických desek (v případě Islandu rychlostí asi 2 cm za rok) přičemž se ze zemského pláště dostává k povrchu magma, která tak vytváří novou zemskou kůru. Aby toho nebylo málo, předpokládá se, že se pod Islandem současně nachází i tzv. horká skvrna – tedy jakési plošně omezené ložisko magmatu – podobně jako je tomu například na Havajských ostrovech. To s sebou pochopitelně nese i velmi intenzivní vulkanickou činnost, kterou lze na Islandu pozorovat prakticky na každém kroku. Kromě vlastních sopek, z nichž k nejznámějším patří například Hekla, Katla, Laki, Krafla nebo Askja, tak na Islandu nalezneme mnoho dalších jevů souvisejících s vulkanismem, ať už jsou to fumaroly a bahenní sopky nebo nespočet gejzírů a horkých termálních pramenů. Přitom mnoho termínů, které pro označení takových jevů běžně používáme, má svůj původ právě na Islandu. Jedním z nejznámějších takových příkladů je „Geysir“, který dal jméno celému typu geologických úkazů, a je proto někdy nazýván jako „praotec všech gejzírů“.
Vzhledem k neustálému pohybu litosférických desek a s tím související vulkanické činnosti je Island geologicky nejmladší částí Evropy. Ostrov se tak skládá z několika zón, které jsou vůči sobě zrcadlově orientovány s osou v místě riftové zóny. Přitom pak obecně platí, že čím dále jsme od riftu, tím starší povrch se zde nachází. Nejstarší části ostrova bychom tedy nalezli jednak na západním pobřeží (v oblasti tzv. západních fjordů), a dále pak na samém východě Islandu. Tyto oblasti jsou tvořeny převážně třetihorními čediči o stáří kolem 16 milionů let. Naopak nejmladší část Islandu se rozkládá ve vnitrozemí podél riftové zóny (která se ale na Islandu dělí do dvou větví – západní a východní). Zdejší horniny jsou staré jen kolem 700 000 let, ale jak již bylo řečeno, k tvorbě nového zemského povrchu zde dochází vlastně neustále (jen od konce doby ledové, tj. za posledních 10 000 let došlo na Islandu k asi 2000 sopečných erupcí).
Od sopečného ohně se nyní přesuňme k ledu. V současné době je ledovci pokryto asi 11 % plochy Islandu, avšak v minulosti (v průběhu dob ledových) byl ledovým krunýřem pokryt prakticky celý ostrov podobně, jako je tomu dnes například v nedalekém Grónsku. V důsledku oteplování klimatu v současné době rozloha islandských ledovců celkem rychle klesá. I tak je však největší z islandských ledovců – Vatnajökull – současně jedním z největších ledovců v Evropě (větší ledovce bychom našli již jen na Špicberkách a Nové Zemi). Kombinace ledovců a sopek dává vzniknout i mohutným povodním vznikajících v důsledku rychlého tání ledu v důsledku vulkanické erupce. Výsledkem je pak vznik mohutných výplavových plošin (tzv. sandurů) nacházejících se v předpolí ledovců nejvíce pak podél jižního pobřeží ostrova. Jiný doklad ledovcové činnosti jsou pak četné fjordy, které lemují Island téměř kolem dokola (prakticky pouze s výjimkou jižního pobřeží).
Islandská krajina je rovněž typická velkým množstvím jezer vzniklých vytvořených tektonickou (např. Þingvallavatn), vulkanickou (např. Víti, Mývatn) nebo ledovcovou (např. Lagarfljót) činností. Podobně i Islandské řeky mají v naprosté většině případů svůj zdroj ve zdejších ledovcích, díky čemuž dosahují největšího průtoku přes léto, kdy vrcholí tání. Islandské řeky jsou také charakteristické výskytem četných vodopádů.
Podnebí Islandu je mírné oceánské a směrem k severu se pak mění na sub-arktické. Island tak rozhodně není vhodnou destinací pro ty, kteří se během dovolené rádi vyhřívají na prosluněných plážích. Skutečnost, že i přes polohu těsně pod polárním kruhem není klima Islandu tak chladné jako například v o něco západněji situovaném Grónsku, je dána teplým Golfským proudem, jehož vliv sem zasahuje. Průměrné teploty v zimě (v lednu) se tak na Islandu pohybují mezi -3° až +2° C, zatímco v létě (v červenci) mezi +8 až +13°C. Severní pobřeží je pak v průměru asi o 2°C chladnější než jižní části ostrova. Historicky nejvyšší teplota naměřená na Islandu dosahovala hodnoty +30.5 °C, zatímco nejnižší pak -39.7 °C (srovnejme například s nejnižší teplotou naměřenou v České republice, která činila -42.2 °C). Množství srážek dosahuje na Islandu nejvyšších hodnot na jihozápadě (1500 – 3000 mm), zatímco na severu klesá na 250 – 300 mm. Islandské počasí se vyznačuje naprosto mimořádnou proměnlivostí, a tak se slunečný den s modrou oblohou může proměnit v prudký déšť se silným větrem v průběhu doslova pár minut. Takto zásadní změna počasí se pak může odehrát i několikrát během jediného dne, s čímž je nutno vždy počítat. Ačkoliv se to zdá na první pohled neuvěřitelné, oblast okolo Islandu je (podobně jako v případě Azorských ostrovů) jakousi „kuchyní“, v níž se utváří počasí i u nás v Česku. To souvisí s tzv. islandskou tlakovou níží, která se v zimních měsících nachází mezi Islandem a Grónskem, zatímco v letních měsících se přesouvá mezi Island a Skandinávii. Činnost této tlakové níže přináší do Evropy obecně proměnlivé počasí se zataženou oblohou a četnými srážkami.
Vzhledem ke své poloze a klimatu tvoří většinu povrchu ostrova jen holé skály, které jsou pokryty skromnou tundrovou vegetací (tvořenou travami, mechy a lišejníky). Lesy se na Islandu prakticky nevyskytují, neboť ty které zde byly, padly za oběť místním osadníkům už v průběhu středověku. V současné době zde ale probíhá několik programů, které mají za cíl lesy na Islandu alespoň částečně obnovit (což se ovšem zatím příliš nedaří). Podobně i z hlediska fauny Island nebyl nikdy obýván žádnými většími živočichy (výjimku tvořily prakticky pouze polární lišky). Ostrov je ale domovem celé řady zajímavých ptáků, z nichž je zde nejčastěji možné spatřit různé druhy rybáků, racků, buřňáků a především pak papuchalků, kteří jsou jakýmsi zvířecím symbolem celého ostrova. Zajímavostí jsou pak případy, kdy se na plovoucích ledových krách z oblasti Grónska na Island občas dostane i lední medvěd (poslední takový případ se odehrál v roce 2008). Bohužel, medvědi jsou v takovém případě zpravidla zastřeleni. Zvířátek, kterých je na Islandu víc než dost, jsou bodavé muchničky, které dokáží pobyt venku v mžiku proměnit doslova v peklo. Z domácích zvířat patří k nejčastějším obyvatelům Islandu tzv. islandský kůň a ovce (kterých zde žije dokonce více než lidí). V jihovýchodní části ostrova pak lze teoreticky narazit i na soby, kteří zde ale byli rovněž vysazeni uměle. Island je celosvětově významnou zemí z hlediska rybolovu. Kromě ryb se v okolních vodách vyskytují také velryby, za jejichž pozorováním se z mnoha zdejších přístavů pořádají specializované výpravy. Současně je však Island jednou ze tří zemí (vedle Norska a Japonska), které odmítají moratorium zakazující lov těchto obrovských mořských savců.
Počtem obyvatel, který v roce 2018 dosahoval přibližně 356 000 (tj. o něco méně než kolik obyvatel má Brno), se řadí Island k malým státům s extrémně nízkou hustotou osídlení, která je navíc rozložena velmi nerovnoměrně. Přibližně 2/3 veškerého obyvatelstva jsou koncentrovány v hlavním městě Reykjavíku a jeho bezprostředním okolí. Zbytek ostrova je pak doslova liduprázdný. Úředním jazykem na Islandu je islandština – severogermánský jazyk mající původ v tzv. „staré severštině“. Příbuznost obou jazyků je taková, že i dnešní Islanďané jsou schopni číst severské ságy napsané právě ve staré severštině. S jazykem pak souvisí pro nás velmi zvláštní způsob, jakým si Islanďané dávají jména. Islanďané totiž nemají klasická jména a příjmení, jako v jiných zemích, ale ke křestnímu jménu přidávají jméno svého otce s příponou –son (pokud jde o syna) nebo –dóttir (pokud jde o dceru). Islandské žen navíc nepřebírají jména svých manželů. Jméno Gustav Eriksson tak lze přeložit jako „Gustav, syn Erikův“. Že křestní jména hrají v islandské společnosti zásadní úlohu dokládá i skutečnost, že jsou podle nich řazeny místní telefonní seznamy. Mnoho lidí pak může vysledovat svůj původ až k prvním osadníkům Islandu díky tzv. Knize osídlení (Landnámabók), která obsahuje jména vůbec nejstarších obyvatel ostrova, kteří se zde usadili na přelomu 9. a 10. století.
Island: stručná historie
Díky své odlehlosti a izolovanosti byl Island ještě na začátku středověku jedním z posledních člověkem neosídlených míst na světě. Nejranější historie osídlení Islandu je zachycena v knize „Ságy o Islanďanech“ Íslendingasögur a „Knize osídlení“ Landnámabók, které popisují, jak byl Island objeven, obsahují jména 425 prvních osadníků a popisují události prvních přibližně 300 let (obě díla byla sepsána v průběhu 12. století). Podle těchto pramenů byl Island objeven vlastně náhodou norským mořeplavcem Naddoddem, kterého sem v roce 861 zahnala bouře během plavby na Faerské ostrovy. Naddodd se tak dostal k východnímu pobřeží ostrova a tuto novou zemi pojmenoval jako „Snæland“. O tři roky později (v roce 864) přistává na severním pobřeží švédský Viking Garðar Svavarsson, který zde zakládá osadu Husavík („Záliv domů“), v níž přečká zimu a poté se vrací zpátky do Norska. První výpravou, která na Island připlula cíleně, byla vedena Hrafna-Flóki Vilgerðarsonem, který přistál na západním pobřeží ostrova v roce 868. Právě v té době dostal Island své současné jméno. Také tato výprava strávila na ostrově pouze jednu zimu a poté se vrátila zpět do Norska. Za zakladatele prvního stálého osídlení je považován norský náčelník Ingólfur Arnarson, který se v roce 874 usadil na jihozápadě ostrova. Kvůli oblakům geotermální páry unikajících ze země byla nově založená osada pojmenována jako Reykjavík („Záliv kouře“) a později se stala největším a hlavním městem celého Islandu.
Norští (vikingští) mořeplavci ale nemuseli být prvními obyvateli ostrova, neboť „Kniha osídlení“ se zmiňuje o Irských a Skotských mniších, kteří zde měli údajně žít ještě dříve a z ostrova měli odejít snad v době příjezdu prvních seveřanů, nebo krátce před ním. Tato teorie však dosud nebyla nijak spolehlivě doložena.
Po založení první stálé osady se na ostrově usadila řada dalších severských náčelníků se svými rodinami a služebníky. Žádný z těchto rodů ale nezískal takovou moc, aby ovládl celý Island. Extrémně tvrdé přírodní podmínky, které na ostrově panovaly, nakonec dovedly zdejší osadníky k tomu, že je lepší navzájem spolupracovat nežli proti sobě bojovat. V roce 930 tak vznikl Althing – shromáždění náčelníků jednotlivých vesnic, které je možné považovat za vůbec první parlament na světě. Shromáždění se konala každý rok na planině Þingvellir, přičemž zde zástupci jednotlivých vesnic schvalovali zákony a vykonávali i soudní moc. Tehdejší zákony ovšem neměly psanou podobu a k jejich uchování a pozdější interpretaci existovala funkce „zákonopravce“ (lǫgsǫgumaðr), který si musel znění přijatých rozhodnutí pamatovat.
Příkladem soudní moci islandského Althingu bylo vypovězení Erika Rudého (950 – 1003) z ostrova za dvojnásobnou vraždu. Erik se vydal z Islandu směrem na západ, aby hledal zemi, kde by se mohl usadit. Tak bylo v roce 982 objeveno Grónsko („Groenland“). Erikův syn Leif Eriksson (970 – 1020) se pak vydal ještě dále na západ a našel zde další nové země: Vinland (pravděpodobně Newfoundland) a Markland (pravděpodobně Labrador). Severní Amerika tak byla pro Evropu objevena o téměř 500 let před Kolumbem, avšak tento objev byl posléze opět zapomenut.
Přibližně v téže době začala v Norsku krutovláda místního krále Olafa Trygvassona (960/970 – 1000), který zahájil christianizaci své země tím nejtvrdším způsobem: „kdo nepřijme křesťanství, bude zabit“. V důsledku toho se zde zvedla masivní vlna vysídlenců hledajících únik před tyranskou vládou krále Olafa. Cílem této vlny se pak stal právě Island. Snahy o násilné šíření křesťanství se však nakonec přelily i sem. Norští misionáři tak byli Althingem prohlášeni za psance a vypovězeni ze země. Proto nechal král Olaf uvěznit Islanďany pobývající tou dobou v Norsku a na Island poslal ultimátum, že nechá všechny zajatce popravit, pokud Island nepřijme křesťanství. Islanďané se rozdělili na dva tábory, z nichž jeden chtěl podmínky přijmout, zatímco druhý je odmítal. V zemi se tak začalo schylovat k občanské válce. Celý spor pak nakonec vyřešen jakýmsi kompromisním rozhodnutím Althingu: všichni Islanďané se nechají pokřtít, ale současně bude i nadále možné uctívat staré severské bohy. Island se tak v letech 999 – 1000 stal křesťanskou zemí a v roce 1056 byl do úřadu uveden i první islandský biskup Ísleifur Gissurarson.
Snahy o ovládnutí Islandu ze strany Norska začaly opět zesilovat v průběhu 13. stoletím, kdy norští králové začali prosazovat svůj vliv přes nejmocnější a nejsilnější rody na Islandu (zejména pak rod Sturlungů, k němuž náležel i Snorri Sturlusson, s jehož jménem se během cesty po Islandu ještě setkáme). V letech 1262 – 1264 byla uzavřena tzv. „stará smlouva“ (Gamli sáttmáli) v jejímž důsledku se Island dostal pod nadvládu Norska. Po vymření norské královské dynastie pak v roce 1397 Norsko i s Islandem přešlo pod nadvládu Dánska v rámci tzv. Kalmarské unie. Tím byla podstatně omezena moc Althingu, který ztratil svou zákonodárnou moc (vykonávat mohl pouze soudní rozhodnutí).
V polovině 16. století začalo být dánským králem Kristiánem III. v souvislosti s právě probíhající reformací prosazováno luteránské vyznání. Islandští katoličtí biskupové se sídly ve Skálholtu a Hólaru se těmto snahám snažili pochopitelně vzdorovat. Nakonec byl hólarský biskup Ögmundur Pálsson v roce 1541 deportován ze země, zatímco skálhotský biskup Jón Arason, který se postavil na ozbrojený odpor, byl v roce 1550 zajat a popraven. Tím se Island stal protestantskou zemí, a tak je tomu dodnes.
V roce 1783 došlo k mohutné sopečné erupci sopky Laki, která měla za následek rozsáhlou katastrofu, jejímž následkem uhynulo až 70 % hospodářských zvířat, což vedlo k nedostatku potravin a hladomoru, při němž zemřelo asi 25 % obyvatel Islandu. Podobná katastrofa postihla ostrov ještě jednou v roce 1875 při výbuchu sopky Askja. Také v tomto případě byla islandské hospodářství doslova v troskách a v důsledku následujícího hladomoru došlo k emigraci asi 20 % populace zejména do Kanady a Spojených států.
Dánsko přiznalo Islandu v roce 1874 vnitřní autonomii spočívající ve vlastní ústavě a vládě, která byla rovněž zastoupena v dánské vládě prostřednictvím tzv. ministra pro Island. V roce 1918 byl Island prohlášen za samostatný stát, který byl ovšem s Dánskem stále vázán osobou krále v tzv. personální unii (Dánsko bylo zodpovědné za obranu a zahraniční politiku Islandu). V zemi však začalo sílit hnutí volající po úplné nezávislosti na Dánsku, avšak snahy o změnu státního zřízení zkomplikovalo vypuknutí druhé světové války. Dánsko bylo obsazeno Německem, a tak nemohlo zajišťovat obranu ani zahraniční politiku Islandu. V roce 1940 byl Island obsazen britskou armádou (především ze strachu, aby ostrov nebyl obsazen Němci, kteří by tak získali další strategicky výhodnou pozici pro právě vrcholící bitvu o Atlantik). O rok později, v roce 1941, byli britské jednotky nahrazeny americkou armádou, která zde vybudovala letiště a několik radarových stanic. V roce 1944 proběhlo referendum, na jehož základě byla vypovězena smlouva o personální unii s Dánskem, čímž se Island stal nezávislou republikou.
Po skončení války spojenecké jednotky odešly, avšak současně bylo zahájeno jednání o možnosti udržování letiště v Keflavíku. V roce 1949 se Island stal členem NATO, přestože neměl (a ani v současnosti nemá) vlastní armádu. Členství Islandu bylo sice zpočátku podmíněno tím, že v době míru nebudou na ostrově umístěna cizí vojska, ale již v roce 1951 došlo na základě smlouvy mezi Islandem a USA k umístění stále vojenské posádky. K dalšímu zásadnímu zlomu ve vývoji Islandu došlo na přelomu let 2008 a 2009 kdy zemi zasáhla vážná ekonomická krize, která vyústila v pád vlády a posléze i ke státnímu bankrotu. V roce 2009 podal Island přihlášku ke členství v Evropské Unii, která byla ovšem v roce 2015 opět stažena. I přes tyto obtíže se podařilo situaci stabilizovat a dnes je Island v žebříčku hodnocení OSN na prvním místě jako stát s nejlepšími podmínkami pro život.
