Krušné hory (2020 – 2022)

Z Dlouhé louky na Vlčí horu a Loučnou

Údolím Prunéřovského potoka na Hasištejn

Z Kovářské na Měděnec
a Velký Špičák

Kolem Přísečnické nádrže na Jelení horu

Hora Svaté Kateřiny, rozhledna Jeřabina a Strážný vrch

Okolím Flájské přehrady

Z Bouřňáku na Pramenáč

Z Božího Daru na Klínovec
a do království Meluzíny

Po stopách horníků z Horní Blatné

Z Přebuzi na Rolavská rašeliniště

Z Přebuzi na Kraslický Špičák

Z Cínovce na Komáří hůrku

Bezručovým údolím k Novodomskému rašeliništi

Krušné hory: geografická charakteristika

Krušné hory se táhnou v délce přibližně 130 kilometrů podél severozápadní hranice Česka s německým Saskem. Název tohoto pohoří pravděpodobně pochází od slova „krušec“, které v minulosti označovalo rudné kameny, které se v horách těžily již odedávna. Kromě mědi, cínu, stříbra, olova a železa to byly později také vzácnější kovy jako kobalt, nikl a wolfram. V průběhu 20. století zde byla nalezena jedna z nejbohatších ložisek uranu v celé Evropě. Díky tomu se také Krušným horám v minulosti také říkalo Rudohoří. Němci je pak znají pod názvem Erzgebirge. Nerostné bohatství se odrazilo i v názvech mnoha zdejších sídel, jakými jsou například Krupka, Cínovec, Měděnec či Kovářská.

Z jihu jsou Krušné hory vymezeny údolím říčky Svatavy, která je odděluje od sousedních Smrčin (Fichtelgebirge). Naopak se severu je za hranici Krušných hor považován Nakléřovský průsmyk (679 m n. m.) nacházející se přibližně 10 kilometrů na sever od Ústí nad Labem (tedy přibližně v místech kudy prochází současná dálnice D8). Dále na severovýchod navazuje Děčínská vrchovina. Krušné hory mají charakter kerného pohoří vzniklého vyzdvižením zemské kůry podél linie zemského zlomu a jejím následným rozlámáním. Proto směrem k severozápadu (tedy do Německa) Krušné hory spadají jen velmi pozvolně, zatímco na opačnou stranu (tedy do Česka) vytvářejí příkrý, 500 – 700 metrů vysoký příkrý svah prudce spadající do tzv. podkrušnohorských pánví (Mostecké, Sokolovské a Chebské). Geologický vývoj Krušných hor byl zahájen v období starohor (prekambria), kdy vznikly nejstarší usazeniny a sopečné vyvřeliny, které byly posléze přeměněny na různé druhy rul, které stavbě pohoří jednoznačně dominují. Vznik pohoří je spojen s tzv. hercynským vrásněním, k němuž došlo v průběhu mladších prvohor před 310 – 390 miliony let (tj. v devonu a karbonu). Již v průběhu následující geologické periody (permu) však byla vyvrásněná pohoří opět zarovnána a k jejich znovuvyzdvižení došlo až mnohem později v souvislosti s alpinským vrásněním ve třetihorách. Zlomová tektonika dala současně vzniknout řadě příkopových propadlin, na jejichž dně se vytvořila až 500 metrů silná vrstva jílů a písků společně s vrstvami organické hmoty (z odumřelých stromů), která dala vzniknout uhelným slojím o mocnosti 25 – 45 metrů.

Z geomorfologického hlediska jsou Krušné hory dále členěny na dva podcelky, a sice Klínoveckou a Loučenskou hornatinu. Vyšší Klínovecká hornatina tvoří západní část pohoří rozkládající se od údolí Svatavy až ke Klínovci, který je při výšce 1244 m n. m. nejvyšší horou celého pohoří a to včetně jeho německé části (v Německu je nejvyšším vrcholem Fichtelsberg 1214 m n. m., který se nachází jen nedaleko od Klínovce). Z dalších významných vrcholů této části pohoří pak jmenujme alespoň Božídarský Špičák (1115 m n. m.), Meluzínu (1097 m n. m.), Blatenský vrch (1043 m n. m.) či Plešivec (1028 m n.m.). Dále k severovýchodu navazuje Loučenská hornatina, která je charakteristická tím, že žádný z jejích vrcholů nepřesahuje výšku 1000 m n. m. Většina z této části pohoří má charakter rozsáhlé náhorní plošiny, z níž ojediněle vystupují jednotlivé vrcholy. Nejvyšším z nich je Jelení hora (994 m n. m.) zdvíhající se nad vodami Přísečnické přehradní nádrže. Svůj název však celá oblast dostala podle Loučné (956 m n. m.) nacházející se přibližně 5 kilometrů severně od Litvínova. K dalším významným vrcholům této části Krušných hor pak patří také Velký Špičák (965 m n. m.), Mědník (910 m n. m.), Bouřňák (869 m n. m.), Pramenáč (909 m n. m.) či Komáří hůrka (808 m n. m.).

Z hydrologického hlediska náleží celé území Krušných hor k úmoří Severního moře, kam je odvodňováno prostřednictvím Labe. Hlavním vodním tokem v jižní části území je řeka Ohře (Eger), která zpočátku teče směrem na severovýchod, a kopíruje tak hlavní osu pohoří, přičemž postupně přibírá celou řadu horských potoků stékajících z vrcholových partií. Díky nesymetrickému charakteru hor jsou údolí těchto potoků (spadajících směrem do Čech) krátká, avšak současně také hluboká a velmi prudká. Díky tomu jsou na některých místech vytvořeny malé vodopády. Naproti tomu údolí potoků odtékajících z hlavního hřebene směrem do Německa jsou mělká a velmi pozvolná. Ohře protéká podél úpatí Krušných hor až do Klášterce nad Ohří, kde se směr jejího toku stáčí k východu, aby se pak u Litoměřic vlila do Labe. Podobný charakter má i řeka Bílina odvodňující severní část pohoří (řeka se potom vlévá do Labe v Ústí nad Labem). Díky vysokým srážkovým úhrnům a obecně nízkým teplotám vzduchu je hřeben Krušných hor jednou z typických oblastí s výskytem horských rašelinišť. Ta zde podobně jako například na Šumavě vznikla v období krátce po konci poslední doby ledové. V případě Krušných hor však byla většina rašeliniště v minulosti poškozena umělým odvodňováním (prováděným v souvislosti s výsadbou nových lesů) a těžbou rašeliny. V poslední době se však rašeliniště stala předmětem postupné revitalizace spočívající v zadržování vody, díky němuž se tato ohrožená přírodní stanoviště pomalu vracejí ke svému původnímu stavu. Z rozsáhlejších krušnohorských rašelinišť jmenujme alespoň Přebuzské a Rolavské rašeliniště, Velké a Malé Jeřábí jezero, Božídarské rašeliniště, Novodomské rašeliniště či Cínovecké rašeliniště. V Krušných horách nenalezneme žádné přirozené vodní plochy (jezera), avšak v minulosti zde byla vybudována celá řada rybníků a vodních nádrží, které původně zásobovaly vodou zdejší rudné mlýny a hamry (vybudované zde v souvislosti s již zmíněnou těžbou nerostných surovin). Z větších přehradních nádrží postavených v průběhu 20. století zmiňme alespoň Přísečnickou a Flájskou přehradu, které slouží jako zásobárny pitné vody.

Z hlediska podnebí patří oblast Krušných hor k chladnému klimatickému regionu Česka, který je typický studenou zimou a krátkým, i když poměrně teplým létem. Průměrné roční teploty se v nadmořské výšce 900 m n. m. pohybují okolo 4°C, v nejvyšších partiích pohoří, tj. nad 1200 m n. m. pak kolem 2.5 °C. Kromě července a srpna se zde mohou prakticky kdykoliv vyskytnout dni s teplotami pod bodem mrazu. Díky své poloze a orientaci téměř napříč převládajícího proudění vzduchu (ze západu až severozápadu) jsou Krušné hory jednou z největrnějších oblastí v Česku (s průběrnou rychlostí větru přes 8 m/s). Tato skutečnost je využita při stavbě větrných elektráren, které zde dnes najdeme téměř na každém rohu. Vlhké a studené větry přicházející ze severozápadu přinášejí i bohaté srážky, jejichž roční úhrny se zde pohybují mezi 1000 – 1200 mm. Dešťové srážky jsou v zimě vystřídány zpravidla bohatou sněhovou pokrývkou, která někdy může dosahovat mocnosti kolem 4 metrů. Sníh leží v Krušných horách průměrně po 100 dní v roce, avšak v nejvyšších partiích je to i po více než 200 dní. Díky své orientaci však hřeben Krušných hor představuje pro toto proudění vzduchu významnou bariéru, která následně dává vzniknout výraznému srážkovému stínu, kdy srážkové úhrny v Podkrušnohorkých pánvích dosahují hodnot jen kolem 500 mm. Vliv tohoto srážkového stínu je patrný ještě hluboko ve vnitrozemí (oblast ležící pod vlivem tohoto srážkového stínu patří dlouhodobě k nejsušším oblastem Česka). Charakter pohoří často (především v zimě) způsobuje vznik inverzních situací, která pak nabízejí nádherný pohled z hřebene hor jasně modrou oblohou nad hlavou na moře mraků plynoucí hluboko pod námi.

Až 75 % rozlohy Krušných hor zabírají lesy. Původní smíšené pralesovité porosty byly v důsledku intenzivní těžby nerostných surovin a zpracování rud postupně vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami, jenž zde přetrvaly až dodnes. V oblasti rašelinišť lze nalézt také poměrně rozsáhlé plochy pokryté porosty kosodřeviny. Krušnohorské lesy byly v průběhu 70. a 80. let 20. století těžce poškozeny průmyslovými imisemi škodlivin a kyselými dešti, jejichž zdrojem byly jak průmyslové závody v Česku, tak i v tehdejším Východním Německu. Ještě v průběhu 90. let byl na pohoří jen velmi neradostný pohled, jelikož jeho většinu pokrývaly jen suché pahýly odumřelých stromů. Z tohoto pohledu zůstala relativně nepoškozena především jižní část pohoří (v okolí Přebuzi), zatímco severní část (v okolí Mostu, Litvínova a Teplic) patřila k těm nejpostiženějším. Od té doby se však mnohé změnilo, takže dnes jsou zdejší lesy opět svěže zelené. Proměna, k níž zde za posledních 20 let došlo, je skutečně obdivuhodná a to navíc i přesto, že Krušné hory (na rozdíl třeba od Šumavy, která dnes vypadá podobně jako Krušné hory na přelomu 80. a 90. let) nejsou nijak chráněny (najdeme zde pouze maloplošná chráněná území). Rozsáhlé holiny byly znovu zalesněny částečně i nepůvodními dřevinami (jako je například smrk pichlavý či modřín), které lépe odolávají zdejším klimatickým podmínkám, avšak z hlediska druhového složení lesů jsou poněkud problematické. Ze zvířat jsou zdejší lesy poměrně bohaté na jelení zvěř a žije zde také největší populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) v Česku. Kromě lesních porostů pokrývají poměrně rozsáhlé plochy také louky a pastviny, které se kromě okolí zdejších horských vesniček rozkládají především v místech obcí a osad zaniklých v důsledku odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce (samostatnou kapitolou je zde původně orná půda, která byla následně uměle zalesněna).

Krušné hory: stručná historie

Tak jako ostatně i většina ostatních českých pohraničních pohoří byly i Krušné hory v dobách před svým osídlením pokryty hustými a téměř neproniknutelnými lesy. K prvnímu doloženému osídlení podhůří Krušných hor došlo již v průběhu doby bronzové ze kdy rovněž pocházejí i první důkazy o využití zdejšího nerostného bohatství – v tomto případě cínu. Hornictví se historií Krušných hor proplétá až do současnosti a stopy po něm zde proto najdeme doslova na každém kroku. Původní germánské obyvatelstvo bylo během 4. století našeho letopočtu  postupně nahrazeno Slovany, kteří sem přišly v důsledku tzv. stěhování národů. První stálé osady zde ovšem začaly vznikat pravděpodobně v průběhu 10. století. Z této doby (konkrétně z let 965 – 966) například pochází zpráva arabského učence Ibrahima ibn Jákoba, který putoval napříč střední Evropou a je autorem jednoho z prvního popisů situace, jaká tehdy v Čechách panovala. V rámci tohoto popisu je pak například zmíněna těžba cínu v okolí dnešní Krupky.

Za prvopočátky další významné etapy využívání zdejšího přírodního bohatství se musíme poohlédnout na opačnou stranu hranice do okolí dnešního Freibergu. Zde byl roku 1168 učiněn objev nového a velmi bohatého naleziště stříbra. Přibližně ve stejné době byla na české straně objevena první ložiska měděné rudy. Zprávy o těchto objevech se rozšířily do světa rychlostí blesku, a tak z obou stran začaly ho hor přicházet doslova proudy nových kolonistů, kteří se zde usazovali i se svými rodinami. Kromě vlastních horníků to byli zejména obchodníci, kteří zajišťovali celkový rozvoj tohoto území prostřednictvím spojení s okolním světem. Přítomnost bohatých nalezišť nerostného bohatství prakticky na samé hranici Českého království se Saskem vedla v průběhu středověku (přibližně od 13. století) k výstavbě celé řady hradů a hrádků, jejichž úkolem byla jednak ochrana hranice a hornických osad před případnými útoky nepřátel, avšak současně i kontrola obchodních cest, které již tehdy z Čech do Saska vedly. Jednou z takových cest byla například ta spojující Prahu s již zmíněným saským Freibergem, která překonávala močálovitou krajinu na úpatí Krušných hor prostřednictvím systému dřevěných mostů, které daly jméno městu, které zde později vzniklo. Jinou takovou stezkou byla například ta spojující Chomutov se Saským Marienbergem, která vedla téměř přesně po trase současné rychlostní silnice R7. Z četných hradů, jejichž zříceniny dodnes nalezneme na vrcholech krušnohorských hor a kopců, pak jmenujme alespoň Hartenberg, Nejdek, Hauenštejn, Perštejn, Šumburk, Hasištejn, Starý a Nový Žeberk, Rýzmburk…a mnohé jiné.

Protože výnosy z povrchové a přípovrchové těžby začaly postupem času klesat, bylo zapotřebí proniknout hlouběji do nitra země. Avšak aby toho bylo možné dosáhnout, bylo zapotřebí shromažďovat nejrůznější poznatky o důlních metodách a rozvíjet nové hornické technologie. Zásadním zlomem bylo v tomto případě především zvládnutí techniky vyčerpávání důlních vod z šachet, k němuž došlo na přelomu 15. a 16. století. Právě v průběhu 16. století dosáhla zdejší těžba svého vrcholu a Krušné Hory se tak staly jedním z nejbohatších regionů celé Evropy. V té době byla také založena mnohá hornická města jako například Jáchymov (1516), Hora Svaté Kateřiny (1528), Hora Svatého Šebestiána (1529) či Boží Dar (1530). Ačkoliv tomu možná nebudeme věřit, ale Jáchymov byl tou dobou po Praze druhým největším městem v Českém království. Zdejší doly navíc patřily k technologické špičce své doby, která bez nadsázky udávala směr zbytku světa. O znalostí o důlních technologiích se zasloužili četní učenci, mezi nimiž je bezesporu nejznámější postavou Georgius Agricola (1494 – 1555), který se po studiích v Lipsku stal v roce 1527 městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově, kde o tři roky později sepsal svůj první spis o hornictví. Jeho stěžejním dílem však bylo Dvanáct knih o hornictví (De re metallica libri XII) vydaných rok po jeho smrti (tedy v roce 1556). V nich Agricola popsal nejen způsob a techniky vyhledávání a dobývání nerostů, ale také metody jejich dalšího zpracování. Tyto knihy pak byly používány jako základní soubor znalostí o důlních technologiích po dalších 200 let. Současně také položily základ moderní vědě o nerostech – mineralogii. Jáchymov a jeho okolí náleželo tou dobou k panství rodu Šliků. Památkou na ně je Šlikův hrádek dodnes stojící nad městem, kde se od roku 1519 razily stříbrné mince – tzv. jáchymovské tolary (Joachimstaler).

Bouřlivý rozvoj krušnohorských dolů však neměl příliš dlouhého trvání a již koncem 16. století začalo období úpadku. Hlavní ranou byla v tomto případě třicetiletá válka (1618 – 1648). Přestože byly České země nejhorších válečných útrap ušetřeny, poklesl v jejím důsledku počet zdejších obyvatel přibližně o třetinu. Dalším důsledkem bylo nucené vysídlení nekatolických obyvatel Českého království, kteří představovali většinu z horníků usazených v Krušných horách (navíc se většinou jednalo o lidi nejzkušenější a s největšími technickými znalostmi). Původní doly tak postupně jeden po druhém zanikaly. I tak ale byla v Jáchymově roku 1716 založena vůbec první hornická škola na světě. Záhy poté se pozornost soustředila na uhlí, jehož bohatá ložiska byla objevena v pánvích na úpatí hor. Poprvé je těžba „hořlavého kamene“ zmiňována již roku 1403 v kronice města Duchcova. Podruhé se o ní zmiňuje renesanční učenec Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic  roce 1550. Systematicky však začalo být uhlí dobýváno až přibližně od poloviny 18. století – nejprve povrchově a posléze pomocí mělkých dolů. Prudký nárůst intenzity těžby nastal v souvislosti s rozvojem dopravy v 19. století, kdy bylo vytěžené uhlí dopravováno pomocí vlaků a lodí do sousedního Německa. Mezi Kadaní a Mostem tak začaly vyrůstat nové a nové uhelné doly jako houby po dešti (v průběhu 19. století jich prý bylo kolem 1600!). Zatímco v roce 1867 je udáváno množství vytěženého uhlí na 1 milion tun, v roce 1879 je to již 5 milionů tun. Masivní těžba se samozřejmě neobešla bez četných havárií a katastrof, z nichž k té největší došlo ve zdejším revíru v roce 1934, kdy v důsledku výbuchu metanu zahynulo na dole Nelson III 140 horníků. Těžba v hlubinných dolech se však nedala srovnat s tím, co tento kraj postihlo po skončení druhé světové války. Tehdy se čím dál tím více začala masivně uplatňovat povrchová těžba v uhelných lomech, která dosáhla svého vrcholu v průběhu 70. a 80. let 20 století a v jejímž důsledku se většina kdysi úrodného kraje změnila doslova v měsíční pustinu. V souvislosti v těžbou uhlí bylo navíc zlikvidováno na 120 obcí, osad a samot včetně historického města Mostu (které bylo zbouráno a následně znovu postaveno o kus dál). Památnou událostí se stal přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v roce 1975. Masivní těžba uhlí, které bylo hned vzápětí spáleno v četných uhelných elektrárnách (mnohdy stojících přímo na okrajích těžních jam), měla za následek katastrofální zhoršení kvality životního prostředí v oblasti Krušnohoří. Prakticky ničím neregulované emise oxidů síry a dusíku valící se z komínů uhelných elektráren (v Prunéřově, Tušimících, Komořanech, Počeradech, Ledvicích a jinde) a dalších průmyslových provozů způsobily vznik kyselých dešťů, v důsledku jejichž působení došlo k masivnímu úhynu lesů v Krušných horách. Protože se tato situace stala dlouhodobě neudržitelnou, byly v roce 1991 vyhlášeny tzv. „limity těžby“ stanovující maximální rozsah těžby uhlí na jednotlivých dolech. Limity jsou dodnes (i po třiceti letech od svého vyhlášení) velmi ožehavým tématem, neboť prakticky od okamžiku jejích vyhlášení jsou prováděny různé snahy o jejich prolomení. Přitom některé ze současných hnědouhelných dolů na své limity již narazily (například lom ČSA u Mostu).

Krušné hory (a především opět okolí Jáchymova) je světově známé těžbou ještě jednoho prvku, kterým je uran. I když byla uranová ruda známa již dávno v minulosti, nebyla prakticky nijak využívána. Její nález znamenal pro horníky obvykle smůlu, neboť signalizoval konec výskytu žil stříbra. Odtud pak rovněž pochází označení uranové rudy – smolinec (pechstein). O pár století později velmi ceněný uran byl proto nejprve jednoduše vyhazován jako nepotřebný odpad. Teprve v roce 1840 se uranová ruda začala využívat k barvení skla. Protože po „uranovém skle“ začala být brzy značná poptávka, začal se od roku 1852 smolinec v Jáchymově těžit systematicky. Z odpadu vzniklého při výrobě uranového barviva pak na začátku 20. století izolovali manželé Pierre a Marie Curieovi dva nové a do té doby neznámé chemické prvky – radium a polonium. Záhy poté byly objeveny léčebné účinky radioaktivní vody vytékající ze zdejších dolů, a tak v roce 1906 vznikly v Jáchymově první léčebné radioaktivní lázně na světě. Lidstvo bohužel záhy objevilo, že uran lze využít i k mnohem méně bohulibým účelům. Po odpálení první americké atomové bomby v roce 1945 a poté, co se někdejší válečné spojenectví mezi Spojenými státy a Sovětským svazem změnilo ve vzájemné nepřátelství, začali Sověti pátrat po zdrojích surovin, které by jim umožnily sestrojení vlastní atomové bomby. Do centra jejich pozornosti se dostaly právě jáchymovské uranové doly, které byly jediným (tehdy známým) ložiskem uranu na území ve sféře vlivu SSSR. V letech 1946 – 1949 byli k těžbě uranu využíváni němečtí váleční zajatci. Poté, co byli odsunuti zpět do Německa, jejich místo zaujali na 65 000 politických vězňů soustředěných do nápravně pracovních táborů, které byly v okolí dolů vybudovány. Tato smutná kapitola zdejší historie trvala až do roku 1962, kdy byly zdejší pracovní tábory zrušeny.

Dnes je již dobývání drahých kovů a dalších surovin (s výjimkou uhlí v Podkrušnohoří) minulostí, neboť poslední činná šachta v české části hor (důl Měděnec) byl uzavřen v roce 1992. Hornickou minulost Krušných hor tak připomínají jen haldy vytěžené hlušiny, staré štoly ústící z hlubin země na povrch či odvaly stěrku a písku vzniklé při rýžování drahých kovů ve zdejších potocích a říčkách. Po staletí se rozvíjející znalosti a technologie těžby nerostného bohatství, které se zejména v průběhu 16. století šířily z Krušných hor prakticky do celého světa, představují mimořádné kulturní dědictví. Právě kvůli němu byla zdejší kulturní krajina v roce 2019 zapsána na seznam UNESCO jako Montanregion Krušné hory – hornická kulturní krajina Erzgebirge. Její součástí je pět lokalit na české straně hranice (Jáchymov, Krupka, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Měděnec a tzv. věž smrti ve Vykmanově), zatímco v sousedním Německu je takto chráněno hned 17 míst.   

Podobně jako další příhraniční pohoří táhnoucí se podél západní hranice bývalého Československa byly i Krušné hory zasaženy odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Oproti Šumavě či Českému lesu však byl zdejší vývoj přeci jen poněkud odlišný. Hlavním rozdílem bylo to, že vzhledem k sousedství se Saskem (které bylo součástí přátelsky orientované NDR – tzv. „Východního Německa“) zde nevzniklo střežené a nepřístupné pohraniční a zakázané pásmo (pohraniční pásmo zde sice vzniklo, ale režim v něm byl ve srovnání s česko – bavorskou hranicí mnohem mírnější). Díky tomu zde nedošlo k tak masovému zániku obcí a osad jako tomu bylo například na Šumavě. Některé obce a osady sice zanikly (jako například Rolava či Jelení), avšak většina jich přežila až dodnes, byť počet jejich obyvatel je pouhým zlomkem toho, který zde žil před válkou (z mnohých jmenujme například Přebuz či Výsluní). Značné množství stavení bylo zachováno jen díky obrovskému boomu chalupaření, jenž se odehrál v období socialismu.