Třetí Dolský mlýn – Bezručovo údolí – Hora Svatého Šebestiána – Bezručovo údolí – Hadinec – Nový dům – Kamenička – Třetí Dolský mlýn (24 km, 7:00 h, ↗ 460 m, ↘ 460 m)

Bezručovo údolí či lidově „Bezručák“ (do roku 1946 Grundthal) je nejdelší, nejhlubší a také jedno z nejkrásnějších údolí v Krušných horách. Jeho začátek se nachází v nadmořské výšce přibližně 800 metrů nedaleko Hory Svatého Šebestiána, kde říčka Chomutovka (pramenící v rašeliništích nad Výsluním) začíná kaskádovitě stékat po úbočí Krušných hor až na okraj Krušnohorské pánve, kde údolí po přibližně 13 kilometrech ve výšce 380 m n. m. také končí. Říčka sama se potom u Postoloprt vlévá do Ohře. Oblíbeným výletním místem se údolí stalo už na konci 19. století, kdy jeho propagaci zaštiťoval Krušnohorský spolek (Erzgebirgsverein), v jehož čele stál chomutovský profesor a propagátor turistiky Alois Schmidt, který v roce 1895 tragicky zahynul při výstupu na nejvyšší slovinskou horu Triglav (která ovšem tehdy byla součástí Rakousko-Uherské monarchie). Na jeho památku zde byl o rok později (1896) odhalen památník, který byl v roce 1946 předělán na památník básníka Petra Bezruče (přestože ten neměl se zdejším údolím ani s Chomutovem nic společného). Bezručovo jméno pak dostalo i celé údolí.     

Při ústí údolí na okraji Chomutova stávaly tři mlýny, které kromě mletí obilí poskytovaly i zázemí pro pobyt turistů. Dva z nich se pak dochovaly až do současnosti, a i když obilí se zde už dávno nemele, služeb zdejších restaurací a ubytování může návštěvník Bezručova údolí využít dodnes. Takzvaný První Dolský mlýn (lidově též „Prvák“) provozoval majitel zdejší továrny na hřebíky Franz Heeg, který zde v roce 1881 vybudoval restauraci s posezením. Druhý Dolský mlýn (či lidově „Druhák“) byl údajně založen v roce 1837. Kromě vlastního mlýna tu byla i myslivna a turistická ubytovna. Třetí Dolský mlýn (lidově zvaný „Třeťák“) stál nejhlouběji v údolí, a to v místech, kde se setkává trojice údolí a jimi protékajících vodních toků: Chomutovky, Kameničky a Křimovského potoka. Proto byl tento mlýn znám také pod názvem Dreiwassermühl (tedy „mlýn tří vod“). Kromě pily zde stál i horský hotel, který však na rozdíl od dvou předchozích mlýnů doplatil na neúspěšnou privatizaci a zchátralý objekt byl následně v roce 2004 zbourán. Dnes se zde nachází parkoviště, kde lze nechat auto, neboť dál do nitra Bezručova údolí lze odtud pokračovat jen pěšky (či případně na kole).

Od parkoviště u Třetího Dolského mlýna se postupně rozbíhá žlutá a modrá turistická značka. Zatímco žlutě značené trasa vede kolem Křimovské přehradní nádrže, modrá směřuje k vodní nádrži Kamenička (tudy se budeme v závěru výletu vracet). Na další úsek cesty tak vyrazíme po neznačené asfaltové silničce rovně proti proudu Chomutovky. Cesta nás záhy dovede v prvnímu, zhruba 2 metry vysokému Dolnímu vodopádu Chomutovky. Po dalších zhruba třech a půl kilometrech plynulého stoupání se dostaneme k ústí tzv. Dietlovy štoly, která byla vyrubána pod zdejším horským hřebenem tak, aby spojovala údolí Kameničky a Chomutovky. Jejím účelem bylo odvádět vodu znečištěnou huminovými kyselinami z výše položených rašelinišť (zejména v době jarního tání či přívalových dešťů) tak, aby nekontaminovala níže položenou vodní nádrž.

Jen o malý kousek dál pak přicházíme k zchátralé budově známé jako Pašerácký dům. Ten zde byl postaven v roce 1912 jako turistická noclehárna. V roce 1920 jej odkoupilo město Chomutov, které jej využívalo pro potřeby lesního úřadu, i když i poté část zůstala sloužit svému původnímu účelu. Pokud máme dostatek času, sil a poněkud dobrodružnějšího ducha, můžeme si na tomto místě udělat krátkou odbočku, kdy se vydáme po lesní pěšince kolem ruiny Pašeráckého domu směrem doprava proti proudu bezejmenného potůčku. Tato pěšinka po přibližně 500 metrech končí u skalky, kterou je potřeba překonat (pozor, za vlhka je velmi kluzká…) a postupně mezi skalisky sestoupit ke korytu potoka. Aniž to tušíme, nacházíme se právě pod Medvědím vodopádem, který svou výškou 9 metrů patří k největším v Krušných horách. Bohužel, hlavní část vodopádu se nachází až za prudkým lomem koryta potoka, a tak jej z tohoto místa, kam se lze ještě (s přimhouřením obou očí…) „normálně“ dostat, prakticky není vidět. V době mojí návštěvy bylo v korytě potoka zhruba po kolena vody a nad hladinu nevyčnívaly žádné další kameny, po kterých by se dalo postoupit ještě o něco dál.

Po překonání dalšího asi dvoukilometrového úseku cesty proti proudu Chomutovky se dostaneme ne rozcestí s červenou turistickou značkou (Bezručovo údolí), za níž si můžeme prohlédnout přibližně 3 metry vysoký Horní vodopád Chomutovky. Z tohoto místa budou naše další kroky vést po červené značce směrem doprava. Alternativně se však můžeme pokračovat i dál proti proudy Chomutovky do již nedaleké Hory Svatého Šebestiána. Rozhodneme-li se pro tuto variantu, narazíme záhy na další technickou zajímavost, kterou je bývalý železniční most přes Chomutovku. Tento most stál na trati vedoucí z nedalekého Křimova do německého Reitzenhainu, která byla zprovozněna v roce 1875. Trať byla využívána pro nákladní dopravu – především pro přepravu uhlí vytěženého v Krušnohorské pánvi do Německa. Po druhé světové válce byl zdejší hraniční přechod uzavřen a trať tak byla používána jen na přepravu dřeva a rašeliny vytěžené v nedalekých rašeliništích. V roce 1972 byla definitivně zrušena a most přes Bezručovo údolí byl v roce 1986 odstřelen. Pozůstatků po této zaniklé železniční trati však v okolních lesích najdeme ještě víc a některé z nich dokonce potkáme v dalších etapách naší dnešní trasy.

Pokračujeme ale nyní do Hory Svatého Šebestiána (Sebastianberg). Historie této obce sahá do první poloviny 16. století a její vznik souvisí již tradičně s těžbou stříbra, mědi a cínu. Její jméno souvisí s jejím zakladatelem, šlechticem a důlním podnikatelem Šebestiánem z Weitmühle, který zde údajně založil kostel sv. Šebestiána. Město pak přešlo do vlastnictví rodu Lobkoviců, avšak v důsledku mocenského pádu Jiřího Popela z Lobkovic Lobkovic a následném zabavení jeho majetku se v roce 1594 dostala pod přímou královskou správu. V roce 1597 byla Hora Svatého Šebestiána povýšena na královské horní město. Opakované průchody vojsk (a to obou znepřátelených stran) v průběhu třicetileté války znamenaly pro město těžké časy, neboť nenadálé vpády znamenaly časté drancování. Po válce většina zdejších dolů ukončila svůj provoz, a hornictví se tak stalo jen okrajovou činností. Hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel se stala nejrůznější řemesla, těžba dřeva, výroba dřevěného uhlí, pastva dobytka a zemědělství. Neúrodná půda a chladné horské podmínky však znamenaly jen nízké výnosy, které zdejší obyvatele jen stěží uživily (pěstovaly se zde zejména len a oves). Dalším zdrojem obživy vyplývala skutečnost, že město leželo na obchodní cestě vedoucí z Čech do sousedního Saska. Vybíralo se zde například mýto, jehož výše se určovala podle hmotnosti převáženého zboží, což zde dodnes připomíná dochovaný domek někdejší obecní váhy. Vojenské vpády však město postihly ještě několikrát. Za tzv. sedmileté války sem v roce 1762 vpadlo pruské vojsko, které město vydrancovalo a zapálilo. Stejně tak v průběhu napoleonských válek sem nejprve vtrhlo saské vojsko, které zdejším, lidem sebralo všechen majetek i úrodu a následně tudy procházely jednotky rakouského a ruského vojska (včetně francouzských zajatců), které zdejší obyvatelé museli již z tak nuzných poměrů po dobu jejich pobytu ještě živit. Další zničující událostí byl i mohutný požár, který město zachvátil v roce 1854. Situace se začala zlepšovat teprve na konci 19. století v souvislosti s rozvojem průmyslu v krušnohorském podhůří. Postupně zde byla postavena škola (1862), nový kostel (1874 – 1877) a obnoven byl i zdejší pivovar.

V roce 1892 byla v okolních rašeliništích zahájena průmyslová těžba rašeliny, která zde probíhá až do současnosti. První světová válka znamenala další ránu do vývoje obce, jednak kvůli výraznému zhoršení životní podmínek, ale především proto, že ve válce padlo mnoho zdejších mužů. Bídné životní podmínky zde přetrvávaly i po skončení války, což zaselo podhoubí k následnému vzestupu německých nacistických stran – především henleinovské SdP. Tak jako kdekoliv jinde v okolí, i zde před druhou světovou válkou zcela dominovalo německé obyvatelstvo (k roku 1930 zde žilo 1322 obyvatel, z nichž se 1277 hlásilo k německé a 41 k české národnosti). Tuto dobu připomíná pomník padlým členům Stráže obrany státu (SOS), na kterém jsou uvedena jména Jana Heřmánka (který zde byl zabit 15.9. 1938 v rámci henleinovského povstání) a Václava Kociána (který padl v průběhu pražského povstání v květnu roku 1945). Po skončení války a odsunu Němců došlo stejně jako všude jinde v pohraničí k prudkému poklesu počtu zdejších obyvatel (k roku 1950 zde bylo registrováno 276 osob). Oběti posledního válečného konfliktu připomíná další památník. Některé poškozené či jinak zchátralé budovy byly zbourány, což je mimo jiné důvodem toho, proč je na zdejším náměstí zdánlivě tolik místa (celý jeden blok budov zde zmizel). V průběhu 60. let byl zbourán i zdejší kostel. Na náměstí je pak možné narazit například ještě na sochu Dobrého pastýře z roku 1715, která sem byla přemístěna z obce Rusová, jenž zanikla při výstavbě Přísečnické přehrady. Jinou zajímavostí je budova bývalého soudu a radnice, nad jejíž vstupem můžeme dodnes vidět barevný městský znak. V roce 1977 zde byl dostavěn úsek hlavního silničního tahu do Německa a o rok později byl otevřen i nový hraniční přechod.

Návštěva Hory Svatého Šebestiána nás poněkud odvedla od hlavního cíle naší trasy. Vraťme se (ať už skutečně nebo jen pomyslně) zpět na horní konec Bezručova údolí k vodopádu Chomutovky, odkud budeme pokračovat dál po červené turistické značce směrem k severu. Po krátkém stoupání mineme další pozůstatky někdejší železniční dráhy, za nimiž vlevo od cesty narazíme na pomník Franze Paclta, který na tomto místě náhle zemřel 13.10. 1912. Červená značka nás následně dovede k Balzerovu rybníků, který je napájen přebytečnou vodou z okolních rašelinišť. Zde se trasa stáčí prudce doprava, opět křižuje již několikrát zmíněnou zaniklou železniční trať, a pokračuje dále až na vrchol Hadince (815 m n. m.), kde naopak odbočuje směrem doleva. Po dalším kilometru se již dostáváme na hráz Nového rybníka (Neuer Teich), který zde údajně vznikl zatopením prohlubně vzniklé po těžbě rašeliny (na mapě tzv. Stabilního katastru z roku 1842 je zakreslena v prostoru severovýchodně od rybníka). Červená značka se následně setkává s modře značenou trasou, a obě společně pokračují k bývalé myslivně Nový Dům (Neuhaus), která sloužila jednak jako příbytek revírníka a jeho úřednického pomocníka (adjunkta), ale současně i jako zázemí pro hony pořádané majiteli zdejších panství. Ačkoliv je vznik této myslivny udáván k roku 1779, ve skutečnosti musela existovat ještě dříve, neboť je zakreslena například na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Budova byla dlouhou dobu opuštěná a postupně chátrala. V době mé poslední návštěvy (říjen 2022) zde ale panoval intenzivní stavební ruch nasvědčující i její rekonstrukci, avšak současně byla část celého areálu zbourána. Jaký bude další osud tohoto místa je proto nejisté. O kousek dál dorazíme na hráz Starého rybníka (Alter Teich). Podobně jako nedaleký Nový rybník je i on kouzelně zasazen do zdejší krajiny, kde si krásou svého okolí nezadá například se šumavskými ledovcovými jezery, a směle je tak možné je označit za jedno z návštěvnicky nejatraktivnějších míst v „chomutovské“ části Krušných hor. Zajímavá je i otázka vzniku obou rybníků, neboť oba dva jsou zakresleny na mapě I. vojenského mapování (z let 1764 – 1768).

V těsném okolí obou rybníků serozkládá rozsáhlé (cca 650 ha) Novodomské rašeliniště. Svou polohou (v nadmořské výšce okolo 820 m) se jedná o typické horské vrchovištní rozvodnicové rašeliniště, kdy sice všechna voda odtud ve výsledku odtéká do Labe, avšak zatímco jižní část je odvodňována říčkou Kameničkou stékající po jihovýchodním svahu Krušných hor směrem do Čech, severní část je odvodňována Načetínským potokem stékajícím po severozápadním úbočí hor směrem do Německa. Rašeliniště se dále dělí na dvě části – Načetínskou (Keilheide) a Jezerní (Seeheide). Ta získala své jméno podle rašelinného jezírka o rozloze přibližně 0.2 ha nacházející se v jejím nitru. Bohužel, jezírko a ani jiné jádrové části rašeliniště nejsou veřejnosti přístupné. Prohlídka rašeliniště je tak omezena pouze na to, co je vidět z modře značené trasy vedoucí od Novodomské myslivny směrem ke státní hranici s Německem, což jsou zejména podmáčené smrkové a březové rašelinné lesy a porosty kleče. Kromě ní se zde ale vyskytují i další druhy rostlin typické pro rašeliniště, jako například suchopýr (Eriophorum vaginatum), bříza trpasličí (Betula nana), klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos) či masožravá rosnatka (Drosera rotundifolia). Z živočichů zde žijí různé druhy obojživelníků (žáby, čolci…) a plazů (ještěrky a setkat se tu lze i se zmijí). Kromě toho je Novodomské rašeliniště jednou z oblastí výskytu chráněného tetřívka obecného (Lyrurus tetrix). V tomto ohledu pak ještě dodejme, že Krušné hory jsou aktuálně místem s vůbec největší populací tohoto ptáka v Česku. V minulosti probíhala v Novodomském rašeliništi těžba rašeliny (pomocí tzv. borkování), jejíž mocnost zde dosahovala až kolem 7 metrů. Těžba zde byla poprvé zmiňována v 18. století, ale svého vrcholu dosáhla teprve v období mezi rokem 1920 a druhou světovou válkou (rašelina se využívala především jako levné palivo nebo stelivo). Od roku 1967 je Novodomské rašeliniště chráněno jako národní přírodní rezervace.

Jakmile si okolí Novodomského do sytosti užijeme, můžeme se vydat na zpáteční cestu. Ta nás povede údolím již zmíněné říčky Kameničky probíhajícím prakticky paralelně s větším údolím Chomutovky (Bezručovým údolím), od kterého je odděleno hřebenem Skleněného vrchu. Od rozcestí u Novodomské hájovny nás sem dovede modrá turistická značka, které se budeme držet až do konce naší trasy. V tomto zhruba 7 km dlouhém závěrečném úseku narazíme poměrně záhy na druhý konec již dříve zmíněné Dietrovy štoly (propojující obě údolí). V samé  závěru údolí pak dorazíme k vodní nádrži Kamenička, která zde byla postavena v letech 1899 – 1904 (tehdy jako přehrada císaře Františka Josefa – Talsperre des Kaissers Franz Joseph). Její zděná kamenná hráz je dlouhá 153 metrů a vysoká 44 metrů, přičemž její provedené připomíná jakousi hradby s cimbuřím nějakého středověkého hradu (je chráněna jako technická památka). Na její stavbě se podíleli především dělníci z Chorvatska a Itálie. Jejím hlavním účelem bylo zajištění zásoby pitné vody pro Chomutov a jeho okolí a k tomuto účelu slouží dodnes. Z tohoto důvodu je ovšem také přístup k jejím břehům i na hráz zakázán. Od hráze to potom již není daleko (cca 2 km/30 minut chůze) k definitivnímu cíli naší dnešní trasy na parkovišti u Třetího Dolského mlýna.