Cínovec – Přední Cínovec – Pod Sedmi štíty – Pod Loupežníkem – Pod Komáří vížkou – Komáří vížka – Fojtovice – Cínovec (17 km, 4:50 h, ↗ 210 m, ↘ 210 m)

Cínovec (Zinnwald) se nachází v nadmořské výšce 835 m n. m. přímo nad Teplicemi a je jakýmsi přirozeným výchozím místem pro objevování krás nejvýchodnější části Krušných hor. Vznikl jako roztroušená hornická osada, a to velmi dávno – snad už v průběhu 12. století – kdy sem pronikali horníci z nedaleké Krupky v honbě za novými ložisky cínové rudy. Po nich také obec dostala i svůj název. První písemná zmínka o Cínovci pak každopádně spadá do roku 1378. Obec se nachází na samé hranici mezi Saskem a Českem, která však ve středověku nebyla tak exaktně definována jako je tomu dnes. Současný stav, kdy je obec hranicí rozdělena na českou a saskou část je výsledkem tzv. chebské smlouvy z roku 1459, která představovala dohodu o průběhu hranice mezi oběma zeměmi mezi tokem řeky Labe a městem Cheb. Stejně jako v ostatních oblastech Krušnohoří byl i Cínovec postižen úpadkem dolů v důsledku třicetileté války. Avšak zatímco jinde bylo případné obnovení hornické činnosti pouze dočasné (a ne vždy příliš úspěšné), zde se rozvíjela dál a pokračovala prakticky až do konce 20. století, kdy byl v roce 1990 uzavřen zdejší důl pro těžbu cínowolframové rudy. Ani to ovšem nemusí znamenat definitivní konec zdejší dlouhé hornické historie. Cínovec se totiž v posledních letech opět dostal do hledáčku těžařů, neboť země zde zřejmě ještě nevydala všechno své bohatství. Předmětem zájmu se však tentokrát stala tzv. lithná slída (cinvaldit), z níž se poté získává surové lithium, které je v současné době velmi poptávanou surovinou zejména pro výrobu akumulátorových baterií. Údajně se pod Cínovcem nachází jedno z největších ložisek této suroviny v Evropě a významné je dokonce i z celosvětového měřítka (tzv. „kauza lithium“ se stala jedním ze žhavých předvolebních témat v roce 2017). V současnosti zde probíhají průzkumné práce, přičemž vlastní těžba by měla být zahájena v následujících letech (snad v roce 2026).

Cínovec byl ještě v nedávné minulosti jedním z hlavních hraničních přechodů mezi Českem a Německem, neboť tudy vede nechvalně proslulá silnice E55. Po zprovoznění dálnice D8 jsou však dříve obvyklé nekonečné kolony kamionů stoupajících do kopce směrem z Teplic již minulostí.

Při návštěvě Cínovce můžeme narazit na několika zajímavých objektů. Kromě několika památníků upomínajících na někdejší těžbu je to například trojice tzv. einmannbunkrů – drobných železobetonových válcových staveb vybavených několika pozorovacími průzory, které byly vyráběny Němci za druhé světové války. Jejich úkolem bylo zejména střežení průmyslových areálů (v tomto případě zdejších dolů) a pozorování situace za případných náletů (například s ohledem na lokalizaci nevybuchlých pun). Další zajímavostí je památník automobilové závodnice Elišky Junkové, která v roce 1926 zvítězila v závodu do vrchu Dubí – Cínovec. V obci se pak nachází i (podle některých kontroverzní) pomník padlým členům pohraniční stráže, který se kromě vlastního pomníčku skládal ještě ze sochy pohraničníka se psem. V jihovýchodní části obce lze při cestě vedoucí od kostela směrem ke staré důlní haldě („Cínovecká halda“) narazit na historický mezník (údajně z roku 1673) vytyčující hranici dvou sousedních panství.

Na západním okraji Cínovce se rozkládá Cínovecké rašeliniště (Georgenfelder Hochmoor).Přímo rašeliništěm prochází česko-saská hranice, avšak zatímco česká část je zcela zarostlá a prakticky (rozumným způsobem) nepřístupná, na německé straně byla zbudována 1200 metrů dlouhá naučná stezka vedoucí po dřevěném povalovém chodníčku až do samotného srdce rašeliniště. Značnou výhodou přitom je, že ačkoliv se nacházíme v Německu, jsou popisky zdejších informačních panelů jak v němčině, tak i v češtině. Rašeliniště vzniklo s koncem poslední doby ledové, tedy asi před 10 – 15 000 lety, kdy sem zasahoval pevninský ledovec, po jehož ústupu zde ve vytvořených terénních depresích zůstala drobná jezírka bez přirozeného odtoku. Právě v nich se poté začala tvořit rašeliniště. Díky tomu, že v centru rašeliniště panovaly obecně vždy vlhčí podmínky, zde porosty rašeliníku narůstaly rychleji ve srovnání s okraji rašeliniště, které tak dostalo mírně vyklenutý tvar (jedná se o tzv. vrchoviště). Rašelina zde dosahuje mocnosti kolem 4 – 5 metrů, přičemž v minulosti zde byla i těžena. Kromě toho bylo rašeliniště poškozeno meliorací (zejména v souvislosti se zdejší důlní činností), a dále pak v důsledku působení kyselých dešťů. Tyto odvodňovací kanály si lze prohlédnout i v rámci již zmíněné naučné stezky. V současnosti probíhá jeho revitalizace, která mu má vrátit jeho původní podobu. Povrch rašeliniště je porostlý zejména porosty brusinky a borůvky, a dále pak břízami a klečí. Najít se tu dá i masožravá rosnatka okrouhlolistá. Ze zvířecí říše lze zmínit, že rašeliniště je domovem chráněného tetřívka obecného. Při průchodu rašeliništěm jistě zaregistrujeme i vysokou věž vysílače tyčící se na jinak nepříliš výrazném vrcholu Grosser Lugsten nacházejícím se nedaleko. Kromě věže (která je veřejnosti nepřístupná) se zde nachází horská chata Lugsteinbaude s restaurací. Ze skaliska na nižším vrcholu Kleiner Lugstein se pak otevírají pěkné výhledy do okolí.

Vydejme se však nyní již z Cínovce na další úsek naší cesty. Sledovat přitom budeme červenou turistickou značku, která nás záhy dovede ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie nacházejícím se na východním okraji obce. Kostel byl postaven v letech 1729 – 1732 a v jeho okolí se rozkládá starý hřbitov, na němž můžeme najít celou řadu zajímavých náhrobků. Naproti přes silnice se nachází Dlouhý rybník, který byl zřízen na konci 18. století především jako zásoba vody pro potřeby okolních dolů. Červená trasa nejprve vede po silnici směrem do Fojtovic, odkud se po přibližně 2 kilometrech odděluje směrem doprava, a dále pokračuje do míst, kde v minulosti stávala roztroušená osada Přední Cínovec (Vorder Zinnwald). Na rozdíl od Cínovce byla tato osada po poválečném odsunu Němců zcela vylidněna a v průběhu 50. let zlikvidována. Dnes zde proto najdeme jen rozsáhlé horské louky, přičemž prakticky jedinou připomínkou existence této osady jsou nevýrazné zbytky základů zdejší kaple Navštívení Panny Marie nacházející se ještě o něco dále při silnici do Fojtovic.

Pro další úsek cesty červenou značku opustíme a dále budeme pokračovat po modré, kterou na rozcestí Pod Loupežníkem dále vyměníme za žlutou. Ta nás záhy dovede k tzv. Sedmihůrské vyhlídce, na níž je vybudována dřevěná vyhlídková plošina s posezením. Přehlédnout odtud můžeme především teplickou částí Mostecké pánve a vrcholy Českého Středohoří. Směrem k jihovýchodu vidíme do dálky se táhnoucí hřeben Krušných hor, jemuž z tohoto místa vévodí především výrazný vrchol Loučné.

O další kus dál vyjdeme z lesa a před námi se otevře výhled na hlavní cíl této trasy – Komáří hůrku (Mückenberg), která se nyní zdvíhá přímo před námi a která je díky budově horského hotelu nezaměnitelná. Vrchol se nachází v nadmořské výšce 808 metrů a při pohledu z jihu (tedy od Teplic) vytváří výraznou dominantu. Podobně jako například na Měděnci, je i zde hora doslova prošpikována starými štolami, které jsou svědky kdysi usilovné práce havířů z nedaleké Krupky. Jedna z těchto četných štol (štola svatého Martina) nacházející se o něco níže při silnici do Krupky je zpřístupněna návštěvníkům. Jedním z nejvýraznějších dokladů zdejší hornické činnosti je prohlubeň vzniklá propadnutím starých štol (tzv. pinka), kterou můžeme najít přímo na vrcholu hory. Ještě než se sem vypravíme, zastavme se na chvíli u kapličky sv. Wolfganga, která byla postavena v letech 1692 – 1700 na místě starší kaple ze 14. století zničené švédským vojskem v průběhu třicetileté války. Po druhé světové válce kaple značně zpustla a opravena byla až v roce 2000. Podle místní legendy toto místo svatý Wolfgang navštívil a požehnal zdejším borůvkám, které pak dobře rostly.

Jak již bylo řečeno, je dominantou vrcholu budova horského hotelu Komáří Vížka. Původně však na tomto místě stála malá zvonička, která ohlašovala začátek a konec pracovní směny ve zdejších dolech. V roce 1553 zde nechal hornický mistr David Koith vybudovat první kamennou věž, k níž byla v roce 1857 přistavěna budova horského hotelu, který se tak stal vůbec nejstarším podobným zařízením v Krušných horách. Hotel je od roku 1990 v soukromém vlastnictví, přičemž v rámci jeho stavebních úpravy byla zazděna okna ve zdejší věži, které do té doby sloužila jako rozhledna. Spokojit se tak můžeme jen s pohledem z vyhlídkové plošiny před hotelem, který však sám o sobě stojí za to. Krásu zdejšího výhledu ostatně potvrdili během svých návštěv Johann Wolfgang Göethe či Alexander von Humboldt. Spatřit odtud můžeme zejména vrcholy Českého Středohoří, mezi nimiž dominuje zejména Milešovka a Buková hora, kterou snadno poznáme podle vysokého televizního vysílače (svou výškou 223 metrů jde dokonce o jeden z nejvyšších vysílačů v Česku). Při dobré dohlednosti je možné sledovat i vrcholy Lužických hor nebo Krkonoš. Hned vedle budovy hotelu se nachází i horní stanice sedačkové lanovky, která sem vede z Krupky. Její délka činí 2348 metrů a překonává převýšení 482 m. Lanovka byla uvedena do provozu v roce 1952, a je tak nejstarší sedačkovou lanovkou u nás. Pod stanicí lanovky se směrem k severovýchodu rozkládá rozsáhlá Fojtovická pláň pokrytá horkými loukami, na nichž se vyskytují i některé vzácné druhy rostlin (například v časné jaře kvetoucí koniklec horský).

Z parkoviště pod Komáří hůrkou budeme pokračovat po modré značce, která nás po chvíli dovede do nedalekých Fojtovic (Voitsdorf). Dnes se jedná o malou ospalou horskou obec, avšak před druhou světovou válkou zde žilo na 1500 obyvatel. S druhou světovou válkou souvisí také pomník, na který narazíme na návrší přímo nad vesnicí a který připomíná 59 obětí pochodu smrti, který sem dorazil 4.5. 1945. Ze skupiny 61 vězňů přežili jen dva. Ostatní zde byli ubiti a následně i pohřbeni. Kromě toho je zde i hrob sovětského vojáka, který padl nedaleko odtud. Další zajímavostí, na kterou můžeme v okolí Fojtovic narazit, jsou dodnes dochované středověké kamenné můstky přes bezejmenný potok, který z Fojtovic stéká k severu směrem ke státní hranici, kde se vlévá do Mohelnice.

Cesta zpět je orientačně velmi jednoduchá, neboť i když není nijak značena, stačí se se od zmíněného pomníku pochodu smrti stále držet silnice, která nás přibližně po 6 kilometrech přivede zpět do Cínovce. Máme-li chuť si výlet ještě o něco prodloužit, můžeme od pomníku pokračovat po modré značce a zavítat na skok k našim sousedům. Zde můžeme navštívit nedalekou vesnici Fürstenau, jejíž zdaleka viditelnou dominantou je kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Původní kostel zde byl založen v průběhu 14. století, avšak současná stavba pochází z roku 1887. V době vlády císaře Josefa II. (1780 – 1790) se tento kostel stal významným poutním místem pro věřící z okolí Cínovce, neboť v té době bylo pořádání poutí na území Habsburské monarchie zakázáno. Poutníkům však zde stačilo překročit hranici směrem do Saska a doslova o pár kroků dále již mohli uctít sochu Madony. Při přestavbě kostela na konci 19. století již v interiéru kostela na oltář s Madonou nezbylo místo, a tak byla socha přemístěna do již zmíněné kaple Navštívení Panny Marie nedaleko Předního Cínovce. Při likvidaci kaple pak byl oltář i se sochou přemístěn do muzea v Teplicích, kde se nachází dodnes. Na původním místě, tedy v kostele v saském Fürstenau se pak v současnosti nachází skleněná kopie této sochy.

Na tomto místě si opět neodpustím i jeden osobní zážitek. Okolí Cínovce a Komáří hůrky jsem poprvé navštívil v roce 2008, avšak příběh, který zde chci vyprávět, se odehrál až o deset let později (tj. v roce 2018) kdy jsem sem zavítal společně se svým švagrem. Po návštěvě Fürstenau jsme začali přemýšlet, jak se co nejlépe vrátit zpátky do Cínovce. Vracet zpátky do Fojtovic se nám nechtělo, avšak v mapě jsme narazili na žlutě značenou cestu, která se po německé straně hranice vracela směrem na Cínovec. Zarazilo nás však, že tato značka vedla kamsi doprostřed lesa, kde náhle končila. Usoudili jsme ale, že to nedává smysl, a že buď půjde o chybu v mapě, anebo zde značka sice skončí, avšak cesta bude pokračovat dál jako neznačená (což by nebyl problém). S tím jsme se také vydali na cestu. Jakmile jsme se došli do míst, kde měla podle mapy značka končit, zjistili jsme ke svému nemilému překvapení, že skutečnost je doopravdy taková, jak je nakresleno na mapě. Lesní cesta, po níž jsme do té doby šli, se doslova rozplynula a před námi se rozkládalo pouze na první pohled zcela neprostupné smrkové mlází. Protože vracet se 3 kilometry zpět do Fürstenau se nám již nechtělo, se zatnutými zuby jsme se začali prodírat tímto hustým porostem, což bylo navíc ještě ztíženo tím, že kromě již zmíněného mlází zde byla po pás sahající a notně bodavá směs maliní a ostružiní. Nakonec se nám nicméně podařilo „prodrat“ se touto spletí a na její druhé straně narazit na cestu, která nás již dovedla zpátky do Cínovce.