Výsluní – Úbočí – Hasištejn a zpět (7.5 km, 2:30 h, ↗ 290 m, ↘ 290 m)
Výsluní (Sonenberg) se nachází na rozsáhlé náhorní plošině ve výšce kolem 750 m n. m. přibližně 11 kilometrů západně od Chomutova. Podle legendy vyslal do těchto míst tehdejší majitel zdejšího panství Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic (1517 – 1583) několik zkušených horníků, kteří měli začít kopat v místech, kam toho dne dopadnou první sluneční paprsky. Tato legenda je dokonce zachycena i na zdejším městském znaku. Pravdou je, že první osada zde skutečně vznikla v souvislosti s těžbou rud stříbra a želena, přičemž první zmínka o ní pochází z roku 1547. Jeho syn, Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic pak své panství na Chomutovsku vyměnil se svým bratrem Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav. Zatímco Bohuslav Jáchym byl protestantského vyznání, Jiří Popel z Lobkovic byl zapřisáhlým zastáncem katolického vyznání. Na nově získaném panství proto zahájil přísnou rekatolizaci, což vedlo k odchodu části zdejších obyvatel, a tím i k počátku úpadku místních dolů. Určitou změnu způsobil až mocenský pád Jiřího Popela, který byl nejprve v roce 1594 odsouzen k trestu smrti, avšak ten byl císařem Rudolfem II. nakonec zmírněn na doživotní žalář a ztrátu majetku. V roce 1597 bylo Výsluní povýšeno na horní královské město, což mělo zajistit oživení zdejší hornické činnosti. Město bylo těžce postiženo událostmi třicetileté války, kdy se v jeho okolí odehrálo několik bitev a v roce 1640 bylo švédským vojskem generála Banéra zcela vypáleno. Po ukončení války, která vedla k dalšímu snížení počtu zdejších obyvatel, sice byly snahy o obnovení hornické činnosti, avšak ta již nebyla rentabilní. Tím byl zahájen postupný přechod od hornictví k řemeslům a zemědělství, které zde však díky chladným horským podmínkám nikdy příliš neprosperovalo. Kromě v tomto kraji tradičním a již několikrát zmíněném krajkářství se jednalo například o pěstování lnu a výrobu plátna. V průběhu 19. století sem byla přivedena silnice (1842) a železnice (1872), čímž se Výsluní propojilo s okolním světem. Na jednu stranu sem začalo přijíždět množství lidí na letní pobyty, avšak na druhou stranu místní obyvatelé začali odcházet do měst v podhůří, kde se díky rozvoji průmyslu dalo sehnat mnohem lepší pracovní uplatnění. Ještě před druhou světovou válkou mělo Výsluní 1337 obyvatel (z čehož bylo 1295 Němců a 29 Čechů). Zatímco v samotném Výsluní došlo po válce a následném odsunu Němců „pouze“ k radikálnímu poklesu počtu obyvatel (275 v roce 1950), osady v okolí (Volyně, Kýšovice, Třebíška, Sobětice…) se prakticky zcela vylidnily a do dnešních dnů přetrvaly pouze jako rekreační lokality.
Zdaleka viditelnou a prakticky nepřehlédnutelnou dominantou města je pseudorománský kostel sv. Václava, který je díky své velikosti často označován jako „krušnohorská katedrála“. Postaven byl v letech 1851 – 1857 na místě staršího kostela ze 17. století, který v roce 1843 vyhořel po zásahu bleskem (vůbec první kostel ve Výsluní lehl popelem při nájezdu Švédů v roce 1640). Po odsunu původních obyvatel a omezování církve ze strany státu po roce 1948 byl kostel opuštěn, začal postupně chátrat a jeho vnitřní vybavení bylo částečně rozkradeno a částečně zničeno. V roce 1981 zde vypukl požár, který zničil střechu i věž kostela, což jeho chátrání jen urychlilo. Na začátku 90. let se tak jednalo o ruinu, která byla určena k demolici. Pak ale nastal obrat a v roce 1997 vznikl spolek, jehož cílem bylo kostel zachránit. Tak se také stalo a záhy byla zahájena jeho rekonstrukce, která pomalu a postupně pokračuje až do současnosti. Díky tomu, že kostel je odsvěcen, byly jeho interiéry často vyhledávány filmaři (což se stalo vítaným zdrojem finančních příjmů potřebných k opravám kostela). Kostel ve Výsluní tak můžeme vidět například ve druhém díle seriálu 30. případů majora Zemana – Vyznavači ohně (1974), ve filmech Zapomenuté světlo (1996), Rok Ďábla (2002) či Jindřich IV. Navarský (2010). Natáčel se zde také například videoklip ke skladbě Feuer Frei německé kapely Rammastein.
Krušné hory: Výsluní (Sonnenberg) – kostel sv. Václava
Krušné hory: Výsluní (Sonnenberg) – kostel sv. Václava
Na další usek naší dnešní trasy se od kostela vydáme po žluté značce. Ta nás nejprve vyvede na travnaté pastviny, odkud se otevírá pěkný výhled na Výsluňský kostel z jiné perspektivy. Po pravé straně pak začíná oplocení obory určené k chovu jelení a dančí zvěře. Cesta nás nejprve dovede do osady Sobětice, odkud pak sestupujeme dále až na dno hlubokého údolí Prunéřovského potoka, který tudy kaskádovitě stéká ze svého prameniště v rozsáhlých rašeliništích nad Výsluním do podhůří Krušných hor (kde se u Kadaně vlévá do Ohře). Žlutá značka se zde setkává s modře značenou trasou, které následně obě společně pokračují po směru toku potoka.
Pokud bychom se z tohoto místa vydali po modré značce naopak proti proudu, dorazili bychom po přibližně dvou kilometrech k lávce za níž začíná krátká odbočka, jenž nás dovede k jednomu z dobře ukrytých přírodních pokladů Krušných hor. Tímto pokladem je Kýšovický vodopád, který je svou celkovou výškou 26 metrů nejvyšším vodopádem v Krušných horách (a 10. nejvyšším vodopádem v Česku). Vodopád se nachází na krátkém bezejmenném toku spadajícím do údolí z nedalekých Kýšovic po kterých dostal své jméno. Kromě období jarního tání sněhu má však vodopád jen velmi malý průtok a při delším období sucha vysychá úplně. Odbočka z hlavní cesty vedoucím skrze údolí nás dovede pouze pod vodopád. Abychom jej spatřili, je potřeba ještě vyšplhat krkolomnou stezičkou o něco výš.
Vydáme-li se od křižovatky žluté a modré značky naopak po proudu potoka, dorazíme záhy (zhruba po 300 metrech) k zachovalému středověkému kamennému mostu, který se nachází v místech, kde až do konce druhé světové války stávala dnes už zaniklá osada Úbočí (Zieberle). Zde také údolí Prunéřovského potoka opět opustíme a začneme stoupat po jeho opačné straně směrem vzhůru. Cesta nás takto dovede až na konec skalnatého ostrohu, na němž už přes 600 let stojí hrad Hasištejn (Hassenstein). Jeho historie zřejmě sahá do začátku 14. století, kdy jej založili páni ze Šumburka (Šumburk je hrad nacházející se nedaleko Klášterce nad Ohří, který stejně jako Hasištejn rozhodně stojí za návštěvu). V zákoníku Majestat Carolina krále a císaře Karla IV. z roku 1348 je Hasištejn uváděn jako hrad, který smí být panovníkem zastaven nejdéle na devět let. V roce 1418 sem byla králem Václavem IV. vyslána trestná výprava pod velením Mikuláše z Lobkovic, přičemž jejím důvodem bylo to, že se tehdejší majitel hradu údajně spolčoval s loupeživými rytíři. Hrad byl po obléhání nakonec dobyt a následně přešel do majetku rodu Lobkoviců. V následujícím obdobím se stal Hasištejn významným centrem humanismu, vzdělanosti a umění, na čemž měl hlavní zásluhu Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510). Tento vzdělaný šlechtic absolvoval studia na univerzitě v italské Bologni. V roce 1490 podnikl cestu, během níž postupně přes Bavorsko a Itálii doputoval do Benátek, odkud se plavil po Středozemním moři na Krétu a Kypr až na pobřeží Malé Asie. Odtud pak dále putoval přes Palestinu, Sýrii, Sinajský poloostrov a Egypt do Alexandrie. Přes Tunis (bývalé Kartágo) se následně dostal na Sicílii a ostrovy v Egejském moři. Své zážitky a poznatky z této cesty literárně zpracoval (kromě toho je autorem i mnoha dalších děl z celé řady různých oborů). Proslulou se stala také jeho knihovna obsahující na 800 svazků různých vědeckých i literárních děl. Tato sbírka knih se po Bohuslavově smrti stěhovala z místa na místo a dnes je (byť v ne zcela kompletní podobě) opět ve vlastnictví rodu Lobkoviců na zámku v Nelahozevsi.
Krušné hory: Hasištejn (Hassenstein)
Krušné hory: Hasištejn – schodišťová věž a uhelná elektrárna Prunéřov
Rodu Lobkoviců patřil hrad Hasištejn až do roku 1594, kdy (jak již víme) byl majetek Jiřího Popela Z Lobkovic zkonfiskován císařem Rudolfem II. Od něj hrad koupil rod Štampachů, který o něj ovšem záhy přišel za účast na stavovském povstání v letech 1618 – 1620. V roce 1622 jej koupil Jaroslav Bořita z Martinic – jeden z trojice mužů, kteří byli v roce 1618 v rámci tzv. druhé pražské defenestrace vyhozeni z oken Pražského hradu. Hrad byl v té době uváděn jako pustý a v dalších staletích sloužil jen jako skladiště pivovaru v nedalekém Prunéřově. V roce 1810 navštívil zříceninu hradu literární velikán Johann Wolfgang Goethe, což dodnes připomíná pamětní deska. Na konci 19. století se pak hrad dostal do vlastnictví Emanuela Karsche, který zde nechal postavit hostinec.
Dominantou hradní zříceniny je 25 metrů vysoká válcová věž, která od konce 19. století slouží jako rozhledna. Na druhou vyhlídkovou plošinu se dá dostat skrze nižší tzv. schodišťovou věž. Z obou vyhlídek se otevírá výhled na hluboce zaříznuté údolí Prunéřovského potoka, na jehož konci výhledu dominují komíny a chladící věže uhelné elektrárny Prunéřov, které tak zvláštním způsobem kontrastují s věžemi středověkého hradu. O něco dále je vidět i elektrárna Tušimice. Kromě obou elektráren a postupně rekultivovaného prostoru hnědouhelného lomu Nástup je možné spatřit i některé vrcholy Doupovských hor, mezi nimiž dominuje vulkanická stolová hora Úhošť. Opačným směrem je pak možné vidět například bývalý lovecký zámeček Margarethsheim nacházející se na okraji obce Místo. Tento zámeček byl postaven v roce 1912 již zmíněným Emanuelem Karschem pro svou manželku Margaretu. Zámeček je od roku 1945 využíván jako dětský domov a výchovný ústav.
