Území vymezené městečky Abertamy, Pernink a Horní Blatná je dalším z míst, které je silně spojeno s historií hornictví. Ne nadarmo bylo v minulosti označováno jako „stříbrný trojúhelník“, neboť se zde (mimo jiné) těžilo stříbro pro hraběcí mincovnu v nedalekém Jáchymově. Naše putování za poznáním této části Krušných hor začneme v Abertamech (Abertham), které jsou z uvedené trojice největší (žije zde aktuálně kolem 900 stálých obyvatel). Jejich založení souvisí s vrcholným obdobím dolování stříbra v okolí Jáchymova v průběhu 30. let 16. století (první zmínka pochází z roku 1529). Stříbrných dolů se v té době v okolí nacházelo několik desítek, přičemž některé z nich dosahovaly i značné hloubky. V průběhu třicetileté války však hornická činnost prakticky ustala a pozdější snahy o její obnovu již nebyly příliš úspěšné. Namísto toho se zdejší obyvatelstvo přeorientovalo na krajkářství a v polovině 19. století pak na rukavičkářství, které sem přinesl Adalbert Eberhardt. Výrobě rukavic se věnovalo značné množství lidí nejen v samotných Abertamech, ale i v jejich širokém okolí. O významu zdejší produkce svědčí i to, že rukavice byly vyváženy do zhruba šedesáti zemí světa včetně zámoří. S historií tohoto oboru se pak lze podrobněji seznámit ve zdejším muzeu. Před druhou světovou válkou měly Abertamy 2600 obyvatel (z nich se podle sčítání lidu v roce 1930 hlásilo 2545 k německé a 18 k české národnosti). Po válce a následujícím vysídlení Němců se město vylidnilo, čemuž navíc napomohlo i zahájení těžby uranu v přísně střeženém a veřejně nepřístupném prostoru. Dnes je město především turistickým střediskem, které kromě své polohy coby východiště pro řadu zajímavých túr leží i nedaleko areálu zimních sportů na Plešivci.

Vydáme-li se z Abertam po silnici směrem na Pernink, dorazíme po necelém kilometru k malému parkovišti nacházejícího se u začátku naučné stezky, která nás zavede do nitra rozsáhlého Perninského rašeliniště (Bähringer Haad). Toto rašeliniště vzniklo v době před asi 12 000 lety a původně se rozkládalo na ploše kolem 100 ha, přičemž vrstva rašeliny dosahovala mocnosti kolem 7 metrů. Těžba zde probíhala od 19. století, kdy byly postupně odkrajovány bloky rašeliny, které se následně sušily na slunci (šlo o tzv. borkování). Protože takto prováděná těžba neprobíhala až na samotné podloží, stačilo se rašeliniště alespoň částečně regenerovat. To se však změnilo v 50. letech 20. století, kdy jednak prudce stoupnul objem vytěžené rašeliny a na místo původního borkování přišla ke slovu těžká technika. Takto provozovaná těžba však měla na rašeliniště zcela devastující účinky a nebýt toho, že byla po roce 2000 ukončena, by rašeliniště patrně zcela zaniklo (i tak z něj zůstalo zachováno jen kole 20 % původní rozlohy). V roce 2015 bylo Perninské rašeliniště vyhlášeno významnou evropskou lokalitou v rámci sítě Natura 2000 a o tři roky později byla zahájena jeho cílená revitalizace. V rámci ní pak byla vybudována i již zmíněná stezka vedoucí k 5 m vysokému vyhlídkovému altánu, z něhož lze přehlédnout velkou část rašeliniště.

Naší další zastávkou bude již samotný Pernink (Bärringen) nacházející se další přibližně dva kilometry po silnici z Abertam. Stejně jako v případě Abertamy byl i Pernink založen v průběhu 30. let 16. století v souvislosti se zdejšími doly, v nichž se kromě stříbra těžil i cín a železo. Stopy po někdejší těžební činnosti se nacházejí na západním okraji obce, kde se rovněž nachází i zdejší nádraží, které je svou nadmořskou výškou 902 m n. m. druhou nejvýše položenou železniční stanicí v Česku (po Kubově Hutí na Šumavě). Leží na trati vedoucí z Karlových Varů do německého Johanngeorgenstadtu. Trať překonává v úseku mezi Nejdkem a Perninkem za pomoci serpentin, tří tunelů a kamenného viaduktu na vzdálenosti 15 km převýšení 365 m, a není tedy divu, že je někdy označována jako „krušnohorský semmering“.  

Z Perninku budeme dále pokračovat po žluté značce, která nás za další tři kilometry dovede do Horní Blatné (Bergstadt Platten). Také ona vznikla jako původně malá hornická osada, na jejímž místě začalo od roku 1534 vznikat město, jehož centrem se stalo obdélníkové náměstí, na které navazovala šachovnicová síť ulic. Toto historické jádro se dochovalo až do současnosti a je chráněno jako městská památková zóna. Město v té době prosperovalo díky těžbě cínu a koncem šedesátých let šestnáctého století v něm žilo asi 2 000 obyvatel.  Poté ale začala těžba upadat. Snížila se poptávka po cínu, snadno dostupná ložiska byla vyčerpána, a náklady na provoz dolů vzrůstaly. Navíc jak již bylo několikrát zmíněno, došlo i zde po třicetileté válce k rekatolizaci zdejších (původně téměř výhradně protestantských) obyvatel, kdy jedinou možností bylo přestoupení na katolickou víru, protože po jejím odmítnutí následovalo dobrovolné ale mnohdy i násilné vysídlení do sousedního Saska. Podobný přesun obyvatel se pak odehrál i po druhé světová válce, kdy odtud bylo vysídleno německé obyvatelstvo které i zde zcela dominovalo. Z městečka, které před válkou mělo kolem 2300 obyvatel, se Horní Blatná „scvrkla“ tak, že zde v současnosti žije kolem 350 stálých obyvatel.

Pozůstatků po někdejší hornické činnosti zůstalo v okolí Horní Blatné zachováno opravdu velké množství. Za těmi nejzajímavějšími a současně i nejvýraznějšími se vypravíme na nedaleký Blatenský vrch, na jehož úbočí narazíme na podlouhlou, 120 metrů dlouhou, skalnatou průrvu vzniklou zřícením stropu podzemních prostor bývalého cínového dolu Wolfgang. Dnes je tento útvar známý pod názvem Vlčí jámy. O něco výše pak narazíme na další úzkou, avšak současně velmi hlubokou (20 metrů) průrvu, která rovněž vznikla propadnutím bývalého cínového dolu Jiří. Specifický tvar této propadliny zabraňuje promíchávání vzduchu, a tak zde panuje specifické mikroklima, díky kterému se na dně hromadí sníh a led, který (zpravidla) neroztává ani přes léto. Není tedy divu, že je toto místo již odedávna známé pod názvem Ledová jáma. Traduje se, že zdejšího ledu bylo v roce 1813 použito při ošetřování raněných vojáků v bitvě u Lipska. Později pak byl zdejší led využíván místními hostinskými pro chlazení piva. O přítomnosti ledu a sněhu na dně jámy se konec konců můžeme přesvědčit na vlastní oči, neboť to je přístupné po schodišti, které bylo vybudováno počátkem 20. století z iniciativy zdejšího Hornoblatenského Krušnohorského spolku.

Jen o pár kroků dále se již dostáváme na nejvyšší bod dnešní trasy, kterým je vrchol již zmíněného Blatenského vrchu (1043 m n. m.). Jeho dominantou je 21 metrů vysoká rozhledna, která byla postavena v letech 1912 – 1913 jako součást horské chaty Spolku pro zimní sporty z Horní Blatné. Sama rozhledna pak byla při svém otevření pojmenována na počest pozdější poslední rakouské císařovny Zity (manželky Karla I.). PO druhé světové válce byla chata obsazena jednotkou pohraniční stráže, která ji však záhy uvedla do tak dezolátního stavu, že musela být v průběhu 50. let zbourána, přičemž zachována zůstala pouze vyhlídková věž, z jejíhož vrcholu můžeme přehlédnout okolí Horní Blatné i dnes. V současnosti (2021) však začíná být výhled poměrně omezen vzrostlými stromy v okolí rozhledny.

Sestoupíme-li po severním úbočí Blatného vrchu, narazíme kromě mnoha pozůstatků po někdejších dolech na další mimořádně zajímavou technickou památku. Tou je Blatenský vodní kanál, který byl vybudován v letech 1540 – 1544 stavitelem Stephanem Lenkem k pohonu těžních strojů a k transportu stavebního i palivového dříví z okolních lesů. Kanál začíná na severním okraji Božídarského rašeliniště, odkud pokračuje přes Myslivny, Ryžovnu a Bludnou až pod Blatný vrch, který obloukem obchází ze severu, a dále pak pokračuje přes samotnou Horní Blatnou až do Blatenského potoka (celková délka kanálu je 13 km). I když svou původní funkci již dávno neplnil, byl kanál udržován až do roku 1945 jako zásobárna protipožární vody. Poté byla ale jeho údržba přerušena, díky čemuž bylo jeho koryto takřka zcela zaneseno. V letech 1995 – 2001 však proběhla částečná obnova kanálu, díky které můžeme toto pozoruhodné dílo opět vidět ve své (aspoň přibližně) původní podobě. Podél kanálu vede naučná stezka, jejíž úsek vedoucí lesem mezi Blatenským vrchem a loukou západně od Ryžovny byl v době mojí návštěvy (2021) tak zarostlý, že byl téměř neprůchodný.

Pro prohlídce plavebního kanálu se nedaleko někdejší hornické osady Bludná (Irrgang) opět napojíme na červenou značku, která nás přibližně po kilometru dovede k místu známému jako Červená jáma (Rote Grube). Podobně jako v případě Vlčí jámy jde i zde o propadlinu vzniklou zřícením podzemních prostor zdejšího dolu, ve kterém se mezi 16 – 18. stoletím těžil cín a železo (odtud pak název místa). Svými rozměry (délka 230 m, šířka 30 m, hloubka 20 m) se jedná o největší útvar tohoto typu v celém Česku. Nedaleko propadliny je pak možné navštívit útulné občerstvení postavené na místě bývalého hostince. Pro svůj romantický a dalo by se říci pohádkový vzhled je toto místo turisty často nazýváno jednoduše jako „chaloupka“.

Červená značka odtud pak pokračuje přímo do Hřebečné, avšak my si můžeme trasu o něco málo prodloužit, neboť právě tak se dostaneme k jednomu z vůbec nejzajímavějších míst v okolí. Namísto po červené (vedoucí doprava) se tedy vydáme na rozcestí při turistickém přístřešku na okraji Červené jámy po neznačené cestě směrem doleva. Ta nás nejprve dovede k další propadlině vzniklé v důsledku těžby cínových žil, která je známá jako Schneppova pinka (Schneppbruch). Také ona vznikla propadem důlních děl někdy kolem roku 1730, přičemž v té době údajně dosahovala hloubky až 70 metrů. Dnes je hluboká pouze kolem 20 metrů a její délka dosahuje 80 metrů.

V tomto místě pak také opět narazíme na červenou značku, která nás záhy dovede k pomyslnému zlatému hřebu dnešní výpravy. Tou je důl Mauricius, který byl v provozu od roku 1545 až do roku 1944 a svým rozsahem jde o největší cínový důl v celém Krušnohoří. Na tomto místě pak dodejme, že podobně jako na Mědenci je i okolí Hřebečné doslova prošpikováno nejrůznějšími štolami a šachtami, které zde všechny ani nelze vyjmenovat. Svůj zlatý věk zažil důl do počátku 17. století, kdy zde bylo dosahováno největších výnosů. Zatímco v okolních dolech byla těžba po třicetileté válce silně ochromena kombinací nižších výnosů a odchodu většiny horníků do sousedního Saska v důsledku nastupující rekatolizace, na Hřebečné pokračovala i nadále, i když i zde již s nižšími výnosy. Ty navíc neustále klesaly, a tak i přes modernizaci dole ve druhé polovině 19. století byla těžba v roce 1891 ukončena. Důl však byl i nadále udržován a v roce 1936 byl prodán britské společnosti British Continental Mining, která jej však záhy poté (po odtržení Sudet v důsledku Mnichovské smlouvy v roce 1938) musela postoupit Německu. Za druhé světová války, kdy nacistická třetí říše potřebovala prakticky neustálý přísun surovin pro svůj zbrojní průmysl, začaly probíhat přípravné práce na obnovení těžby. Důl byl tehdy prohlouben až 145 metrů, avšak pak byly práce na konci roku 1944 ukončeny. Od roku 2008 se začaly rodit plány na zpřístupnění tohoto důlního díla návštěvníkům, k čemuž nakonec došlo v roce 2015. Prohlídková trasa vede v délce 275 metrů ručně raženou štolou Kryštof, na jejímž konci se nachází rozsáhlý pozemní prostor (tzv. Velká komora) o délce 65 metrů, šířce cca 10 metrů a výšce 15 – 25 metrů. Právě v těchto místech si pak lze dobře představit způsob vzniku propadlin, na které jsme v rámci této trasy narazili na Blatném vrchu (Vlčí jámy, Ledová jáma) či v okolí Hřebečné (Červená jáma, Schneppova pinka).