Kovářská – Pod Vysokou sečí – Horní Halže – Měděnec – U šachty – U Paloučku – Velký Špičák – Kovářská (21 km, 6:00 h, ↗ 320 m, ↘ 320 m)

Putujeme-li krajinou Krušných hor, narazíme na pozůstatky hornické činnosti, která zajišťovala obživu zdejších obyvatel po několik staletí, prakticky na každém kroku. Nejinak tomu bude i na trase našeho dnešního výletu, který nás zavede až na místa, která lze označit za jakýsi symbolem někdejší hornické slávy tohoto kraje. Výchozím místem bude tentokrát obec Kovářská (Schmiedberg) rozkládající se v údolí potoka Černá Voda nedaleko Vejprt. Její historie sahá pravděpodobně někam do 14. století, kdy zde fungovaly vodou poháněné hamry na zpracování železné rudy, jejíž těžba tvořila základ zdejšího hospodářství až do počátku 19. století. Podél toku potoka postupem času vznikla vesnice, která je poprvé připomínána v roce 1555. Roku 1594 zde byla uvedena do provozu jedna z nejstarších vysokých pecí na území Čech. Vesnice silně utrpěla v období třicetileté války zejména kvůli častému průchodu vojsk. Podle legendy se v roce 1641 v nedalekých bažinách utopil celý jezdecký oddílů švédské armády (tuto událost připomíná pomník umístěný při silnici z Loučné pod Klínovcem). K výraznějšímu obnovení produkce zdejších hutí přispěly až napoleonské války, kdy se zvýšila poptávka po železe, kterou bylo možné uspokojit využitím stále ještě bohatých nalezišť železné rudy v okolí. Okolní lesy navíc nabízely značnou zásobu dřeva pro výrobu dřevěného uhlí, které bylo v té době používáno jako hlavní palivo v železných hutích (později bylo dřevěné uhlí nahrazeno uhlím kamenným). Památkou na to se dodnes dochovala v názvu nedalekého vrchu Milíře. V polovině 19. století však došlo k úpadku, a to především díky konkurenci mnohem větších hutí na Kladensku a Ostravsku. Zdejší výroba železa byla sice tehdejší majitelkou zdejšího panství hraběnkou Gabrielou Buquoyovou připojena k dalším železárnám v nedalekém Kalku, ale její postupný zánik to jen o něco odložilo.

Pozůstatky po zdejších železárnách si tu však můžeme prohlédnout dodnes. Tou nejvýznamnější je zřícenina budovy bývalé uhelny z 18. století, která sloužila, jak již název napovídá, k uskladnění uhlí pro potřeby zdejších vysokých pecí. Další rozvoj průmyslu v Kovářské souvisí se zprovozněním železnice z Chomutova do Vejprt v roce 1872. Vznikla zde například továrna na zpracování ryb a výrobu rybích konzerv, továrna na zápalky či dílny na výrobu sirek, nití a sametu. Od roku 1912 zde fungovala i městská vodní elektrárna, jejíž budovu si společně se zříceninou někdejší přepouštěcí věže můžeme během návštěvy Kovářské rovněž prohlédnout (dodejme, že elektrárna byla v provozu do roku 1953). Zdejší výrobny fungovaly až do období druhé světové války, po níž však následovalo vysídlení zdejšího německého obyvatelstva mající za následek radikální snížení poštu obyvatel a tím i postupný zánik těchto provozů. Pro představu jen uveďme, že podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 4297 obyvatel, z nichž se 4211 hlásilo k německé národnosti, 55 k české (zbytek tvořily jiné národnosti). Po válce z tohoto počtu zbyla jen přibližně polovina a v současnosti má Kovářská kolem tisícovky obyvatel. V souvislosti s druhou světovou válkou a na ní navazujícím obdobím pak uveďme ještě alespoň dvě zajímavosti. Tou první je letecká bitva nad Kovářskou, k níž došlo 11.9. 1944, při níž se střetla formace amerických bombardérů B-17 doprovázených stíhačkami P-51 Mustang s německými stíhači na letounech Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw-190. Během tohoto střetu bylo sestřeleno kolem 50 letadel, z nichž hned několik dopadlo do těsné blízkosti Kovářské (část jednoho ze sestřelených bombardérů B-17 dopadla například na zdejší školu). V roce 1992 zde byl odhalen památník připomínající tuto událost a v roce 1997 bylo za přítomnosti přímých účastníků bitvy (amerických i německých) otevřeno muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím. Druhou zajímavostí je samotný název obce, jehož současné verze je používána teprve od roku 1948. Do té doby byl používán výhradně německý název (Schmiedberg).

Na další úsek cesty se z Kovářské vypravíme po zelené značce. Ta nás zanedlouho dovede ke zdejšímu nádraží, kde překonáme koleje a dále pokračujeme po druhé straně trati do lesa pod Kovářskou. Lesní silnice nás přibližně po 1.5 kilometru dovede ke zřícenině staré vápenky, která zde fungovala od 50. let 19. století do roku 1924 (jedná se tak o jednu z vůbec nejstarších vápenek na území Česka). Pálil se zde vápenec těžený v malém (dnes již zcela zarostlém) lomu hned za areálem vápenky. Vyrobené vápno se požívalo jak pro stavební účely, tak i pro potřeby zdejších železných pecí a k vápnění polí. Dodnes se zde zachovaly zbytky dvou osmibokých Rumfordových pecí, v nichž se topilo dřevem z okolních lesů. Vápenka je od roku 1958 chráněna jako technická památka. V roce 2020 pak proběhla její oprava a lepší zajištění.

Zelená značka, po níž jsme sem přišli, v tomto místě odbočuje směrem doleva. My však budeme pokračovat stále rovně po lesní asfaltové silnici, která nás po dalších asi dvou kilometrech dovede na rozcestí Pod Vysokou sečí, kde se setkáme s červenou turistickou značkou, kterou také budeme následně sledovat. Tento úsek cesty je bohužel trochu nepříjemný, neboť vede přímo po silnici z Loučné na Měděnec. Tak se postupně dostaneme na Horní Halže (Oberhals), jejichž historie (stejně jako v případě všech dalších obcí v okolí) souvisí s těžbou železa a mědi. Kromě dolů zde v letech 1540 – 1860 fungovala takzvaná vitriolová huť, která sloužila k výrobě zelené (FeSO₄) a modré skalice (CuSO₄).     

Naší hlavním cílem je však Měděnec (Kupferberg) ležící o další dva kilometry dále po silnici. První zmínky o této obci pocházejí z roku 1449, avšak těžba zde probíhala jistě o mnoho dříve – dokonce snad od 10. století. Založení vesnice v roce 1520 souvisí s rodem Fictumů, s jehož jménem je rozvoj zdejších měděných dolů sepjatý po dalších skoro sto let. I když se výnosnost zdejších dolů začala zhoršovat, byl Měděnec v roce 1588 povýšen císařem Rudolfem II. na královské horní město. V roce 1628 se novým majitelem stal Jindřich Šlik. Další vývoj města byl těžce poznamenán událostmi třicetileté války: morová epidemie z roku 1633 a následně vypálením švédskými vojsky v roce 1640. I když po válce byla činnost dolů obnovena, jejich výnosy se prudce snižovaly. V důsledku rekatolizace navíc došlo prudkému poklesu počtu obyvatel, kteří (coby převážně protestanti) odešli do nedalekého Saska, kde měli zajištěnou náboženskou svobodu. V roce 1663 koupil Mědenec vévoda Julius Jindřich Sasko-Laenburský. V následujícím období pak došlo k opětovnému zvýšení výnosnosti zdejších dolů, a tak jako poděkování byla v roce 1674 na vrcholu Mědníku (910 m n. m.) vystavěna kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, která se stala zdaleka viditelným symbolem Měděnce a která je také jedním z pomyslných vrcholů našeho dnešního výletu. Kromě stavby samotné se z vrcholu Mědníku otevírá vynikající výhled nejen do podhůří Krušných hor (například na Klášterec nad Ohří, Kadaň, Nechranickou přehradu či Doupovské hory), ale pochopitelně i na okolní krušnohorské vrcholy (mezi nimiž nechybí Klínovec, Fichtelberg, Meluzína, Velký Špičák či Jelení hora).

Po správě císařské komory byl Měděnec v roce 1839 prodán hraběnce Gabriele Buquoyové, s jejímž jménem jsme se na našich výletech již setkali (a ještě setkáme). V souvislosti s postupným uzavíráním zdejších dolů se museli místní obyvatelé poohlédnout po jiném zdroji obživy. Stejně jako jinde v okolí se jednalo především o výrobu krajek a textilních výrobků. Většina z těchto provozů však zanikla po roce 1948. Hornictví zde však bylo naopak obnoveno, o což se postaral důl Měděnec. V letech 1955 – 1966 zde probíhal geologický průzkum, na základě kterého bylo rozhodnuto o vybudování nového dolu. Tentokrát však nešlo o dobývání mědi ani stříbra, ale o těžbu hlouběji uloženého ložiska železné rudy – magnetitu. O jeho využití se přitom uvažovalo již v 18. a 19. století, avšak ve větším měřítku k tomu nedošlo. Kromě toho se uvažovalo i o těžbě uranu, nicméně jeho ložisko zde nakonec nebylo nalezeno. Důl byl uveden do provozu v roce 1968 a těžba v něm probíhala až do roku 1992, kdy byla ukončena z důvodu vyčerpání ložiska (jednalo se v té době o poslední místo v Česku, kde probíhala těžba železné rudy). V následujících letech pak byl důl využíván pro těžbu granátů a nehořlavé slídy, ale v roce 1997 byly i tyto aktivity ukončeny. Důl, jehož největší hloubka dosahovala 279 metrů, byl pak zatopen a jeho povrchový areál opuštěn. Tento stav trval až do roku 2021, kdy začala demolice areálu a o rok později (2022) byla jako poslední odstřelena 50 metrů vysoká skipová těžní věž.

Vrch Mědník doslova prošpikován štolami, jejichž prostorová koncentrace je neobvyklá i na krušnohorské poměry (údajně se zde nachází kolem 80 důlních děl). Některé z těchto štol se dochovaly až do současnosti a jsou přístupné návštěvníkům. Jedná se zejména o štolu Panny Marie Pomocné (Mariahilf Stolln) jejíž vznik je odhadován někdy kolem roku 1700 a těžba měděné rudy zde probíhala až do poloviny 19. století. Zajímavostí je, že tato štola byla zpřístupněna jako turistická atrakce již v roce 1910 (jako první důlní dílo v Rakousku-Uhersku). Jednalo se tehdy zejména o tzv. malachitovou jeskyni – tedy o chodbu, jejíž stěny byly pokryty zelenými (malachit) a modrými (azurit) povlaky sloučenin mědi. V následujících letech byly staré štoly opět opuštěny a k jejich opětovnému zpřístupnění došlo až v roce 1994. V roce 1998 zde však došlo k závalu, který toto důlní dílo opět znepřístupnil. V současnosti je však štola opět přístupná a v roce 2019 se stala součástí hornické kulturní krajiny Krušné hory/Erzgebirge zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dalším důlním dílem, které se zde podařilo obnovit, je štola Země zaslíbená z 16. století nacházející se přímo pod kapličkou Nejsvětějšího srdce Ježíšova na jihozápadním svahu Mědníku. Vedle zdejšího informačního centra si pak lze prohlédnout i venkovní expozici důlní techniky.

Při návštěvě Měděnce však lze narazit i na jiné zajímavosti a pamětihodnosti, které se zdejším hornictvím nikterak nesouvisejí. Jednou z nich je například kostel Narození Panny Marie z let 1803 – 1814, který zde byl postaven jako náhrada za v té době již zchátralého kostela z 16. století. Na opačném konci Měděnce (vedle budovy obecního úřadu) kde se nyní nachází prázdná a zarostlá zahrada se původně nacházela budova továrny na výrobu nití, které nejprve po roce 1948 sloužila pro potřeby pohraniční stráže, a následně od roku 1960 jako ústav sociální péče pro fyzicky a duševně postižené dívky. V noci z 1. na 2.11. 1984 zde vypukl požár (založený jednou ze zdejších chovanek), při kterém uhořelo 26 dívek. Tato tragédie se stala námětem pro film Requiem pro panenku (1991) režiséra Filipa Renče. Její připomínkou je i památník, který zde byl odhalen v roce 2008. Za návštěvu stojí i zdejší starý hřbitov, na kterém převládají německé náhrobky často ozdobené litinovými kříži. V tomto ohledu opět připomeňme, že i zde před druhou světovou válkou zcela dominovalo obyvatelstvo německé národnosti. Z 1113 obyvatel k roku 1930 bylo 1085 Němců a jen 20 Čechů. Po válce a následném odsunu se počet místních obyvatel snížil na méně než čtvrtinu (227 v roce 1950). Budeme-li pokračovat po silnici sestupující z Měděnce do Klášterce nad Ohří, dostaneme se hned v první zatáčce k 15 metrům vysokému skalnímu útvaru, který je díky svému tvaru připomínající egyptskou památku známý pod názvem Sfinga. Za svůj vznik a tvar vděčí mrazovému zvětrávání – tedy procesu rozpadu horniny díky zamrzání vody v puklinách skály. Přímo u silnice v minulosti stál i turistický hostinec Zur Sphinx, který zde byl postaven ve druhé polovině 19. století. V období druhé světové války fungoval jako rehabilitační středisko SS a zázemí tábora Hitlerjugend. Po válce byl opuštěn a zchátralá budova byla následně v roce 1968 odstřelena.

   

V dalším úseku cesty se již začneme vracet zpět do Kovářské, kde jsme dnešní túra začali. Z Měděnce budeme dále pokračovat po modré turistické značce do míst, kde stával areál již zmíněného dolu na těžbu železné rudy. Záhy poté, co překonáme starou železniční trať, se dostaneme na rozcestí U šachty. Zde máme dvě možnosti jak pokračovat dál. Pokud si chceme výlet zkrátit, budeme pokračovat po modré, která nás po 3.5 kilometrech dovede zpátky do Kovářské (jinou variantou naopak může být vyrazit tudy z Kovářské na Měděnec, a vynechat tak „zacházku“ kolem staré vápenky). Máme-li dost času a sil, můžeme z rozcestí pokračovat po žluté značce. Ta nás po necelých pěti kilometrech dovede na rozcestí U paloučku, odkud pak pokračuje dál rovně až do Vejprt. My zde ale odbočíme doleva a po silnici se záhy (po zhruba 700 metrech) dostaneme k začátku naučné stezky, jenž nás následně dovede až na vrchol Velkého Špičáku (Grosser Spitzberg). Tato výrazná nefelinitová kupa dosahuje nadmořské výšky 965 m n. m. a je pozůstatkem někdejší vulkanické činnosti, které zde probíhala v období třetihor. Kromě vrcholového kříže se zde otevírá ničím nerušený kruhový výhled na dominanty centrální části Krušných hor. Směrem na jihozápad tak můžeme spatřit Klínovec a Fichtelberg, pod nimiž se poněkud krčí Meluzína. Na opačnou stranu je krásně vidět hladina Přísečnické přehradní nádrže, nad níž se vypíná Jelení hora. Směrem k jihovýchodu nepřehlédneme ani Mědník s vrcholovou kapličkou odkud jsme na Velký Špičák dorazili. Pohledu severním směrem dominuje zejména Jöhstand na německé straně hranice s rozsáhlou „farmou“ větrných elektráren v okolí. Po prohlídce vrcholu Velkého Špičáku se vrátíme stejnou cestou zpět na silnici, po které pak pokračujeme zpět do Kovářské (cca 4 km).