Přebuz – Rolava – býv. důl Rolava – Jelení – Kleiner Kranichsee – Jelení – Jelení vrch – Chaloupky – Přebuz (25 km, 7:30, ↗ 670 m, ↘ 670 m)

Přírodní park Přebuz představuje jednu z nejkrásnějších a nejzachovalejších částí Krušných Hor. Svým charakterem silně připomíná šumavské pláně, neboť i zde se střídají hluboké lesy s horskými loukami a rozsáhlými rašeliništi. Mnohé proto možná překvapí, že v minulosti se jednalo o území intenzivně využívané k těžbě cínové rudy, která zde probíhala od 12. a 13. století až do poloviny 20. století. Zpočátku těžba probíhala na rýžovištích roztroušených podél zdejších vodních toků, po nichž zde dodnes můžeme nalézt pozůstatky v podobě tzv. sejpů (tedy „kopečků“ materiálu zbylého po rýžování). Samotné městečko Přebuz (Frühbuss) bylo jako hornická osada založeno v roce 1347 německými kolonisty. Evangelický kněz, mineralog a znalec hornictví Johannes Mathesius (1504 – 1565) působící v polovině 16. století v Jáchymově, popisuje ve svém díle, že hornictví bylo na Přebuzi v plném rozkvětu kolem roku 1400. Význam a rozsah zdejších hornických prací dokládá skutečnost, že v roce 1553 byla osada povýšena na horní město a o ti roky později (1556) zde Šlikové (majitelé zdejšího panství) zřídili báňský úřad (zajišťující kontrolu hornického podnikání). Po 30. leté válce došlo k velkému úpadku zdejších dolů, a to zejména proto, že valná většina lidí, která s ním byla spojena, byla nekatolického vyznání, a proto musela české království postupně opustit.

K oživení hornické činnosti tak došlo až na přelomu 17. a 18. století, kdy zdejší doly dosáhly své největší prosperity. V 19. století nastal opět úpadek a zdejší obyvatelé proto museli hledat jiný zdroj obživy, což nebylo zrovna jednoduché, protože díky tvrdým horkým podmínkám zde prakticky neexistovala žádná zemědělská výroba s výjimkou pastevectví loukách v okolí. Z tohoto pohledu se dodnes říká, že na Přebuzi panuje 8 měsíců zima a zbylé 4 měsíce chladno. Jednou z mála možností obživy tak byla například výroba rukavic, krajek či perleťových knoflíků. Těžba však byla na Přebuzi ještě jednou nakrátko obnovena a to v roce 1933. Vrchol této etapy nastal v průběhu druhé světové války v důsledku válečných nároků Německa. Po válce zde v letech 1946 – 1948 probíhal průzkum v souvislosti s možností těžby uranové rudy – smolince. To se však ukázalo jako neperspektivní, a proto byly zdejší doly následně zlikvidovány. Dodnes zde však po nich najdeme poměrně výrazné a zajímavé památky, o nichž si ale povíme až za chvíli. Stejně jako ve všech ostatních příhraničních oblastech, i zde došlo v důsledku poválečného odsunu k prudkému poklesu počtu obyvatel. Před válkou žilo na Přebuzi (a v jejím okolí) kolem 3000 obyvatel, přičemž samotné městečko mělo podle sčítání lidu v roce 1930 1396 obyvatel, z nichž 1352 bylo německé národnosti a 16 národnosti české. Z rušného hornického městečka se tak stala tichá horská obec s postupně mizejícími pozůstatky někdejší hornické činnosti. Dnes je možné jen spekulovat nad tím, že výše zmíněný poválečný geologický průzkum byl možná jedním z důvodů, že Přebuz po svém vysídlení nezanikla úplně (tak jak se to stalo mnoha jiným obcím a osadám v okolí). I tak byla ale část zdejších domů postupem času zbourána a zbytek se dochoval především díky chalupářům. V roce 2007 byl Přebuzi navrácen status města, čímž se aktuálně stala nejmenším českým městem z hlediska počtu stálých obyvatel (v roce 2021 zde mělo trvalé bydliště hlášeno 73 osob).

Kousek od pomyslného centra Přebuzi se na mírném návrší nachází dnes zřejmě nejvýraznější budova obce, kterou je pozdně barokní kostel sv. Bartoloměje. Ten současný pochází z roku 1787, a podle místní legendy jeho stavbu inicioval císař Josef II., který tu údajně v roce 1766 přenocoval. Naproti kostelu přes silnic se pak rozkládá zdejší hřbitov, jehož staré náhrobky jsou tím jediným, co zde zbylo po zdejších původních obyvatelích

Nyní se však vypravíme na zcela opačnou stranu. Silnice procházející Přebuzí nás záhy přivede k toku říčky Rolavy (Rohlau), který je lemován již zmíněnými sejpy – tedy pozůstatky po středověkém rýžování cínové rudy. Od 16. století začala převládat hlubinná těžba, avšak síla vodního toku byla i tak využita pro pohon stoup na drcení vytěžené rudy (údajně jich tu pracovalo celkem 12). Záhy se pak dostáváme do míst, kde v minulostí stávala dnes již prakticky zaniká osada Rolava (Sausersack), která své české pojmenování získala teprve v roce 1947 podle již zmíněné říčky. První písemná zmínka o této osadě pochází z roku 1654, ale jak již víme, těžba cínových rud v okolí probíhala již o několik století dříve. V jejím centru stávala kaple Panny Marie Pomocné vybudovaná v letech 1826 – 1827. Od roku 1890 zde fungovala i škola. V roce 1930 zde podle sčítání lidu žilo 1016 obyvatel, z nichž se 1000 hlásilo k německé národnosti, zatímco Čechu zde žilo 15. Tato skutečnost předznamenala další osud obce, která byla v rámci poválečného odsunu nejprve vysídlena a v roce 1951 zahrnuta do pohraničního pásma. Přestože zde nepanoval tak přísný režim jako na česko-bavorských hranicích, byla většina budov v následujících letech zbourána, takže dodnes se dochovalo jen několik domů sloužících v současnosti hlavně k rekreačním účelům. Směrem nalevo od silnice se rozkládá rozsáhlý komplex Přebuzského vřesoviště. Na tomto klasickém vrchovištním rašeliništi probíhala v období první republiky těžba rašeliny (v jejímž důsledku byla údajně odtěžena až 3 metry mocná vrstva rašeliny). Vzniklé prohlubně se později přeměnily v tůňky, v nichž se dnes daří různým druhům obojživelníků (například čolkům). Narazit zde můžeme i na masožravou rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia). Celé území je od roku 1992 chráněnou přírodní památkou.

Z Rolavy budeme dále pokračovat směrem doprava po trase cyklostezky č. 23 ve směru na Jelení. Silnice vede do mírného stoupání skrze rozsáhlé horské louky. Na okraji lesa narazíme na červenou turistickou značku. Zde si také uděláme krátkou odbočku, neboť vydáme-li se po červené značce směrem doleva (přicházíme-li od Přebuzi), dorazíme po přibližně 300 metrech k památníku zajateckého tábora, který zde fungoval v časech druhé světové války jako zásobárna pracovních sil pro zdejší doly. Kromě 300 – 450 válečných zajatců z Francie a SSSR zde pracovalo přibližně 200 totálně nasazených dělníků z Čech, Polska, Nizozemska a dalších zemí.

Od památníku se ale musíme vrátit zpět a dále pokračovat po silnici ve směru na Jelení (tj. nikoliv po červené značce). Po dalším přibližně 1.5 kilometru narazíme na jeden z nejzajímavějších objektů na celé dnešní trase, kterým jsou rozsáhlé pozůstatky úpravny cínové rudy (známé pod místním označením „cíňák“). Strašidelnou tajuplnost tohoto místa si můžeme plně vychutnat zejména v brzkých ranních hodinách (kdy zde zpravidla nepotkáme zástupy dalších zvědavců tak jako přes den), ideálně pak za mlhy (o kterou tu ale není nouze). Celý komplex tvořený jednak samotným dolem, továrnou na zpracování rudy a již zmíněným zajateckým táborem, byl vybudován Němci v roce 1940 pod hlavičkou závodu Zinnbergbau Sudetland. Ve své době se jednalo o největší komplex na produkci cínu na území Třetí říše. V tomto ohledu ještě dodejme, že závod pracoval až května 1945, kdy byl prakticky ze dne na den opuštěn. Narubaná a dosud nezpracovaná ruda v zásobnících pak stačila pro provoz úpravny rudy po další rok. Poté byl i zde prováděn průzkum v souvislosti s využitím zdejšího dolu k těžbě uranové rudy, který však, jak již víme, skončil závěrem, že těžba by nebyla rentabilní.

Vlastní těžební šachta o hloubce 175 m zahrnující kolem 14 kilometrů podzemních chodeb se nacházela přibližně o dalšího 1.5 kilometru dále směrem na Jelení, ale na rozdíl od areálu úpravny z ní dodnes mnoho nezbylo. Dominantou areálu je jednak pětipatrový skelet hlavní budovy a tzv. gravitační třídírna rudy (zde si můžeme všimnout, že některé s jejích zásobníků jsou dodnes částečně naplněné). Další zajímavostí je rozsáhlá kruhová nádrž (o průměru 20 metrů) sloužící pro usazování rudných kalů. Kromě toho je v okolí možné najít základy celé řady dalších budov. Celý areál je volně přístupný. Při jeho průzkumu je ale potřeba zachovávat nejvyšší míru opatrnosti (zejména s ohledem na riziko pádu do nějaké skryté prohlubně, zranění o kovové armatury vyčnívající z betonových zdí apod.).

Rolavský areál je prakticky ze všech stran obklopen rozsáhlými rašeliništi, která jsou ovšem návštěvníkům nepřístupná. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že se jedná o území výskytu vzácného tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) a tetřívka obecného (Tetrao tetrix). Zavítat ale můžeme k Rolavskému rybníku, který byl v minulosti vybudován jako zásobárna vod pro okolní důlní provozy. Dnes již svému původnímu účelu pochopitelně neslouží. Příroda navíc v průběhu času proměnila jeho okolí takovým způsobem, že si dnes svým půvabem rozhodně nezadá například s ledovcovými jezery na Šumavě (navíc se jedná o místo praktiky neznámé, takže zde téměř s jistotou nikoho nepotkáme). Dostaneme se sem jednoduše tak, že z plochy před Rolavským areálem úpravny cínové rudy, která slouží především jako parkoviště pro návštěvníky, přejdeme na druhou stranu silnice, a odtud pak dále pokračujeme po lesní cestě, která nás po přibližně 500 metrech přivede až k rybníku. Z tohoto pohledu je potřeba zmínit, že na mapách (např. na mapy.cz) cesta zakreslena tak, jako by končila kdesi uprostřed lesa. Jak ve skutečnosti ale vede až na hráz rybníka. V době mé poslední návštěvy tohoto místa (v říjnu 2021) byla ale cesta zcela rozježděná lesnickou technikou (a připomínala spíše bažinu).          

V další části cesty budeme stále pokračovat po silnici směrem na Jelení. Nejprve projdeme kolem míst, kde se v minulosti nacházely těžební jámy již zmíněného cínového dolu Rolava II, jejíž zbytky byly nedávno zajištěny zábradlím a kovovou ochrannou klecí (jáma se nachází v lese vlevo od silnice). Záhy vyjdeme z lesa zpět do otevřené krajiny pokryté rozsáhlými horskými loukami. Takto potom pozvolna sestupujeme až k toku Černé vody, kde se nachází jednak malý turistický altánek, za nímž si můžeme při pozorném pohledu všimnout ústí dědičné štoly sv. Jiří, která byla budována od roku 1727 a její úkolem bylo odvádět důlní vody z nedalekého dolu Rolava (na jehož chodby se napojuje v hloubce 52 metrů).

Podél potoka pak pokračujeme další přibližně kilometr, po němž dorazíme do další, dnes z větší části zaniklé osady Jelení (Hirschenstand). Hned zpočátku zmiňme, že její český název začal být používán teprve v roce 1947, zatímco do té doby byla známa výhradně pod svým německým označením. Jako místo s trvalým osídlením je Jelení připomínáno až v průběhu 17. století (první zmínka je datována k roku 1654), i když i zde probíhalo rýžování cínové rudy o mnoho dříve. V průběhu 18. století se zde začalo rozvíjet krajkářství, kdy zde vyl v roce 1750 založen jeden z nejvýznamnějších krajkářských závodů v celé Rakousko-Uherské monarchii, který zde fungoval do roku 1846, kdy se přestěhoval do Nejdku. Od roku 1850 Jelení získalo status samostatné obce. Zdejší obyvatelé byli výhradně německé národnosti a první Češi sem přišli teprve po vzniku samostatného Československa v roce 1918 (zejména v souvislosti s místním celním úřadem). V roce 1930 zde podle údajů ze sčítání lidi žilo 834 obyvatel (z nichž se 802 hlásilo k německé a 26 k české národnosti). V dobách první republiky bylo Jelení oblíbeným rekreačním letoviskem, které bylo dostupné jak autobusovou linkou, tak i autem, neboť tudy procházela silnice ze Saska do Karlových Varů. Další osudy obce určil poválečný odsun německého obyvatelstva v roce 1946. Definitivní ránu pak způsobilo zřízení pohraničního pásma v roce 1951, kdy odtud byli postupně vystěhováni i noví osadníci, kteří sem přišli v rámci poválečných snah o dosídlení. Opuštěné domy tak byly v následujících létech postupně demolovány. Definitivní zánik postihl Jelení v roce 1964, kdy tudy probíhala trasa cyklistického závodu Míru. Do současnosti se tak dochovalo jen několik budov, z nichž dvě slouží jako penziony. Kromě toho zde nalezneme památník připomínající zdejší kostel sv. Antonína Parduánského, který byl založen v roce 1779 tehdejším majitelem zdejšího panství hrabětem Ludwigem Hartigem. V roce 1832 byl kostel stavebně upraven v klasicistním stylu a v průběhu druhé poloviny 19. století přibyla v jeho okolí i budova fary a školy. Po skončení druhé světové války byl kostel v 50. letech úmyslně podpálen a jeho ruiny byly následně využívány pro ustájení dobytka. V rámci likvidace obce byl v roce 1963 zbourán.

Také z Jelení si můžeme udělat zajímavou odbočku z hlavní trasy našeho výletu. Tato odbočka ovšem bude v tomto případě poněkud delší (4.5 km jedna cesta) a zavede nás na pár okamžiku na území sousedního Německa. Na křižovatce na začátku Jelení se vydáme po silnici stoupající vzhůru k lesu, po níž pokračujeme další přibližně 2 kilometry až ke státním hranicím. Na zdejším hraničním přechodu pro pěší narazíme na poněkud kuriózní bufet na Celnici, který je vybudován přímo na cestě, takže člověk musí projít (případně projet) přímo skrze něj (když jsem toto místo navštívil naposledy, zrovna se zde konaly jakési slavnosti v lidových krojích). Záhy po překročení hranice zabočíme na nejbližší křižovatce směrem doprava a dále pokračujeme přibližně další dva kilometry až k rozcestí Drecksplfütze, kde se držíme opět co nejvíce vpravo. Asfaltová lesní silnice nás nakonec dovede (těsně před hostincem Gaststätte Henneberg) k menší odbočce směřující doleva. Lesní cesta se záhy promění v dřevěný povalový chodník, který nás nakonec dovede až k vyvýšené dřevěné vyhlídce, jenž nám poskytne pohled do nitra rašeliniště známého jako Malé Jeřábí jezero (Kleiner Kranichsee). Toto rašeliniště se rozkládá na plochém hřebeni v nadmořské výšce 930 m n. m. na samé česko – německé hranici, i když většina z jeho celkové plochy 24 hektarů leží v Německu (do Čech zasahuje jen 6 ha a navíc z českého území není oficiálně přístupné). Protože se jedná o rašeliniště vrchovištního typu, vytékají z něj na všechny strany potoky: Steinbach směrem na sever, Lehmehrgrundbach směrem na východ a Bukový potok na jih (tedy na rozdíl od dvou předchozích potoků směrem do Čech). Podobně jako na ostatních horských rašeliništích najdeme i zde porosty kleče a jeřábu a nemůže zde chybět ani celá řada druhů rašeliníku. Tato lokalita je rovněž známa výskytem tetřívka obecného. Zatímco v Česku je toto území chráněno jako přírodní rezervace od roku 1970, Německá část je chráněna od roku 1930. Po prohlídce rašeliniště se zpět do Jelení musíme vrátit stejnou cestou, jakou jsme sem přišli.

Pro další úsek cesty opustíme silnici vedoucí z Jelení směrem na Nové Hamry a místo toho odbočíme po široké zpevněné cestě směrem doprava, kde záhy překonáme tok Černé Vody, a dále budeme skrze zdejší louky stoupat směrem k Jelenímu vrchu. Cesta záhy vstoupí do lesa a po dalším přibližně kilometru nás dovede ke křižovatce, na níž se setkáme s červenou turistickou značku. Záhy dorazíme na rozcestí Jelení vrch, kde se červená značka prudce stáčí směrem doleva, zatímco my budeme dále pokračovat rovně (tato trasa je od tohoto místa značena zeleně). Postupně začneme opět sestupovat, až se před námi otevře údolí říčky Rolavy. Při pohledu na toto krásné, klidné a opuštěné místo bychom dnes asi stěží hádali, že i zde v minulosti žili lidé. Nacházíme se totiž v místech, kde stávala osada Chaloupky (Neuhaus). První záznam o ní pochází z roku 1685, ale stejně tak jako jinde v okolí, i zde probíhalo rýžování cínu podstatně dříve. Svůj německý název osada získala podle domu označovaného jako „Neue Haus“ (tedy Nový dům), který sloužil jako kovárna pro potřeby okolních dolů. Svého maximálního rozsahu osada dosáhla kolem roku 1900, kdy se stala samostatnou obcí s více než 500 obyvateli. Kromě několika stoup na drcení vytěženého kamene zde fungovala například škola, mlýn, několik hostinců a obchodů. I tak však musela většina zdejších obyvatel za prací docházet případně dojíždět do okolních obcí. Před druhou světovou válkou zde žilo 359 obyvatel, z čehož bylo 352 Němců a 1 Čech. Po válce odešla část zdejších německých obyvatel již v průběhu roku 1945 v rámci „dobrovolného“ odsunu, zbytek pak byl řízeně vysídlen v průběhu roku 1946. V roce 1950 se obec (nyní již pod svým novým českým názvem) stala místní částí Přebuzi, avšak to již byla jen pověstná labutí píseň. Hned následujícího roku (1951) byla začleněna do pohraničního pásma a jejích 80 domů bylo postupně zlikvidováno po roce 1955. Likvidace obce proběhla tak dokonale, že zde po ní dnes nenajdeme téměř ani stopy. Jedinou výjimkou jsou zarůstající rozvaliny tzv. Leopoldovy pily (která fungovala ještě i krátce po válce), kterých si můžeme všimnout ve stráni, po jejímž úbočí jsme sem přišli.

Dále budeme pokračovat po zelené značce vedoucí údolím Rolavy (ve směru proti proudu toku říčky). Tato cesta nás po přibližně 3 kilometrech dovede zpět do Přebuzi. Těsně před Přebuzí je potřeba přejít z levého břehu říčky na pravý břeh. Kamenný můstek, který zde k tomuto účelu slouží, byl v době mé poslední návštěvy (říjen 2021) v naprosto katastrofální technickém stavu (prakticky těsně před zřícením). Zmiňována zde byla jakási alternativní trasa, která by nás ale zavedla zcela mimo směr, kam se potřebujeme dostat (a navíc byla zadrátována elektrickým ohradníkem). Při překonávání můstku je proto potřeba zachovávat naprosto extrémní opatrnost.