Po překonání horského průsmyku Tioga Pass sjíždíme po východním úbočí Sierry Nevady do městečka Lee Vinning ležícího na dvě bezodtoké pánve jezera Lake Mono. Samo jezero se však zatím jeví jen jako jakýsi modrá skvrna rozkládající se v dálce na obzoru. Lake Mono se rozkládá na ploše 183 km2 v nadmořské výšce 1944 m n. m. Jeho maximální hloubka činí 48 metrů, avšak průměrná hloubka je podstatně menší a dosahuje hodnoty kolem 17 metrů. Jezero vzniklo před přibližně 760 000 lety ve stejnojmenné pánvi zformované v důsledku vulkanických procesů. Tato pánev je přitom bezodtoká, díky čemuž se voda v jezeře vyznačuje velmi vysokým obsahem alkalických solí. Slanost vody je zde asi 2x vyšší ve srovnání s průměrnou salinitou mořské vody a její pH se pohybuje kolem hodnoty 10. I přes tyto nepříznivé podmínky je jezero důležitou přírodní lokalitou, neboť je hlavním hnízdištěm racka kalifornského a zastávkou stěhovavých hus, kachen a labutí. V roce 1941 byl do oblasti jezera Mono prodloužen akvadukt vybudovaný k zásobování Los Angeles vodou. V důsledku toho se ovšem hladina jezera začala rychle snižovat, přičemž do roku 1983 klesla o 12 metrů. Rozloha jezera se zmenšila na 152 km2, tedy na zhruba 69 % rozlohy před výstavbou vodovodu. Od začátku 90. let 20. století byl zahájen intenzivní boj o zachování jezera, jehož výsledkem bylo omezení odběru vody z oblasti. Hladina jezera se poté opět o něco zvýšila, avšak nikoliv tolik, aby stačila ukrýt zpět to, co bylo při jejím poklesu odhaleno: bizarní „věže“ (lokálně označované jako „tufas“) tvořené nezpevněným pěnovcem (travertinem), které zde v minulosti vznikly díky činnosti podvodních horkých vřídel. Jedná se tedy vlastně o jakési podvodní krápníky, kdy voda nasycená rozpuštěným vápencem vyvěrala do alkalické vody jezera. Největší z těchto travertinových věží dosahují výšky kolem osmi až deseti metrů a jejich stáří je odhadováno na 200 – 900 let.
Jezero je překrásné v kterékoliv denní době. Vůbec nejpůsobivější scenérie zde ovšem člověk může zažít brzy ráno při východu slunce. Parkoviště u návštěvnického střediska, které je v tuto brzkou ranní hodinu ještě zavřené, je zcela pusté a prázdné. Samo návštěvnické středisko na první pohled vzbuzuje dojem, že se nachází v těsné blízkosti jezera. Proto může být překvapující, že k vlastnímu pobřeží je to odtud ještě dobrého 1.5 kilometru po úzké prašné cestičce vinoucí se mezi porosty pelyňku. Obloha začíná světlat a nad východní obzorem se objevují první červánky. Přicházíme na širší cestu, která je kolmá na stezku, po níž přicházíme, a vede podél břehu jezera. Vydáváme se tedy po ní v domnění, že se po nějaké době zřejmě stočí k jezeru. Cesta však vede pořád rovně a ke břehu se ne a ne přiblížit. Dostáváme se na mírnou vyvýšeninu, z níž začíná být jasné, že až ke břehu již dojít nestihneme. Zůstáváme tedy na místě a já rozbaluji svou fotografickou výbavu, abych východ slunce, který evidentně za pár okamžiků nastane, dokázal pohotově zachytit. A skutečně, první sluneční paprsky probleskují mezi horskými štíty na obzoru a za pár dalších okamžiků se nad obzor vyhoupne celý sluneční kotouč. Jamile se dostatečně pokocháme úchvatným světelným divadlem, pokračujeme dál až k samotnému břehu jezera. V šeru ranního úsvitu klopýtáme kamenitým terénem cestou necestou, přičemž chvílemi se musíme prodírat vysokými porosty pouštních křovin. Teprve při zpáteční cestě (kdy je již světlo) potkáváme tabulku (kterou jsme ve tmě přehlédli) s upozorněním, že z této strany je přístup k jezeru zakázán.
Naším dalším cílem je národní park Údolí smrti (Death Valley). Cestou si však na doporučení jednoho z našich přátel, s nímž jsme se dali do řeči během našeho pobytu v Yosemite, děláme (na americké poměry) krátkou zajížďku, během níž navštěvujeme národní památník Devil’s Postpile. Tato pozoruhodná lokalita se nachází nedaleko jednoho z největších a nejznámějších kalifornských lyžařských středisek Mammoth Lakes. Hlavní zajímavostí tohoto chráněného území je pak skalní útvar představující ukázkový příklad sloupcové odlučnosti čediče, jakou můžeme obdivovat i u nás v Čechách například na Panské skále u Kamenického Šenova. Zdejší skalisko vzniklo před přibližně 100 000 lety, přičemž jednotlivé skalní sloupce mají průměr mezi 60 – 100 cm a délku až 18 metrů. Z popisu na informační tabuli pak vyplývá, že podobný geologický úkaz je na území Spojených států poměrně vzácný. Přesto však v minulosti hrozil této lokalitě zánik. V souvislosti s plánem výstavby vodní elektrárny na nedaleké řece totiž hrozilo, že bude celá skála odstřelena. To se však naštěstí nestalo zejména díky naléhání několika vlivných Kaliforňanů, mezi nimiž nechyběl ani nám již známý přírodovědec a ochránce přírody John Muir. Od výstavby vodní nádrže bylo nakonec upuštěno a celé území bylo v roce 1911 na základě výnosu prezidenta Williama Howarda Tafta prohlášeno za národní památník (National monument).
Stezka pokračuje kolem zdejšího kempu Reds Meadow, jenž je na rozdíl od Yosemite Valley překvapivě úplně prázdný. Shodou okolností právě v této chvíli začínám přemítat o tom, že návštěvou parku Yosemite jsme překonali jediné potenciálně problematické místo naší cesty (pozn. s ohledem na epidemii hantaviru, jenž v parku Yosemite vypukla pár dní před naším příjezdem). Právě v tom okamžiku si ovšem všímám informační vývěsky, po jejímž přečtení mi začíná být jasné, proč zde nikdo není. Visí zde totiž varování, že se v tábořišti vyskytují hlodavci nakažení morem…Okružní trasu lze pak zakončit návštěvou příjemného jezera Sotcher Lake.
