V další části naší cesty opouštíme Utah a překračujeme hranici do státu Colorado. Do Utahu se však ještě vrátíme. Nyní je ovšem před námi cesta do městečka Cortez, po jehož projetí se záhy dostáváme ke vjezdu do národního parku Mesa Verde. Národní park Mesa Verde je ve srovnání s ostatními americkými parky specifický tím, že hlavním předmětem ochrany zde nejsou přírodní scenérie, ale výhradně archeologická naleziště, která nás zavedou zpět v čase k vyspělé, ale zaniklé indiánské kultuře. Název parku pochází ze španělštiny a doslova znamená „zelený stůl“, či respektive stolová hora porostlá zelení (čistě z geomorfologického hlediska se však nejedná o stolovou horu, ale o tzv. cuestu).
V průběhu posledních několika milionů let se na území dnešního parku několikrát prostřídala pevná zem s mořem. Při posledním výzdvihu došlo k vyvrásnění zemské kůry, takže vrcholy zdejšího masivu se v současnosti nacházejí v nadmořské výšce kolem 2500 m. Řeky přitékající z oblasti Skalnatých hor se následně zařezávaly do usazených vrstev pískovce a vytvořily tak postupně soustavu kaňonů. Neustálým působením deště, větru a mrazu pak vznikla celá řada skalních výklenků, převisů a jeskyní. Na náhorní plošině se pak vytvořila vrstva poměrně úrodné půdy, takže když sem kolem roku 500 n. l. přišli první indiáni, nalezli zde téměř ideální podmínky pro rozvoj zemědělství (zejména pak pěstování kukuřice a chov krocanů) a keramiky. Pozoruhodné přitom je, že zpočátku žili místní obyvatelé (známí jako Anasaziové) ve vesnicích vybudovaných přímo na náhorní plošině, kde také lovili a obhospodařovali půdu. Jejich původní stavby byly vybudovány z dřevěné konstrukce a zdí z upěchované směsi slámy a jílovité hlíny (odtud se pak dále vyvinula architektura známá jako „adobe“). Po roce 750 se začaly stavby zdokonalovat a hlínu tak postupně začaly nahrazovat kameny. Kolem roku 1200 se Anasaziové začali z náhorní plošiny stahovat a budovat si rozsáhlá a těžko přístupná obydlí ukrytá pod skalními převisy. Dodnes přitom není známo, zda se tak dělo například ze strachu z nepřátel či z jiných důvodů Stejně tak není známo, proč byla tato skalní sídla svými obyvateli za dalších přibližně 100 let nadobro opuštěna (teorie hovoří o neúrodě, přílišném odlesnění krajiny či vpádu cizích kmenů). Skutečností však zůstává, že na konci této éry mohlo ve zdejších skalních městech žít až na 22 000 obyvatel.
Prvními Evropany, kteří se do těchto končin dostali, byli španělští průzkumníci hledající mezi roky 1760 – 1770 cestu ze Santa Fe do Kalifornie. Nikdy se však nedostali dostatečně blízko, aby skalní indiánská obydlí objevili. Ta proto zůstala neznámá až do roku 1888, kdy bylo bratry Richardem a Charlesem Wetherilovými objeveno sídliště známé jako Cliff Palace, které je ze všech zdejších skalních měst největší, neboť se skládá ze 150 místností a 23 kruhových místností z části zapuštěných pod zem – tzv. kiv. Ty sloužily pravděpodobně k náboženským účelům. V roce 1909 získalo území na základě dekretu prezidenta Theodore Roosewelta status národního parku. Na druhé straně téže plošiny se pak rozkládá druhé sídliště známé jako Balcony House, které je doslova protkáno různými žebříky a tunely. Zatímco Cliff Palace si můžeme prohlédnout již z vyhlídky blízko zdejšího parkoviště, Balcony House není shora viditelný vůbec. Člověk tedy může stát doslova pár metrů od něj a nemít o něm ani ponětí. Snad proto bylo toto sídliště objeveno teprve v roce 1910. Tato stavba se skládá ze 45 místností a 2 kiv. Z celkové dispozice je pak zřejmý obranný charakter této stavby, kdy například jediná původní vstupní cesta vedla úzkou (a tím pádem snadno bránitelnou) skalní rozsedlinou. Proti komu se musel zdejší obyvatelé bránit však zůstává dodnes předmětem spekulací (mohlo se jednat o obranu před cizími nepřátelskými kmeny, ale také o obranu před příslušníky sousedních sídlišť, s nimiž museli zdejší obyvatelé stále více soupeřit o tenčící se zdroje potravin).
Na rozdíl od většiny ostatních parků, kde si návštěvníci mohou hlavní zajímavosti prohlížet samostatně, je návštěva hlavních indiánských obydlí organizovaná za odborného výkladu místních rangerů. K tomu je ale zapotřebí zakoupit si v návštěvnickém středisku ještě zvláštní vstupenku. Přestože jsme k návštěvnickému středisku dorazili poměrně brzy, stojí zde již pěkně dlouhá fronta zájemců o prohlídku táhnoucí se až ven před budovu. Zařazujeme se tedy na konec fronty a trpělivě čekáme. Na obrazovkách, které jsou zavěšeny na zdi, vidíme, kolik volných míst ještě zbývá na jednotlivé prohlídky. V návštěvnickém středisku rovněž navštívit i poměrně rozsáhlou expozici věnovanou místním historii zdejších obyvatel a jejich zvláštních příbytků. Jediné, co je v tomto případě potřeba mít na paměti, je to, že cesta autem od návštěvnického střediska k sídlištím Cliff Palace a Balcony House zabere ještě dalších 45 minut. Proto je potřeba vyrazit s dostatečným předstihem.
