Dnešní úsek své cesty zahajujeme v hlubokém údolí řeky Columbia. Tento mocný veletok je nejvodnatějším a také druhým nejdelším přítokem Tichého oceánu na západním pobřeží Severní Ameriky. Jako jediná řeka si razí cestu přímo napříč Kaskádovým pohořím a takřka po celém svém toku vytváří peřeje a kaskády, podle nichž bylo nakonec pohoří pojmenováno. Z boku pak přes hranu hlavního údolí přepadá celá řada menších potůčků vytvářejících četné vodopády. Jedním z takových případů jsou i vodopády Multnomah Falls, na které narazíme na levém břehu řeky Columbia přibližně 40 kilometrů před Portlandem. Vodopády zde vytvoří potůček Multnomah Creek přepadající přes hranu tzv. visutého údolí, který zde vytvoří dva stupně o celkové výšce 189 metrů. Jedná se tak o nejvyšší vodopád ve státě Oregon. Vodopády jsou poprvé zaznamenány v deníku expedice Lewise a Clarka, která tudy procházela v roce 1805. Na konci 19. století šlo již o oblíbenou výletní destinaci, kam byly pořádány plavby parníkem z Portlandu proti proudu řeky Columbia. V roce 1884 zde byla dokonce zřízena železniční zastávka a o něco později, v roce 1915, byla vybudována vyhlídková stezka kolem vodopádů, po níž se můžeme projít dodnes. Jako zázemí pro výletníky pak byla v roce 1925 postavena chata Multnomah Falls Lodge.

Překročením řeky Columbia se loučíme s Oregonem a současně vstupujeme na území sousedního státu Washington. Naší další zastávkou nyní je Mount Saint Helens, která sice není nejvyšší, ale současně je rozhodně jednou z nejznámějších sopek celého Kaskádového pohoří, neboť do obecného povědomí se nesmazatelně zapsala svou ničivou erupcí z roku 1980. Nachází se v jihozápadní částí státu Washington přibližně 85 km od Portlandu a 160 km od Seattu. Hned na počátku uveďme na pravou míru jeden velmi rozšířený omyl související s názvem této hory. Ten je totiž do češtiny intuitivně často překládán jako „hora svaté Heleny“, který je však nesprávný, neboť když v roce 1792 tuto sopku poprvé z dálky spatřil průzkumník George Vancouver, pojmenoval ji po britském diplomatovi Alleynu Fitzherbertovi, baronu ze Saint Helens (1753 – 1839). Jméno hory tak ve skutečnosti odkazuje na muže a nikoliv na ženu.   

Přibližně 95 kilometrů za Portlandem odbočíme z dálnice č. 15 a záhy dorazíme k jezeru Silver Lake na jehož západním pobřeží najdeme návštěvnické středisko Mount Saint Helens Visitor Center, kde se dozvíme prakticky vše o erupci, které tuto sopku nesmazatelně zapsala do historie. Přestože se odtud sopka nachází ještě skoro 50 kilometrů daleko, můžeme za dobrého počasí její zasněžený kužel pozorovat přímo nad hladinou již zmíněného jezera. Odtud pak pokračujeme dále údolím řeky Toutle River, jejíž severní větev nás nakonec dovede až do samotného centra někdejší tragédie. Z několika vyhlídek máme celou sopku jako na dlani a je tedy jen na nás, kterou z nich si vybereme. Ze všeho nejvíc nás zaujme podkovovitý kráter šklebící se na severním úbočí hory. Právě on je totiž nejviditelnějším pozůstatkem katastrofy, která se zde před lety odehrála.

Svou stavbou je Mount Saint Helens typickým stratovulkánem u kterého se střídají vrstvy lávy s vrstvami pyroklastického materiálu. Její vývoj začal teprve před 40 000 lety, díky čemuž jde o jednu z geologicky vůbec nejmladších ale současně i nejaktivnějších sopek v celém Kaskádovém pohoří. Hora dosahovala výšky 2950 m n. m., a byla tak 5. nejvyšším vrcholem státu Washington. Díky svému velmi symetrickému tvaru byla často přezdívána jako „Fuji Severní Ameriky“. V okolí jejího vrcholu se nacházelo celkem 13 ledovců, které při následujících událostech sehrály důležitou úlohu. Nicméně ještě na začátku roku 1980 se nezdálo, že by hora měla představovat nějaké zvláštní nebezpečí, protože k poslední erupci zde došlo v roce 1857 a od té doby se sopka nijak neprojevovala. To se však změnilo v březnu roku 1980 kdy z vrcholu vulkánu začal vycházet sloup kouře, který dával jasně najevo, že se sopka začíná probouzet. Následkem toho byla vypracována mapa oblastí, které by mohly být zasaženy v případě, že by k erupci skutečně došlo. Tato mapa byla vypracována na základě znalostí o rozsahu největší dosud známé erupce tohoto vulkánu. Výsledkem bylo vymezení dvou oblastí v nichž byla provedena evakuace lidí, kteří zde žili. Červená zóna v okruhu 11 kilometrů od sopky představovala nejohroženější oblast. Vstup sem byl zakázán s výjimkou policie a vědců, kteří sopku sledovali. Na ní pak navazovala tzv. modrá zóna vymezená v okruhu 25 km od sopky. I sem měla veřejnost zákaz vstupu, ale bylo zde umožněno vykonávat například lesnické práce. Po sedmi týdnech však aktivita opět utichá, avšak sopka je i nadále sledována vědci. Obavu vzbuzuje zejména „hrbol“ (tzv. kryptodóm), který začal vyrůstat na severním úbočí sopky a který za pár dní dosáhl výšky 150 metrů.

Jedním z vědců, kteří sopku pozorovali, byl i třicetiletý vulkanolog David Alexander Johnston. Onoho osudného dne, 18. května 1980, obsadil pozorovací stanoviště na vrcholu hřebene, který dnes nese jeho jméno (Johnston Ridge). Ještě v 7 hodin ráno však hlásí rádiem, že aktivita hory oproti předchozím dním nevykazuje žádnou změnu. V 8:32 otřese okolím silné zemětřesení následované kolapsem celého severního úbočí sopky, který se promění v jeden gigantický sesuv. Johnston ještě stačí poslat vysílačkou zprávu „Vancouverem, Vancouvere, už je to tady!…“ a pak je spojení přerušeno. Proud materiálu dosáhl až k protějšímu 350 metrů vysokému hřebeni Coldwater Ridge odkud se následně stočil do údolí řeky Toutle River, které vyplnil vrstvou o mocnosti 50 (i více) metrů. Na opačnou stranu dorazil k jezeru Spirit Lake na němž vytvořil vlnu o výšce přes 200 metrů která následně zasáhla protější svah a doslova smetla tamní les. Ustupující voda pak stáhla popadané klády zpět do jezera, na jeho hladině plavou dodnes. Vzápětí se z kolabující stěny sopky vyvalil rychle se rozpínající mrak žhavých sopečných plynů a popela jehož rychlost šíření na krátko dokonce překonala rychlost zvuku. Na 8 kilometrů vzdálený hřeben Johnston Ridge tak dorazil za necelou minutu. Během několika okamžiků toto žhavé mračno zničilo vše v okruhu 13 kilometrů a ještě i 30 kilometrů daleko byly stromy spáleny a zpřelámány. Celkem bylo sopečným popelem a kamením přímo zasaženo území o rozloze 570 km² (tedy o něco větší než je například rozloha Prahy). Spad sopečného popela byl však hlášen i z mnohem větších vzdáleností, například z Yellowstone (950 km), Denveru (1570 km) či Oklahomy (2400 km). Tím však ničivá síla sopky ještě zdaleka nebyla vyčerpána. Sopečný výbuch totiž způsobil blesková roztání ledovců pokrývajících okolí vrcholu hory. Voda z nich pak v kombinaci s uvolněným sopečným materiálem dala vzniknout ničivým proudům bahna (tzv. laharům), které zasáhly údolí obou větví řeky Toutle River, kde ničily vše co jim přišlo do cesty.

Celková bilance této události byla tragická. Při erupci zahynulo celkem 57 osob, z nichž 53 se nacházelo v místech, která byla prohlášena za bezpečná (tj. mimo vymezené ohrožené zóny). Kromě zmíněného vulkanologa Davida Johnsona byl jednou z obětí i fotograf Robert Landsburg, kterému se ve spěchu podařilo vyfotit rozpínající se pyroklastický proud. Než ho pohltil, stačil film vyndat, uložit do pouzdra a to schovat do svého batohu, na který si lehnul, aby ho chránil vlastním tělem. Záchranáři objevili jeho tělo až 17 dní po výbuchu, avšak vyvolané snímky poskytly vědcům cennou dokumentaci průběhu výbuchu. Zhroucením severního úbočí se výška sopky snížila na 2549 m n. m., přičemž vznikl podkovovitý kráter, který si zde můžeme prohlédnout dodnes. K obecnému překvapení se tu po erupci začal vytvářet nový ledovec (dnes pojmenovaný jako Crater Glacier), jehož rozsah je v současnosti ji v podstatě srovnatelný se stavem před erupcí. Také v následujících letech zde došlo k projevům vulkanické aktivity, i když ty již nebyly ani zdaleka tak silné jako ta z května 1980. Naposledy pak sopka projevovala zvýšenou činnost v letech 2004 – 2006. Znepokojující skutečností je však to, že je v podstatě jen otázkou času kdy zde dojde k podobně silné erupce jako byla ta z roku 1980.

Okolí Mount Saint Helens naskytlo vědcům možnost sledovat obnovu krajiny po jejím totálním zničení, přičemž návrat jednotlivých druhů rostlin a živočichů byla nakonec mnohem rychlejší než kdokoliv předpokládal. Pozůstatky někdejší katastrofy je však možné na místě spatřit dodnes. Ideálním místem k zahájení průzkumu okolí sopky je observatoř Johnson Ridge Observatory, která byla v roce 1997 vybudována na stejnojmenném hřebeni, na němž David Johnston přišel o život. Bohužel, vyhlídka i observatoř jsou v současné době (2024) pro veřejnost nepřístupné z důvodu sesuvu, který zablokoval příjezdovou silnici. Podle dostupných informací se předpokládá znovuotevření tohoto místa až v roce 2027. Nicméně působivou vyhlídku umožňuje i parkoviště na začátku trasy Hummocks Trail. Odtud je to jen kousek k pobřeží jezera Coldwater Lake, jehož vznik taktéž souvisí s erupcí sopky Mount Saint Helens v roce 1980. Mohutný sesuv uvolněného sopečného materiálu přehradil tok potoka Colwater Creek, který během několika dalších měsíců zatopil zdejší hluboce zařízlé údolí a vytvořil zde nové jezero, jehož rozloha aktuálně dosahuje 313 ha. Protože panovaly obavy z přelití jezera, které by způsobilo rozsáhlé záplavy směrem po proudu řeky Toutle River (do níž se potok Coldwater Creek vlévá), byl zde v roce 1981 vybudován umělý odtokový kanál stabilizující hladinu jezera na požadované úrovni.

Od jezera je možné po silnici vyjet k návštěvnickému středisku Mount St. Helens Science and Learning Center, které je provozováno Lesnickou službou Spojených států (U.S. Forest Service). Kromě samotného jezera Coldwater Lake, které odtud máme doslova jako na dlani, naše zraky opět primárně upoutá především sopka Mount Saint Helens, která je odtud vzdálena vzdušnou čarou 12 kilometrů. Přestože od ničivé erupce v roce 1980 letos uplynulo již 44 let, dodnes si je možné živě představit pohyb masy materiálu uvolněného po kolapsu severního úbočí sopky. Všimnout si tu ale můžeme i toho, jak se zdejší krajina od té doby změnila. Jedním z takový příkladů je třeba tok severní větvě říčky Toutle River, která si znovu hloubí své údolí v mocné vrstvě sopečného materiálu, které doslova až po okraj zaplnila údolí původní. Stejně tak našemu zraku neunikne ani další jezero (Castle Lake), které stejně jako Coldwater Lake vzniklo v důsledku přehrazení zdejšího údolí již několikrát zmíněným sesuvem materiálu, jenž se uvolnil z úbočí sopky při její erupci v roce 1980.   

Dalším zajímavým místem nabízející pohled na sopku Mount Saint Helens z poněkud jiné perspektivy, je vyhlídka na hřebeni Windy Ridge. Avšak abychom se na toto místo dostali, je nutné si udělat velmi dlouhou zajížďku, neboť přestože se toto místo nachází jen 7 kilometrů vzdušnou čarou od parkoviště u jezera Coldwater Lake, cesta po silnici sem znamená překonat vzdálenost 214 kilometrů a takřka tři hodiny jízdy autem. Vyhlídka Windy Ridge je k sopce nejblíže položeným místem, kam se lze běžně dostat, neboť od jejího kuželu nás zde dělí vzdálenost přibližně 5 kilometrů. Avšak tím nejzajímavějším je zde zejména výhled na jezero Spirit Lake nacházející se přímo pod námi, jehož hladinu dodnes pokrývají tisíce polámaných kmenů, které sem smetla mohutná vlna vzniklá v důsledku již několikrát zmíněného sesuvu materiálu ze severního úbočí Mount Saint Helens. Matriálu laharu s pyroklastického proudu také zablokovaly jediný přirozený odtok z jezera, kterým byla severní větev říčky Toutle River. V důsledku toho se hladina jezera zvýšila o přibližně 60 metrů a podobně jako v dalších případech v okolí i zde panovaly obavy z důsledků případného přetečení jezera. Proto byl v roce 1985 vybudován umělý tunel, který propojil jezero Spirit Lake s jezerem Coldwater Lake, odkud je voda odváděna do jíž zmíněné říčky Toutle River. Bohužel, v současnosti (2024) je oblast v okolí hřebene Windy Ridge pro veřejnost uzavřena z důvodu poškození příjezdové silnice sesuvem a její znovuzpřístupnění je údajně plánováno až na rok 2027.