Překonáním horského hřebene oddělujícího fjordy Skagafjörður a Eyjafjörður jsme současně opustili severozápadní část Islandu (Norðurland vestra) a vstoupili naopak do severovýchodního regionu známého jako Norðurland eystra. To nejzajímavější z této části ostrova je koncentrováno v okolí jezera Mývatn rozkládajícího se přibližně 80 kilometrů na východ od Akureyri. Abychom se tam však dostali, musíme nejprve po mostě překonat vody fjordu Eyjafjörður, přičemž lze obdivovat přistávací dráhu zdejšího letištěm, jenž byla odvážně vystavěna na uměle vybudovaném náspu vybíhajícím hluboko do vod zálivu. Na most na druhém břehu zálivu záhy navazuje teprve nedávno otevřený 7 kilometrů dlouhý tunel, jenž výrazně zkracuje cestu přes horský hřeben lemující východní okraj, jenž by bylo jinak nutné zdlouhavě objíždět (tato alternativní trasy má přes 26 kilometrů). Zatímco nad fjordem Eyjafjörður panuje mlhavé počasí s oblohou pokrytou neprostupnými šedivými mračny, na druhé straně tunelu vyjíždíme pod blankytně modrou oblohu zalitou ranním sluncem. O pár kilometrů dále zastavujeme na březích malého jezírka Ljóśavatn. Tato zastávka má ovšem velmi rychlý spád díky doslova mračnům tisíců dotěrných a navíc štípajících muchniček, které dokáží člověka během několika málo sekund doslova obalit.

Od jezera  Ljóśavatn je to již jen malý kousek k údolí říčky Skjálfandafljó, na které se nachází 12 metrů vysoký vodopád Goðafoss („Vodopád bohů“). Podle staré legendy získal vodopád svůj název v době, kdy bylo na Islandu přijato křesťanství za oficiální náboženství (tedy kolem roku 1000) a tehdejší zákonopravce islandského Althingu zde nechal na důkaz toho svrhnout do řeky sochy starých pohanských bohů. Dodejme, že právě tento příběh je zobrazen na jednom z okem katedrály v Akureyri.

Nyní se však již před námi otevírá výhled na jezero Mývatn. Ve stejný okamžik opouštíme hlavní silnici číslo 1 (vedoucí po severním pobřeží jezera), a jezero tak objíždíme z jihu. Přímo samotným jezerem pak prochází hlavní větev Středoatlantského hřbetu oddělujícího Severoamerickou a Euroasijskou litosférickou desku, což zapříčiňuje, že je zde vulkanická činnost neobyčejně intenzivní. Na poměrně malém území tak má člověk možnost spatřit prakticky všechno, co Island svým návštěvníkům nabízí od sopečných kuželů přes kouřící fumaroly až po vývěry horkých termálních pramenů a divoce rozeklaná lávová pole. S trochou nadsázky tak lze říci, že okolí jezera Mývatn je jakýmsi Islandem v miniaturním provedení.

Historie jezera Mývatn se začala odehrávat na konci poslední doby ledové, tedy asi před 10 000 lety, kdy se zde nacházel jeden z mnoha pevninských ledovců. S příchodem teplejšího klimatu začal tento ledovec postupně tát, a tak se zde vytvořilo ledovcové jezero, které bylo ovšem mnohem větší než to dnešní. Od té době zde proběhlo několik sopečných erupcí, z nichž nejdůležitější nastaly v období před 2500 – 2300 lety, kdy byl odtok z původní ledovcové kotliny uzavřen výlevem lávy. Dnes má jezero rozlohu 37 km², avšak jeho maximální hloubka dosahuje pouze kolem 4.5 metru. Pobřeží jezera je zejména ve východní části velice členité, rozdělené mnoha zálivy a ostrůvky. Při cestě podél jižního a východního pobřeží jezera si rovněž nejde nevšimnout podivných travnatých hrbolků s „důlkem“ na vrcholu. Ačkoli tyto vrcholky vypadají jako malé sopky, ve skutečnosti jde o takzvané pseudokrátery, jejichž vznik ovšem se sopečnou činností úzce souvisí. Jakmile se totiž dostane rozžhavená láva do kontaktu s vlhkým povrchem (tedy typicky na pobřeží jezer, případně v bažinách), dojde k explozivnímu vzniku páry, jejíž tlak vyvolá výbuch, po němž zbydou na povrchu přesně takové útvary, jaké lze pozorovat zde.

Naším cílem pro tento okamžik ovšem není samotné jezero, ale výrazný sopečný kužel Hverfjall tyčící se do výšky 463 metrů v jeho těsném. Ke vzniku tohoto kuželu došlo před 2500 lety v rámci cyklu erupcí, v jejichž důsledku vzniklo současné jezero. Zajímavostí je, že celé toho mohutné těleso vzniklo zřejmě během jediné erupce, která se zde pak již nikdy neopakovala (jedná se tedy o tzv. monogenetickou sopku). Vrchol kuželu vyplňuje kráter o průměru takřka 1 kilometr, dokonale dokresluje představu o mohutnosti exploze, která jej vytvořila. K okraji kráteru lze vystoupat po dvojici upravených chodníčků. Z vrcholu se pak otevírá nádherný kruhový výhled do dalekého okolí. Zatímco v západním směru se otevírá výhled na jezero Mývatn zarámovaný pásmem zasněžených hor nad Akureyri, v jižním směru se naskýtá pohled na černohnědé lávové pole Dimmuborgir, která je naším dalším cílem.

Zatímco na vrchol sopečného kuželu jsme vystoupali severní cestou, nyní sestupujeme po jižním úbočí dolů. Jelikož je celý kužel tvořen struskou a sopečnou sutí (tzv. tefrou) je potřeba zachovávat nejvyšší obezřetnost. Za pár dalších okamžiků však již vstupujeme do labyrintu již zmíněného lávového pole Dimmuborgir. Název tohoto místa znamená „Temný hrad“ a podle pověsti šlo o místo, kde přistál Satan poté, co byl Bohem svržen z nebes, a kde se současně nacházelo spojení mezi zemí a peklem. Nutno podotknout, že představu „pekelného místa“ naplňuje tato oblast dokonale, neboť rozeklané skalní věže skutečně připomínají zříceninu středověké pevnosti. Její vznik však ve skutečnosti nemá na svědomí Ďábel, ale podobně jako v případě útvarů v okolí souvisí s místními sopkami. Během jedné z erupcí, jenž se zde odehrála před 2300 lety, se zde vytvořilo lávové jezero přetékající přes zdejší bažinatou půdu. Vroucí voda a pára začala unikat vzhůru skrze vrstvu lávy a vytvořila lávové pilíře o velikosti až několik metrů. Poté co zbývající láva odtekla podpovrchovými tunely, se svrchní vrstva zhroutila, ale duté pilíře ztuhlé lávy zůstaly zachovány.

Od lávového labyrintu je to jen kousek k jeskyni Grjótagjá ukrývající se v systému skalních puklin nedaleko severovýchodního cípu jezera Mývatn. V její útrobách se nachází jezírko napájené termálním pramenem. V 18. sloužila tato jeskyně jako úkryt místnímu psanci Jónu Markusovi, díky čemuž se jí ostatní lidé vyhýbali širokým obloukem. Strach z tohoto místa však po jeho smrti rychle opadl a termální jezírko v jeskyni začalo být lidmi z okolí využíváno ke koupání. Tak tomu bylo skoro po další dvě staletí. V letech 1975 – 1984 však došlo ke zvýšení aktivity nedaleké sopky Krafla, která způsobila, že se teplota vody v jezírku zvýšila na 50 °C, díky čemuž jej již nebylo možné pro koupání používat. Koupání v jeskyni je i dnes zakázáno, avšak je možné alespoň nahlédnou do jejího nitra.

O tom, že je okolí jezera Mývatn dodnes vulkanicky aktivní oblastí se můžeme na vlastní oči přesvědčit na úpatí barevného vrcholů Námafjall (490 m n. m.) na jehož východním úpatí se nachází geotermální pole Hverir. Na poměrně malé ploše tu lze najít tolik fumarol, solfatar a bahenních sopek jako snad nikde jinde na Islandu. Celá oblast je pak doslova paletou barev vzniklých vysrážením nejrůznějších minerálů. S názvy různých geologických jevů souvisejících se sopečnou činností jsme se během cestě po Islandu setkali již několikrát. A protože se právě nacházíme na místě, kde je možné si všechny tyto jevy prohlédnout prakticky najednou, nebude na škodu si o nich povědět něco více. Fumarola (z latinského „fumus“ – kouřit) představuje projev sopečné činnosti při kterém dochází k odplyňování magmatu, a tento plyn (složený především z vodní páry, oxidu uhličitého a pak chloridů) pak následně uniká různými puklinami a průduchy na povrch. Proto je nejčastěji najdeme v okolí sopek vyznačujících se kyselejším magmatem (které je obecně bohatší na rozpuštěné plyny). Tyto sopky jsou pak charakteristické tím, že jejich erupce probíhají zpravidla explozivně, neboť jejich magma je ve srovnání se zásaditým basaltovým magmatem hustší. Solfatary jsou hodně podobné fumarolám. Podobně jako ony mají charakter pukliny případně prohlubně ve tvaru sopečného kráteru, z něhož vycházejí sopečné plyny, které však mají daleko vyšší obsah sirné složky (kromě vodní páry obsahují sirovodík, způsobující onen charakteristický štiplavý zápach „zkažených vajec“, a oxid siřičitý). Síra obsažená v sopečných plynech pak kondenzuje a usazuje se v okolí v podobě žlutých sirných pokryvů. Také bahenní sopka je tvořena prohlubní ve tvaru sopečného kráteru, jejíž nitro je vyplněno tekutým bahnem, které je neustále „probubláváno“ unikajícími sopečnými plyny. Plyn uvolněný z magmatu stoupá vzhůru k povrchu, přičemž s sebou bere podzemní vodu rozpouštějící jílovité sedimenty. Toto bahno je pak tlakem plynu (podobně jako u gejzíru) vyvrhováno na povrch. Posledním typem jevů souvisejících s vulkanickou činností jsou pak tzv. mofety, které jsou někdy milně zaměňovány právě za bahenní sopky. Na rozdíl od nich zde z nitra země není vyvrhováno rozpuštěné bahno, ale uniká zde pouze suchý oxid uhličitý, který může v některých případech probublávat jezírky vody. Mofety, jako jediný z výše popsaných úkazů, můžeme najít dokonce i u nás v Česku, a to v rezervaci Soos nedaleko Františkových lázní.

Do pomyslného centra zdejší pobočky kuchyně boha Héfaista představovaného sopkou Krafla nás dovede devět kilometrů dlouhá silnička směřující od geotermálního pole Hverir dále na sever. Tento vulkán vytváří rozsáhlý systém táhnoucí se v délce 90 kilometrů podél Středoatlantského hřbetu, jenž tudy prochází. Těsná přítomnost rozhraní litosférických desek a skutečnost, že se magmatický krb této sopky nachází relativně mělko pod povrchem, způsobuje, že je Krafla považována za jednu z vůbec nejexplozivnějších a nejaktivnějších sopek na Islandu. Její vznik je odhadován na dobu před 100 000 lety, přičemž jen za dobu trvalého osídlení Islandu (tj. přibližně od 10. století) do současnosti (2019) zde bylo zaznamenáno 29 velkých erupcí. K té největší došlo v letech 1724 – 1729, kdy byly tekoucí lávou zničeny tři farmy v okolí jezera Mývatn a snad jen zázrakem tehdy nedošlo k žádným ztrátám na životech. Zatím naposledy ukázala Krafla svou sílu v letech 1975 – 1984, kdy rovněž došlo k mohutným lávovým výlevům. Právě Krafla a její okolí je ale rovněž ukázkou toho, že ohromná energie ukrytá pod povrchem nemusí znamenat vždycky jen zkázu, ale může přinášet také užitek. O tom svědčí geotermální elektrárna o výkonu 60 MW, jenž zde byla postavena v roce 1977.

Pod nejvyšším bodem sopečného masivu Krafly, tyčícím se v současné době do výšky 818 m n. m., najdeme okrouhlé jezírko Víti, jehož jméno v islandštině označuje peklo. Jezírko je klasickým příkladem tzv. maaru, tedy sopečného kráteru s nízkým reliéfem vzniklého při explozivní erupci způsobené kontaktem vystupujícího magmatu s podpovrchovou vodou. V tomto případě k výbuchu došlo na samém počátku série erupcí v roce 1724. Od parkoviště je možné vystoupat až na hranu kráteru, který pak lze kolem dokola obejít (kráter má průměr cca 300 metrů). Otevírá se odtud skvělý výhled nejen na nedaleký vrchol Krafly, ale rovněž na kužely sopek Bláfjall a Sellandafjall tyčící se daleko na jihu (obě jsou naprosto ukázkovým příkladem vulkánů původně vzniklých pod ledovcovým příkrovem). Na strmých svazích tvořených sypkou sopečnou struskou je dodnes možné na několika místech pozorovat výdechy sopečných plynů a pár bublajících bahenních jezírek. Zajímavostí je, že sopečné jezero téhož jména (a způsobu vzniku) je na Islandu ještě jedno. Toto „druhé peklo“ se nachází asi 75 kilometrů na jih u neméně známé sopky Askja.

O kousek níže pod jezírkem Víti se rozkládá rozsáhlá planina zalitá lávovým výlevem vzniklým během poslední erupce sopky v roce 1984. Z tohoto černého zkamenělého moře lávy pak jako jakýsi ostrůvek vyrůstá duhově zbarvený ryolitový vršek Leirhnjúkur (593 m n. m.) představující zbytek původního kráteru sopky, jenž vzniknul během erupce v letech 1724 – 1729. Okružní chodník nás nejprve přivede k severnímu okraji tohoto vrcholku, kde se nachází akvamarínově zbarvené termální jezírko s fumarolové pole. Cesta pak pokračuje dále na sever mořem černé lávy až ke kráteru Hófur, kde se stáčí opět k jihu. Ačkoliv zde k poslední erupci došlo před více než 30 lety, z trhlin v lávové krustě dodnes stoupá pára a sopečné plyny, které jsou díky přítomnosti sirovodíku typické svým charakteristickým zápachem. Stezka nás následně zavede na západní úbočí ryolitového hřebene na jehož vrchol lze vystoupit pomocí krátké odbočky z hlavní cesty. Tato zacházka však rozhodně strojí za vynaloženou námahu, neboť se odtud otevírá daleký výhled nejen na celou lávovou planinu v okolí, ale i na nedaleký vrchol Krafly tyčící se nad jezerem Víti. V posledním úseku okruhu je pak možné pozorovat lávu různého stáří včetně výlevů vzniklých při erupci v 18. století, které jsou na rozdíl od mladších vrstev dne již značně porostlé mechem.

Z permanentně neklidné krajiny v okolí jezera Mývatn se ale nyní již vydejme do městečka Husavík ležícího na severním pobřeží ostrova přibližně 70 kilometrů od Akureyri. Městečko, jenž je dnes domovem pro přibližně 2300 Islanďanů, mělo v dějinách ostrova významné postavení, neboť šlo o jedno z vůbec prvních osídlených míst na Islandu. V roce 864 připlul do těchto končin norský Viking Garðar Svavarsson jako vůbec druhý mořeplavec, kterému se podařilo břehů Islandu dosáhnout. Pro sebe a svou posádku tu nechal zbudovat několik přístřešků, a tuto osadu pak nazval Husavík – tedy „Záliv domů“. Dnes je městečko spojeno především s rybářstvím, což je poznat hned při prvním pohledu na zdejší přístav. Kromě velké výletní lodi, jejíž silueta se rýsuje na pozadí zasněžených hor na druhém břehu zálivu Skjálfandi, u kotví u zdejších mol celá řádka krásných plachetnic, jenž jsou dnes využívány k jedné z nejatraktivnějších islandských turistických aktivit – pozorování velryb. S velrybami se zde ovšem lze setkat i přímo na břehu neboť hned u přístavu se nachází místní muzeum velryb (Husavík Whale Museum) založené v roce 1997 v budově bývalých městských jatek.

Po překonání dalšího horského hřebene se před námi otevírá plochá krajina rozkládající se při ústí řeky Jökulsá á Fjöllum do Grónského moře. Řeka Jökulsá je svou délkou 206 km druhou nejdelší řekou na Islandu a jejím zdrojem je největší Islandský ledovec Vatnajökull. Řeka vytváří při svém ústí do moře rozsáhlou výplavovou plošinu, na jejímž jižním okraji se nachází kaňon Ásbyrgi („Hrad bohů“), který byl díky svému podkovovitému tvaru v severské mytologii považován za otisk kopyta nejvyššího severského boha Odina. Skutečný vznik tohoto pozoruhodného útvaru byl však ještě mnohem dramatičtější.  Kaňon, který má dnes na délku přibližně 3 kilometry, byl vyhlouben v důsledku erupcí sopek ukrytých pod ledovcem Vatnajökull, jenž nejprve vyvolaly masivní tání ledu a následné katastrofické záplavy (tzv. jökulhlaup). K největším z těchto událostí došlo v období před 7100 – 2000 lety, přičemž se odhaduje, že se tudy valil proud o síle 900 000 m³/s (pro srovnání: průměrný průtok největší řeky světa Amazonky se pohybuje kolem 209 000 m³/s). Později se koryto řeky přeložilo o něco dále na východ, takže dnes je kaňon Ásbyrgi bezvodý. Nejlepším způsobem pro průzkumu tohoto zajímavého přírodního fenoménu je vystoupat od zdejšího parkoviště na vrchol plochého ostrohu Eyjan, jenž navzájem odděluje obě větve kaňonu. Tento ostroh byl v minulosti vlastně ostrovem nacházejícím se přímo uprostřed obřího veletoku. Jak to zde v oněch časech mohlo vypadat si lze při pohledu do okolí celkem snadno představit. Po plochém povrchu Eyjanu se lze dostat až na samý konec tohoto ostrohu, kde vrcholová plošina náhle spadá do hloubky kolem 100 metrů až na dno hlavního kaňonu.

Přestože dnes již řeka Jökulsá ani zdaleka nedosahuje své někdejší mohutnosti, neznamená to, že by její současný kaňon byl nezajímavý. Ba právě naopak – při délce 25 kilometrů, šířce 500 metrů a hloubce 100 metrů se jedná o jedno z největších říčních údolí na Islandu. Jedním z jeho nejatraktivnějších úseků je pak oblast známá jako Hljóðaklettar, která je tvořena řadou čedičových skal vytvářejících v důsledku pozvolného chladnutí magmatu typické „čedičové varhany“. Jejich tvary jsou tak složité a fascinující, že se člověku až nechce věřit, že celé toto divadlo vzniklo přírodní cestou. U nás v Čechách můžeme něco podobného vidět na známé Panské skále u Kamenického Šenova nebo třeba na vrchu Vrkoč nedaleko Ústí nad Labem.  Téměř uprostřed tohoto skalního města se pak nachází jeskyně Kirkja, jejíž vznik si lze představit prakticky hned na první pohled, kdy se tekoucí magma zarazilo o jinou skálu a následně se shrnulo jako například koberec. Od jeskyně se lze po druhé straně skal vrátit zpátky k výchozímu bodu. Další možností je dojít až na konec čedičových skal, kde stezka začíná prudce stoupat až na předvrchol sopečného kuželu Rauðhólar („Červená hora“) tvořeného červenou sopečnou struskou. Díky tomu je tento vrch často označován jako „nejbarevnější sopka na Islandu“. Ze stejného místa se pak otevírá zřejmě nejlepší výhled na údolí řeky Jökulsá, které je odtud vidět v celé své nádherné dramatičnosti.

Řeka Jökulsá na svém toku ukrývá ještě mnohá další překvapení. Jedním z nich je i vodopád Dettifoss, nacházející se přibližně o 20 kilometrů dále proti proudu. Zatímco u pobřeží byla krajina ještě relativně zelená, nyní projíždíme holou ocelově šedou skalnatou pustinou, která vypadá tak, jako kdyby se zde před nedávnem odehrála nějaká zkázonosná katastrofa. Nepřívětivost místní krajiny pak ještě podtrhuje hrozivě zatažená obloha. Cestou vinoucí se skrze balvany a ztuhlými kusy lávy sestupujeme od parkoviště zpět k řece. Vodopád o sobě dává vědět už zdaleka hrozivým hučením a oblaky zvířené vodní tříště unášené větrem. Avšak teprve z vyhlídky vybudované přímo nad vodopádem si lze plně uvědomit sílu zdejšího živlu. Hrana vodopádu je široká 100 metrů a voda z ní padá do hloubky 44 metrů. Každou sekundu tudy „prohučí“ 200 m³ vody, avšak v letních měsících, kdy dosahuje tání ledovců svého maxima, se může průtok řeky zvýšit až na 600 m³/s. Dettifoss je proto považován za nejmohutnější vodopád Evropy. Pro srovnání jen uveďme, že například Vltava má při svém ústí do Labe průměrný průtok 150 m³/s a Labe samotné opouští naši vlast v Hřensku s průtokem 308 m³/s. Vzhledem k tomu, že hrana vodopádu neprobíhá kolmo na proud řeky, ale podobně jako v případě mnoha dalších islandských vodopádů řeku protíná v poměrně ostrém úhlu, je pohled na Detifoss z každého břehu jiný. My se nyní nacházíme na levém (tedy západním) břehu řeky, avšak obdobně se lze k vodopádu dostat i z protějšího (východního) břehu. Ačkoliv jsou vzdušnou čarou od sebe obě vyhlídky vzdáleny jen pár set metrů, dostat se na druhou stranu řeky znamená přibližně 60 kilometrovou zajížďku a hodinu cesty.

Pohledem na mohutný Dettifoss však naše návštěva tohoto místa ani zdaleka nekončí, neboť o pouhý kilometr dále proti proudu se nachází další z krásných vodopádů – Selfoss. Jeho šířka dosahuje podobně jako v případě většího Detrifossu kolem 100 metrů, avšak na výšku je o něco nižší neboť představuje stupeň o celkové výšce kolem 11 metrů. Zajímavostí je zde však celá kaskáda desítek menších vodopádů přepadávajících přes boční hranu říčního kaňonu.