Vesnice Peenemünde, ležící na nejsevernějším cípu ostrova Usedom, je dnes ospalou přímořskou obcí s necelými čtyřmi stovkami obyvatel. V období druhé světové války však šlo o jedno z nejdůležitějších, a zároveň nejpřísněji utajovaných vojenských zařízení nacistické Třetí říše. Jak jsme naznačili už v předchozí kapitole, právě zde probíhal vývoj i výroba takzvaných „zbraní odplaty“ (Vergeltungswaffen) — letounových střel V-1 a zejména balistických raket V-2. Peenemünde se tak stalo první raketovou základnou na světě. Ale vraťme se na začátek. Historie zdejšího vojenského testovacího polygonu se začala psát už v roce 1936, tedy ještě před vypuknutím války. Tehdy německá armáda odkoupila severní část ostrova Usedom a o rok později zde začala budovat armádní výzkumné středisko („Heeresversuchsstelle“). Právě tehdy vstoupil na scénu mladý raketový konstruktér Wernher von Braun (1912 – 1977), který se sem s týmem inženýrů přesunul ze základny v Kummersdorfu, která už nestačila rostoucím nárokům vývoje nových raketových zbraní.
Rozsáhlý areál v Peenemünde zabíral plochu 25 km² a v době nejintenzivnější činnosti zde pracovalo až 12 000 lidí. Nacházely se tu nejen výzkumné laboratoře, ale také letiště, montážní haly, aerodynamický tunel, výrobna kapalného kyslíku a několik odpalovacích ramp. V jižní části byl umístěn vojenský tábor pro posádku i obytná zóna pro zaměstnance. Nechyběly bohužel ani pracovní tábory pro vězně, jejichž nucená práce byla při stavbě i provozu areálu běžně využívána. Dnes, 80 let po konci války, však po naprosté většině komplexu nenajdeme ani stopy. Část byla zničena při spojeneckém bombardování, část zmizela během poválečné likvidace a zbytek pohltila příroda. Jednou z mála dochovaných budov je bývalá uhelná elektrárna, dnes sídlo Historisch-Technisches Museum Peenemünde, jehož expozice přibližuje vývoj německé raketové techniky do nejmenších detailů.
Peenemünde: budova bývalé elektrárny, která je jádrem areálu bývalého vojenského vývojového centra Heeresversuchsanstalt Peenemünde
Peenemünde: letounová střela V-1
Hned za vstupní budovou, která původně sloužila jako velitelské a protiletecké stanoviště, se nachází rampa, odkud byla pomocí katapultu vypouštěna letounová střela Fi-103, známější jako V-1. Její vývoj začal v létě 1942 a první zkušební start proběhl 24. prosince téhož roku. Testy v Peenemünde začaly v létě 1943, přičemž zařízení pro vypouštění střel se nacházelo v nejsevernější části areálu. Sériová výroba byla spuštěna v březnu 1944 a první ostré nasazení proběhlo krátce po spojeneckém vylodění v Normandii, 12. června 1944. Ani jedna ze střel tehdy však nedosáhla cíle. V-1 měla doutníkový tvar, délku 8 metrů a křídla o rozpětí 5,37 metru. Pulzační motor jí uděloval rychlost až 565 km/h, což umožnilo její sestřelování proudovými (např. Gloster Meteor) i nejrychlejšími vrtulovými letouny. Kromě toho byly mnohé střely zničeny protileteckou obranou či balónovými přehradami. Do března 1945 bylo odpáleno přes 20 000 střel V-1, z nichž polovina směřovala na Británii a další tisíce na Antverpy, Lutych a Brusel. Svého cíle však dosáhla jen asi čtvrtina z nich.
Ještě významněji je však Peenemünde spojeno s vývojem rakety A4, později známé jako V-2. Tato balistická raketa dosahovala výšky 14 metrů, vážila 13 tun a dokázala zasáhnout cíl vzdálený až 300 kilometrů. Palivem jí bylo téměř pět tun kapalného kyslíku a přes 3,5 tuny etanolu, vyráběného z brambor — na jeden start se spotřebovalo až 30 tun těchto plodin, což bylo v časech válečné potravinové krize obrovským plýtváním. Vývoj A4 začal už před válkou, ale díky úspěchům německé armády zájem o raketové zbraně na čas opadl. Oživení přišlo po porážce Luftwaffe v bitvě o Británii (1940) a v severní Africe (1943), kdy Hitler hledal zbraň, jež by mohla zasadit rozhodující úder. V březnu 1942 začaly v Peenemünde letové zkoušky, přičemž první úspěšný start proběhl 18. října 1942 – raketa tehdy dosáhla výšky 90 kilometrů. V dubnu a květnu 1943 zachytila britská průzkumná letadla na snímcích nové typy raket a střel. Přestože někteří spojenečtí představitelé považovali tyto informace za dezinformaci, velení nakonec rozhodlo pro přímý útok. V noci ze 17. na 18. srpna 1943 tak v rámci operace Hydra zaútočilo 596 bombardérů RAF, které svrhly 2000 tun bomb. Výsledkem bylo těžké poškození základny a smrt stovek vězňů a 170 vědců a techniků. Vývoj raket však už byl v podstatě dokončen a výroba se následně přesunula do podzemní továrny Mittelwerk nedaleko Nordhauenu, která byla proti náletům mnohem lépe chráněná.
Peenemünde: balistická raketa A-4 známá pod označením V-2
Peenemünde: expozice historického muzea – nádrže střely V-1
Do konce války bylo vyrobeno na 6000 raket V-2. K prvnímu bojovému nasazení došlo 8. září 1944. Do konce války bylo odpáleno téměř 3200 raket, z nichž nejvíce mířilo na Antverpy (1610) a Londýn (1358). Oproti V-1 byla V-2 zcela nezachytitelná — letěla rychlostí přes 3500 km/h z výšky 85 km, tedy trojnásobkem rychlosti zvuku. Jedinou obranou tak zůstávaly útoky na odpalovací stanoviště. Poslední zkušební start v Peenemünde proběhl v únoru 1945. O necelé tři měsíce později, 5. května, areál obsadila sovětská armáda a přístav se stal sovětskou základnou až do roku 1952, kdy byl předán ozbrojeným silám NDR. Po sjednocení Německa se oblast v roce 1990 otevřela veřejnosti.
Osud německých raketových vědců byl rozdělen — skupina kolem Wernhera von Brauna odešla do USA, jiná skončila v SSSR. Obě mocnosti využily ukořistěné technologie pro svůj vlastní raketový vývoj. V USA tak vznikla raketa Redstone, která vynesla Alana Sheparda do vesmíru, a později i Saturn V pro pilotované měsíční mise Apollo. Sovětský vývoj pod vedením Sergeje Koroljova vedl k raketě R-7, jež vynesla Sputnik a Jurije Gagarina. Tato raketa je (po mnoha úpravách) pod jménem Sojuz využívána dodnes. Lze tedy říct, že i když byl zdejší raketový program zaměřen čistě na vojenské účely, stal se současně bez nadsázky kolébkou největších úspěchů, jakých lidstvo dosud dosáhlo v oblasti kosmonautiky a dobývání vesmíru.
Peenemünde: sovětská ponorka K-24 třídy Juliett v přístavu Peenemünde
Peenemünde: ponorka K-24 – přední torpédový prostor
Ačkoliv je Peenemünde známo především díky svému raketovému výzkumu, ve zdejším přístavu dnes kotví i jiný vojenský exponát — sovětská ponorka třídy Juliett. Ta pochází z období studené války a návštěvníci si ji mohou prohlédnout nejen zvenčí, ale i zevnitř. Uvnitř ponorky lze nahlédnout téměř do všech prostor a zažít autentickou atmosféru života pod hladinou. Stísněné podmínky, spletitá síť potrubí, ventilů a přístrojů jasně naznačují, že služba na palubě rozhodně nebyla jednoduchá. Ponorky třídy Juliett byly navrženy v 50. letech 20. století pro útoky na americké pobřežní základny a letadlové svazy. Přestože bylo plánováno 35 kusů, mezi lety 1961 – 1968 jin nakonec vzniklo jen 16. Důvodem bylo upřednostnění vývoje jaderných ponorek. Ponorka vystavená v Peenemünde nese původní označení K-24. Její stavba byla zahájena v roce 1961 a dokončena byla o rok později. Do služby byla uvedena v roce 1965, přičemž se stala součástí sovětské baltské flotily. V 80. letech byla převedena do zálohy a následně byla roku 1994 prodána jako muzejní exponát do Německa.
Ponorka má na délku 86 metrů a je poháněna dvojicí dieselových motorů o výkonu 4000 HP (pro plavbu na hladině) a dvěma elektromotory o výkonu 3000 HP pro plavbu pod hladinou. Kromě toho byla vybavena ještě další dvojicí malých elektromotorů (o 200 HP) pro pomalou plavbu pod vodou. Ponorka byla vybavena i tzv. šnorchlem – tedy potrubím vysouvaným nad úroveň hladiny, díky němuž bylo možné plout pod vodou i na dieselové motory. Na hladině dosahovala ponorka maximální rychlosti 16 uzlů, pod hladinou pak 18 uzlů. Při této rychlosti však mohla pod vodou urazit relativně malou vzdálenost – pouhých 51 kilometrů. Při plavně na hladině cestovní rychlostí 7 uzlů byl dosah ponorky mnohem větší, a to 33 000 kilometrů. Loď se mohla bezpečně ponořit do hloubky 240 metrů. Kromě šesti příďových a čtyř záďových torpédometů byly ponorky tohoto typu vybaveny kontejnery pro čtyři letounové střely P-6 (SS-N-3C „Shaddock“) s doletem 460 km, které mohly nést buď konvenční (1000 kg) nebo i jadernou (250 – 300 kt) hlavici. Nevýhodou těchto ranných ponorkových raketových nosičů ovšem bylo to, že k odpálení raket mohlo dojít pouze pokud byla ponorka vynořena.
