Také ráno nového dne nás uvítalo  pohledem na vzdálenou sopku Mount Shasta, který je snad ještě lepší než ten, jenž se nám naskytl předchozího dne večer. Nicméně naším cílem tentokrát nebudou sopky, ale pohroužíme se do hlubin unikátních kalifornských lesů. Z Reddiingu, v němž jsme trávili noc, se vydáváme po klikaté silnici CA 299 vedoucí údolím říčky Trinity River směrem k pobřeží Tichého oceánu. O půl druhé hodiny později již projíždíme městečkem Willow Creek, jehož jméno asi většině lidí nic moc neřekne. Stačí se porozhlédnout kolem a hned víme, že se nacházíme v místě, které je považováno za jakousi bránu do tzv. „Bigfoot country“, tedy oblasti, v níž by se měl údajně vyskytovat dvounohý tvor podobný například yettimu známý jako bigfoot. Právě v okolí tohoto městečka byl totiž v roce 1967 natočen film, který měl existenci tohoto tvora údajně dokládat. Na skutečného bigfoota tu sice s největší  pravděpodobností nenarazíme, ale aspoň si tu můžeme koupit jeho figurku, a to takřka v jakékoliv velikosti.

Při cestování severní Kalifornií si každopádně rychle uvědomíme, jak odlišná je zdejší krajina ve srovnání s jihozápadem Spojených států. Zatímco na jih od San Francisca krajina postupně přechozí v suché polopouště a pouště, na severu je naopak pokrytá hustými a zdánlivě nekonečnými zelenými lesy. Jejich bohatství v podobě prakticky nevyčerpatelné zásoby dřeva pak silně ovlivnily zdejší osídlení. Podobně jako v Evropě daly zásoby uhlí (stojících za tím, co dnes označujeme za průmyslovou revoluci) na přelomu 19. a 20. století vzniknout vrstvě bohatých podnikatelů – „uhlobaronů“, v Kalifornii vznikla jakási obdoba v podobě „dřevobaronů“. Ti využili skutečnosti, že v té době zde bylo dřevo prakticky jediným stavebním materiálem a v jižních částech státu po něm byla velká poptávka – ale nesrostly zde žádné lesy. Naopak na severu sice lesů rostlo hodně, ale zase zde skoro nikdo nežil, a tak po dřevě nebyla poptávka.

Po dlouhé a dosti únavné cestě údolím Trinity River se konečně dostáváme zpět na pobřeží Pacifiku. Zde si děláme nejprve zastávku v malebném městečku Trinidad, které je se svými necelými 400 stálými obyvateli jedním z nejmenších měst v Kalifornii. Městečko bylo založeno Španěly, kteří jej pojmenovali jako „La Santisima Trinidad“ (tedy Nejsvětější Trojice). Oblas byla pod kontrolou Španělska až do roku 1821, kdy se stala součástí nezávislého Mexika. Součástí Spojené státy pak dobyli oblast Kalifornie v roce 1846 a Kalifornie se v roce 1850 stala 31. státem USA. Důvodem, proč se vyplatí se zde alespoň na chvíli zastavit, je především zdejší pobřeží, které patří k nejkrásnějším v severní Kalifornii. Jeho prohlídku můžeme zahájit u zdejšího majáku (Trididad Memorial Lighthouse) odkud se můžeme vydat vzhůru na skalisko Trinidad Head, jenž je se zbytkem pevniny spojené jen úzkou šíjí. Jinou možností je zavítat na zdejší pláž Trinidad State Beach, kde můžeme obdivovat celou řadu zajímavých skalních útvarů. Z historického hlediska pak ještě zmiňme, že zdejší pobřeží je místem, kde byla pozorována údajně největší vlna, která kdy zasáhla pacifické pobřeží Spojených států. K této události došlo 31. prosince roku 1914, kdy voda vystoupala až do úrovně 60 metrů.

Z Trinidadu je to podél pobřeží již jen kousek k jižnímu vstupu do národního parku Redwood, jehož symbolem jsou porosty sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens), která běžně dorůstá výšky přes 100 metrů, a je proto považována za nejvyšší druh stromu na světě. Z tohoto pohledu pak v současné době nese prvenství strom pojmenovaný jako Hyperion, jehož výška byla v roce 2006 změřena na necelých 116 metrů. V minulosti se zde ale  údajně nacházely ještě vyšší stromy snad až o výšce přes 140 metrů, avšak to již dnes nelze potvrdit ani vyvrátit. Sekvoje se v průměru dožívají kolem 500 – 700 let, avšak stáří největších a tím pádem i nejstarších jedinců je odhadováno až na 2200 let, což z nichž činí jedny z nejdéle žijících organismů na Zemi. Jedním z důvodů této dlouhověkosti je například to, že stromy mají až 30 centimetrů silnou kůru s vysokým obsahem taninu, která je činí velmi odolné vůči chorobám, hmyzu a také lesním požárům. Největším nebezpečím pro se tak pro sekvoje stal až člověk.

Rozsáhlé porosty gigantických stromů byly objeveny v druhé polovině 18. století, přičemž záhy byly objeveny vynikající vlastnosti jejich dřeva, které bylo lehké avšak současně velmi dobře odolávalo hnilobě. Proto bylo používáno jako cenný materiál pro stavbu budov a lodí či k výrobě nábytku. Následovala desetiletí, během nichž byly sekvojové lesy prakticky neomezeně decimovány, takže po pouhých 100 letech bylo 90 % jeho rozlohy vykáceno. Rozsah těžby začal vyvolávat znepokojení, a prosto se začal hledat způsob, jak zachovat zbývající stromy pro budoucnost. Tyto snahy však ze začátku neměly příliš velký úspěch, neboť tyto ochranářské snahy přebila takřka nenasytná poptávka po dřevě, která přišla s rozmachem stavebnictví po druhé světové válce. K prvnímu návrhu na vyhlášení národního parku zde došlo v roce 1938, avšak nakonec byl vyhlášen až v roce 1968.     

Ideální „osou“ prohlídky národního parku Redwood je tzv. Newton B. Drury Scenic Parkway, jež se odděluje z hlavní dálnice US 101 kousek za jižním vstupem do parku. Ještě před tím si je však možné udělat zastávku na travnaté louce Elk Meadow, kde lze (nejčastěji za svítání nebo za soumraku) pozorovat stáda pasoucích se jelenů. Jiným podobným místem jsou pak louky v okolí návštěvnického centra Prairie Creek Visitor Center. Jen o kousek dál odtud si můžeme udělat zastávku u stromu označovaného jednoduše jako Big Tree, který vyniká obvodem svého kmene, jenž činí kolem 21 metrů. O další kus dále si pak stejným způsobem můžeme prohlédnout zajímavý propletenec čtyř sekvojí, které se navzájem šroubovitě obrůstají a není proto divu, že tento úkaz dostal název Corkscrew Tree (tedy „vývrtkový strom“). Vyhlídková silnice pak dále pokračuje údolím potoka Prairie Creek, přičemž možností k průzkumu zdejších sekvojových porostů je zde celá řada. V podstatě stačí zastavit na některém ze zdejších parkovišť a vydat se po četných trasách do nitra lesa. My v tomto případě volíme trasu Brown Creek Trail, která nejprve stoupá podél toku stejnojmenného potůčku kolem kterého dorazíme až ke skupině statných sekvojí označených jako Carl Schenck Memorial Grove, jež je pojmenována po Carlu Alwinovi Schenckovi (1868 – 1955), hlavním lesníkovi Biltmore Estate v Asheville v Severní Karolíně a zakladateli Biltmore Forest School, první lesnické školy v Severní Americe.  Háj má dvě stezky s očíslovanými značkami se jmény zakladatelů amerického lesnického hnutí a bývalých Schenckových studentů. Trasa se pak o něco výše napojuje na stezku Rhododendron Trail, jejíž pojmenování připomíná rozsáhlé porosty zdejších rhododendronů, které zejména v době svého kvetení dělají z návštěvy těchto končin neobyčejnou podívanou. Z této hlavní trasy lze po dalších zhruba 2 kilometrech odbočit a vrátit se zpět do výchozího místa po trase South Fork Trail. 

Vyhlídková silnice nás po nějaké době opět přivede k dálnici US 101, po níž dorazíme až k ústí říčky Klamath do Tichého oceánu. Ideálním místem pro jeho prohlídku je pak vyhlídka Klamath River Overlook, z níž máme celé ústí doslova jako na dlani, ale současně je zde údajně i šance na spatření orlů bělohlavých (což se nám bohužel v rámci naší návštěvy nepoštěstilo). V další části cesty se pak dostáváme do údolí říčky Smith River, která je považována za jednu z nejčistších řek v severní Kalifornii, a proto je její atraktivní údolí vyhledávanou rekreační využívanou zejména ke sportovnímu rybolovu.

Na úplný závěr ještě uveďme na  pravou míru jeden z častých omylů, k němuž dochází v souvislosti s dvojicí kalifornských národních parků. Jak již bylo řečeno, nalezneme v národním parku Redwood porosty sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens), která v angličtině označuje (celkem nepřekvapivě) slovo „redwood“. Jejich výskyt je vázán spíše do nižších nadmořských výšek oblastí deštných lesů mírného pásma. Důležitými faktory je dostatek vláhy, které v těchto místech zajišťují zejména bohaté zimní sněhové srážky, a zejména pak vliv pobřežního studeného kalifornského proudu, jenž způsobuje vznik častých mlh nad zdejším pobřeží. Tyto mlhy tvoří až 40 % spotřeby vody sekvojí. Kromě nich však v Kalifornii narazíme ještě na jiné gigantické stromy, které jsou označovány pojmem „sequoia“. V tomto případě, jde ovšem o porosty sekvojovce obrovského (Sequoiadendron giganteum), který se oproti sekvoji vždyzelené vyznačuje ještě mohutnějším kmenem, avšak zpravidla nedosahuje takové výšky. Jeho výskyt je soustředěn do mnohem menší oblasti návětrné strany Sierry Nevady v nadmořské výšce 1500 – 2500 m, kde je chráněn v rámci národního parku Sequoia.