Hlavní město Islandu Reykjavík, jsme hned v úvodu naší cesty po ostrově jen letmo minuli, a proto je nyní vhodný okamžik, abychom se zde zastavili o něco déle. Avšak než se do města dostaneme, uděláme si krátkou zastávku v geotermální elektrárně Hellisheiðarvirkjun, při jejíž návštěvě v podobě komentované prohlídky lze nahlédnout pod pokličku toho, jak je možné využít obrovskou energii ukrývající se v nitru Země. Elektrárna se nachází v geotermální oblasti Hengill, související s průběhem jedné z větví Středoatlantského hřbetu. Prostřednictvím 30 vrtů hlubokých 2000 – 3000 metrů se horká voda z nitra Země dostává k povrchu, kde se díky uvolnění tlaku přeměňuje v páru o teplotě 180°C. Tato pára je pak využívána pro pohon turbín produkujících elektrický výkon 303 MW (tuto hodnotu můžeme srovnat například s výkonem jaderné elektrárny Temelín, který dosahuje maximální hodnoty 2110 MW). Pára se pak v kondenzátorech mění zpět na horkou vodu, z níž část je pumpována zpět pod povrch Země, a zbytek je pak dále využit pro vytápění budov v Reykjavíku (geotermálním teplem je v Reykjavíku vytápěno kolem 90 % všech budov). Ačkoliv je voda do města přiváděna přes 20 kilometrů dlouhým potrubím, její teplota za tu doby díky (téměř) dokonalé izolaci klesne o pouhé dva stupně. I potom má však voda teplotu kolem 40°C, a je proto v zimě využívána k vytápění reykjavických chodníků a silnic, která tak v zimě nenamrzají. Teprve potom je voda vypouštěna do oceánu. Místo, kde se tak děje, je samo o sobě velmi zajímavé, avšak k němu se dostaneme ještě později.

Z areálu elektrárny je to do centra Reykjavíku již jen coby kamenem dohodil (přibližně 30 kilometrů a půl hodinu jízdy). Město se nachází v jihozápadní části ostrova při pobřeží zálivu Faxaflói a v současné době je domovem pro asi 129 000 obyvatel. Avšak pokud připočteme i přilehlou metropolitní oblast, vzroste toto číslo na více než 200 000 lidí, což jsou zhruba 2/3 veškeré populace na celém Islandu. I tak ovšem Reykjavík patří mezi 10 nejmenších hlavních měst v Evropě (z hlediska počtu obyvatel). Svou polohou na 64°08‘ severní zeměpisné šířky naopak drží Reykjavík prvenství coby nejseverněji položené hlavní město (nezávislého státu) na světě. Podle islandské „Knihy osídlení“ (Landnámabók) byla první osada na místě dnešního města založena v roce 874 vikingským náčelníkem Ingólfem Arnarsonem. Své jméno (znamenající „Zátoka kouře“) získala podle oblaků geotermální páry stoupajícím přímo ze země. V roce 1226 byl na nedalekém ostrově Viðey založen klášter, avšak Reykjavík sám byl stále jen velmi málo osídlenou osadou, jelikož okolí pokryté příkrovy ztuhlé lávy většinou nebylo příliš vhodné pro zemědělství. Rozvoj zdejšího osídlení byl nastartován až v průběhu 17. a 18. století, kdy se díky dánským kupcům a námořníkům stal Reykjavík významným centrem rybářství a námořního obchodu. Roku 1786 byl Reykjavíku přiznán status města, ale i tak zde v té době žilo pouhých 127 obyvatel. Na přelomu 18. a 19. století se stal Reykjavík rovněž církevním centrem ostrova, které až do té doby bylo situováno ve Skálholtu. V roce 1846 se město stalo sídlem obnoveného islandského parlamentu a od roku 1904 také islandské vlády, fungující pod svrchovaností Dánského království. V roce 1911 byla ve městě založena univerzita.

Návštěvu centra Reykjavíku můžeme zahájit například u tzv. „nové radnice“ (Ráðhús Reykjavíkur). Tato moderní budova zkonstruovaná z betonu, skla a kovu byla dokončena v roce 1992. To, co činí její návštěvu nejzajímavějším, je bezesporu volně přístupný velký topografický model celého ostrova, na kterém si můžeme v rychlosti ještě jednou zopakovat celou naší cestu. Budova radnice je situována na pobřeží jezera Tjörnin, které se rozkládá prakticky přímo v centru města. Jezero je domovem značného množství vodních ptáků, a tak zde lze prakticky kdykoliv spatřit hejna rybáků, kachen a labutí. Nedaleko radnice stojí socha zobrazující Skúli Magnussona (1711 – 1794), který se v roce 1737 stal prvním guvernérem Islandu. Od radnice vede směrem na sever ulice Suðurgata, v níž je možné najít vůbec nejstarší dochovaný dům ve městě (z konce 18. století), a dále pak i celou řadu dalších domků, které jsou proti nepřízni počasí chráněny pestrobarevným vlnitým plechem.

Severozápadně od jezera se na vrcholu kopce vypíná k obloze věž katolického kostela Landakotskirkja. Historie tohoto chrámu se začala odvíjet v roce 1864, kdy zde byla postavena malá kaple a o něco později i dřevěný kostelík. Jeho kapacita však záhy přestala dostačovat, a tak byla po první světové válce zahájena stavba nového kostela v neo-gotickém stylu. Architektem této pozoruhodné stavby byl stejně jako v případě mnohem známějšího kostela Hallgrímskirkja islandský „státní architekt“ Guðjón Samúelsson. Kostel byl dokončen a vysvěcen v roce 1929 a od té doby slouží katolickým věřícím až dodnes.

Od jezera Tjörnin lze po hlavní třídě Lækjargata zakrátko dojít až ke břehu moře na okraj Reykjavíckého přístavu, jenž je výchozím místem pro výpravy za pozorováním velryb. Kromě rybářských a výletních lodí v přístavu kotví též plavidlo islandské pobřežní stráže, která je jedinou ozbrojenou složkou Islandu (přestože je Island členem NATO, nemá vlastní armádu). Přímo u přístavu se pak nachází prakticky nepřehlédnutelná prosklená budova koncertní haly Hörputorg (též „Harpa“). Stavba této budovy byla zahájena v roce 2007, avšak zanedlouho poté musela být pro nedostatek finančních prostředků v důsledku nastupující ekonomické krize přerušena. V roce 2008 nakonec islandská vláda rozhodla o financování výstavby, a tak byl celý projekt dokončen roku 2011, kdy bylo toto nové sídlo islandského symfonického orchestru a státní opery otevřeno pro veřejnost zahajovacím koncertem. Budova se skládá z kovové kostry, která je vyplněna šestiúhelníkovými skleněnými segmenty, jenž mají symbolizovat šestiboké čedičové skalní sloupy.

Pohodlnou procházkou podél pobřeží se lze dostat k památníku označovanému jako Sun Voyager („Sluneční poutník“). Toto umělecké dílo připomíná některým lidem kostru vikingské lodi, jiným pak kostru velryby. Jak je to doopravdy musí posoudit každý sám přímo na místě. Ulicí Frakkastígur je následně možné vystoupat na další z vrcholků, na němž se nachází pravděpodobně jedna z nejznámějších staveb ve městě, kterou je již zmíněný kostel Hallgrímskirkja. Ten je díky své poloze viditelný prakticky ze všech částí Reykjavíku. Svou výškou 75 metrů se také jedná o nejvyšší budovou na Islandu (i když o toto prvenství již brzy přijde). Vrchol kostelní věže je přístupný výtahem a ze zdejší vyhlídkové plošiny se celé město rázem ocitá jako na dlani. Jak již bylo řečeno, kostel byl vyprojektován islandským „státním architektem“ Guðjónem Samúelssonem, jehož cílem bylo navrhnout budovu, která by zastínila nedaleký katolický kostel Landakotskirkja. Budova kostela Hallgrímskirkja tak má odkazovat na spojení hor/skal (šestiboké sloupy symbolizují čedičové „skalní varhany“) a ledovců (boky kostelní věže mají symbolizovat ledovcové splazy). Stavba kostela byla zahájena v roce 1945 a pokračovala více než 40 let, než byla v roce 1986 dokončena. Jméno kostela je odvozeno od islandského duchovního Hallgrímura Péturssa, který žil v 17. století. Interiér kostela je vcelku prostý, jak už to tak u protestantských chrámů bývá, avšak nacházejí se zde impozantní varhany obsahující 5275 píšťal, z nichž ty nejdelší mají kolem 15 metrů délky. Na prostranství před kostelem je potom instalována bronzová socha Leifa Erikssona (objevitele „Vinlandu“, čili pobřeží Severní Ameriky), která byla Islandu věnována Spojenými státy v roce 1930 při příležitosti 1000. výroční založení islandského parlamentu.

Od kostela Hallgrímskirkja se je možné vrátit o něco níže ulicí Frakkastígur a po odbočení doleva pokračovat po Laugavegur, jenž je jakousi hlavní obchodní třídou Reykjavíku. Touto ulicí, lemovanou bezpočtem obchodů a obchůdků (převážně s turistickými suvenýry) lze dojít zpátky na křižovatku s ulicí Lækjargata nedaleko od koncertní haly „Harpa“.

O kousek dál z centra města je možné navštívit vilu Höfði. Ta byla postavena v roce 1909 na okraji Reykjavíku a původně sloužila jako sídlo francouzského konzula. Později zde pobýval islandský básník Einar Benediktsson (1864 – 1940), jehož sochu si je ostatně možné prohlédnout v těsném sousedství budovy. Ve 40. a 50. letech 20. století sloužila vila jako sídlo velvyslanectví Velké Británie. Roku 1958 byla odkoupena městem a zrekonstruována. Na okamžik své největší slávy si ale musela počkat až do roku 1986, kdy se k ní obracela pozornost prakticky celého světa. Ve dnech 11. a 12. října zde probíhal summit, v rámci něhož došlo k setkání prezidenta Spojených států Ronalda Reagana a prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Výsledkem tohoto setkání byla dohoda o omezení počtů jaderných zbraní středního doletu, což bylo jednou z prvních předzvěstí konce studené války.

Od vily Höfði pokračujeme do jižní částí města, kde se nachází Reykjavícké letiště (které je však využíváno výhradně pro vnitrostátní lety). V těsném sousedství letiště se pak nachází pláž Nauthólsvík. Teplota mořské vody sice v okolí Reykjavíku normálně kolísá mezi přibližně 2° C v zimě a 10 °C v létě, přesto se zde lidé v moři koupou. Jak je to možné? Odpověď na tuto otázku jsem již naznačil na samém začátku této kapitoly vyprávějící o naší návštěvě geotermální elektrárny. Právě v tomto místě je totiž zbytková teplá voda vypouštěna do moře, které se tímto způsobem lokálně ohřívá na teplotu kolem 18°C. Komu by i toto bylo málo, může navštívit malý uměle vybudovaný termální bazének, jehož teplota dosahuje velmi příjemných 35 °C.

S vytápěním pomocí horké geotermální vody je pak spojena i naše další zastávka, kterou je Perlan – komplex obřích nádrží, které původně sloužily jako zásobníky horké vody určené k vytápění. V roce 1991 byl tento komplex přestavěn a v jeho útrobách bylo zbudováno planetárium, umělá ledovcová jeskyně, obchody a otočná restaurace umístěná na samotném vrcholu, z níž se nabízí panoramatický pohled na celé město. V interiéru tohoto centra pak lze dále najít rozsáhlou expozici „Wonders of Iceland“ věnovanou islandské přírodě a výstavu fotografií zachycující zejména erupce zdejších sopek.

Návštěvou Perlanu se pomalu ale jistě loučíme i s Reykjavíkem a vyrážíme na poslední úsek naší cesty vedoucí na poloostrov Reykjaness, jenž vybíhá v délce zhruba 50 kilometrů do vod Atlantského oceánu. Povrch poloostrova Reykjaness opět připomíná pustou „měsíční“ krajinu tvořenou lávovými příkrovy s jen velmi skromnou vegetací. Přímo středem poloostrova prochází hlavní (tj. západní) větev Středoatlantského hřbetu, díky čemuž zde o vulkanickou činnost nebyla nikdy nouze.

Naším cílem je vůbec nejzápadnější výspa poloostrova Reykjaness, neboť se zde nachází jedna z největších geotermálních oblastí Islandu Gunnuhver plná bublajících bahenních jezírek, kde se hluk vroucí vody mísí s všudypřítomným zápachem síry. Svůj název dostala tato oblast podle místní ženy Guðrún, která nebyla mezi lidmi oblíbená, a proto byla falešně nařčena z toho, že je čarodějnice. Po její smrti se pak duch této ženy mstil všem lidem žijícím v okolí. Zdejší farmáři nakonec požádali o pomoc místního kněze Erika, díky kterému zlý duch navždy zmizel ve zdejším horkém prameni.

Bahenní sopky, kterých je v okolí víc než dost, jsou jedním z mnoha projevů vulkanické aktivity, kdy se horká voda ohřátá po kontaktu s magmatem dostává vzhůru k povrchu, kde se mísí s povrchovou vodou. Díky rozpuštěným sopečným plynům vzniká kyselý roztok, který mění původní lávu na řídké a tekuté bahno. Jak se sopečné plyny postupně uvolňují, dochází k neustálému „probublávání“ tohoto bahna. O tom, jak velkých rozměrů mohou někdy bahenní sopky dosáhnout, se zde lze přesvědčit na vlastní oči, neboť se tu nachází vůbec největší bahenní sopka na celém Islandu. Její kráter má průměr 20 metrů a je možné si ho prohlédnou ze dvou vyhlídkových plošin. Výhled na ni je ale mnohdy zahalen mračny páry a páchnoucího sirovodíku.

Podobně jako na mnoha jiných místech Islandu je i zde energie vycházející z hlubin Země využívána člověkem, a tak zde stojí další geotermální elektrárna  Reykjanesvirkjun čerpající páru o teplotě 290 – 320 °C z hloubky 2700 metrů pomocí 12 vrtů. Elektrárna dosahuje celkového elektrického výkonu 100 MW. Zajímavostí zdejší elektrárny je pozoruhodný model sluneční soustavy, který je vybudován tak, aby si vzájemně odpovídaly nejen velikosti jednotlivých planet (a Slunce), ale i jejich vzájemné vzdálenosti. Slunce je v tomto modelu umístěno v areálu elektrárny. Jednotlivé planety jsou v podobě větších či menších kovových koulí (či spíše kuliček) umístěny v adekvátních vzdálenostech podél silnice číslo 425 vedoucí k mezinárodnímu letišti v Keflavíku. Zatímco planetu Venuši bychom našli před vstupní bránou do elektrárny, Pluto (i když již dnes není považováno za plnohodnotnou planetu) leží ve vzdálenosti 20 kilometrů odtud! Autem lze tuto vzdálenost překonat přibližně za 20 minut. Kdybychom chtěli tuto vzdálenost překonat za stejný čas i ve skutečnosti, pak bychom se museli pohybovat přibližně 18x vyšší, nežli je rychlost světla (neboť to letí ze Slunce k Plutu přibližně 5.5 hodiny). Takové jsou tedy skutečné vesmírné vzdálenosti!

Od bahenního jezírka pokračujeme kolem 31 metrů vysokého majáku Reykjanesviti až k pobřeží u útesů Valahnúkamöl. Maják byl na zdejším 70 metrů vysokém vršku postaven v roce 1878, a jedná se tak o vůbec nejstarší stavbu svého druhu na Islandu. O 8 let později byl vážně poškozen při silném zemětřesení. Současná budova byla postavena v letech 1907 – 1908. Původním zdrojem světla majáku byla petrolejová lampa, jejíž světlo bylo zesilováno čočkou o průměru 50 cm. V roce 1929 zde byla instalována plynová lampa a od roku 1957 je maják elektrifikován.

Při pobřeží oceánu se zde nachází bronzový pomník smutně připomínající vyhynulou Alku velkou (Pinguinus impennis), jejímž posledním útočištěm se stal maličký ostrůvek Eldey zdvíhající se z vln oceánu nedaleko od pobřeží. Právě na tomto místě byli 3.6. 1844 zbývající ptáci člověkem zabiti a poslední vejce rozšlapána…

Večer již pomalu pokročil a my se vydáváme směrem ke Keflavíckému letišti odkud za pár hodin vyrazíme zpět do srdce Evropy. Definitivní sbohem této zemi „ohně a ledu“ symbolicky dáváme na „mostě mezi dvěma kontinenty“ (Brú Milli Heimsálfa) vybudovaném v místě, kudy prochází již několikrát zmíněný Středoatlantský hřbet. S trochou nadsázky tedy lze říci, že zatímco všude jinde je při cestě z Evropy do Ameriky potřeba překonávat širý Atlantik, zde na Islandu k tomu stačí přejít z jedné strany mostu na druhou.