Letadlo opouští rozjezdovou dráhu amsterdamského letiště a za pár dalších okamžiků nás již unáší severozápadním směrem k Britským ostrovům. Pošmourné počasí nicméně způsobuje, že naše rozloučení se „starým kontinentem“ proběhne doslova bleskově, neboť záhy po startu nás doslova pohlcuje neproniknutelná šedobílá masa nízké oblačnosti. Zcela zatažená obloha nás pak provází i po celou dobu letu nad Atlantikem, přičemž při zběžném pohledu z okénka by se mohlo zdát, že se naše letadlo vznáší nad jakousi nekonečnou zasněženou plání. Na rozdíl od Evropy nás Amerika vítá mnohem přívětivější tváří, neboť nad poloostrovem Labrador se až doposud prakticky jednolitá mračna jakoby mávnutím kouzelného proutku roztrhala a před námi se tak otevírá výhled na doposud zamrzlý Hudsonům záliv a okolní arktickou tundru. Jen o pár okamžiků později ji již začínáme všímat dalších výrazných prvků zdejší krajiny, přičemž tento pohled je o to cennější jelikož mnohá z těchto míst v průběhu následujících tří týdnů navštívíme i osobně. A tak poté co překonáme tok řeky Missouri se před námi z širokých amerických prérií vynoří zasněžené vrcholky Skalnatých hor, v nichž poznáváme i horský hřeben Teton Range a oblast národního parku Yellowstone. Záhy poté přelétáme vulkanickou pláň jižního Idaha v níž se jako velká černá kaňka rozpíjejí lávové výlevy chráněné v rámci národního památníku Craters of the Moon. V dálce se pak rozlévá naopak rozsáhlá bílá skvrna představující rozsáhlé Bonnevillské solné a v jejich blízkosti Velké Solné jezero. Podobných, byť menších, solných plání vidíme záhy ještě několik. Zanedlouho se pak před námi začne zdvíhat další zasněžené horské pásmo, kterým je tentokrát Sierra Nevada. Mezi jasně bílými horskými štíty a zelenými lesy prosvítá k obloze jasně modrá hladina jezera Lake Tahoe. To se však již pomalu ale jistě blížíme k cíli naší cesty. Nejdříve ale ještě v oblasti Sacramenta přelétáme sytě zelené a zemědělsky intenzivně obhospodařované Centrální údolí. Poté se však před námi již otevírá záliv San Francisco Bay a pobřeží Tichého oceánu. San Francisco je nám oproti své vyhlášené pověsti co se počasí týče je více než milosrdné, a tak ještě než přistaneme, můžeme se pokochat dokonalým výhledem na úžinu Golden Gate přes níž se jako jakási malá dětská hračka klene lanový most Golden Gate Bridge. Obdobně si ale můžeme z „ptačí perspektivy“ prohlédnout i další vyhlášená místa, jakými jsou například ostrov Alcatraz, centrum San Francisca či most Oakland Bay Bridge. Těsně před přistáním pak přelétáme přímo nad soustavu solných jezírek pro odpařování mořské vody za účelem těžby soli, která díky proměnlivé úrovni slanosti neustále mění barvu v závislosti na tom, jaké druhy řas a dalších mikroorganismů zde převládají. Při pohledu z výšky tak připomínají jakousi obrovskou paletu hrající doslova všemi možnými barvami.

Po jedenáctihodinovém letu se ocitáme v příletové hale sanfranciského letiště a po vyřízení vstupních formalit se ihned vydáváme na cestu. Protože San Francisco není naším zájmem, projíždíme městem jen zběžně. Nicméně i během těchto několika málo okamžiků může člověk jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak se město od dob mých posledních návštěv změnilo – a bohužel nikoliv k lepšímu. Zatímco v při své první návštěvě v roce 2012 mě San Francisco mile překvapilo jako (na americké poměry) pěkné a přívětivé město, při druhé návštěvě v roce 2015 si již člověk mohl všímat počínajících problémů z nichž tím nejviditelnějším byl občasný výskyt bezdomovců i v samotném centru města. Dnes je místní realita taková, že bezdomovců (a dalších podivných „individuí“) jsou doslova plné ulice. Dle slov našeho průvodce a řidiče zde neskutečným způsobem vzrostla kriminalita a to takovým způsobem, že nechat někde na veřejném místě nehlídané auto znamená (v lepším případě) do pěti minut rozbité okénko a ukradené věci. Z vyprávění se pak dále dozvídáme, že díky neustálému osočování policie ze stran různých „bojovníků za lidská práva“ se zde v podstatě zcela rezignovalo na vymáhání zákonů a spravedlnosti. A tak i když se policie nakrásně objeví někde kde se „něco děje“, zpravidla se údajně „dívá jinam“. Téměř k neuvěření jsou pak historky o tom, jak je majitelům vykradených aut „taktně“ vysvětleno že „i zloděj má právo na obživu“. Při pohledu na smutnou realitu současného San Francisca se tedy vůbec nedivím tomu, že v podstatě každý kdo dokáže vytvořit aspoň něco hodnotného se odtud snaží odejít do států, kde je (zatím) ještě „svět v pořádku“.

Naše rychlá návštěva San Francisca by nebyla úplná, kdybychom se nezastavili alespoň u nejznámější ikony města – mostu Golden Gate Bridge – klenoucím se na úžinou Golden Gate, kde spojuje San Francisco a městečko Sausalito. Jak již bylo řečeno, je počasí v San Franciscu velmi nevyzpytatelné, jelikož se zde díky studenému mořskému proudu (potupujícího ze severu podél pacifického pobřeží) vytvářejí často husté mlhy, které dokáží celý most (i zbytek města) zcela neprodyšně zahalit. My však máme štěstí a most se před námi objevuje doslova v celé své kráse. Naší první zastávkou je vyhlídkové místo Golden Gate Vista Point, nacházející se na opačném břehu úžiny než San Francisco. Kromě samotného mostu se odtud otevírá panoramatický pohled na centrum města s výškovými budovami, mezi nimiž nelze přehlédnout výrazný mrakodrap Transamerica Pyramid. Spatřit odtud také můžeme ostrůvek Alcatraz z obávanou věznicí. Přímo u vyhlídky si pak můžeme prohlédnout památník Lone Sailor Monument připomínající dobu druhé světové války kdy bylo San Francisco jedním z hlavních sběrných míst amerického námořnictva z něhož pak byly tisíce mladých mužů posílány na krvavá válčiště v Tichomoří. Naší další zastávkou jsou pak bývalé dělostřelecké baterie, které byly na okolních skalách zbudovány na počátku 20. století k obraně úžiny Golden Gate. Jejich vojenské využití je však již dávno minulostí (i když jejich pozůstatky zde nalezneme dodnes). A tak tím hlavním proč se má smysl alespoň v krátkosti zavítat, jsou snad vůbec nejlepší výhledy na nedaleký most Golden Gate Bridge. Naposledy se tedy loučíme s tímto zázrakem techniky a záhy se vydáváme na další cestu, neboť naším hlavním cílem pro dnešní den je město Sacramento.

Přestože je Sacramento vzdáleno od San Francisca pouhých 100 mil (163 km), což na americké poměry není žádná závratná vzdálenost, trvá nám díky odpolední dopravní špičce (a tím i velmi hustému provozu) cesta mezi oběma městy přes tři hodiny. Sacramento se rozkládá poblíž soutoku stejnojmenné řeky s řekou American River a je jakýmsi pomyslným centrem regionu známého pod názvem „Zlatá země“ (Gold Country) rozkládajícího se mezi údolím řeky Feather River na západě a rozeklaným pohořím Sierra Nevada na východě. Se svými přibližně 524 000 obyvateli (2020) sice není ani zdaleka největším městem Kalifornie (v tomto ohledu mu náleží až 6. příčka), avšak i tak se může pyšnit titulem hlavního města tohoto státu, neboť je sídlem zdejšího zákonodárného sboru a guvernéra. Historie města se začala psát v roce 1839 kdy zde Švýcarský imigrant John Sutter založil pevnost pojmenovanou na počest země svého původu jako „Fort Helvetia“. Během jediného desetiletí se původně malá osada rozvinula v rušné obchodní středisko, jehož další bouřlivý rozvoj silně ovlivnil nález bohatých ložisek zlata v roce 1848. Sacramento i se svým okolím se stalo takřka přes noc cílem tisíců důlních prospektorů a hledačů zlata, kteří se sem začali stahovat takřka celé Ameriky. I přes celou řadu negativních aspektů se město stalo hlavní zásobovací stanicí zlatokopů. Bouřlivý rozvoj Sacramenta však byl záhy přerušen celou řadou přírodních katastrof, přičemž nechybělo mnoho aby město zcela zaniklo. Jako první udeřila v roce 1850 ničivá povodeň následovaná epidemií cholery v jejichž důsledku město opustilo na 80 % jeho obyvatel. O dva roky později (1852) pro změnu udeřil rozsáhlý požár, který zasáhl většinu města a o dalších 10 let později (1862) pak msto zasáhla další pustošivá povodeň. Lidé se sem však nakonec vždycky vrátili a město obnovili. Aby své příbytky lépe ochránili před dalšími povodněmi, zasypali původní domy až do úrovně prvního patra a nové město vystavěli o celou jednu úroveň výš, což je dobře vidět například na nábřeží starého města, kde si můžeme prohlédnout i mohutné piloty, na nichž novější zástavba stojí.

Do centra Sacramenta vjíždíme po mostu Tower Bridge klenoucím se nad již zmíněnou řekou Sacramento River. S trochou nadsázky by se dalo říct, že tento most je jakousi zlatou bránou do města, a to díky nepřehlédnutelným pilířům, jejichž žlutá barva má symbolizovat zlatokopeckou minulost Sacramenta. Most byl postaven v letech 1934 – 1935 jako náhrada staršího mostu, který již kapacitně nedostačoval. Původně sloužil jak pro silniční, tak pro železniční dopravu, avšak v roce 1963 byla zdejší trať zrušena a most byl přestavěn na výhradně silniční. Staré město (Old Sacramento, či zkráceně „Old Sac“) si na rozdíl o jiných měst na západním pobřeží dodnes do značné míry udrželo svou podobu z druhé poloviny 19. století, i když většina zdejších budov prošla od té doby rozsáhlými opravami a jen málokterá z nich slouží svému původnímu účelu (mnohem častěji jsou zde restaurace a obchody se suvenýry pro turisty). Budov připomínajících atmosféru „divokého západu“ tu na pár blocích najdeme celou řadu.

Jednou z nich je například tzv. budova velké čtyřky (Big Four Building), která byla v letech 1851 – 1852 vystavěna společným úsilím kalifornských železničních průkopníků Collinsem Huntingtonem, Markem Hopkinsem, Lelandem Standfordem a Charlesem Crockerem. Právě železnice totiž hrála v dalším rozvoji města naprosto zásadní úlohu, neboť Sacramento se stalo konečnou stanicí první transkontinentální dráhy známé pod názvem „Pacific Railroad“ vedoucí sem z Omahy v Nebrasce. Její provoz byl slavnostně zahájen 10.5. 1869, kdy jeden ze zakladatelů trati Leland Standford (průmyslník, filantrop a v letech 1862 – 1863 též guvernér Kalifornie) symbolicky zatloukl poslední zlatý hřeb do železničního pražce. Cestující směřující z východu do San Francisca zde museli přestoupit na kolesové parníky jaké známe například z řeky Mississippi, a další část své cesty absolvovat po vodě. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť za pouhých 6 měsíců byla trať prodloužena ze Sacramenta až do Oaklandu na pobřeží Sanfranciského zálivu. Zprovoznění této železniční trati způsobilo doslova revoluci v osidlování amerického západu, neboť výrazně zrychlila a současně i zlevnila přepravu osob i zboží. Zatímco dříve trvala cesta dostavníky z východního na západní pobřeží i několik měsíců, železnice tuto dobu zkrátila na několik dní, přičemž její náklady byly přibližně desetinové. Říká se, že ještě na začátku 19. století se předpokládalo, že osidlování amerického západu, za nějž tehdy bylo považováno území za řekou Mississippi, bude stávajícím tempem trvat přibližně 300 let. Se zavedením železnice to však trvalo pouhých 30 let.    

S historií zdejší železnice se můžeme nejlépe seznámit na zdejším historickém nákladovém nádraží Cental Pacific Freight Depot, kde si můžeme prohlédnout i zrekonstruovanou parní lokomotivu. O kousek dále pak sídlí California State Railroad Museum, které je jedním z největších muzeí svého zaměření v celých Spojených státech. Zdejší rozsáhlé expozice pak názorně dokumentuje jak železnice ovlivnila americkou společnost, cestování, obchod a každodenní život běžných lidí, neboť její trasa do značné míry předurčovala budoucnost jednotlivých měst a vesnic. Tam, kde železnice vedla, zpravidla kvetl čilý obchodní a společenský ruch zatímco místa, která železnice míjela, často upadala a nezřídka nakonec zcela zanikla (a stala se z nich slavná „města duchů“ – ghost towns).

Při procházce historickým centrem Sacramenta můžeme narazit i na budovou známou pod názvem BF Hastings Building, která v počátcích své existence sloužila jako západní terminál Pony Expressu. Poté, co se v roce 1850 stala součástí Spojených států amerických začala být stále ožehavější otázka rychlé výměny zpráv mezi západní a východním pobřežím. Jak již bylo zmíněno, trvala cesta dostavníky společnosti Wells Fargo minimálně 3 měsíce, a tak vznikl nápad na vybudování expresní poštovní služby, jejímž cílem byl co nejrychlejší přenos zpráv prostřednictvím jízdních kurýrů. Původním záměrem přitom bylo zejména dodávání čerstvý zpráv pro noviny na obou stranách kontinentu. Samostatní jezdci sice byli mnohem rychlejší než dostavníky, avšak současně byli také mnohem zranitelnějšími před útoky indiánů a banditů, jimiž se to na divokém západě jen hemžilo. Práce to tedy byla značně riziková, což však bylo kompenzováno na tu dobu poměrně vysokou finanční odměnou, kterou si kurýři mohli vydělat. Podél 3100 kilometrů dlouhé trasy spojující Missouri s Kalifornií byla vystavěno skoro 190 stanic vzdálených od sebe přibližně 16 – 24 kilometrů. Každý jezdec musel tuto vzdálenost na koni překonat co nejrychleji. Na každé stanici pak dostal čerstvého koně a občerstvení, a pokračoval zase dál. Tímto štafetovým způsobem trvala doprava poštovních zásilek pouhých 10 dní. Celý provoz však byl silně ztrátový, a tak nakonec fungoval pouhých 18 měsíců, kdy mu v roce 1861 zasadilo poslední ránu zprovoznění transkontinentálního telegrafního spojení, s nímž Pony Express nemohl soupeřit. Avšak i přes svou doslova jepičí existenci se Pony Express stal jedním z  nesmazatelných romantických symbolů divokého západu. V tomto ohledu pak ještě připomeňme, že jedním z jezdců, kteří zajišťovali přenos zásilek, byl po jistou dobu i William Frederick Cody známý pod přezdívkou „Buffalo Bill“.