Severozápad USA: geografická charakteristika
- poloha: 41°00′ – 49°00′ – s.š.; 104°03′ – 124°24′ z.d.
- rozloha: 1 290 212 km2 ; největší: Montana (380 800 km2 ), nejmenší: Washington (184 827 km2 )
- nejvyšší bod: Mount Rainier (4 392 m n. m.)
- nejnižší bod: Tichý oceán (0 m n. m.)
- počet obyvatel (2024): 16.0 mil.; nejvíce: Washington (8.0 mil.); nejméně: Wyoming (0.6 mil.)
- hustota osídlení: průměrně 12.3 obyv./km2; nejvíce: Washington (43.1 obyv./km2 ), nejméně: Wyoming (2.3 obyv./km2)
- hlavní město: Salem (Oregon); Olympia (Washington); Boise (Idaho); Helena (Montana); Cheyenne (Wyoming)
- úřední jazyk: angličtina
- politický status: federální státy Spojených států Amerických; Oregon (1859); Washington (1889); Montana (1889); Idaho (1890); Waoming (1890)
- měna: americký dolar (USD)
- časové pásmo: UTC – 7 h (Idaho, Montana, Wyoming); UTC – 8 h (Oregon, Washington, Idaho)
Severozápad (The Northwest) představuje geografickou oblast Spojených států zahrnující ve svém užším vymezení území států Oregon a Washington. K nim se pak v širším významu přidávají také státy Idaho, Montana a Wyoming. Pomineme-li administrativní hranice současných států, dalo by se říci, že jde o území na severozápadě USA táhnoucí se od pobřeží Tichého oceánu (přibližně od úrovně San Francisca dále na sever) až po Skalnaté hory. Ve srovnání s americkým Jihozápadem se Severozápad poměrně výrazně liší. Oba pobřežní státy (tedy Oregon a Washington) jsou výrazně chladnější než sousední Kalifornie. Oba také od severu k jihu protíná Kaskádové pohoří (Cascade Range či zkráceně The Cascades) rozdělující toto území na dvě velmi odlišné poloviny. Území na západ od Kaskádového pohoří se vyznačuje chladným a vlhkým podnebím přinášejícím časté deště. Naprostou většinu povrch zde tak tvoří na první pohled téměř nekonečné zelené lesy. Poloostrov Olympic, který je od zbytku pevniny oddělen zálivem Puget Sound, je pak jedním z nejdeštivějších míst na celém severoamerickém kontinentu (s ročními srážkovými úhrny až 3700 mm), díky čemuž zde nalezneme deštné lesy mírného pásu, které lze jinak spatřit pouze na dvou dalších místech na světě (a to na Novém Zélandu či v jihoamerické Patagonii). Divoké a pozoruhodně nedotčené pobřeží Pacifiku je pak typické střídáním písečných pláží a skalnatých útesů. Studený kalifornský proud sem přivádí vodu ze severnějších oblastí Tichého oceánu (z oblasti Aljašky), a tak i když se z hlediska zeměpisné šířky nacházíme přibližně na úrovni jadranského Splitu, voda je zde příliš studená na koupání.
Kaskádové pohoří se táhne v délce přibližně 900 kilometrů od údolí řeky Fraser (na severu, již za hranicemi s Kanadou) až po masiv vulkánu Lassen Peak v severní Kalifornii. Představuje vlastně západní větev Kordiller, které jsou často přezdívány „páteří Severní Ameriky“. Vznik pohoří souvisí s deskovou tektonikou, konkrétně pak se subdukcí oceánské desky Juan de Fuca pod kontinentální Severoamerickou desku. Desková tektonika má na svědomí vznik více než 120 vulkánů, z nichž některé jsou dodnes činné. Vulkanické erupce Lassen Peak (1914 a 1921) a Mount Saitn Helens (1980) jsou jedinými sopečnými výbuchy, které se odehrály na území kontinentálních Spojených států (tj. mimo Aljašky a Havaje) v historické době. Mnohé další vrcholy jsou považovány za spící, a je velká pravděpodobnost, že se k činnosti v budoucnu opět probudí. Kaskádové pohoří je součástí tzv. Pacifického ohnivého kruhu, který jako prstenec obepíná kolem dokola celý Tichý oceán. Nejvyšším vrcholem a jednoznačně i nejmohutnější ze zdejších sopek je Mount Rainier dosahující výšky 4392 m n. m., která z něj činní nejvyšší vrchol státu Washington. Kromě něj zde nalezneme již zmíněnou sopku Mount Saint Helens (2549 m n. m.) nechvalně známou díky své ničivé erupci z roku 1980, silně zaledněný Mount Baker (3286 m n. m.) nacházející se těsně při hranici s Kanadou, či Mount Adams (3743 m n. m.), který je jedním z pozůstatků snah ze 30. let 19. století při nichž mělo být Kaskádové pohoří přejmenováno na Pohoří prezidentů (President’s Range) a jeho jednotlivé vrcholy měly být pojmenovány po bývalých amerických prezidentech (například z mount Saint Helens se měl stát Mount Washington apod). Budeme-li pokračovat směrem na jih do Oregonu, narazíme například na nejvyšší vrchol tohoto státu – Mount Hood (3424 m n. m.) či Mount Jefferson (3199 m n. m.). Nejpozoruhodnějším místem je zde však bezesporu jezero Crater Lake nacházející se v bývalé kaldeře, které zde vznikla při erupci sopky Mount Mazama. V jižní části Kaskádového pohoří pak dominují zejména již opět zmíněný Lassen Peak (3187 m n. m.), a zejména pak Mount Shasta (4317 m n. m.), která je druhým nejvyšším vrcholem celého pohoří.
Mount Saint Helens: pohled ze Spirit Lake Highway
Crater Lake: Discovery Point
Zatímco Jižní a Střední Kaskády jsou mají primárně charakter řetězce jednotlivých vulkanických kuželů, Severní Kaskády vytvářejí souvislý horský hřeben, přičemž se zde kromě vulkanické činnosti v mnohem větší míře uplatňovaly i tektonické pohyby. Nacházejí se zde malé ledovce díky nimž je tato část pohoří považována za nejvíce zaledněné místo na území kontinentálních Spojených států. Kromě ledovců zde najdeme také četná ledovcová jezera, která byla v průběhu 20. století doplněna o soustavu umělých přehradních nádrží.
Jiným významným přírodním prvkem států Washington a Oregon je řeka Columbia, který pramení v kanadské Britské Kolumbii odkud přitéká na území Spojených států, ke její tok probíhá soustavou hlubokých kaňonů a soutěsek, z nichž některé byly využity pro stavbu velkých přehrad. Z těchto vodních děl jmenujme alespoň přehradu Grand Coulee vybudovanou v letech 1933 – 1942, která je svými rozměry jednou z největších betonových staveb na světě. Elektřina vyráběná ve zdejší vodní elektrárně pak dokázala pokrýt většinu spotřeby elektrické energie Severozápadu včetně četných průmyslových podniků, k nimž patřily například loděnice v Portlandu, letecké továrny v Seattlu či hliníkárny ve Vancouveru. Pod soutokem s největším přítokem řekou Snake River, která pramení v oblasti Yellowstone odkud dále protéká napříč státem Idaho, se řeka Columbia obrací na západ a jako jediný vodní tok si proráží cestu napříč Kaskádovým pohořím. U města Astoria se po 2000 kilometrech od svého pramene vlévá širokým nálevkovitým ústím do Tichého oceánu jako jeho největší přítok na celém Severoamerickém pobřeží.
North Cascades: Diablo Lake
Columbia River: Grand Coulee Dam
Díky své orientaci v poledníkovém směru (tedy rovnoběžně s pobřežím Tichého oceánu) a značné výšce vytváří Kaskádové pohoří výrazný srážkový stín, a tak území na východ od něj pokrývají polopouště a suché prérie Kolumbijské plošiny táhnoucí se směrem na východ až k hřebenům Skalnatých hor (Rocky Mountains čizkráceně Rockies). Ty tak tvoří druhou, tentokrát východní větev Kordiller. V porovnání s Kaskádám jsou Skalnaté hory mnohem mohutnějším pohořím neboť se táhnou v délce 4800 km téměř od hranic Kanady s Aljaškou až po hranice Colorada a Nového Mexika. Pohoří vzniklo v důsledku tzv. Laramijské orogeneze, jejíž hlavní část se odehrála v době před 80 – 55 miliony let (tedy ve starších třetihorách). Ve starších čtvrtohorách pak bylo pohoří silně zaledněno a malé horské ledovce zde zůstaly i do současnosti. Narazíme na ně například v národním parku Glacier, který se nachází v severní části státu Montana těsně při hranicích s Kanadou, či v národním parku Grand Teton v sousedním Wyomingu. Po hřebeni Skalnatých hor probíhá tzv. kontinentální rozvodí, kdy voda směrem na východ odtéká přes řeky Missouri a Mississippi do Atlantského oceánu, zatímco směrem na západ prostřednictvím řek Snake River a Columbia do Tichého oceánu. Zajímavým místem je v tomto smyslu vrchol Triple Divide Peak (2446 m n. m.), který nalezneme v severní Montaně. Voda z jeho svahů totiž odtéká dokonce hned do tří oceánů současně – kromě Atlantského a Tichého i do Severního ledového oceánu. Odborně se pak takovému místu říká „hydrologický apex“. Kromě ledovců nalezneme v obou parcích stovky větších či menších ledovcových jezer (buď karových nebo hrazených morénou) jejichž voda díky přítomnosti tzv. ledovcové moučky zabarvena do typického sytě tyrkysového odstínu.
Bezesporu největším lákadlem severní části amerických Skalnatých hor je však bezesporu vulkanická pánev Yellowstone, která se nachází uvnitř obrovské sopečné kaldery vzniklé v důsledky minimálně tří tzv. super-erupcí (k nimž došlo pravděpodobně před 2.1, 1.3 a 0.6 miliony let). Celá tato struktura představuje tzv. supervulkán, který je schopen způsobit erupci takového rozsahu, že by měla charakter globální katastrofy. Nepříliš povzbuzujícím je v tomto případě konstatování, že není otázkou jestli k takové události dojde, ale spíše kdy se tak stane. Vulkanická činnost se zde v současnosti projevuje ale pouze tektonickými otřesy a především velkou koncentrací nejrůznějších vulkanických a hydrotermálních jevů, mezi něž patří zejména četné gejzíry (údajně je zde soustředěna polovina všech gejzírů na světě), fumaroly, termální prameny a bahenní sopky. V samotném středu kaldery se pak rozkládá rozsáhlé jezero Lake Yellowstone z nějž směrem k vytéká stejnojmenné řeky, která záhy poté vytváří dvojici mohutných vodopádů a následně protéká hlubokým skalnatým kaňonem, který je někdy přezdíván jako Grand Canyon of the Yellowstone.
Glacier: Mount Oberlin (2670 m n. m.) a Clements Mountain (2670 m n.m.)
Yellowstone: Midway Geyser Basin – Grand Prismatic Spring
Také z hlediska osídlení panují mezi jednotlivými státy poměrně značné rozdíly, avšak jako celek je americký Severozápad nejřidčeji osídleným územím, neboť na ploše 1 293 000 km2 v současnosti (2024) žije necelých 16 milionů obyvatel (na území o rozloze 16 x větším tedy žije jen 1.5 násobek obyvatel Česka). Z tohoto počtu je pak téměř polovina obyvatel (necelých 8 milionů) soustředěna ve státě Washington. 60 % z nich, tj. něco přes 4 miliony, je přitom soustředěno do aglomerace Seattlu. Dalším větším soustředěním obyvatel pak představují aglomerace Portlandu (2.5 milionu obyvatel) a Spokane (0.7 milionu obyvatel). Naopak Montana a Wyoming jsou (kromě Aljašky) dvěma nejřidčeji osídlenými americkými státy, kde průměrná hustota zalidnění dosahuje jen kolem 2 obyvatel na km2. Více než kde jinde se tu setkáme s rozsáhlými a prakticky liduprázdnými oblastmi. Kromě hustoty zalidnění jsou mezi státy severozápadu rozdíly v ekonomických charakteristikách. Zatímco okolí Seattlu je domovem největších technologických a průmyslových společností, jakými jsou například Microsoft, Amazon či Boeing, zbytek státu Washington má ryze zemědělský charakter (pochází odtud například většina produkce jablek ve Spojených státech). Zbytek států pak představuje typické venkovské oblasti, kdy například Oregon je označován jako „stát dřevorubců“ (protože většina zdejších obyvatel se věnuje těžbě a zpracování dřeva), zatímco Idaho je známé jako „bramborový stát“ (pochází odtud většina produkce brambor v USA). V případě Montany a Wyomingu lze jen stěží mluvit o nějakém intenzivním hospodaření, neboť většinu jejich území pokrývají jen hory a opuštěné travnaté prérie, na nichž se v minulosti proháněla mohutná stáda bizonů a které dnes slouží maximálně jako pastviny pro dobytek.
Severozápad USA: stručná historie
Historie lidského osídlení severozápadních oblastí dnešních Spojených států se začala psát pravděpodobně v době před 12 000 – 15 000 lety, kdy se zde na konci poslední doby ledové usadili předci současných indiánů, kteří sem dorazili z Asie (dnešní Beringova úžina sloužila díky nižší úrovni hladiny oceánu jako jakýsi kontinentální most). Zajímavostí je, že podle současných genetických výzkumů jsou všichni indiáni potomky jedné přistěhovalecké vlny, která byla velmi malá a pravděpodobně čítala pouze okolo 250 členů. V době před příchodem Evropanů zde žila celá řada větších či menších indiánských kmenů, kdy například z oblasti Skalnatých hor jmenujme alespoň Vraní indiány (Crows), Černonožce (Blackfoot), Probodnuté nosy (Nez Percé), Čejeny (Cheyenne), Assiniboiny (Assiniboine), Arapahy (Arapaho) či Šošony (Shoshone). První běloši se na zdejším tichomořském pobřeží objevili v průběhu 60. let 16. století, kdy sem připluli španělští námořníci z Filipín. V roce 1578 se anglický námořník Francis Drake (1540 – 1596) na své plavbě kolem světa dostal až do oblasti dnešního Vancouveru. V 18. století se ke Španělům přidali i průzkumníci dalších národností, kteří byli hnáni snahou o objevení legendární „severozápadní cesty“ – tedy námořního spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem vedoucí kolem severního pobřeží Severní Ameriky kanadským arktickým souostrovím. Jedním z nich byl i známý britským mořeplavec James Cook (1728 – 1779), který v rámci své třetí výpravy do Tichomoří prozkoumal většinu pacifického pobřeží dnešních Spojených států a Kanady až po Aljašku. Na něj pak navázal George Vancouver (1757 – 1798), který se sám účastnil druhé a třetí Cookovy výpravy. Vancouverova expedice z let 1791 – 1794 vedla nejprve do Tasmánie a na Nový Zéland, odkud pokračovala přes Tahiti a Havajské ostrovy až k severoamerickému kontinentu, kde sledovala pobřeží Oregonu, Washingtonu a Britské Kolumbie. Zde Vancouver provedl na člunech průzkumnou výpravu proti proudu řeky Columbia a při této příležitosti pojmenoval mnohé z vulkánů Kaskádového pohoří, které z tohoto místa byly vidět. Mount Baker byl pojmenován po Vancouverově 3. důstojníkovi Josephu Bakerovi, který byl údajně prvním, který její zaledněný kužel spatřil. Sopka Mount Saint Helens byla pojmenována po britském diplomatovi baronu Alleynu FitzHerbertovi, baronu ze Saint Helens (…tedy nikoliv po „svaté Heleně“ jak se mnozí domnívají). Obdobně pak Mount Rainier získal jméno po kontradmirálovi Peteru Rainierovi, který soužil v britském námořnictvu za sedmileté války, americké války za nezávislost a za napoleonských válek. O něco dále na sever Vancouver prozkoumal záliv Puget Sound (který byl pojmenován po jeho 2. důstojníkovi Peteru Pugetovi), poloostrov Olympic, okolí současného Seattlu a ostrov, který následně dostal jeho jméno (Vancouver Island).
Prvními Evropany, kteří do těchto míst dorazili po souši, byli účastníci expedice Lewise a Clarka (1804 – 1806), která byla iniciována zejména zakoupením tzv. Louisiany Spojenými státy od Francouzů. V tomto ohledu je ale potřeba dodat, že tehdejší Louisiana nezahrnovala pouze současný stát stejného jména ale šlo o mnohem rozsáhlejší území zahrnující v podstatě veškeré oblasti mezi řekou Mississippi a východním úpatím Skalnatých hor. Američané pak chtěli získat kontrolu i nad dalšími oblastmi za západě – především nad tzv. Oregonským teritoriem (jehož území ale zahrnovalo i dnešní státy Washington a Idaho). Expedice vyrazila ze Saint Louis 14.5. 1804 proti proudu řeky Missouri až vodopádům Great Falls odkud pak dále pokračovala po souši přes Skalnaté hory a následně po řece Columbia až k pobřeží Tichého oceánu. Na zpáteční cestě se expedice rozdělila na dvě skupiny a zatímco Lewis se vracel přibližně stejnou trasou, kterou sem dorazili, Clark prozkoumal oblasti v povodí řeky Yellowstone. Do Saint Louis se pak oba vrátili společně 23.3. 1806.
Expedice Lewise a Clarka (1804 – 1806)
V dalších letech začali na území dnešního Severozápad pronikat osadníci různého původu, díky čemuž se zde začali střetávat zájmy tří zemí: ze severu (z oblasti Aljašky) sem pronikali ruští lovci, z Kanady Britové a z východu pak Američané. V roce 1811 nechal newyorský podnikatel John Jacob Astor založit obchodní stanici Fort Astoria, která se stala prvním trvalým osídlením na pacifickém pobřeží Oregonu. Tato stanice se pak stala základnou společnosti Pacific Fur Company, která obchodovala se zvířecími kožešinami. Lovci kožešin a trapeři byli pak jedněmi z prvních bělochů, kteří se vydávali do hor dále od pobřeží Tito „Muži z hor“ (Mountain Men) lovili především bobry, mořské vydry, lišky a další zvířata. Tato etapa skončila kolem roku 1840, kdy intenzivní lov způsobil prakticky vyhubení zdejší kožešinové zvěře, díky kterému již v podstatě nebylo co lovit. Přibližně v téže době vznikla tzv. oregonská stezka – tedy trasy vedoucí ze Saint Louis přes Skalnaté hory a dále podél řek Snake River a Columbia až k pobřeží Pacifiku. V roce 1841 ji prošla první skupina 80 osadníků, které v následujících letech následovaly tisíce dalších. Oregonská stezka se tím stala jednou z hlavních migračních tras na západ, přičemž její délka činila přibližně 3200 km. Zvýšený pohyb amerických osadníků na západ a zintenzivnění snah o ovládnutí Oregonského teritoria (které až do té doby byla spravováno společně Británií a Spojenými státy) vycházel z konceptu známého pod názvem „Zjevný úděl“ (Manifest of Destiny), který ve 40. letech 19. století deklaroval, že američtí osadníci jsou osudem předurčeni k tomu, aby kolonizovali celý kontinent „od oceánu k oceánu“. V roce 1849 byla definitivně stanovena hranice mezi Kanadou (ovládanou Velkou Británií) a Spojenými státy a to na 49. rovnoběžce.
Ve stejné době vedl průzkumník a důstojník americké armády John Charles Frémont (1813 – 1890) pět průzkumných expedic, které měly zásadní význam v objevování amerického západu. První expedice z roku 1842 měla za cíl prozkoumat oregonskou stezku. Druhá expedice (1843 – 1844) měla namířeno do oblasti Oregonu a Kaskádového pohoří, a odtud pak směrem na jih přes Nevadu až do severní Kalifornie. Třetí výprava z roku 1845 prozkoumala oblast Velkého Solného jezera, centrální části Skalnatých hor a Sierry Nevady. Čtvrtá výprava (1848 – 1849) zamířila do Arizony a nového Mexika, zatímco pátá výprava (1853 – 1854) vedla přes Skalnaté hory a Sierru Nevadu do San Francisca. Smyslem čtvrtá a páté výpravy byl v první řadě průzkum potenciálních tras, po nichž by mohla být v budoucnu vedena železnice. Ta také byla v roce 1867 zprovozněna, a rychle nahradila kolony krytých vozů prvních přistěhovalců, neboť zatímco překonání původní trasy pomocí zvířecích povozů zabralo 4 – 6 měsíců, stejnou trasu bylo pomocí železnice možné urazit za několik málo dní. Intenzivní příliv bílých přistěhovalců měl za následek prakticky vyhubení bizonů. Zatímco ještě v 60. letech 19. století se po amerických prériích pohybovala milionová stáda těchto kopytníků, kolem roku 1880 (tedy za pouhých 20 let), jich zbývalo posledních 100. To bylo naprostou katastrofou pro původní indiánské kmeny, pro které byl lov bizonů jedním z hlavních zdrojů obživy.
Charles Marion Russell (1905): Lewis a Clark na řece Columbia
[Wikipedia Commons, public domain]
Alfred Jacob Miller (1850): Rozbití tábora při východu slunce
[Wikipedia Commons, public domain]
Původní Oregonské teritorium se v průběhu druhé poloviny 19. století začalo rozpadat. V roce 1849 bylo vyděleno samostatné teritorium Idaho, které získalo status státu v roce 1890. Obdobně se pak stal samostatným státem i Oregon (1859) následovaný v roce 1889 Washingtonem. Dodejme ještě, že další území, která jsou považována za součást amerického Severozápadu, získala status státu v letech 1889 (Montana), respektive 1890 (Wyoming). Hlavní hospodářskou aktivitou se zejména v oblasti Oregonu a Washingtonu na konci 19. století stala těžba a zpracování dřeva. Kromě toho zde vznikly i hutě na zpracování zlata, stříbra, mědi a olova. Později, zejména v období první světové války, došlo k silnému rozšíření loďařského průmyslu, který byl v průběhu 20. let a následně hlavně za druhé světové války doplněn o letecký průmysl (Boeing), který je jedním z pilířů zdejšího hospodářství dodnes. Bouřlivý rozvoj průmyslových kapacit s sebou přinesl i podstatné zvýšení nároků na výrobu elektrické energie, které byly v průběhu 20. let 20. století a zejména pak v období „velké hospodářské krize“ pokryty výstavbou četných přehrad na řece Columbia (ale i dalších vodních tocích), z nichž jmenujme alespoň přehradu Grand Coulee postavenou v letech 1933 – 1942.
Zatímco státy Oregon, Idaho, Montana a Wyoming zůstaly typickým americkým venkovem, který je dodnes založený zejména na zemědělství, chovu dobytka či těžbě dřeva, Washington (a zejména okolí Seattlu) se na přelomu 20. a 21. století stalo sídlem mnoha největších a nejmodernějších technologických firem (například Microsoft, Amazon, T-Mobile), které sem přilákaly další vlnu přistěhovalců, a staly se dalším z pilířů zdejší ekonomiky.
