Návštěva ostrova Stromboli je bezesporu pravým vrcholem všeho, co lze během návštěvy Liparských ostrovů vidět a zažít a právě proto jsem ji nechal na úplný závěr celého vyprávění o cestě do této části Středomoří. Stromboli se nachází přibližně 40 kilometrů na severovýchod od „hlavního“ ostrova Lipari, přičemž cesta trajektem sem zabere necelé dvě hodiny. Avšak ještě než se sem dostaneme, uděláme si krátkou zastávku na ostrůvku Panarea, který se nachází přibližně na půli cesty.
Ostrov Panarea (Isola di Panarea) je svou rozlohou 2.4 km2 nejmenším ze sedmi obydlených Liparských ostrovů, což mu však vůbec neubírá na atraktivitě. Naopak, zatímco trvale zde žije necelých 300 lidí, v letních měsících se počet obyvatel ostrova několikanásobně zvyšuje přílivem turistů. V tomto ohledu lze podotknout, že ostrov Panarea platí za destinaci zaměřenou zejména na movitou klientelu a mezinárodní celebrity. Vstupní branou na ostrov kde se současně soustředí i naprostá většina obyvatelstva je přístav San Pietro. Jednou ze zdejších zajímavostí je zdejší kostel sv. Petra (Chiesa di San Pietro) z jehož okolí se pak otevírá pěkný výhled na přístav, jemuž na obzoru dominuje mohutný kužel sopky Stromboli vyrůstající v dáli z vod okolního moře. Dalším pěkným místem, které stojí za návštěvu, je zátoka Cala Junco ohraničená skalisky mysu Punta Milazzese tvořícího nejjižnější výběžek ostrova. Kromě ideálního místa ke koupání je tato zátoka známá jako kotviště luxusních jachet movitých návštěvníků ostrova.
Panarea: Cala Junco
Panarea: San Pietro
Panarea: Chiasa di San Pietro
Panarea: skalisko Datillo u pobřeží ostrova Panarea
Pokračujme však nyní již k hlavnímu cíli naší cesty na ostrov Stromboli (Isola di Stromboli). Jeho jméno údajně vzniklo z řeckého výrazu „strongylé“ (tedy „okrouhlý“) poukazující na pravidelný tvar stejnojmenného vulkanického kuželu, který ostrovu zcela dominuje. Tak jako v případě Etny souvisí i jeho původ se subdukcí Africké litosférické desky pod desku Euroasijskou. Stáří současného vulkanického kuželu je odhadováno na 40 000 let, čímž je ostrov Stromboli nejmladším ostrovem z celého souostroví. Nejvyšší bod sopky se v současnosti nachází ve výšce 926 m n. m., avšak její skutečná výška je o mnoho vyšší, neboť nad úroveň mořské hladiny vyčnívá jen menší část sopečného kuželu, jehož celková výška od úpatí na dne moře dosahuje přibližně 2700 metrů. Sopka Stromboli je prakticky nepřetržitě činná po dobu posledních 2400 let. Již ve starověku proto byla využívána jako přirozený maják, neboť světlo uvolňované ze žhnoucí lávy je zejména v noci viditelné na velkou vzdálenost. Za dobrých meteorologických podmínek je v případě větších erupcí viditelné údajně až na pobřeží Sicílie (v okolí Milazza) i pevninské Kalábrie. I přes svou okázalost však zdejší erupce zpravidla nejsou příliš nebezpečné. Charakteristické rysy zdejší činnosti daly dokonce pojmenování jednomu ze základních typů vulkanických erupcí (tzv. strombolský typ), který je charakteristický krátkými ale rytmicky se opakujícími výbuchy sopečných plynů, které jsou doprovázeny chrlením lávy a vyvrhováním malých sopečných pum, strusky a částečně ztuhlé lávy do těsného okolí kráteru. Je tomu tak zejména proto, že magma je zde relativně řídké, a proto nedochází k příliš velké akumulaci tlaku sopečných plynů (které by pak končilo mnohem ničivějším výbuchem pliniovského typu). Ani tak ovšem není radno sopku podceňovat. K větší a silnější erupci zde došlo například v roce 1919, kdy uvolněné skalní bloky zavalily několik domů ve vesnici Ginostra ležící na jihozápadním pobřeží ostrova. V letech 1907 a 1912 pak mrak uvolněného sopečného popela zasáhl až pobřeží Sicílie a Kalábrie. K největší katastrofě v zaznamenané historii však došlo v roce 1930, kdy se při silném výbuchu uvolnila lavina pyroklastického materiálu, která zahubila tři místní obyvatele. Čtvrtý nešťastník se chtěl zachránit skokem do moře, kde se ovšem doslova zaživa uvařil. Ačkoliv vlastních obětí na životech nebylo mnoho, znamenala tato událost krizi zdejšího osídlení, neboť v kombinaci s infekcí plísní, která masivně ničila zdejší vinice, vyvolala silnou vlnu emigrace (zejména do Ameriky a Austrálie), takže z původních přibližně 5000 obyvatel ostrova zde zůstalo jen několik stovek, a byla tak reálná možnost, že ostrov zůstane neobydlen. Zpět do povědomí veřejnosti ostrov přivedl režisér Roberto Rossellini, který sem umístil děj svého stejnojmenného filmu z roku 1950 (Stromboli – Terra di Dio), v němž se v roli hlavní ženské hrdinky objevila herečka Ingrid Bergmann. Natáčení tohoto filmu pak dodnes připomíná dům známý jako Casa di Ingrid Bergman (nachází se kousek za kostelem Chiesa di San Vincenzo v ulici Corso Vittorio Emmanuele), v němž herečka pobývala.
Stromboli
Stromboli: večer v přístavu
Stromboli: Stromboli v červáncích večerního soumraku
Stromboli: sopečná erupce
V současnosti žij na ostrově kolem 400 obyvatel, jejichž hlavním zdrojem obživy je cestovní ruch, neboť sopka je sama o sobě doslova magnetem na turisty, kteří sem přijíždějí sledovat sopečnou činnost doslova v přímém přenosu, neboť na světě je jen málo mít, kde se dají vulkanické erupce sledovat z tak bezprostřední blízkosti. Ještě v relativně nedávné minulosti bylo možné pozorovat sopečnou činnost ze samotného vrcholu sopky, kam bylo možné vystoupat v doprovodu místního průvodce. Bohužel došlo v roce 2019 k silnější erupci, při níž byl vyvrženými kameny zabit jeden turista, díky čemuž byl přístup na vrchol sopky uzavřen, takže v současnosti (2023) se sem nelze dostat již ani s průvodcem. Za pozorováním sopečných erupcí se tedy musíme vypravit po moři. Sopečná aktivita je totiž soustředěna v oblasti Sciara del Fuego nacházející se na severozápadním úbočí sopky. Právě sem dopadá naprostá většina vyvrženého materiálu, přičemž zde čas od času dochází i k jeho následným sesuvům do moře. Za normálního stavu dochází k menším erupcím s vychrlením lávové fontány přibližně dvakrát až třikrát za hodinu, takže je celkem velká šance, že ji skutečně uvidíme. Ideální je naplánovat si plavbu tak, by bylo možné erupce sledovat za večerního soumraku, neboť na ztemnělé obloze dobře vyniknou a celé přírodní divadlo získá na dramatičnosti. Výletní lodě vozící návštěvníky za pozorováním erupcí po vyplutí z přístavu obeplouvají severní část ostrova, přičemž zblízka míjejí skalisko Strombolicchio nacházející se necelé dva kilometry od pobřeží. Toto skalisko je pozůstatkem sopouchu starší sopky – předchůdkyně současného vulkánu – která se nad úroveň hladiny moře vynořila před přibližně 200 000 lety. Nás zde však zaujme především zdejší maják, který byl postaven v letech 1920 – 1926 a který je dodnes spravován italským námořnictvem. Jinak je však tento ostrůvek neobydlen.
Na úplný závěr pak dodejme, že kromě filmu se sopka Stromboli dostala i do literatury. Z mnoha příkladů zmiňme aspoň jediný, a sice vědeckofantastický román Julese Verna „Cesta do středu Země“, v němž se skupina tří dobrodruhů vedená profesorem Otto Liddenbrockem snaží skrze kráter islandské sopky Snæffels snaží dosáhnout zemského jádra. Jejich cesta končí v okamžiku, kdy jsou skrze kráter Stromboli vyvrženi zpět na zemský povrch.
