Zatímco oblasti kolem Reykjavíku či jezera Mývatn představují část Islandu zrozenou z ohně, nyní vstoupíme pro změnu do království ledu. Jižní (a zejména pak jihovýchodní) část ostrova totiž představuje území, v němž se nacházejí vůbec největší islandské ledovce mající zpravidla charakter mohutných ledových příkrovů, z nichž jako mohutné bílé vodopády stékají k moři (ale i do vnitrozemí) jednotlivé ledovcové splazy. Dodejme, že současné islandské ledovce jsou jen pouhými zbytky daleko mohutnějšího ledového krunýře, který v průběhu dob ledových svíral celý ostrov podobně, jako je tomu dnes například v nedalekém Grónsku.

Vůbec největším z islandských ledovců je Vatnajökull, jenž při své rozloze 7900 km² pokrývá přibližně 8 % celkové rozlohy Islandu. Avšak ještě před přibližně 50 lety to bylo 10 %, z čehož je zřejmé, že se i tento obří ledovec poměrně rychle zmenšuje. V souvislosti s rozlohou ledovce Vatnajökull se často uvádí, že se jedná o největší evropský ledovec. Toto tvrzení ovšem není zcela pravdivé, neboť prvenství by ve skutečnosti mělo správně patřit tzv. Severní ledové čepici nacházející se na ruském ostrově Nová Země, neboť její rozloha činí 20 500 km². I přesto že se jedná o velmi odlehlou oblast, stále leží v obecně přijímaném geografickém vymezení Evropy. Vraťme se ale nyní zpátky na Island k ledovci Vatnajökull. Průměrná mocnost ledu této „čepice“ dosahuje kolem 380 metrů, avšak jsou i místa, kde bychom nalezli téměř kilometrovou vrstvu ledu.  Z ledovce „stéká“ celkem kolem 30 ledovcových splazů, z nichž většina je i pojmenována. 19 z nich se přitom nachází na jižní straně ledovce (tj. té, která je orientována směrem k pobřeží). Nebyli bychom však na Islandu, aby se i zde k ledu nepřidal již pověstný oheň, neboť pod ledovou krustou dříme hned několik vulkánů. Nejznámějším z nich je bezesporu Grímsvötn, jehož kaldera se nachází v západní části ledovce. Výbuchy sopek mohou být sice na jednu straně krásné, avšak současně i velmi nebezpečné. A u Grímsvötnu (stejně jako u ostatních sopek ukrytých pod ledovcem) to platí desetinásobně. Při erupci takového vulkánu totiž dochází k masivnímu tání ledu a vzniku jakési kapsy naplněné vodou. Pokud se následně led pod takovou kapsou prolomí, voda se začne hrnout ven, přičemž její proud (často doplněný o bahno, kamení a kusy ledu) ničí vše, co mu přijde do cesty. K takové katastrově, která je Islanďany označována jako jökulhlaup, došlo při erupci Grímsvötnu  v roce 1996. Dravý proud o průtoku 45 000 m³ (!) strhl most přes řeku Skeiðará (a způsobil i další rozsáhlé škody) a snad jen zázrakem přitom nebyl nikdo zraněn. K poslednímu výbuchu sopky pak došlo v roce 2011.

Jedním z nejlepších míst, kde lze zahájit návštěvu okolí ledovce Vantajökull, je laguna Jökulsárlón, jenž je právem pokládána za jedno z nejkrásnějších míst na Islandu. Paradoxem přitom je, že až do roku 1985, kdy se toto místo velmi zběžně objevilo v úvodní scéně filmu „View to kill“ (Vyhlídka na vraždu) s Jamesem Bondem, stála tato lokalita prakticky mimo jakýkoliv zájem. V „bondovkách“ se ledovcová laguna objevila ještě jednou a to ve filmu Die another day („Dnes neumírej“), který se zde natáčel v roce 2002. Vznik ledovcové laguny Jökulsárlón souvisí s činností jednoho ze splazů ledovce Vatnajökull – Breiðamerkurjökull. V průběhu tzv. malé doby ledové (tj. cca mezi 14. – 19. stoletím), kdy panovalo podstatně chladnější klima než dnes, dosahovalo čelo ledovce téměř k pobřeží moře. Od 20. let 20. století začal ledovec v důsledku oteplování klimatu silně ustupovat, přičemž na přelomu let 1934/35 vzniklo v prohlubni, kde se dříve nacházelo čelo ledovce relativně malé jezero. S tím, jak ledovec neustále ustupoval, se rozloha jezera neustále zvětšovala, takže dnes zabírá laguna plochu 18 km². Jen za posledních 50 let (tj. přibližně od roku 1970) se plocha laguny zvětšila čtyřikrát. Díky činnosti ledovce dosahuje jezero i značné hloubky 248 metrů, což jej činí nejhlubším jezerem na Islandu. Splaz ledovce Breiðamerkurjökull dnes do laguny ústí na jejím severním konci. Zde se z něj odlamují jednotlivé ledové kry, které pak plují po hladině jezera. Nad jezerem se pak rovněž k nebi vypíná i nejvyšší hora Islandu – Hvannadalshnjúkur (2110 m n. m.). I její vrchol je ovšem ukryt pod ledovým příkrovem Vatnajökullu (masiv hory tvoří nejjižnější výběžek ledovce).

Krásu jezera lze samozřejmě sledovat pouze ze břehu, avšak zlatým hřebem návštěvy je bezesporu plavba po hladině ledovcové laguny na obojživelném vozidle. Tento již sám o sobě pozoruhodný stroj má trup lodi, ale i kola. Od nástupního místa tak ke břehu jednoduše dojede, a dál pak pluje jako klasická loď. Proplouváme mezi ledovými krami, z nichž některé mají skutečně pozoruhodné rozměry. Skutečná velikost ledových hor je ovšem ještě mnohem větší uvědomíme-li si, že to co vidíme je pouze asi 10 % ledovce. Zbylých 9/10 je potom ponořených pod hladinou. Při podrobnějším pohledu si lze všimnout, že mnoho ledových ker plujících po hladině laguny má krásně modrou barvu. Islandská průvodkyně, která nás během plavby doprovází, vysvětluje, jak tento jev vzniká. Na samém prvopočátku vzniku ledovce je čistě bílý sníh. Ten je následně stlačován působením dalších a dalších vrstev sněhu až se z něj stane takzvaný firn a ještě později led. V nově vzniklém ledu jsou uvězněny malé bublinky vzduchu, které rozptylují dopadající sluneční světlo, takže led má čistě bílou barvu. Tlak však na led působí i nadále, čímž postupně dochází k tomu, že jsou tyto vzduchové bublinky z ledu zcela vytlačeny. V takovém případě již nedochází k rozptylu světla, ale naopak k jeho absorpci. Tato absorpce je však mnohem silnější v případě delších vlnových délek světla (odpovídajícím červené barvě). Naopak modré světlo je ledem odráženo, čímž vzniká ono charakteristické modravé zabarvení ledovců. Lze tedy zjednodušeně říci, že zatímco „mladé“ ledovce jsou bílé, ty starší jsou zabarveny do modra. Mnoho z oněch „starších“ ledových ker přitom vzniklo ještě v průběhu poslední doby ledové – tedy před nějakými 10 000 lety (!). Jak se však zdá, ledových ker je všude kolem dost a dle slov naší průvodkyně je led to jediné, co člověk může na Islandu dostat zadarmo. Naše průvodkyně nám potom ještě vypráví, jak ji zajímalo, jak dlouho by vydržela ve vodě laguny, pokud by do ni skočila…to také udělala a dle svých slov ve vodě vydržela 6 sekund (voda v laguně měla v době naší návštěvy teplotu 2 °C).

Voda z laguny Jökulsárlón vytéká řekou Jökulsá (pozor, nejde o řeku stejného jména v severní části Islandu!) aby se přibližně 1.5 kilometru později vlila do vod oceánu. Řeka Jökulsá je tak asi nejkratším vodním tokem na Islandu. Společně s vodou jsou řekou unášeny i ledové kry, které si nějakou dobu pokojně plavaly na hladině laguny. Příboj tyto kusy ledu vyvrhuje zpět na pobřeží tvořené pláží z černého vulkanického písku táhnoucí se nedaleko ústí řeky. Kontrast zářivě bílých kusů ledu a černého sopečného písku dal této pláži název Demantaströnd („Diamantová pláž“). Zatímco pravé diamanty mají velikost jen pár milimetrů, ty zdejší – ledové – mohou dosahovat až kolem jednoho metru. Na rozdíl od pravých diamantů je doba jejich existence jen velmi krátká. Ledové kry ovšem nejsou tím jediným, co zde ve zdelším moři nalézt. Kromě četného mořského ptactva se zde vyskytují také tuleni, z nichž někteří se dokonce „zatoulají“ až dovnitř samotné laguny.

Objedeme-li úpatí nejvyšší islandské hory Hvannadalshnjúkur, dostaneme se do rozsáhlé pobřeží plošiny (které se odborně říká sandur) vytvořené již zmíněnými záplavami v důsledku erupcí sopek ukrytých pod příkrovem ledovce Vatnajökull. Ačkoliv se nyní nic zvláštního neděje, není příliš těžké si při pohledu na okolní krajinu představit, co se zde musí odehrávat, pokud k takové záplavě dojde. A tato představa mírně řečeno nahání husí kůži. Silnice, po které jedeme, překonává tuto oblast v délce 42 kilometrů, takže pokud by k nějaké takové bleskové ledovcové záplavě došlo a člověk by se nacházel někde uprostřed…raději to snad ani nechceme domýšlet.

Po východním úbočí masivu Hvannadalshnjúkuru stékají směrem k pobřeží hned dva výrazné ledovcové splazy. Tím prvním (a větším) z nich je Skaftafellsjökull. Cesta k němu je ovšem v době naší návštěvy uzavřená z důvodu nebezpečných sesuvů půdy. Proto se vydáváme pěšky k sousednímu ledvci, kterým je Svínafellsjökull. Ten je sice o něco menší než Skaftafellsjökull (jeho celková délka činí přibližně 8 kilometrů při šířce 800 metrů), avšak rozhodně o nic méně zajímavý. Od parkoviště u hlavní silnice sem sice vede neznačená, avšak v terénu celkem snadno nalezitelná, cesta končící téměř přímo u samotného čela ledovce. Povrch ledovce je v tomto případě rozlámán obrovským množstvím ledovcových trhlin, jenž dávají vzniknout krásným ledovcovým pyramidám. Z boční morény ohraničující ledovec se pak otevírá výhled jak na již zmíněný Skaftafellsjökull, tak i na vzdálenější Skeiðarárjökull, který je svými rozměry vůbec největším ze všech 30 ledovcových splazů Vatnajökullu.

Po překonání již zmíněné výplavové plošiny v předpolí ledovce Vatnajökull opět projíždíme onou pustou vulkanickou krajinou, která je nám z našeho předchozího putování po Islandu již tak dobře známa. Jejím typickým rysem jsou takřka nekonečné plochy ztuhlé černé lávy pokryté vrstvou zeleného mechu. Vzhled této oblasti souvisí s výbuchem sopky Laki v roce 1783, který představoval jednu z nejhorších vulkanických katastrof v zaznamenané historii lidstva (viz samostatný medailon). Sopka Laki se odtud nachází přibližně 30 kilometrů na severozápad, avšak přístupná je pouze terénním vozidlům. Naším cílem tak je soutěska Fjaðrárgljúfur nacházející se v těsném sousedství „ring-road“ nedaleko vesničky Kirkjubæjarklaustur. Fjaðrárgljúfur je nádherný asi 2 kilometry dlouhá kaňon, kterým se hadovitě vine říčka Fjaðrá pramenící v nedalekém pohoří Geirlandshraun. Předpokládá se, že celá soutěska vznikla na konci poslední doby ledové (tedy asi před 9000 lety), kdy se zde po ústupu ledovce vytvořilo rozsáhlé jezero, jehož odtok probíhal právě v místech dnešního kaňonu. Řeky vytékající z tajícího ledovce toto jezero postupně zanášely velkým množství sedimentů. Když bylo jezero zcela zaneseno, začala se řeka zahlubovat do sedimentů, které se předtím v údolí uložily. Fluviální terasy na obou stranách údolí tak poskytují představu o původní výšce a umístění někdejšího jezera, zatímco kaňon samotný slouží jako jasná připomínka síly přírody.

Soutěska Fjaðrárgljúfur je bohužel jedním ze symbolů nekontrolovaného přílivu turistů do atraktivních míst Islandu. Podobně jako i mnohde jinde na ostrově bylo toto místo turistickému ruchu až donedávna téměř neznámé. To se však změnilo v okamžiku, kdy byly zdejší exteriéry použity při natáčení hudebního klipu Justina Biebra. Protože se jedná o vskutku velmi fotogenické místo, s turisty jako by se náhle doslova roztrhnul pytel a jen za rok 2018 navštívilo toto místo dle oficiálních statistik na 300 000 lidí (tj. tolik, jako kdyby se se přijeli podívat úplně všichni obyvatelé celého Islandu…). To mělo samozřejmě velmi neblahý vliv na přírodu v kaňonu, jenž nakonec musel být na dva měsíce zcela uzavřen. Stejně tak tomu bylo i v letošním roce (2019), avšak v době naší návštěvy na začátku července bylo údolí již opět přístupné. Cesta se vine podél východního okraje kaňonu v délce necelých dvou kilometrů, a končí na vyhlídkové plošině nad zdejším vodopádem. Stejnou cestou se je pak nutné vrátit zase na začátek údolí.

Od soutěsky Fjaðrárgljúfur to již není příliš daleko (cca 70 km a hodina jízdy) k vůbec nejjižnějšímu výběžku Islandu nacházejícího se nedaleko městečka Vík. Jižně od něj se v délce přibližně 2.5 kilometru táhne pláž Reynisfjara tvořená černým vulkanickým pískem, která od moře odděluje lagunu Dyrhólaós. Na východním konci této pláže se rozkládá skalnatý útes, který je z části tvořen černými čedičovými „píšťalami“. Otevírá se zde rovněž výhled na dramatická skaliska Reynisdrangar („Trolí skály“) vyrůstající přímo z rozbouřených mořských vln. Podle staré islandské legendy představují tyto 66 metrů vysoké skalní jehly trolly („skřety“), kteří se pokoušeli násilím vytlačit na pevninu tudy proplouvající loď. To se jim málem podařilo, avšak loď byla nakonec zachráněna, neboť mezi tím vyšlo slunce, jehož paprsky proměnily za trest oba skřety ve skály.

Pobřežní útesy v okolí Víku jsou jedním z nejbohatších hnízdišť mořského ptactva na Islandu, a tak se zde můžeme kromě takřka všudypřítomných racků, rybáků a buřňáků setkat i s jakýmsi zvířecím symbolem Islandu – papuchalky (papuchalk severní – Fratercula arctoica). Tento pestře zbarvený pták, kterému se někdy říká „mořský klaun“ nebo „papoušek arktidy“ dorůstá v dospělosti velikosti maximálně 30 cm, takže je ve skutečnosti mnohem menší, než so jej člověk v duchu představuje. Za svou potravou, kterou tvoří především malé rybky, se potápí i do hloubky kolem 70 metrů, přičemž k plavání využívá svých speciálně tvarovaných křídel a nohou opatřených plovacími blánami. Štěstí mi však zatím příliš nepřeje, neboť po celkem dlouhém čekání se na skále nade mnou usadí jediný papuchalk, který ovšem prakticky okamžitě zmizí v jakési noře zahloubené ve skále.

Z pláže Reynisfjara se přesouváme k mysu Dyrhólaey, který je vůbec nejjižnější výspou Islandu. Ve 120 metrů vysokém skalnatém útesu je vyhloubena mohutná skalní brána, jenž je někdy označována jako „brána Islandu“. Teprve při pohledu z výšky si pak člověk uvědomí, že dnešní mys byl původně samostatným ostrovem, který byl až později „připojen“ ke zbytku Islandu uloženými sedimenty. Na nejvýše položeném místě poloostrova stojí maják, který zde byl vybudován v roce 1910. Mě však v tuto chvíli nedávají klid zdejší papuchalkové, neboť nehodlám připustit, abych si žádného z nich nevyfotil. A tak nechávám maják majákem a vyzbrojen teleobjektivem s prstem na spoušti (fotoaparátu) se vydávám na lov. Dostávám se k východnímu okraji mysu, kde se mi konečně podaří jednoho papuchalka nalézt sedícího na skále nedaleko pode mnou. Vrchol mého lovu však přišel hned v následujících okamžicích, kdy si těsně přede mě (asi 3 metry od místa, na kterém jsem stál) sedl do trávy jeden z papuchalků, chvíli zde zapózoval…a pak zase zmizel. I to mi však stačilo, abych si tohoto krasavce zvěčnil na fotografii. Pokračoval jsem dál až na samotný vrchol útesu. Zde již poletovalo papuchalků mnohem víc, avšak jak jsem brzy zjistil, jejich vyfotografování za letu je nadmíru obtížné, jelikož tito drobní a na první pohled trochu neohrabaní ptáčci létají zatraceně rychle. Nakonec se mi však i přesto podařilo několik pěkných úlovků.

Podobně jako jihovýchodní část ostrova je i jižní cíp Islandu doslova vklíněn mezi dvojici ledovců Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Menší a západněji orientovaný Eyjafjallajökull („Ledovec ostrovních hor“, 1666 m n. m.) se přes svůj prakticky nevyslovitelný název dostal do obecného povědomí v roce 2010, kdy zde došlo k několika erupcím stejnojmenné sopky ukrývající se pod ledovým krunýřem, při nichž bylo vyvrženo do zemské atmosféry značné množství jemného sopečného popela. V důsledku toho musela být na několik dní přerušena prakticky veškerá letecká doprava téměř v celé Evropě. Také pod sousedním větším ledovcem Mýrdalsjökull („Ledovec v bažinatém údolí“) se ukrývá sopka, kterou je neméně známá Katla (1512 m n. m.), jenž je považována za jednu z nejaktivnějších a současně i nejnebezpečnějších sopek na Islandu. Od roku 930 bylo zdokumentováno 18 erupcí tohoto vulkánu, přičemž obvykle sopka vybuchuje s periodou 40 – 80 let. V případě menších výbuchů ovšem vůbec nedošlo k proražení 500 – 700 metrů silného ledového krunýře, který vrchol sopky překrývá, takže skutečný počet erupcí je sporný. K poslední velké erupci zde došlo v roce 1918, avšak sopka vykazuje od roku 1999 známky neklidu a podle vulkanologů může k dalšímu výbuchu dojít prakticky kdykoliv. Při erupci v roce 1755 došlo ke vzniku obrovské ledovcové povodně, jejíž průtok byl odhadnut na 200 000 – 400 000 m³/s, což je pro srovnání mnohem více než součet průtoků čtyř největších řek na Zemi. Katla byla rovněž první sopkou, u niž se vědcům podařilo změřit množství unikajících sopečných plynů. Při tom bylo zjištěno, že sopka vypustí do atmosféry každý den asi 20 000 tun CO₂ (což je jen pro srovnání přibližně 1.5 násobek aktuálních emisí hnědouhelné elektrárny Prunéřov).

Naším cílem ovšem protentokrát nejsou sopky samotné, ale malá osada Skógar ležící prakticky na jejich úpatí. Její historie sahá až do 12. století, avšak dnes ji tvoří dvě větší zemědělské farmy (první farma zde vznikla v roce 1890), bývalá škola a kostelík. Ačkoliv má Skógar v současné době pouze 25 stálých obyvatel, nachází se zde rozsáhlé národopisné muzeum Skógasafn. To zahrnuje jedna hlavní budovu, v níž jsou vystaveny nejrůznější exponáty od artefaktů pocházejících z doby Vikingů, přes knihy a historické šatstvo až po sbírku nástrojů používaných při rybolovu. Součástí expozice je i dřevěná rybářská loď Pétursey z roku 1855. Venkovní expozice muzea zahrnuje ukázku několika drnových domků (které sem byly přepraveny z různých částí Islandu a zde opět zkompletovány a zrekonstruovány), expozici v budově bývalé školy (která sloužila jako původní budova muzea po jeho otevření v roce 1949) a kostelík, který byl údajně vystavěn ze dřeva vyplaveného oceánem. Druhou částí muzea je pak expozice věnovaná vývoji dopravních prostředků.

Ze Skógaru je to již jen nedaleko k vodopádu Skógafoss („Lesní vodopád“), který svou výškou 60 metrů patří k největším avšak současně i nejkrásnějším a nejpůsobivějším islandským vodopádům. Skalní hrana tvořící vodopád vlastně představuje bývalé pobřeží oceánu, které však od té doby postoupilo o přibližně 5 kilometrů dále k jihu. Staré pobřežní útesy pak vlastně oddělují pobřežní nížinu od hornatého vnitrozemí. Díky mohutnému oblaku zvířené vodní tříště by se v okolí vodopádu dala jistě pozorovat i duha, avšak obloha je zatím kompletně zatažená černými dešťovými mraky. Stane se ovšem jakýsi malý zázrak, neboť příkrov mračen se náhle protrhává a na vodopád na pár sekund zasvítí kužel slunečního světla, který duhu nakonec skutečně vytvoří. Podle lidové pověry se říká, že v místě, kde se konec duhy dotýká země, je ukryt poklad. V případě vodopádu Skógafoss na tom může být i něco pravdy, neboť podle staré islandské pověsti ukryl Viking Þrasi Þórólfsson kolem roku 900 truhlici se zlatým pokladem do jeskyně nacházející se za vodopádem. Tento poklad pak byl prý po létech skutečně objeven, avšak jeho nálezcům se podařilo získat jen jeden zlatý kruh, načež pak celá truhla i se zbytkem pokladu zázrakem zmizela. O tom, že se nejedná jen o plané povídačky, svědčí to, že nalezený zlatý kruh byl původně zasazen do dřevěných vrat místního kostela a dnes je vystaven ve zdejším muzeu. Co se stalo se zbytkem údajného pokladu se už však asi nikdy nedozvíme.

Podél východního okraje vodopádu je možné vystoupat po strmém schodišti až na vyhlídkovou plošinu, odkud si je možné vodopád prohlédnout seshora. Současně se odtud otevírá daleký výhled směrem k jihu, kde se v dálce vine pobřeží ostrova. Opačným směrem je pak vidět sedlo Fimmvörðuháls oddělující masivy Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Na tomto místě většina turistů svou návštěvu vodopádu Skógafoss končí. Nic nám však nebrání pokračovat dál po stezce vinoucí se proti proudu řeky Skógy. Skógafoss je sice největším, avšak rozhodně ne jediným vodopádem, který se zde nachází. Větších či menších vodopádů je na řece asi dalších dvacet, z nichž u některých lze opět pozorovat nádhernou duhy vznikající ve zvířené vodní tříšti. Cesta podél řeky Skógy je součástí trasy vícedenního treku, jenž překonává již zmíněné sedlo Fimmvörðuháls a míří do oblasti  Þórsmörk („Thorův les“). Odtud pak lze pokračovat dále do vnitrozemí až do „Duhových hor“ (Landmannalaugar), do kterého se i my záhy podíváme.

Ještě před tím se však alespoň na okamžik zastavme u vodopádu Seljalandsfoss („Vodopád prodané země“) nacházejícího se přibližně v polovině cesty mezi Skógarem a Selfossem. Oproti Skógafossu působí Seljalandsfoss o něco menším dojmem. I když jeho celková výška je téměř stejná (60 metrů), není proud tohoto vodopádu tak mohutný. Vodopád spadá ze skalní hrany (která opět představuje původní pobřeží ostrova) přímo do malého jezírka. To, co činí vodopád tak zajímavým a atraktivním je skutečnost, že je možné po úzké a kluzké cestičce projít až do skalní dutiny a prohlédnout si jej i z vnitřní strany (jedná se o jediný takový vodopád na celém Islandu). Na tuto vycházku si však je rozhodně potřeba nezapomenout pláštěnku, a i tak odtud člověk suchý prostě neodejde.

Vyvrcholením cesty po Islandu, který by si žádný cestovatel neměl nechat ujít, je návštěva pohoří známého jako Duhové hory nacházejícího se ve vnitrozemí ostrova severně od velkého ledovce Mýrdarsjökull. Cesta sem je skutečně dlouhá a náročná, a tak je potřeba vyrazit již velmi brzy ráno (ze Selfossu, jenž je protentokrát naším výchozím bodem, to sem trvá kolem 4 hodin jízdy). Navíc závěrečný úsek trasy je doporučován pouze pro vozidla s náhonem všech kol (4×4). Proto jsem zpočátku poněkud v rozpacích, když se na cestu vydáváme v obyčejném dodávkovém minibusu, kterým jsme absolvovali celou předchozí cestu. Současně si však také říkám, že náš řidič Björn zřejmě ví co dělá, neboť sem rozhodně nejede poprvé. Po překonání řeky Þjórsá pokračujeme dále po silnici č. 26, načež za osamocenou benzinovou pumpou Hrauneyjar odbočujeme na silnici F208 a dále projíždíme mezi velkými jezery Hrauneyjalón a Krókslón. Naší první zastávkou je výhled na údolí Sigöldugljúfur („Kaňon slz“) protékaném říčkou Tungnaá, jenž postupně protéká i oběma dříve zmíněnými oběma jezery, aby se pak její vody vlily do taktéž již zmíněné řeky Þjórsá. Pohled do hluboké soutěsky skutečně stojí za to, neboť z jedné její hrany padá dolů na dno údolí celá sestava vodopádů Lekafossar. Návštěva tohoto místa je ovšem značně znepříjemněna roji tisíců bodajících muchniček, před nimiž prakticky není úniku.

O pár kilometrů dál krátce navštěvujeme maarové jezero Hnausapollur, které vzniklo v kráteru vulkánu Tjörvafell přibližně před 12 000 lety. Oproti jiným maarům, vyznačujících se zpravidla velmi symetrickým okrouhlým tvarem, je jezero Hnausapollur poměrně výrazně protáhlé. Sytě modrá barva jeho vody pak krásně kontrastuje s šedočerveně zabarvenými horami v okolí a šedavou oblohou nad námi.

Další zastávku děláme na břehu jezera Frostastaðvatn. Prostým pohledem do okolí je zřejmé, že Duhové hory již nejsou daleko. Ze silnice F208, která pokračuje dál k východu, odbočujeme na jihozápad a po chvíli přijíždíme k toku říčky Jökulgilskvísl. Jedná se o typickou divočící ledovcovou řeku vytvářející zde rozsáhlou planinu propletenou neustále se překládajícími koryty. Na břehu řeky mnozí návštěvníci zanechávají svá vozidla a dále pokračují pěšky, neboť jedinou možností, jak zde lze řeku překonat na druhý břeh, je ji přebrodit. Björn má však ve svůj stroj evidentně důvěru, a tak se s ním i s námi na palubě vrhá vlnek ledovcové řeky. K mému milému překvapení náš minibus překonává brod bez nejmenšího zaváhání, a záhy proto stojíme na druhém břehu řeky u chaty Landmannalaugar, jenž je hlavním východištěm výprav do Duhových hor. Svůj zajímavý název, který znamená doslova „Lidské tůně“, dostalo toho místo proto, že se nedaleko odtud stékají dva potůčky, z nichž jeden z nich je „obyčejný“, zatímco druhý je napájen horkými termálními prameny. Místo, kde se oba potůčky stékají a jejich vody se mísí, pak nabízí výbornou příležitost ke koupeli, která přijde vhod zejména po nároční túře po okolních horách, neboť teplota vod je zde zkrátka „tak akorát“.

Duhové hory jsou mnohými považovány za nejkrásnější místo na celém Islandu, a když tak člověk stojí na jejich úpatí musí připustit, že veškeré superlativy popisující jejich krásu ani zdaleka nepřeháněly. Pohled na toto pohoří totiž jasně dokládá, že i jinak strohá a pustá islandská krajina může doslova hýřit barvami. A právě díky až nereálné barevnosti zdejších hor, jenž vypadají, jako ztělesnění obrazu nějakého impresionistického malíře, dostala celá oblast své jméno. Najít zde lze snad všechny myslitelné odstíny červené, růžové, modré, zelené až po zlatavě žlutou. Barevný vjem hor se navíc mění v průběhu dne, kdy je pohoří osvětleno sluncem pod různými úhly, a rovněž se mění například za deště. Ačkoliv zdejší krajina vypadá, jako kdyby ji někdo vymaloval vodovkami, ve skutečnosti její pestrá barevnost souvisí s výskytem ryolitových láv, které vytvořily zdejší povrch při poslední erupci v roce 1477.

Během ní vzniklo i rozsáhlé lávové pole Laugahraun, jenž tvoří první úsek asi nejoblíbenějšího zde zdejších turistických okruhů. Po projitím tímto ztuhlým lávovým mořem stezka pokračuje směrem k jihu, kde záhy míjí místo vývěru jednoho z četných termálních pramenů, jenž se projevuje mohutnými oblaky bílý páry stoupajícími k obloze. Zde se také z do té doby pouze zatažené oblohy začíná spouštět poměrně silný déšť. Pohled na hrozivá mračna postupující přímo k nám pak příliš optimismu nevzbuzují. Déšť však zmizel stejně tak rychle jako přišel, takže za pouhých 15 minut bylo po všem a na okolní hory začaly skrze potrhané dešťové mraky dopadat první paprsky slunce. Cesta začíná poměrně prudce stoupat, což v kombinaci se sopečnou sutí (nyní proměněnou v mazlavé a klouzavé bláto) není úplně příjemné. Na úzkém skalním hřebínku míjíme několik kouřících solfatar, od nichž pak pokračujeme vzhůru až na vrchol Brennisteinsaldy (855 m n. m.), která je snad vůbec nejbarevnější ze zdejších hor. Jméno tohoto vrcholu znamená v překladu „Sirná vlna“, a jasně tak odkazuje na svůj sopečný původ. Z vrcholu se pak otevírá prakticky kruhový výhled, kdy na jednu stranu je nádherně vidět soustava říčních ramen a koryt již zmíněné řeky Tungnaá, na jejímž pozadí se pak mezi mraky táhne bělostná ledová čepice ledovce Vatnajökull (jehož okraj je odtud vzdálen vzdušnou čarou asi 60 kilometrů). Na opačnou stranu pak můžeme spatřit i ostatní vrcholy Duhových hor, mezi nimiž majestátně dominuje ten vůbec nejvyšší, kterým je Blahnúkur (943 m n. m.), neboli „Modrá hora“. I v tomto případě je název tohoto vrcholu odvozen podle jeho vzhledu, neboť hora je tvořena tmavou lávou a sopečným popelem, které ji dávají zvláštní modravé zabarvení a to zejména po dešti (což je možné právě nyní velmi dobře posoudit).

Po sestupu z vrcholu Brennisteinsaldy je možné pokračovat po stezce, jenž nás sem přivedla, ještě dále mezi nejbližší duhové vrcholy. Jedná se vlastně o první úsek několikadenního treku Laugavegur vedoucího napříč celým pohořím Duhových hor do 55 kilometrů vzdáleného Þórsmörk. Odtud by pak bylo možné pokračovat ještě dál po proudu řeky Skóky jenž by nás nakonec dovedla až do nám již známého městečka Skógaru. Od termálního pramene na úpatí Brennisteinsaldy se lze zpět k výchozímu bodu u chaty Landmannalaugar dostat stejnou cestou, po níž jsme sem přišli. Jinou možností je však vypravit se zde směrem k východu a po překonání další části lávového pole Laugahraun sestoupit do údolí říčky Brennisteinsöldukvísl, kde lze na některých místech opět spatřit ony nádherně zbarvené pruhy ryolitové lávy.