Špičácké sedlo – Čertovo jezero – Pod Malým Špičákem – Špičák – Rozvodí – Černé jezero – Bílá strž – Stateček – Ostrý – Špičácké sedlo (26 km, 8:40 h, ↗ 820 m, ↘ 820 m)
Výlet k Černému a Čertovu jezeru patří k největším klasikám, které si nesmí nechat ujít žádný návštěvník Šumavy. Díky své velké oblibě a relativně snadné dostupnosti se však obě jezera stala značně masovou atrakcí, a tak pokud se chceme vyhnout davům lidí, je potřeba si (zejména během letní sezóny a za hezkého počasí) ráno poněkud přivstat. Jedině tak je možné si krásu obou jezer vychutnat v nerušeném klidu. Kromě obou jezer nás trasa popisovaná v tomto příspěvku zavede na další krásná místa – k největšímu šumavskému vodopádu v Bílé strži a na vrchol jedné z nejhezčích hor v okolí – Ostrého. Díky tomu je však současně trasa dlouhá a fyzicky značně namáhavá. V úseku mezi Černým jezerem a Ostrým ji navíc nelze nijak předčasně ukončit (a vrátit se nějakou zkratkou). Než se rozhodneme pro její absolvování, je potřeba realisticky zhodnotit svoje síly. Rovněž je zapotřebí mít s sebou dostatečné zásoby (zejména pití), neboť po většinu cesty není možnost někde něco koupit (ta je až v chatě na vrcholu Ostrého). Pokud by nám celá trasa přišla přeci jen nad naše síly, není třeba zoufat, neboť celý celou trasu lze rozdělit na několik samostatných (a mnohem snazších) výletů. Ale o tom až později.
Na cestu se vydáváme z (placeného) parkoviště na Špičáckém sedle. První úsek žlutě značené cesty nejprve sestupuje poněkud dolů kolem bývalého (v současnosti, tj. 2016) uzavřeného hotelu Rixi. Odtud pokračuje po úbočí Špičáku, kde překonává několik sjezdovek. V zimě je tedy potřeba dávat velký pozor na projíždějící lyžaře (přejít napříč sjezdovku, kde po které se řítí současně několik lyžařů, opravdu není nic příjemného…ale jinudy to nejde), v létě je pak pro změnu potřeba dávat pozor na cyklisty sjíždějící z vrcholu Špičáku po terénních drahách. Po překonání sjezdovek jsme již přibližně v polovině cesty k Čertovu jezeru. Druhou polovinu cesty pak již jdeme mnohem klidněji lesem. Oproti minulým časům se však cesta k jezeru značně proměnila. Když jsem zde byl v zimě roku 1993 poprvé, měla trasa k Čertovu jezeru charakter nepříliš upravené lesní stezky, na které člověk musel čas od času překonávat kořeny stromů, pařezy a vyvrácené kmeny. Dnes je vše jinak. Cesta byla rozšířena a zpevněna, takže se sem dostane prakticky každý.
Konečně se tedy dostáváme k pověstmi ověnčenému Čertovu jezeru (Teufels See). Podle lidové pověsti totiž dolinu, v níž se jezero nachází, vyhloubil čert, který chtěl do pekla odnést jednu ze zdejších dívek. Tak jej však nakonec přemohla, na ocas mi přivázala velký kámen a čert se tak nakonec v jezeře utopil. Z jezera se prý dodnes tu a tam vynořují skřeti a další záhadné bytosti. Skutečnost je však pochopitelně mnohem méně romantická, ale rozhodně ne nezajímavá. Na konci třetihor se v důsledku postupného ochlazování klimatu se na některých šumavských vrcholech vytvořily malé ledovce, které svým pohybem vyhloubily mohutné pánve, kterým se odborně říká kary. Na konci poslední doby ledové (tj. přibližně před 10 000 – 12 000 lety) se kary zahrazené ledovcem nahrnutým materiálem (tzv. morénou) zaplnily vodou a přeměnily se v jezera, která známe dnes. Svou rozlohou 10.33 ha je Čertovo jezero druhým největším šumavským jezerem. Nachází se v nadmořské výšce 1030 m a dosahuje maximální hloubky 36.7 metru. Skalní stěnu, po které kdysi dávno sestupoval bývalý ledovec, tvoří jihovýchodní svah Jezerní hory (1343 m n. m.), která je jedním z nejvyšších vrcholů Železnorudské části Šumavy. Dodejme, že naprosto stejným způsobem vzniklo i nedaleké Černé jezero, jehož kar je zahlouben v severním svahu Jezerní hory. Masiv Jezerní hory s kary obou zdejších jezer jsou chráněny v rámci národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero. Ta byla poprvé vyhlášena v roce 1911 knížetem Hohelzollernem, kterému v té době patřilo zdejší panství (jedná se tedy o jednu z vůbec nejdéle chráněných území na Šumavě). Rezervace pak byla znovuobnovena v roce 1933 a v současné době se rozkládá na rozloze 208 ha.
Stěna Čertova jezera není tak příkrá jako u jezera Černého a dříve tudy vedla vyhlídková tzv. Lávková cesta (též označovaná jako „Čertovské lávky“), kterou nechal v letech 1880 – 1882 vybudovat kníže Hohenzollern. Její stavbu tehdy řídil místní lesmistr Julius Komárek – vlastenec a propagátor zpřístupňování železnorudských lesů. Po roce 1948 bylo okolí obou jezer zahrnuto do nepřístupného pohraničního pásma, avšak cesta samotná byla i nadále spravována jednotkami pohraniční stráže (samotné jezero bylo pro návštěvníky opět zpřístupněno v průběhu 70. let). V roce 1990 byla cesta vyznačena Klubem českých turistů. Tento stav měl však vskutku jepičí trvání, neboť záhy na to byly lávky úmyslně a svévolně (= bez povolení) strženy tzv. „ochránci přírody“ a ještě později sem byl zakázán vstup. V roce 2010 se sice město Železná Ruda snažilo o obnovení této historické cesty, bohužel však neúspěšně. Potěšit se pohledem na Čertovo jezero z ptačí perspektivy tedy nemáme právo. Odůvodněním této situace je (podobně jako i na jiných místech na Šumavě) výskyt chráněného tetřeva hlušce (tetrao urogallus). Nutno však podotknout že se jedná o argument (alespoň dle mého názoru) velmi pochybný. V době, kdy na Šumavě žilo několikanásobně více lidí než dnes, to tetřevům kupodivu nijak nevadilo. Obdobně pak podíváme-li se „přes kopec“ k sousedům do Německa a jeho národního parku Bavorský les, jehož způsob ochrany je dávám našimi „ochránci“ za vzor, k překvapení zjistíme, že lokality, které jsou z české strany návštěvníkovi přísně zapovězeny, jsou ze strany německé běžně přístupné a dokonce sem vedou značené turistické stezky (konkrétním příkladem budiž vrchol Svarohu, který se tyčí nad Černým jezerem). Tetřev tedy zřejmě přesně ví, kudy vede hranice a kde mu přítomnost člověka má vadit a kde nikoliv. Skutečnost je tedy taková, že německý přístup k ochraně přírody je nám sice dáván za vzor, ale reálně je postupováno přesně opačným směrem. Na nesmyslnost uvedených zákazů se již několik let snaží upozornit občanské sdružení Otevřená Šumava (které má moje největší sympatie), bohužel zatím však marně.
Od jezera se vrátíme poněkud zpět na rozcestí, odkud začneme prudce stoupat do sedla mezi Špičákem a Jezerní horou označovaného jako Rozvodí. Jméno tohoto místa skutečně není náhodné, neboť právě tudy prochází hlavní evropské rozvodí Labe – Dunaj. A tak ačkoliv jsou obě zdejší jezera od sebe vzdálena vzdušnou čarou jen kolem dvou kilometrů, voda z Čertova jezera odtéká Jezerním potokem do Řezné (Regen) a dále do Dunaje a Černého moře, voda z Černého jezera teče Černým potokem do Úhlavy a odtud postupně přes Berounku, Vltavu a Labe až do moře Severního. K této cestě se opět váží střípky vzpomínek na dětství, kdy jsem do těchto míst zavítal se svými rodiči. Tentokrát se jednalo o zimu roku 1997, která přinesla bohatou sněhovou nadílku. Cesta ze Špičáckého sedla k Čertovu jezeru tehdy byla jakž takž přístupná, avšak totéž se rozhodně nedalo říct o jejím dalším pokračování. Sněhu zde totiž bylo tolik, že se člověk při každém kroku bořil až po kolena, což dělalo postup naprosto extrémně namáhavým a pomalým. Přesto se mi však nějakým způsobem podařilo svoje rodiče přesvědčit k tomu, abychom tudy pokračovali až k Černému jezeru…tak obětavé jsem měl (respektive mám) rodiče.
Ještě než se však dostaneme k samotnému Rozvodí, odbočuje směrem doprava vyasfaltovaná cesta vedoucí přímo na vrchol Špičáku (1202 m n. m.). Právě zde začínají všechny sjezdovky, které jsme překonávali v první fázi naší cesty k jezeru, a stejně tak zde začínají i tratě pro horská kola. Především zde však stojí 26.5 metru vysoká rozhledna postavená v roce 2014, jejíž návštěvu lze jen doporučit. Z jejího vrcholu se totiž otevírá ničím rozhled do všech světových stran, kterému dominuje zejména nedaleký Velký Javor (Grosser Arber) a hřeben jezerní hory a Svarohu. Velmi dobře je odtud vidět i celý kar Čertova jezera. Naopak Černé jezero odtud vidět není (neboť se nachází „za kopcem“). Na opačnou stranu se otevírá údolí Úhlavy, kterým lze dohlédnout až k Nýrské přehradě.
Po krátké zacházce k rozhledně se vrátíme zpět a z Rozvodí sestupujeme po přímé cestě až k hrázi Černého jezera (Schwarzer See). Přímý směr dnešní cesty napovídá, že se jedná o průsek, kudy před rokem 1989 vedly dráty „železné opony“. Jezero dostalo svůj název podle černé barvy vody vznikající odrazem okolních hustých horkých lesů. Rozlohou 18.47 ha je Černé jezero největším jezerem nejen na Šumavě, ale i v celé České republice. Nachází se v nadmořské výšce 1008 m n. m. a je tedy z „českých“ šumavských jezer nejníže položené. V minulosti bylo jezero považováno za bezedné. Tři odvážlivci, kteří tomu nevěřili, se na jezero vypravili s loďkou, ale a i když tam spustili hodně dlouhý provaz, dna nedosáhli. Voda začala náhle prudce vřít a z jezero se ozval hlas řkoucí: „když mě změříš, pohltím tě“. Tři muži pak v hrůze dopluli zpět ke břehu a již se sem nikdy nevrátili. Tak tedy praví legenda. Přes její varování se ovšem evidentně nakonec našel někdo, kdo hloubku jezera určil, neboť dnes víme, že činí rovných 40 metrů. Díky tomu je Černé jezero nejen největším, ale současně i nejhlubším šumavským jezerem. Stejně jako Čertovo jezero (a všechna ostatní šumavská jezera) je i to Černé pozůstatkem tzv. würmského zalednění na konci pleistocénu. Tajemná atmosféra okolí jezera v minulosti inspirovala celou řadu umělců, jakými byli například Jan Neruda (Romance o Černém jezeře), Adolf Heyduk (U horského jezera) či Jaroslav Vrchlický (Černé jezero).
Ze všech šumavských jezer má právě Černé jezero nejvýraznější a nejstrmější jezerní stěnu, která se zdvíhá do výšky 320 metrů nad hladinu jezera. Stejně strmě pak pokračuje i pod hladinou, a tak nejhlubší bod jezera se nachází právě zde (a nikoliv uprostřed jezera, jak by se mohlo na první pohled zdát). Okolí jezer bylo charakteristické velmi zachovalými horskými smrkovými lesy, které však v posledních letech (2016) začal likvidovat kůrovec. Ten se tu začal šířit poté, co v roce 2007 udeřil orkán Kyrill, jenž způsobil mohutná poškození porostů na hřebeni Jezerní hory a Svarohu, která se tak najednou stala téměř bezlesá. S hlubokými lesy, jejichž odraz ve vodní hladině dal jezeru název se tak pravděpodobně můžeme do budoucna rozloučit, neboť o tom, jak to zde bude za pár let vypadat, se lze přesvědčit například v okolí Plešného jezera v jižní části Šumavy.
Díky své snadné dostupnosti se Černé jezero stalo velmi oblíbeným a vyhledávaným výletním místem. Rozvoj turistiky zde lze datovat do 70. let 19. století. Z o něco pozdější doby pak pocházejí i četné stavby, které na březích jezera postupně vyrostly, avšak po kterých dnes již nenajdeme ani stopy. V letech 1929 – 1930 byla hráz jezera uměle zpevněna a zvýšena a jeho voda použita pro pohon první přečerpávací elektrárny v Československu vybavená dvěma Peltonovými turbínami (1500 kW a 370 kW) a jednou průtočnou Kaplanovou turbínou (40 kW). Vlastní elektrárna se však nachází přibližně 2 kilometry odtud v údolí Úhlavy. Celý systém funguje tak, že v době přebytků elektřiny v síti se pomocí reverzního chodu turbín voda dolní (umělé) nádrže vybudované na Úhlavě voda přečerpává zpět do jezera, zatímco v době energetické špičky proudí naopak voda z jezera samospádem do elektrárny, kde je její síla použita k výrobě elektřiny. Elektrárna je dnes chráněna jako technická památka. Po roce 1948 se také Černé jezero ocitlo v nepřístupném pohraničním pásmu, neboť se nachází necelý kilometr od hranic s (tehdy „Západním“) Německem. Tato situace trvala až do 70. let, kdy byl přístup k jezeru opět umožněn, byť pod bedlivým dohledem příslušníků pohraniční stráže.
Jiná událost se u Černého jezera odehrála v roce 1964. V červenci toho roku byly v rámci „operace Neptun“ potápěči ze dna vyloveny bedny s údajnými dokumenty Říšského bezpečnostního úřadu, které měly dokazovat, že vlády Západního Německa a Rakouska jsou stále prolezlé bývalými nacistickými zločinci. V té době totiž zbýval jen pouhý rok k uplynutí lhůty pro promlčení nacistických zločinů. Objev a vylovení beden bylo dokonce realizováno za účasti televizního štábu. Výsledkem celá operace bylo prodloužení lhůty k promlčení nacistických zločinů o dalších pět let. Nikdo však tehdy netušil, že to všechno byl jen podvod. Bedny údajně ukryté ustupující německou armádou byly do jezera shozeny jen o pouhý měsíc dříve příslušníky Státní bezpečnosti. Inspirací pro tuto akci byl nález falešných liber z doby druhé světové války v rakouském jezeře Toplitzsee, k němuž došlo přibližně o rok dříve. Dokumenty, které měl nález obsahovat, měly pocházet z archivů KGB, avšak protože se jejich zásilka opozdila, obsahovaly bedny ve skutečnosti jen listy čistého papíru. Pravdu o tom, že celá akce byla jen vykonstruovanou provokací, vyšla najevo až v 70. letech jeden z jejích hlavních aktérů přešel na „západ“. Na samotný závěr ještě dodejme, že podobný nález byl učiněn i ve vodách Čertova jezera, ze kterého byly ve stejné době vytaženy bedny s výbušninami – opět coby pozůstatek po ustupující německé armádě. Výbušniny byly následně zlikvidovány cíleným odpálením přímo na břehu jezera. Zda se jednalo opět o akci Stb či zda byl tento nález „autentický“ se mi ovšem spolehlivě zjistit nepodařilo.
Černé jezero je prvním místem, kde můžeme náš výlet v případě potřeby zkrátit, neboť se odtud dá pohodlně vrátit zpátky na parkoviště na Špičáckém sedle. Celý tzv. jezerní okruh (včetně zacházky na rozhlednu na Špičáku) tak má délku přibližně 10 kilometrů při celkovém převýšení kolem 300 metrů. Pokud však máme čas, chuť a síly, určitě se vyplatí pokračovat dále. Od hráze pokračujeme po červené podél severního břehu Černého jezera až na úpatí jeho mohutné jezerní stěny, kde se cesta prudce láme doprava a začíná prudce stoupat do svahu nad jezerem. Zde také míjíme tzv. jezerní jedli – chráněný památný strom pozoruhodného vzrůstu (obvod kmene 382 cm, výška 42 m) a stáří. Lesní cesta se po chvíli setkává s asfaltovou silničkou (rovněž vedoucí od Černého jezera), která nás po necelých třech kilometrech dovede do Bílé strže.
Bílá strž je hluboce zaříznuté údolí Bílého potoka, které na délce přibližně dvou kilometrů překonává převýšení kolem 340 metrů. Voda valící se korytem plným kamenů a popadaných kmenů zde vytváří četné kaskády, peřeje a vodopády. Tím je Bílá strž zajímavým šumavským fenoménem, neboť vzhledem ke stáří pohoří a zaoblenému reliéfu zde jinak mnoho vodopádů nenajdeme. Do samotného srdce Bílé strže je možné z hlavní cesty sestoupit po přibližně 300 metrů dlouhém dřevěném chodníku, který končí na vyhlídce na nejvyšší ze zdejších vodopádů. Ten se nachází v nadmořské výšce 965 m a je tvořen celkem třemi stupni o celkové výšce 13 metrů (nejvyšší samostatný stupeň pak má na výšku 7 metrů). Další, byť menší, vodopády se nacházejí o něco dále po proudu potoka, ale veřejnosti jsou nepřístupné. Úbočí strže pokrývá les pralesovitého charakteru tvořený především smrkem, bukem a jedlí. Nejstarší stromy zde dosahují stáří 230 – 250 let. K ochraně tohoto jedinečného území zde byla v roce 1972 vyhlášena národní přírodní rezervace o rozloze 79 ha. Ovšem vzhledem k tomu, že se Bílá strž nachází velmi blízko hranice s Německem, byla i tato část Šumavy návštěvníkům do roku 1989 zapovězena.
Do Bílé strže se lze dostat i několika alternativními způsoby. Kromě popisovaná trasy přes Čertovo a Černé jezero lze ze Špičáckého sedla vyrazit přímo k Černému jezeru a dále pak stejně tak, jak je zde popisováno, do Bílé strže (celkem 7.5 km, převýšení cca 150 m a to samé pak zpět). Další možností je podniknout výlet do Bílé strže zcela nezávisle na návštěvě jezer. V tom případě je ideální zaparkovat auto na parkovišti vybudovaném u bývalého objektu pohraniční stráže na konci osady Hamry a odtud se pak vydat pěšky po modré značce proti proudu Bílého potoka. Hned na počátku údolí je možné narazit na několik zřícenin bývalých hamrů, které byly poháněny vodou z potoka a které daly název současné osadě. Po přibližně dvou kilometrech se cesta prudce stáčí doprava a společně se žlutou značkou, která se připojuje zleva, stoupá do rozcestí Pod Statečkem. Zde je potřeba modrou značku opustit, a dále pokračovat po žluté, která nás po dalších přibližně 700 metrech dovede až k začátku vyhlídkového chodníku vedoucího k vodopádu.
Podobně jako v případě obou jezer si i zde vybavuji na své první objevování tohoto místa. Poprvé jsem Bílou strž navštívil v roce 1994, avšak zde bych rád zavzpomínal na zimu roku 1997. Ta, jak už jsem zmínil dříve, přinesla bohatou sněhovou nadílku, což mě ovšem neodradilo od toho, abych svou matku přesvědčil k výpravě do Bílé strže, kam jsme se vydali právě popisovanou cestou z Hamrů. Cesta podél potoka byla projetá sněžným skútrem a tím pádem i celkem průchozí. Tak tomu však bylo pouze na rozcestí Pod Statečkem, neboť projetá cesta pokračovala dál na ostrý a odbočka k Bílé strži byla naopak zasypána závějemi, které mi v té době byly dobře po pás. V návalu nadšení jsem se sice snažil tento problém překonat, ale po prvních pár krocích (či spíše pokusy o ně) jsem musel sám uznat, že tudy to opravdu nepůjde, a tak jsme nakonec museli výpravu k Bílé strži vzdát…
Pokud nám ještě slouží nohy, můžeme pokračovat prakticky po vrstevnici dál po červené značce, která nás dovede na rozcestí Stateček. Tato samota, nazývaná německy Güttl, byla tvořena dřevěnou chatou s hostincem. Ta byla v roce 1949 původním (německým) majitelům nejprve zkonfiskována a v roce 1953 zbořena (v souvislosti se zřízením nepřístupného pohraničního pásma). Dnes tak po ní najdeme jen nepatrné stopy. Červená značka se zde setkává s modrou značkou (o níž již víme, že přichází z Hamrů). Právě po ní pak pokračujeme dlouhým táhlým a dosti únavným stoupáním po severním úbočí Ostrého. Zpočátku vede trasa po vyasfaltované silnici, která končí v nadmořské výšce kolem 1100 m u tzv. „točny pod Ostrým“. Ta zde byla (pravděpodobně) vybudována pro potřeby dopravy zde vytěženého dřeva pomocí nákladních vozidel. Odtud dál vede již pouze lesní cesta a stoupání je ještě strmější. Když jsem tudy šel v roce 2016, okořenilo mi i tak namáhavý výstup ještě jedno nečekaná setkání. Při pohledu do lesa se zdálo, jako by se vzduch přede mnou nějak zvláštně vlnil. Po chvíli jsem ke svému překvapení (…spíš hrůze) zjistil, že všude kolem poletuje obrovský hnědý roj divokých lesních včel. Včely se rojily přímo nad cestou, a bylo tak jasné, že pokud chci pokračovat dál, musím projít skrze tento „hnědý bzučící mrak“. V první chvíli jsem se vážně zaobíral myšlenkou, že cestu vzdám (přeci jen…být ubodán včelami se mi moc nechtělo). Když jsem ale došel až sem, tak jsem se nechtěl vzdát tak lehce, a tak jsem se nakonec rozhodl pokračovat. Velmi pomalu a klidně jsem se tedy posouval krůček za krůčkem kupředu. Včel kolem mne bzučelo snad několik set…ale nakonec jsem celý tento nebezpečný úsek překonal, aniž bych dostal jediné žihadlo.
Konečně jsem na vrcholu, který je i finálním cílem celého dnešního výletu. Ostrý (Grosser Osser) dosahuje nadmořské výšky 1293 m a jeho hlavní vrchol leží přímo na hranici mezi Českem a Německem. O něco dále na západ (již zcela na německém území) se pak vypíná vedlejší vrchol, tzv. Malý Ostrý (Kleiner Osser) dosahující výšky 1266 m n. m. Ostrý tvoří počátek hlavní částí tzv. Královského hvozdu – masivu, táhnoucího se mezi Svatou Kateřinou a Železnou Rudou, který svým neprostupným terénem tvořil přirozenou hranici mezi Českým královstvím a Bavorskem. Od názvu tohoto horského hřebene je také odvozeno pojmenování zdejších obyvatel – tzv. „Králováků“. Ti se začali ve zdejším okolí usazovat v průběhu 16. století a jejich úkolem byla zejména těžba dřeva a ochrana hranice. Za to pak byli panovníky odměňováni různými privilegii podobně jako mnohem známější Chodové. Ve 13. století byl na vrcholu Ostrého dokonce zbudován strážní hrádek, který se však již v 16. století proměnil ve zříceninu a dnes po něm nenajdeme ani stopy.
Charakteristický dvojvrchol vytváří zdaleka viditelnou a naprosto nezaměnitelnou siluetu, která dala celé hoře lidový název „Prsa Matky Boží“. Ta je známa například z děl domažlického děkana Josefa Hájka nebo spisovatele Jindřicha Šimona Baara. V Německu je naopak hora přezívána jako „Matterhorn des Bayerwalds“, tedy „Šumavský Matterhorn“. Ať tak či tak je Ostrý zcela právem pokládán za jednu z nejhezčích a nejfotogeničtějších šumavských hor. Tajuplná atmosféra zdejší přírody dala vzniknout legendě o zázračném myslivci žijícím v sedle mezi Velkým a Malým Ostrým (tzv. Vlčí propasti), jehož neobyčejné střelecké dovednosti prý pramenily ze spojení s ďáblem. Tuto prastarou pověst pak využil německý skladatel Karl Maria von Weber jako inspiraci pro svou operu Čarostřelec.
Vrchol Ostrého nabízí rovněž jeden z nejkrásnějších šumavských výhledů. Při jasném počasí se odtud otevírá pohled na celý hřeben Královského hvozdu (Maxfelsen – Malý a Velký Kokrháč – Svaroh – Jezerní hora), Velký a Malý Javor, ale i vzdálenější vrcholy jako je například Velký Falkenstein (Grosser Falkenstein) či Roklan. Při nejpříznivějších podmínkách jsou z vrcholu údajně viditelné i Alpy (což ale nemůžu potvrdit osobně). Na opačnou stranu se pak otevírají pohledy do Šumavského podhůří a je odtud například pěkně vidět hora Hohen Bogen, jejíž vrchol zdobí dvojice věží, jejichž účel byl podobný jako v případě našeho Poledníku. Jamile nás přestanou zajímat výhledy, můžeme navštívit zdejší vrcholovou chatu Osserschutzhaus, která má již více než stoletou historii. K jejímu založení došlo v roce 1885 z iniciativy statkáře Konstantina Willmanna. Chata se pak postupně rozšiřovala z jednoduché útulky až na hostinec s možností ubytování. V roce 1961 byla chata věnována synem zakladatele Albertem Willmanem spolku Bayerischer Waldverein, v jehož správě je dodnes.
Přítomnost horské chaty s občerstvením jsem na své cestě velmi ocenil. Výstup na vrchol Ostrého v horkém červencovém počasí mě totiž notně vyčerpal a taktéž jsem spotřeboval již veškerou zásobu vody, kterou jsem si s sebou nesl. Potíž byla ovšem v tom, že jsem s sebou měl pouze české koruny a platební kartu. Protože je chata provozována německým spolkem, tušil jsem, že koruny mi budou k ničemu…a možnost použití karty jsem už vůbec neočekával. Díky strašlivé žízni, která mě doslova mučila, jsem byl rozhodnut za každou cenu na chatě „vyžebrat“ aspoň něco k pití. Když jsem se dostal dovnitř, přesto jsem se nejprve pokusil svou lámanou němčinou zeptat, zda by bylo možné zaplatit kartou. Ovšem odpověď „leider nicht“, kterou jsem ostatně očekával, dala konec mým posledním nadějím. Vše se v tu chvíli ve mně nějak zlomilo a já se začal smiřovat s tím, že celou cestu zpátky na Špičácké sedlo půjdu „o suchu“. Téměř na odchodu jsem prohodil něco ve smyslu, že mám bohužel jenom české koruny…když v tu chvíli mě obsluhující muž zarazil a prohlásil (přeloženo z němčiny): „No tak co řešíš, my koruny bereme.“. Žíznivá krize tak byla nakonec zažehnána dvěma půllitry napěněného chlazeného lokálního piva Osser, které mě před zpáteční cestou postavily opět na nohy.
Cesta zpět z Ostrého je stejná jako ta, kterou jsem sem přišel. U Černého jezera se pak napojuje zpět na žlutě značený jezerní okruh a odtud pak již míří zpátky na parkoviště ve Špičáckém sedle, která je v tomto úseku pojata jako naučná stezka. Zde bych se rád věnoval zejména dvěma zastavením. Tím prvním je místo, kde stávala tzv. Komárkova jedle pojmenovaná po zdejším rodákovi Juliovi Miloši Komárkovi (1892 – 1955), spisovateli a pedagogovi který byl v roce 1921 jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu lesnictví. V oblasti ochrany přírody se zasazoval o vznik velkých národních parků například v Tatrách nebo právě zde na Šumavě. Mohutná jedle stará 350 let zdobila úbočí Špičáku až do roku 1983, kdy ji nejprve zasáhl blesk a poté musela být nuceně pokácena. Torzo kmene tohoto pozoruhodného stromu bylo položeno přímo podél cesty od jezera. Dřevo se však začalo postupně rozpadat, a tak dnes z něj zbývají jen poslední zbytky. Druhým pozoruhodným místem, na které nás naučná stezka upozorní, je Špičácký železniční tunel, který probíhá v hloubce 180 metrů přímo pod našima nohama. Byl vybudován v letech 1874 – 1877 na železniční trati Plzeň – Klatovy – Železná Ruda. Ražba probíhala z obou stran současně za pomoci v té době nejmodernějších prostředků v podobě dynamitu, kterého se zde spotřebovalo na 90 tun. Na stavbě pracovalo více než tisíc dělníků (tzv. barabů), z nichž většina pocházela z oblasti Bosny, Dalmácie a Itálie. Mnozí z nich zaplatili práci na stavbě životem a jejich těla byla pohřbena na tzv. hřbitově Barabů, který se nachází nedaleko kaple sv. Antonína a sv. Barbory poblíž železniční zastávky Železná Ruda. Po svém dokončení se jednalo o nejdelší tunel v bývalém Rakousko-Uhersku (1747 metrů). Svůj primát si Špičácký tunel (alespoň v rámci České republiky) udržel po velmi dlouhou dobu, neboť teprve v roce 2007 byl předstižen tzv. Březenským tunelem (na trati Lužná – Žatec – Chomutov), který je o 11 metrů delší. Ještě delším je pak dnes tzv. Ejpovický tunel (na trati Praha – Plzeň) zprovozněný v roce 2011, jehož celková délka dosahuje 4150 metrů. Tato zastávka je rovněž i koncem dnešního předlouhého výletu, neboť k parkovišti na Špičáckém sedle to je odtud již coby pomyslným kamenem dohodil.
