Soumarský most – Volarské šance – Pod Radvanovickým vrchem – České Žleby – Kostelní cesta – Mlaka – Krásná Hora – V Podkově – Spálenec – Nové Údolí – Oslí cesta – Stožec – Černý Kříž – U Mrtvého luhu – Dobrá – Soumarské rašeliniště – Soumarský most (30 km, 8:30, ↗ 340 m, ↘ 340 m)
Řekne-li se „král Šumavy“, vybaví se nám velmi pravděpodobně známý film Karla Kachyni natočený v roce 1959 podle scénáře Rudolfa Kalčíka (který byl následně vydán i jako román). V kulisách drsné šumavské přírody je zde zachycen souboj příslušníků SNB se skupinou převaděčů, převádějících lidi na obě strany česko – bavorské hranice. Bez zajímavosti jistě není fakt, že mnoho z postav, které se v tomto snímku vyskytují, skutečně existovaly, a nejsou tedy jen pouhým románovým výmyslem. Jejich osudy se však od těch filmových často poměrně podstatně liší. Náš dnešní výlet proto bude věnován právě těmto lidem, neboť jeho trasa nás zavede do míst, s nimiž je příběh krále Šumavy bezprostředně spojen.
Zatímco Kachyňův film se odehrává v jakési blíže neidentifikované šumavské vesničce (pozornému divákovi jistě neujde, že se ve skutečnosti jedná o Kvildu), v románovém zpracování příběhu je toto místo označováno nic neříkajícím názvem „Hamr“. Ovšem abychom se dostali do míst, kudy král Šumavy skutečně chodil, musíme se vypravit z Kvildy o notný kus dál, a to do okolí Českých Žlebů nedaleko Stožce. Pás území mezi tokem Teplé Vltavy a státní hranicí získal pro tehdejší události nepříliš lichotivé označení „údolí smrti“. A není divu, neboť mrtvých z řad příslušníků SNB či jejich protivníků zde bylo víc než dost a jejich pomníčky, které je dodnes připomínají, budou lemovat prakticky celou trasu našeho dnešního výletu. V tomto ohledu například zmiňme, že mezi roky 1948 – 1989 bylo při pokusu o překročení státních hranic Československa 296 osob, z nichž minimálně tři zahynuly právě v okolí Českých Žlebů. Ve stejném období pak zahynulo 647 pohraničníků, z nichž ovšem pouze 10 (podle jiných pramenů 12 nebo 14) bylo zabito při přímém střetu s tzv. „narušiteli státních hranic“. Z těchto případů se v okolí Českých Žlebů odehrály hned tři (tedy prakticky čtvrtina!).
Než se však vypravíme na cestu, pojďme si konečně povědět něco o tom, kdo byl vlastně onou mýtickou osobou označovanou již několikrát zmíněnou přezdívkou „král Šumavy“. Ve filmovém zpracování se pod touto identitou ukrýval hajný Paleček. I tato postava ve skutečnosti existovala – hajný Paleček působil na hájovně v nedalekém Černém Kříži a jeho hrob můžeme dodnes najít na hřbitově v Českých Žlebech. Skutečným králem Šumavy byl však někdo jiný. Tímto mužem byl Josef Hasil (1924 – 2019). Hasil pocházel z malé pošumavské vísky Zábrdí nedaleko Strašína u Kašperských Hor. Za druhé světová války byl totálně nasazen v Německu. Po válce nastoupil do Sboru národní bezpečnosti (SNB) a od roku 1948 působil u pohraničního útvaru ve Zvonkové (u dnešní Lipenské nádrže). Záhy po únorovém převratu začal přes hranici převádět politické uprchlíky. Po jednom z těchto přechodů byl v říjnu 1948 udán jedním z nových dosídlenců v osadě Nové Údolí. Krátce na to byl zatčen a odsouzen na 9 let vězení. Tento trest si odpykával ve věznici v Českém Jiřetíně, odkud byli vězni odváženi na práci do mosteckých uhelných dolů. V květnu roku 1949 se Hasilovi podařilo společně s dalším vězněm uprchnout a přes území „východního Německa“ se dostat až do americké okupační zóny. Zde začal pracovat pro americkou službu Counter Intelligence Corps – CIC (předchůdkyně pozdější CIA) a jako tzv. „agent chodec“ převáděl společně s Bratrem Bohumile a dalšími spolupracovníky přes hranice nejrůznější lidi. I když se jej příslušníci pohraničních útvarů SNB snažili dopadnout, vždy unikl, a zakrátko se stal doslova legendou. Osudovým okamžikem byla noc ze 13. na 14. září 1950, kdy společně se svým bratrem padl do připravené léčky. Při následné přestřelce byl Bohumil Hasil zabit, zatímco Josefu Hasilovi se podařilo ustoupit zpět do bezpeční na bavorskou stranu hranice. Místo, kde se tato událost odehrála, jsme navštívili při jednom z našich předchozích výletů. Svou činnost převaděče pak Josef Hasil provozoval až do roku 1953. O rok později se odstěhoval do Spojených států amerických – a na rozdíl od filmové verze tak nikdy nebyl dopaden.
Cesta krále Šumavy začínala poblíž Soumarského mostu (Säumerbrücke) klenoucím se přes Teplou Vltavu (Warme Moldau) asi 5 kilometrů od Volar. Dnešní železobetonové stavba není ničím zajímavá, avšak jinak je to již s historií tohoto místa. Most přes Vltavu zde vzniknul v souvislosti se založením již mnohokrát zmiňované prachatické větve tzv. Zlaté stezky, která byla v období středověku jednou z hlavních evropských obchodních „tepen“ po níž se do střední Evropy dovážela především sůl a opačným směrem pak putovalo jiné zboží. Na tomto místě se ještě chvíli pozastavme nad samotným názvem mostu, který je odvozen od „soumarů“ (säumer) – tedy osob, které vodily tažná zvířata přepravující zboží. Původní most byl značně poškozen v bojích třicetileté války, a tak zde byl v roce 1652 postaven most nový. Ten byl nahrazen v roce 1937, avšak roku 1945 byl vyhozen do povětří při bojích v samém závěru druhé světové války. V dalších letech byl most opět obnoven, přičemž ten současný pochází z roku 1998.
Nežli se vydáme na cestu, uděláme si ještě krátkou odbočku, během níž si můžeme prostřednictvím krátké naučné stezky prohlédnout Soumarské rašeliniště rozkládající na ploše 85 ha mezi tokem Teplé Vltavy a zdejší železniční tratí. Stejně jako v případě ostatních šumavských slatí se i toto rašeliniště vyvíjelo od konce poslední doby ledové, tedy asi 9000 let. Od 70. let až do roku 2000 zde probíhala těžba rašeliny, což je ostatně při procházce po zdejší naučné stezce vedoucí částečně po dřevěném povalovém chodníku jasně patrné (vidět zde můžeme například sítě povrchových kanálů pro odvod vody). Naučná stezka nás nakonec dovede až k 10 metrů vysoké věži, z jejíhož ochozu máme celé rašeliniště doslova jako na dlani. Druhá větev stezky nás zakrátko dovede až k toku Teplé Vltavy, podél nějž se postupně vrátíme zpět k Soumarskému mostu. Během této části cesty pak můžeme narazit hned na několik objektů lehkého opevnění vz. 37 (tzv. „řopíků“), které zde byly vybudovány v roce 1938 na obranu před napadením ze strany sousedního nacistického Německa. Jeden z těchto objektů je pak obnoven do podoby, v jaké se nacházel v době „mnichovské krize“ a je zde zřízeno malé muzeum.
Od Soumarského mostu se vydáme po žluté turistické značce vedoucí po silnici směrem na České Žleby. Na druhém břehu Vltavy mineme rozcestí Volarské šance, jehož název odkazuje na polní opevnění, které zde bylo zbudováno na obranu mostu v období třicetileté války. O dalších přibližně 750 metrů narazíme vpravo od silnice na pomníček připomínající první z mnoha obětí údolí smrti. Touto obětí je příslušník pohraniční stráže vojín Václav Vágner, který však nezahynul při střetu s „narušiteli státních hranic“, ale stal se v roce 1976 obětí silniční nehody. Jinak je tomu již v případě dalšího pomníčku, na který narazíme o dalšího přibližně 1.5 km dál, kousek za křižovatkou na Dobrou. Příběh, který se k němu váže se odehrál v noci ze 6. na 7. prosince 1949. Tu noc se král Šumavy – Josef Hasil vypravil na další ze svých přechodů hranice, během něhož převáděl skupinku uprchlíků směrem do Bavorska. Během cesty začal padat sníh, ve kterém zůstávaly jejich stopy. Těch si také záhy všimla procházející dvojčlenná hlídka příslušníků SNB, která vyzvala osoby k opuštění úkryt v lese nad silnicí. Následně vypukla přestřelka, při níž byl jeden z příslušníků – Rudolf Kočí – zastřelen, zatímco druhý (František Háva) utrpěl vážná zranění, avšak nakonec přežil. Skupině Josefa Hasila se následně podařilo uniknout.
Žlutá značka nás po dalších 3 kilometrech dovede až do vesnice České Žleby (Böhmisch Röhren). Historie této šumavské obce sahá do roku 1709, kdy byla založena knížetem Janem Kristiánem z Eggenberku. Po vymření rodu Eggenberků přešla v roce 1719 do vlastnictví Schwarzenberků, v němž se nacházela až do konce druhé světové války. Vesnice těžila ze své strategické polohy na Zlaté stezce, neboť se jednalo o první zastávku na území Čech. Svůj název pak dostala podle kamenných žlabů pro napájení tažných zvířat. Na tomto místě pak ještě uveďme, že přívlastek „České“ se v tomto případě rozhodně nevztahuje k národnosti zde žijících obyvatel (neboť ti měli až na několik výjimek takřka výhradně německou národnost), avšak ke skutečnosti, že se vesnice nacházela na území Čech. Přitom se nejednalo vůbec o malou obec, neboť ve 30. letech 20. století zde žilo na 1300 obyvatel (započítáme-li i osady roztroušení po okolních kopcích). Po odsunu německého obyvatelstva se obec prakticky vylidnila a díky své odlehlé poloze se ji již nikdy nepodařilo plně dosídlit – i když na rozdíl od mnoha jiných šumavských obcí v okolí nezanikla. V současnosti (2021) zde má úřední trvalý pobyt přibližně 70 lidí. Centrem obce býval kostel sv. Anny postavený v letech 1789 – 1791, který byl ovšem po skončení druhé světové války zpustošen a v roce 1965 zbourán. V roce 2003 byl na jeho místě odhalen pietní památník skládající se z mramorové pamětní desky a železného kříže. Dochovala se však původní obecní kašna, jejíž vznik lze podle letopočtu vyrytého do jednoho z kamenů datovat do roku 1905. Hned za ní se pak otevírá brána na zdejší hřbitov dýchající jedinečnou atmosférou dávno zmizelých časů. Mezi starými náhrobky původních obyvatel obce můžeme narazit například na hrob Františka (Franze) Bienerta, majitele továrny na ozvučné dřevo, který sem přenesl svůj závod z Modravy. Narazit zde můžeme i na hrob již zmíněného hajného Palečka. Na hřbitovní zdi je pak instalována deska připomínající Bohumila Hasila, který byl kdesi v těchto místech pohřben (avšak přesné místo není dodnes známo).
Od hřbitova v Českých Žlebech budeme pokračovat dál po žluté značce, která nás zakrátko provede kolem bývalého areálu roty pohraniční stráže (na jižním okraji obce). Po dalším přibližně 1.5 kilometru nás cesta dovede do míst, kde v minulosti rozkládala skupina usedlostí známá jako Kamenná Hlava (Steinköpfelhäuser),jejíž název pochází od výrazného skalního útvaru nacházejícího se na úbočí nedalekého Žlebského vrchu. K němu však bohužel žádné přístupová cesta nevede. Na louce vlevo od cesty si můžeme všimnout velkého balvanu, do nějž je zasazena malá pamětní deska připomínající další tragickou událost, která se v těchto místech odehrála v roce 1949. 11. března toho roku se tudy vydala k přechodu státní hranice směrem do Bavorska několikačlenná skupina osob spojených s tzv. „akcí Praha – Žatec“. Jednalo se o plánovaný vojenský puč, který měl vyústit v ozbrojený převrat a pád nedávno nastolené komunistické vlády. Akce měla vypuknout 8. března 1949, přičemž se počítalo s útokem tankových jednotek žatecké vojenské posádky na řídící centra země. Něž však k akci mohlo dojít, byla skupina rozbita Státní bezpečností. Zbytky jejích členů se pak pokoušeli ilegálně odejít na „Západ“. Supina se během své cest k hranicím ukryla k odpočinku v jedné z několika opuštěných budov, které se zde nacházely po odsunu zdejšího německého obyvatelstva. Chybou však bylo, že si uprchlíci zapálili v kamnech oheň. Kouř stoupající z komína neunikl pozornosti dvoučlenné hlídky pohraničníků – Miroslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi, kteří následně vrazili do budovy. Rozpoutala se prudká přestřelka, při níž byl Pekař na místě zastřelen a Mutinský vážně zraněn, takže později zemřel v prachatické nemocnici. Příběh související se třetím jménem, které je na desce uvedeno – Rudolfem Kočím – již známe. Na závěr pak dodejme, že sama osada Kamenná Hlava byla zbourána v roce 1956.
O pár chvil později dorazíme k místu, z něhož se otevírá krásný výhled zejména na německou stranu hranice (jenž odtud leží již nedaleko). Zbudována je zde i jakási jednoduchá vyhlídková plošina. Odtud pak dále sestoupíme do míst, kde se v minulosti rozkládala dnes již rovněž zaniklá osada Mlaka (Moorhäuser) ležící na křižovatce silnic ze Strážného do Nového Údolí a z Českých Žlebů k hranicím. Pokud bychom i nadále pokračovali rovně po žluté, došli bychom až k hranici, kterou zde tvoří Mechový potok překlenutý starým kamenným mostem, jehož okolí si můžeme všimnout staré železnou hraniční závoru z doby první republiky. My však na tomto místě červenou značku opustíme a dále budeme pokračovat po červené směrem na Nové Údolí.
Ta nás po přibližně 1.5 kilometru dovede skrze horské louky a pastviny až do míst, kde v minulosti stávala obec Krásná Hora (Schönberg). Jednalo se o osadu roztroušenou podél již zmíněné silnice ze Strážného do Nového údolí. Její historie sahala do roku 1710. Její obyvatelé se kromě tradiční práce v okolních lesích věnovali pěstování lnu a tkalcovství. Před druhou světovou válkou zde žilo přibližně 350 obyvatel a nacházely se zde například dva hostince a škola. Po válce však osadu potkal stejný osud jako mnoho dalších obcí a osad v okolí. Vzhledem ke své poloze v těsné blízkosti hranice byla Krásná Hora po vysídlení v roce 1956 zlikvidována. Zachovány zůstaly jen dvě z původních budov, které byl do poloviny 60. let využívány pohraniční stráží. První a větší z nich stála přímo u silnice/cesty po které i my jdeme. Ruiny této budovy jsou jasně patrné ještě na leteckém ortofotu z roku 2020. V roce 2021 zde však budova již nestála (takže musela být zlikvidována buď koncem roku 2020, nebo v první polovině roku 2021). O něco výše nad cestou se pak nacházejí trosky druhé, menší budovy. V širokém okolí obce si je pak možné všimnout výrazných kamenných „zídek“ (tzv. snosů) oddělujících někdejší políčka. V současnosti tak existenci obce kromě novodobé pamětní desky připomíná již jen pomníček na památku četnického strážmistra Jindřicha Vrabce, který zde byl v noci 1.7. 1928 zabit bleskem.
Někdejší silnice nás následně dovede až k rozcestí „V Podkově“, kde se červená značka prudce stáčí směrem doprava ke státní hranici. Zakrátko po ní dorazíme na rozcestí Spálenec, jehož jméno připomíná někdejší stejnojmennou osadu. Ta se původně jmenovala Uhlířské domky, avšak po požáru, která ji v roce 1800 kompletně zlikvidoval, byla přejmenována na Spálenec (Brandhäuser). Z rozcestí se zde odděluje žlutě značená stezka, která by nás dovedla až k turistickému hraničnímu přechodu nacházejícímu se na samém okraji bavorského městečka Haidmühle. My ale budeme pokračovat dále po červené, která nás o další 2.5 kilometru dál dovede nejprve k toku Studené Vltavy (Kalte Moldau), a následně pak i do bývalé osady Nové Údolí (Neuthal), o níž si však více povíme v rámci výletu z Třístoličníku na Plechý.
V Novém Údolí červenou značku definitivně opustíme a namísto ní budeme dále pokračovat po žluté, která nás dovede údolím Studené Vltavy až do Stožce (Tusset). Zde máme dvě možnosti, jak pokračovat v další cestě. Pokud se již cítíme unaveni, můžeme i nadále pokračovat po žluté, jenž nás postupně dovede přes Stožecká luka a Dobrou zpět k Soumarskému mostu, kde jsme nás výlet začali. Pokud unaveni nejsme (či pokud trasu absolvujeme na kole), můžeme se ze Stožce vydat rovně po cyklotrase č. 7 a 33. Tato trasa i nadále sleduje tok Studené Vltavy a po 3.5 kilometru nás nakonec dovede až k malé osadě Černý Kříž (Schwarzes Kreutz). Původně se zde nacházela jen hájovna obhospodařovaná rodinou Palečků (jak již víme, hrob Hajného Palečka najdeme na hřbitově v Českých Žlebech). V roce 1910 se zde propojily železniční tratě z Českých Budějovic a Prachatic, které odtud dále pokračovaly přes Nové Údolí do Německa. Tento místní železniční uzel zde zůstal dodnes – i když železnice v současnosti v Novém Údolí končí (neboť koleje do Německa byly v době studené války vytrhány). O kousek dále pak u cesty narazíme na vysoký dřevěný kříž s postavou Krista, který dal celé osadě jméno. Vztyčen zde byl na památku hajného, kterého zde zastřelil pytlák. Současně měl kříž ochraňovat zdejší brod přes Studenou Vltavu. Ten byl později nahrazen mostkem, po němž se na druhý břeh řeky vydáme i my.
Vpravo od nás se rozkládá rozsáhlé rašeliniště známé jako Mrtvý luh, v jehož nitru se nachází i soutok Teplé a Studené Vltavy. Své jméno získal podle velkého množství pahýlů mrtvých stromů tyčících se k obloze, která vznikly v minulosti při podzemním požáru rašeliny. Z cesty však nejsou moc dobře vidět, protože jsou zpravidla zakryty živým porostem při okraji rašeliniště. Celou oblast si však můžeme prohlédnout pouze takto z dálky, neboť je pro turisty nepřístupná. Mnohem lépe si ji mohou prohlédnout vodáci při splouvání Vltavy od Soumarského mostu do Nové Pece.
Modrá značka, kterou jsme z Černého kříže sledovali, se zde prudce stáčí doleva a následně se vrací do Českých Žlebů. My proto budeme pokračovat stále rovně po trase cyklostezky č. 1030. Za ní se nám přes rozlehlé podmáčené louky v okolí Teplé Vltavy otevírají daleké výhledy, v nichž dominuje zejména výrazný hřeben Boubína a jeho menšího bratříčka Bobíka. Cesta nás nakonec dovede až do malebné vísky Dobrá (Guthausen), v níž se do dnešních dní dochovala celá řada starých šumavských chalup. Díky tomu byla tato osada v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. Na tomto místě máme opět na výběr jak pokračovat v další cestě. Jdeme-li pěšky, můžeme projít přes okolní louky až k Teplé Vltavě, kterou překonáme pomocí dřevěné lávky na druhá břeh, kde se napojíme na zeleně značenou trasu, po níž jsme se vraceli od rozhledny na Soumarském rašeliništi. Tato trasa nás pak dovede zpět k Soumarskému mostu, kde jsme celý výlet zahájili. Pro tuto trasu ovšem platí časové omezení a lze ji využít jen v období mimo 1.3. – 31.5. Důvodem je výskyt vzácného tetřívka obecného. Jedeme-li na kole (či jdeme výlet ve výše uvedeném období), musíme zvolit delší trasu, která nás zavede nejprve ke křižovatce se silnicí vedoucí na České Žleby, odkud je to již jen kousek k Soumarskému mostu.
Kdo to byl Kilián?
Pro vyprávění o pověstném králi Šumavy Josefu Hasilovi bychom neměli zapomínat na jiné významné postavy té doby, neboť odvážných převaděčů riskujících při přechodech česko – bavorské hranice na přelomu 40. a 50. let bylo mnohem více. Jedním z nich byl i muž známý jako „Kilián“. I tato postava se vyskytuje ve zmíněném filmu „Král Šumavy“, avšak stejně jako skutečný osud Josefa Hasila byl ten Kiliánův od filmového zpracování dosti odlišný. Franz Nowotny (1905 – 1977), známý pod přezdívkou Kilián, se narodil v šumavské vísce Staré Hutě (nedaleko Borových Lad). Již od útlého věku jej jeho otec brával na pašerácké výpravy do sousedního Bavorska, díky čemuž znal dokonale okolní terén i všechny jeho nástrahy. Stejně tak měl i značné zkušenosti jak se vyhnout hlídkám tehdejší Finanční stráže, která zajišťovala hranici v dobách první republiky. Sám si také již v období před druhou světovou válkou přivydělával pašováním zboží (jako ostatně mnoho dalších obyvatel okolních šumavských vesniček). Za války sloužil v německém námořnictvu, avšak po jejím skončení se na Šumavu vrátil. V roce 1946 byl společně s ostatními německými obyvateli odsunut z Československa do Bavorska, kde si jeho schopností záhy všimla i americká služba CIC, pro kterou začal záhy pracovat. Směrem do Československa převáděl tzv. agenty chodce, zatímco pronásledované občany vodil směrem opačným. Jeho trasa začínala na křižovatce „U Sloupů“ (přibližně 2 kilometry za Vimperkem) odkud směřovala na Michlovu Huť a Nový Svět. Dále pokračovala přímo středem Chalupské slatě (která byla pro větší dramatičnost ve filmu oproti skutečnosti umístěna přímo na hranici). Odtud trasa pokračovala k osadě Františkov, kde překonávala Teplou Vltavu, od níž začala stoupat po úbočí Stanové Hory. Následně překonávala silnici spojující Kvildu s Bučinou a státní hranici překonávala v oblasti pramene Vltavy. Podle legend překonal Kilián v období mezi roky 1948 – 1950 česko – bavorskou hranici údajně 2000x, což je ale velmi nepravděpodobné. Jeho poslední přechod se pak odehrál 5. května 1950, kdy společně s dalším komplicem převáděl z Německa směrem do Čech skupinu agentů. Průběh jeho trasy však v té době již pohraničníci znali, a tak si na něj v úkrytu u Františkova počkali. V nastalé přestřelce se Kilián na sebe pokusil odlákat pozornost tak, aby se zbytek skupiny (která neznal okolní terén) měl šanci zachránit. To se však nepodařilo a jednotliví členové skupiny byli postupně dopadeni. Kiliánovi samotnému se nakonec podařilo uniknout zpět do Německa, avšak po této události se již o další přechod hranice již nikdy nepokusil a do konce života se živil jako obchodník se dřevem. V roce 2004 byl poblíž Františkova, přímo na někdejší Kiliánově trase, odhalen pomník převaděčům – skutečným králům Šumavy.
[Wikipedia Commons, public domain]