Nová Hůrka – Hůrka – jezero Laka a zpět (10 km, 2:40 h, ↗ 210 m, ↘ 210 m)
Na výlet k nejmenšímu šumavskému jezeru se vydáme z parkoviště (placeného) v osadě Nová Hůrka (Neu Hurkenthal), kam se dá kromě auta dostat i autobusem. Původně se v těchto místech rozkládala poměrně rozsáhlá obec založená v letech 1764 – 1777 jako sídlo pro sklářské a lesní dělníky pracující ve zdejší sklářské huti či v okolních lesích na zpracování lesních polomů způsobených četnými vichřicemi. Kromě sklářské hutě (její provoz byl ukončen v roce 1904) zde fungovala i pila, mlýn a hostinec. Západně od centra vesnice stálo honosné sídlo rodiny Abelů – majitelů zdejších skláren a brusírny zrcadel. Součástí tohoto sídla byl i rozsáhlý park. K roku 1938 zde stálo 19 domů a žilo zde 288 obyvatel hlásících se výhradně k německé národnosti. Po roce 1945 bylo veškeré obyvatelstvo obce vysídleno, avšak na rozdíl od mnoha jiných obcí v okolí k úplnému zániku osady nikdy nedošlo, neboť se stala součástí zřízeného vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a některé z objektů tak využívala až do roku 1991 armáda. Některé z původních domů vesnice se tak dochovaly dodnes, přičemž většina z nich je v současnosti využívána k rekreačním účelům. Jiné, jako například již zmíněné sídlo Abelů s parkem, byly srovnány se zemí a dnes po nich nenajdeme ani stopy.
Od parkoviště v Nové Hůrce pokračujeme směrem k jihu po modré turistické značce. Po překonání Drozdího potoka se cesta záhy vnoří do lesa a následně mírně stoupá. Po přibližně dvou kilometrech cesta les opět opouští a prochází skrze horské louky s krásnými výhledy na hraniční hřeben Polomu a Debrníku až do míst, kde stávala dnes již zaniklá sklářská obec Hůrka (Hurkenthal). Území v okolí zakoupil v roce 1732 od Eleonory z Mansfeldu Jan Jiří Ignác Hafenbrändl, který zde založil první sklářskou huť. Tato tzv. Stará Hůrka (Alt Hurkenthal) stála při cestě vedoucí z Hůrky na Vysoké Lávky, a leží tak mimo naši trasu k jezeru. Další sklářská huť (jejíž součástí byla i výrobna benátských zrcadel) byla založena v roce 1766. Při ní později vyrostla i sklářská obec. V roce 1789 nechal Jan Jiří Ignác Hafenbrändl vystavět kostel sv. Vincence, kde byl také po své smrti v roce 1792 pohřben. Novým majitelem zdejších sklářských hutí se stal již jednou zmíněný Jiří Kryštof Abele. Abelové zde v roce 1820 vybudovali rovněž kapli sv. Kříže, která se stala současně i jejich rodovou hrobkou. Celkem zde bylo pohřbeno 22 členů rodiny Abelů a Hafenbrändlů. Uloženo sem bylo i tělo lékaře Josefa Klostermanna (otce známého šumavského spisovatele Karla Klostermanna), neboť jeho žena Charlotta (spisovatelova matka) byla příbuznou rodiny Abelů. Kromě zmíněných sklářských hutí zde fungoval také hostinec, pošta a dva mlýny. Po odsunu německého obyvatelstva obec zanikla a celé území se stalo součástí nepřístupného pohraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. V roce 1949 zde byl natáčen film Divá Bára, v němž je možné vidět zdejší kostel, který byl záhy poté odstřelen (dnes jsou z něj vidět jen základy společně s pozůstatky bývalého hřbitova). Také většina ostatních budov byla srovnána se zemí. Jedinou budovou, která unikla zkáze, byla kaple sv. Kříže, která svého času sloužila jako vojenská pozorovatelna. K této době se rovněž váže ponurý příběh, který se zde odehrál v roce 1952:
Na začátku padesátých let jsem byl asi s deseti záložními důstojníky na tříměsíčním mimořádném cvičení v újezdu Dobrá Voda. Řada jich toužila poznat tento neznámý, nepřístupný hraniční úsek a tak všechen volný čas i víkendy jsme věnovali cestám po okolí. Byli jsme ubytováni v rozložitém statku na Slučím Tahu, takže do odlehlých míst nebylo daleko. První cestu jsem zvolil do Staré Hůrky. Vedla mne k tomu neodolatelná touha spatřit po létech tu lesní enklávu, v níž se rozložily většinou dřevěné chalupy této obce. V letním podvečeru jsme vyrazili do lesnatého svahu, kolem pralesních jedlí a lipovou alejí, která ústila přímo u portálu uprostřed lodní zdi. Vesnice liduprázdná, ale ještě nezničená. Bývalý poschoďový hotel měl okna ještě opatřena okenicemi, ve farské zahradě jsme našli přerostlé keře rybízu, dosahující výšky dvou metrů. Kostel sv. Vincence dosud neporušený (postavený v r. 1789 Hafenbrädlem se štíhlou věží přistavěnou Jiřím Kryštofem Abelem 1819), a tak celá tichá vesnice na nás dělala dojem spícího, zakletého pohádkového kraje. První kroky patřily svatyňce. Byla plná sena. Vylezli jsme na kůr a odtud jsme dohlédli na obdélníkovitý rám s nápisem: Altare privilegiatum. To bylo jediné, co z oltáře zůstalo. Byl to zvláštní pocit obzírat kostel proměněný ve stodolu. Nejstarší kolega nás vyzval ke krátké modlitbě a jistě to byla první modlitba, která tu po létech zazněla společně z úst několika mužů. Opodál kostela na hřbitově byla kaple s podsklepenou kryptou. Kaple zela prázdnotou. Sestoupili jsme do neporušené krypty, přeskočili hřbitovní zídku a spěchali k jezeru. Na to asi za dva týdny jsme si vyšlápli s jedním přítelem znovu k jezeru. Když jsme míjeli kostel, slyšeli jsme od krypty hlas harmonik, halekání, do kterého se mísil zpěv opilců. Před kryptou jsme viděli otevřené rakve z krypty, v nich mumie a co navíc, několik opilců poskakovalo s mumiemi, či jejich torzy kolem kaple. Bylo to příliš nečekané a drastické.
Kaskoun Otto: Toulky Šumavou (1999)
Jak se ale říká, boží mlýny melou pomalu ale jistě, a nejinak tomu bylo i v tomto případě, neboť všichni účastníci tohoto odporného činu do půl roku zemřeli na jakousi infekční chorobu. Od Hůreckého kostela cesta mírně sestupuje k Jezernímu potoku, podél něhož pak stoupáme až k samotnému jezeru. Jezero Laka leží v mělkém ledovcovém karu na severozápadním úbočí Debrníku (1336 m n. m.). Kdy bylo jezero objeveno se dnes už asi nedozvíme. Zřejmě nejstarším materiálem, na kterém je jezero prokazatelně zaneseno, jsou mapy I. vojenského mapování (z let 1764 – 1768). Další prokazatelná zmínka o něm pochází z roku 1831, kdy bylo zakresleno v tzv. Kreybichově mapě. V roce 1852 pak bylo zakresleno do map II. vojenského mapování. Na rozdíl od všech ostatních jezer na Šumavě ovšem Laka nemá nijak příkrou jezerní stěnu jakou můžeme pozorovat například u Černého nebo Čertova jezera. Svou rozlohou 2.53 ha je jezero Laka nejmenším, avšak současně i nejvýše položeným šumavským jezerem (hladina jezera se nachází v nadmořské výšce 1096 m n. m.). Podivuhodný název jezera pochází pravděpodobně ze staročeského slova „mlaka“, označujícího bažinu. V minulosti totiž bylo jezero menší než dnes a ve skutečnosti se jednalo spíše o bahnitý močál s jezírkem. Teprve později (poprvé ve 30. létech 19. století, podruhé v roce 1888), byla hráz jezera uměle zpevněna a zvýšena tak, aby se průtok vody z jezera dal regulovat a využít pro plavení dřeva z okolních lesů a rovněž pro pohon strojů (brusů) ve sklářských hutích na Staré a Nové Hůrce. Pro potřeby plavení dřeva zde byl vybudován i umělý plavební kanál. Tím se hladina jezera zvýšila a jezero dostalo svou současnou podobu. I přesto dosahuje maximální hloubka jezera jen 3.9 metru. Ze strany jezerní stěny se navíc do jezera neustále sesouvá půda. Jejíž kusy se někdy oddělují a vytvářejí na hladině dočasné plovoucí ostrůvky. Tímto procesem zazemňování ovšem jezero pomalu zaniká. Na jednom z těchto ostrůvků údajně stával v minulosti dřevěný kříž na památku dcery hospodáře na Vysoké holi (dnes již zaniklá samota stávající na úbočí hory Dřevěná hůl), která se v jezeře utopila. Vody jezera přecházejí pozvolna v rašelinný močál porostlý (kromě rašeliníku) ostřicí, borůvčím a suchopýrem. V minulosti bylo jezero dokonce využíváno pro chov pstruhů.
Od jezera se lze vrátit zpět na Hůrku buď po stejné cestě, po které jsme sem přišli, nebo lze využít alternativní trasy vedoucí podíl plavebního kanálu (červená značka) a od něj pak po žluté značně zpět na Hůrku.
