Kašperské Hory – kamenný pranýř – Svatý Mikuláš – Kašperské Hory (5 km, 1:45, ↗ 105 m, ↘ 105 m)
Kašperské Hory – Zlatý potok – Nad Losenicí – Karlina Pila – Popelná Obří hrad a zpět (19 km, 6:00 h, ↗ 548 m, ↘ 548 m)
Jestliže byla ve středověku Kutná Hora známa jako stříbrná pokladnice Českého království, pak zlatou pokladnicí byly právě Kašperské Hory, o čemuž ostatně dobře vypovídá i jejich německý název Reichenstein („bohatá skála“). Počátky osídlení okolí dnešního města jsou datovány do doby mezi 3. a 5. stoletím před naším letopočtem, kdy zde sídlili Keltové, kteří byli současně prvními, kdo objevili (a využívali) zdejší bohatá naleziště zlata. Protože byl zdejší kraj v té době pokryt hlubokými a prakticky neprostupnými lesy, mělo zdejší osídlení jen roztroušený charakter, kdy na jednotlivých mýtinách začaly postupem času vznikat jednotlivé dvorce. Zlato bylo znovuobjeveno mezi 12. a 13. stoletím a pravá „zlatá horečka“ zde vypukla v období posledních Přemyslovců. Za panování krále Jana Lucemburského (1296 – 1346) byla hornická osada roku 1338 poprvé zmíněna v písemných záznamech, kde je označována jako nejvýznamnější naleziště zlata v Čechách. V roce 1345 byla tato osada povýšena na město (Kašperské Hory tak mají po Brnu druhou nejstarší městskou pečeť u nás) a to údajně odměnou za účast zdejších havířů na vojenském tažení krále proti opevněným slezským hradům a městům. Havíři, kteří měli značné technické znalosti, ve vojsku působili v roli technických jednotek (dnes bychom řekli ženistů). V letech 1356 – 1361 byl nedaleko města vybudován na příkaz císaře a krále Karla IV. (1316 – 1378) hrad Kašperk, jehož úkolem bylo střežit nejen zdejší zlatonosná naleziště, ale také tzv. kašperskohorskou větev zlaté stezky, významné obchodí cesty, po níž se do Čech dováželo nejrůznější zboží (především pak sůl) z Podunají. Výsady a práva města od předchozích panovníků byla potvrzena také císařem a králem Zikmundem Lucemburským (1368 – 1437) a ještě později i Ladislavem Pohrobkem (1440 – 1457) a Vladislavem Jagellonským (1456 – 1516). Doba prosperity trvala až do období třicetileté války, po níž nastal úpadek těžby. Z původních 4000 obyvatel města zde tak po válce zůstalo jen 114 lidí. Po úpadku zlatých dolů se zdejší obyvatelé museli přeorientovat na jiné obory. Jedněmi z nejvýznamnějších se staly aktivity související se zpracováním dřeva, jehož bylo v okolních lesích vždy dostatek. A tak byla v roce 1878 založena odborná dřevařská škola (fungující do roku 1927) a roku 1882 vznikl při ústí Amálina údolí (viz následující kapitola „Cestou zlatokopů“) tovární komplex na výrobu tzv. dřevěného drátu (pro okenní žaluzie). Podle sčítání lidu žilo v roce 1930 2289 obyvatel, z nichž se k české národnosti hlásilo pouze 186. Město se pak stalo součástí Německého záboru Sudet, k němuž v roce 1938 došlo v důsledku Mnichovské dohody. Roku 1945 byly Kašperské Hory osvobozeny americkou armádou.
Návštěvu města je možné zahájit přímo na náměstí, jehož nepřehlédnutelnou dominantou je kostel sv. Markéty. Byl založen v polovině 14. století, avšak původně byl zasvěcen sv. Linhartovi. Barokní interiér kostela pochází především z 18. století (například hlavní oltář byl zhotoven roku 1720). Po požáru z roku 1773 dostala hlavní loď kostela valenou klenbu, zatímco dvěma bočním lodím zůstala původní klenba křížová. Oheň pak kostel poškodil ještě jednou v roce 1863. V roce 1883 byla postavena nová věž a celá stavba byla upravena v novogotickém stylu. U kostela si pak lze prohlédnout několik mlecích kamenů ze středověkých zlatorudných mlýnů (stávajících při toku říčky Losenice a Zlatého potoka). Dalším naprosto unikátním prvkem šumavského lidového kovářského umění a zbožnosti je pak tzv. kohoutí kříž (Hohnkreiz), představující klasické zobrazení Kristova ukřižování, kdy je kovový kříž doplněn o nástroje Kristova umučení (hřeby, meče, halapartna, kopí, žebřík, lopata a další). Podobné zobrazení ukřižování pochází původně z Bavorska z 18. a 19. století. Odtud pak později doputovaly až na Šumavu. Svůj název získaly podle kohouta, který byl zobrazen na samotném vrcholu kříže. Pod kohoutem se pak nacházelo vyobrazení hodin ukazujících čas Kristovy smrti. Do současnosti se podobné kříže dochovaly pouze dva. Ten, který vidíme u kašperskohorského kostela, pochází původně z nedalekého Nicova, odkud byl do Kašperských Hor přenesen poté, co jej poničili vandalové (dnes stojí v Nicově replika kříže). Druhý kohoutí kříž bychom pak mohli najít v Úbislavi nedaleko Stach.
Další zajímavou budovou na náměstí v Kašperských Horách je zdejší radnice. Současná renesančně barokní podoba budovy pochází ze 17. a 18. století, avšak původně se jednalo o dům, který si koupil tehdejší zástavní majitel nedalekého Kašperka pan Jiří z Lokšan. Právě z této doby pak pravděpodobně pochází pověst, podle které vede ze sklepení radnice tajná podzemní chodba až na Kašperk. Kromě místního úřadu zde sídlí i informační centru a k nahlédnutí je zde i malá expozice věnovaná četnictvu. Kromě ní si zde lze rovněž prohlédnout i kašperskohorský skříňový betlém, který je největší svého druhu v Česku (na délku má 4.5 metru). Zobrazení jesliček je zde kombinováno s Kašperskohorskými reáliemi (můžeme zde vidět například kostel sv. Markéty apod.). Na náměstí je možné navštívit ještě další muzea – a to hned tři: muzeum Šumavy, muzeum hraček a muzeum historických motocyklů. Zejména poslední jmenované patří k největším svého druhu v Česku, neboť od svého vzniku v roce 1990 podařilo nashromáždit na 170 kusů motocyklů (z nichž některé jsou naprosté unikáty dochované v jediném kuse) a 80 jízdních kol (jimž vévodí například slavní „kohoutovka“, či replika prapředka dnešních bicyklů tzv. „draisina“).
Z náměstí v Kašperských Horách se lze vydat hned na několik kratších či delších okruhů. Jedním z nejhezčích (a přitom relativně krátkým) je okruh pojmenovaný „kolem pranýře za výhledy“ (značený červeně). Od radnice vycházíme nejprve po hlavní silnici (Sušická) směrem k západu, z níž záhy pokračujeme do Smetanovy ulice. Asi po 300 metrech odbočíme prudce doleva, kde vyjdeme do Luk na úpatí Šibeničního vrchu (805 m n. m.), jenž v minulosti sloužil jako prostor k pořádání veřejných poprav (skutečně zde stály šibenice a také popraviště pro stínání hlav odsouzenců). Součástí tehdejšího trestního práva byl i pranýř, který zde jako jediný zůstal až do dnešních dní. Původně (tj. v 17. století) ovšem stával pranýř přímo na náměstí. Jedná se o kamenný sloup (na němž je dodnes vyryto datum 1630) sloužící k připoutání odsouzence, jenž se neprovinil hrdelními tresty. Odsouzenec pak byl ponechán pospas všeobecné hanbě a opovržení. Podle pověsti byla k pranýři kdysi připoutána cikánský dívka nespravedlivě obviněná z krádeže. Poté, co ji kat pro výstrahu uřezal uši, pronesla na město zlověstnou kletbu: trojí požár a déšť o každém jarmarku. Poté, co přestal plnit svou funkci, byl kamenný pranýř přenesen v roce 1800 z náměstí na své současné místo, kde byl přeměněn na Boží muka. Z luk na úbočí Šibeničního vrchu se následně otevírají překrásné výhledy na město i na siluetu nedalekého hradu Kašperk. Další cesta nás povede po hřebeni na sousední vrch Vinice (812 m n. m.), odkud pak pokračuje dál na západ. Po přibližně 600 metrech narazíme na křižovatku, z níž si můžeme udělat krátkou zacházku k lesní kapličce Panny Marie Pomocné (doleva). Na opačnou stranu (tedy doprava) pak pokračujeme z kopce dolů až ke kostelu sv. Mikuláše.
Hřbitovní kostel sv. Mikuláše je vůbec nejstarším z kašperskohorských kostelů, neboť byl založen pravděpodobně někdy kolem roku 1330 z iniciativy zdejších havířů. Důvod, proč byl kostel postaven na tomto poměrně vzdáleném místě (od centra města je to sem přibližně 1.5 kilometru) není dodnes zcela jasný. Jednou z možností je, že původní středověké osídlení mělo daleko rozptýlenější charakter a jeho centrum se nacházelo právě zde. Souvislejší osídlení (které dalo vzniknout současnému městu) vzniklo až o něco později. Interiér kostela (který ovšem není běžně přístupný) zdobí raně gotické fresky z 1. poloviny 13. století, a dále pak malovaný prkenný strop z roku 1700 ozdobený motivy květinových motivů, jejichž autorem je zdejší purkmistr Antonín Viktorin Groff. Kolem kostela se pak rozkládá hřbitov, který je zdoben ponejvíce mohutnými litinovými kříži z přelomu 19. a 20. století (pochování jsou zde především Němci, kteří v té době tvořili více než 90 % zdejšího obyvatelstva). Osamělá poloha uprostřed starého hřbitova po dlouhá léta vyvolávala dojem tajemnosti. Není proto divu, že časem vznikla celá řada strašidelných historek vážících se právě k tomuto místu. Jedna z nich například vypráví o ženě, které jednou navštívila kostel v nočních hodinách. Kostel byl osvětlen, hrály zde varhany a uvnitř v lavicích seděli cizí lidé odění to starobylých krojů. Mezi nimi žena poznala i své známé a příbuzné, kteří již ale byli všichni dávno po smrti. Jiná pověst pak zase vypráví o tom, jak se v kostele po nocích rozeznívají zvony a noční mši tu slouží kostlivec. Od kostela se pak trasa okruhu vrací zpět na náměstí, kde celá procházka začala.
Jiné pozoruhodné místo ležící v okolí Kašperských Hor (byť poněkud vzdálenějším), jenž rozhodně stojí za návštěvu, je spojeno ještě s mnohem starší historií tohoto kraje. Konkrétně pak s Kelty. Z kašperskohorského náměstí se tentokrát vypravíme po červené. Cesta nás povede kolem poutního kostela Panny Marie Sněžné až k ústí Amálina údolí při Zlatém potoce. Po jeho překonání začne cesta stoupat po úbočí Kozích hřbetů k tzv. Císařskému Dvoru, aby pak opět sestoupila do údolí říčky Losenice. Dále je potřeba překonat ne právě příjemný úsek, kdy naše trasa vede další dva kilometry po silnici. V místě, kde se silnice prudce stočí téměř o 180° nazpět přicházíme do míst, kde dříve stále dnes již zaniklá osada Buzošná (Riesenbach), která se skládala z několika chalup a mlýna. Kromě toho zde po určitou dobu fungovala i sirkárna (Zündholzwarenfabrik). Krátce za zatáčkou červená značka opouští silnici a odbočuje doprava směrem do lesa. Krátce poté (cca 300 metrů od silnice) narazíme na výrazné ruiny již zmíněného mlýna. Proti proudu Losenice pak pokračujeme další dva kilometry až do malé osady Popelná. Před námi je nejnáročnější úsek cesty, a sice prudký výstup, jenž nás následně dovede i k cíli naší cesty – keltskému hradišti Obří hrad (kam nás dovede žlutě značená trasa začínající právě v Popelné). I když má tento úsek délku něco kolem jednoho kilometru, překonává převýšení 120 výškových metrů, a tak je třeba počítat s tím, že se během výstupu trochu zapotíme.
Hradiště Obří hrad (Riesenschloss) se rozkládá na skalnatém ostrohu vrchu Valy obtékaného z jedné strany říčkou Losenicí a z druhé strany Jedlovým potokem. Díky své nadmořské výšce 940 – 980 m n. m. se jedná o nejvýše položené keltské oppidum v Čechách. Dodnes jsou zde zřetelné zbytky valů pečlivě seskládaných z kamenů, jejichž zdrojem byla rozsáhlá kamenná moře v okolí hradiště. Díky tomu se jedná o jednu z nejstarších dochovaných staveb na území Česka. Předpokládá se, že hradby byly 3 – 4 metry silné a až 5 metrů vysoké (navíc možná ještě zvýšené dřevěnou palisádou). Celý areál má rozlohu přibližně 370 x 80 metrů a skládá se jednak z centrální části (tzv. akropole) a předhradí. Vznik tohoto sídliště je kladen do starší doby železné (tzv. doba halštatská). V minulosti zde proběhlo hned několik archeologických průzkumů (ten první, pod vedením profesora Augustina Sedláčka pak již v roce 1908). Velkým překvapením bylo zjištění, že se zde nenašly prakticky žádné nálezy předmětů denní potřeby (tak, jak je to obvyklé v případě jiných keltských hradišť). Z tohoto důvodu vznikla teorie, že ve skutečnosti nešlo o trvale osídlené místo, ale buď o ohraničený posvátný prostor anebo o tzv. refugium (tedy jakýsi úkryt, kam se obyvatelé stahovali jen v případě nebezpečí). Náboženskou funkci tohoto místa evokuje velký kámen označovaný někdy jako „kamenný oltář“, a dále pak tzv. „kamenná branka“, která je ale s největší pravděpodobností čistě přírodního původu. Oba tyto útvary si zde můžeme prohlédnout dodnes. Přítomnost mohutných kamenných valů si lidé v minulosti nedovedli vysvětlit, a tak je považovali za dílo obrů, neboť se zde podle pověsti našla i 3 metry dlouhá kost, kterou pak obyvatelé okolních osad použili jako lávku přes Losenici (než se časem rozpadla). Podle jiné pověsti se kdysi dávno zavítal chudý krejčí, který sem přišel požádat o skromnou pomoc. Obři však s lidmi nechtěli mít nic společného a tak po chudákovi jen zlostně mrštili kamenem. Když však krejčí tento kámen zvedl ze země zjistil, že se ve skutečnosti jedná o hroudu zlata. Celý areál hradiště je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka. Jeho historii pak nejlépe osvětlí 120 metrů dlouhá naučná stezka, která nás provede celým areálem. Zpět do Kašperských Hor se pak vrátíme stejnou cesto, jakou jsme sem přišli.
