Borová Lada – Nová Boubská – Nádrž U Tokaniště – Knížecí Pláně a zpět (14 km, 4:00 h, ↗ 250 m, ↘ 250 m)
Dnešní výlet nás zavede do míst, kde kdysi stála jedna z vůbec největších obcí v centrální Šumavě zaniklá po druhé světové válce. Tímto místem jsou Knížecí pláně, nacházející se v těsné blízkosti státní hranice s Německem nedaleko od Bučiny. Výchozím místem bude parkoviště (placené) nacházející se prakticky uprostřed obce Borová Lada (Ferchenheid). Současný český název obce ovšem pochází teprve z roku 1948. Historii obce je možné dohledat až do roku 1721, kdy byl v okolí knížetem Františkem Adamem ze Schwarzenbergu vyhlášen nový revír a v roce 1724 zde byla postavena dřevěná lovecká chata. Místo pak bylo pojmenováno jako Jägerhäuser (tedy „Lovecké domky“). Jeho syn Josef Adam ze Schwarzenbergu zde v roce 1750 umožnil založit dřevařskou osadu, která se v následujících sto letech rozrostla na 26 domů s celkem 230 obyvateli. Před druhou světovou válkou zde žilo již kolem 380 lidí, přičemž zde fungovalo například pekařství, tři hostince, kovářské dílny, pily, mlýn a další. Do roku 1945 přitom byla obec známa pouze pod svým německým jménem (Ferchenheid).
Z parkoviště se vydáme po hlavní silnici vedoucí skrze obec a mířící díle na Kvildu. V prudké pravotočivé zatáčce pokračujeme dále rovně do vedlejší ulice, kde již začíná žlutě značená turistická trasa. Tato silnička nás po přibližně 1.5 kilometru dovede k areálu bývalé roty pohraniční stráže, která zde byla vybudována v roce 1984 jako náhrada za „starou“ rotu, nacházející se přímo na Knížecích pláních. Zde máme na výběr ze dvou možností. Buď můžeme pokračovat pořád dál po silnici, která nás nakonec po necelých 4 km dovede k cíli naší dnešní cesty – na Knížecí pláně, nebo můžeme odbočit pokračovat dál po žluté, které se v tomto místě ze silnice odděluje, a dále pokračuje lesem. Tato varianta je o něco delší (cca 5 km), ale současně i klidnější (po silnici vede cyklostezka, a tak pokud zvolíme delší cestu lesem, nemusíme neustále uskakovat před rozjetými cyklisty). Rozhodneme-li se pro druhou variantu, dojdeme asi po 750 metrech k rozcestí, kde v minulosti stávala dnes již zaniklá osada Nová Boubská (Neu Busk). Zde také překonáme lesní silnici, po které bychom se (směrem doleva) dostali do Kvildy. My však budeme pokračovat stále rovně po žluté. Po dalších necelých 2 kilometrech narazíme na další silnici, podél níž vedla v minulosti signální stěna železné opony. Odměnou za to, že jsme zvolili delší trasu lesem, nám bude možnost návštěvy velmi krásného a přitom takřka neznámého místa.
Po necelých 500 metrech za silnicí odbočíme z hlavní cesty doleva a vydáme se po lesní pěšině vedoucí kamsi do lesa. Tato pěšina není nijak značená, avšak nacházíme se mimo I. zónu národního parku, a tak svým vstupem návštěvní řád neporušujeme. Protože bychom tuto lesní odbočku mohli snadno přejít, doporučuji si její poloha nastavit např. v GPS nebo v navigaci v telefonu. Lesní pěšina nás po 600 metrech dovede k malé vodní nádrži. Nádrž U Tokaniště (Schwelle) se nachází v nadmořské výšce 1020 m a byla vybudována v roce 1845 v rámci úprav toku Vltavského potoka, který byl využíván pro plavení dřeva z Knížecích plání do Borové Lady (a odtud pak dále po Vltavě). Nádrž má rozlohu 0.37 ha a jejím úkolem bylo umožnit regulaci průtoku v korytě potoka pro potřeby plavby (která tím pádem nebyla omezena jen na dobu jarního tání). Od nádržky se pak vrátíme zpět na žlutě značenou cestu, po níž pokračujeme dál ve směru, který jsme původně šli. Cesta za chvíli vychází z lesa a před námi se tak již otevírá rozlehlá bezlesá planina Knížecích plání. Toto místo je pak nejkrásnější především na podzim, kdy se okolní stromy dokáží zbarvit do neuvěřitelně pestré palety barev.
Knížecí pláně (Fürstenhut) se rozkládají na rozsáhlé holé pláni nedaleko od bývalé Bučiny v nadmořské výšce 1020 m. Dnes zde spatříme pouze stáda horského skotu pasoucího se na okolních pastvinách a dřevěnou chalupu – bývalou hájovnu, dnes penzion Knížecí pláně – která zde jako jediná přečkala až do dnešních dnů. V minulosti se však v těchto místech nacházela poměrně velká obec. Původně se toto místo nazývalo Schöne Ebene (Krásná vyhlídka), velmi pravděpodobně kvůli působivým výhledům na okolní šumavské vrcholy (například na Luzný), a za dobrého počasí i na mnohem vzdálenější Alpy. V roce 1799 dal v souvislosti s rozšiřováním těžby dřeva v okolních lesích kníže Josef II. ze Schwarzenbergu souhlas s tím, aby si zde postavilo své domy 48 dřevařských rodin. K názvu osady se pak váže zajímavá pověst. Když kníže Schwarzenberg navštívil novou vesnici, prudký poryv větru mu odnesl jeho klobouk, který pak zůstal větvích nedalekého stromu. Jeden z dřevorubců na strom vylezl a knížeti Schwarzenbergovi klobouk vrátil. Na památku této události pak byla osada pojmenována jako Fürstenhut (tedy doslova „Knížecí klobouk“). Český název vesnice (Knížecí pláně) byl zaveden až mnohem později, na konci 70. let 19. století. V roce 1824 zde byl postaven první dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele, který byl později (v letech 1861 – 1864) nahrazen větším kamenným kostelem. O rok později (1865) zde byla zřízena i samostatná fara. V téže době dosahovaly Knížecí pláně největšího rozmachu. V 60 domech zde žilo 725 obyvatel. V obci v té době fungovala myslivna s hájovnou, mlýn, pila, škola a čtyři hostince. Od té doby počet zdejších obyvatel postupně klesal. V roce 1912 byl zdejší kostel vážně poškozen požárem, avšak brzy byl opraven a v roce 1915 znovu vysvěcen. V roce 1936 byl nedaleko zdejšího hřbitova zbudován památník padlým v 1. světové válce, kteří pocházeli z okolních obcí. Před válkou žilo na Knížecích pláních 458 obyvatel, z nichž se však pouze 9 hlásilo k české národnosti (obecně se většinou jednalo o státní zaměstnance a jejich rodiny). Na koni dubna roku 1945 byly Knížecí pláně obsazeny americkou armádou a většina zdejších obyvatel uprchla do Německa. Zbylých přibližně 60 lidí, kteří v obci zůstali, bylo odsunuto v roce 1946. Vesnice byla následně částečně dosídlena asi 60 novými obyvateli. V roce 1950 se ve zdejším kostele konala poslední bohoslužba, avšak vznik zakázaného pohraničního pásma v roce 1951 způsobil definitivní zánik obce. Lidé, kteří zde v té době ještě žili, byli vystěhováni a celá obec byla srovnána se zemí – včetně kostela, který byl odstřelen v roce 1956. Jedinou budovou, která zde zůstala, byla již zmíněná hájovna. Ta unikla podobnému osudu jen proto, že byla využívána pohraniční stráží jako stáje.
Při procházce okolními rozsáhlými pastvinami můžeme na mnoha místech spatřit dlouhé kamenné valy (tzv. „snosy“), které kdysi vymezovaly někdejší pole. Jejich obrysy jsou i dnes, skoro 70. let po likvidaci obce, stále dobře patrné zejména při pohledu z výšky (například pomocí leteckého ortofota). Místo, které při návštěvě Knížecích pláních rozhodně nesmíme minout, se nachází poněkud jižněji od hlavní cesty, která pokračuje dále na Bučinu (můžeme odtud spatřit i budovu Pešlovy chaty, kterou jsme navštívili v jednom z minulých výletů). Na mírném návrší, prakticky ve středu bývalé obce, zde stál kostel sv. Jana Křtitele. Ten byl, jak již víme, v roce 1956 odstřelen. Na jeho místě tak zbyla jen hromada sutin. Něco zde však přeci jen zůstalo – kamenný erb rodu Schwarzenbergů, která původně zdobil vchod do kostela. Místo pak bylo po pádu železné opony na začátku 90. let místními německými starousedlíky pietně upraveny, takže dnes zde stojí vysoký dřevěná kříž a památník. Obdobně pak byl opraven i místní hřbitov, neboť ani on se v 50. letech nevyhnul likvidaci. Náhrobní kameny byly vytrhány ze země a nahrnuty na jednu hromadu v blízkosti ruiny kostela. Odtud pak byly v rámci rekonstrukce hřbitova usazeny zpět na své místo. O kousek dál za kostelem pak můžeme narazit i na již jednou zmíněný památník padlým z 1. světové války. I on byl zlikvidován a na počátku 90. let opět obnoven. Po případném občerstvení se v místní restauraci, nacházející se v budově bývalé hájovny se pak můžeme vydat zpět do Borových Lad stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. Dodejme, že na Knížecí pláně se lze dostat i jinak. Z Kvildy se můžeme vydat na Bučinu, a odtud pak dál na Knížecí pláně (tato varianta má dálku 9 km jedním směrem). Obě dvě varianty (tj. z Borových Lad i Kvildy) je možné rovněž absolvovat i na kole a v zimě pochopitelně na lyžích.
