Horní Planá – Bližší Lhota – Přední Zvonková – Horní Pestřice – Kyselov – Dolní Vltavice – Černá v Pošumaví – Horní Planá (32 km, 8:00, ↗ 300 m, ↘ 300 m)

Vodní nádrž Lipno je svou rozlohou 49 km² největší vodní plochou v Česku. Její břehy dělí v nejširších místech vzdálenost kolem 5 kilometrů, což v Česku nemá nikde jinde obdoby. Také proto je někdy přezdívána jako jihočeské moře. Překvapivý zjištěním může být skutečnost, že i přes své značné plošné rozměry není tato nádrž největší, co se týče objemu zadržované vody, neboť tento primát drží Orlická přehrada (jejíž objem je více než 2.5 x větší). Stavba Lipenské přehrady probíhala v letech 1952 – 1959, avšak její původ je možné vysledovat do ještě vzdálenější minulosti. První plány na výstavbu této vodní nádrže totiž pocházejí z roku 1890 v souvislosti s tehdejšími mohutnými povodněmi na Vltavě, které způsobily značné materiální škody. Podruhé se o její stavbě začalo uvažovat v roce 1920, a to opět v důsledku povodní. Plán nakonec narazil především na odpor zdejších zemědělců, kteří odmítali odprodat své pozemky rozkládající se podél původního koryta řeky. A tak než mohla být stavba zahájena, vypukla v Evropě druhá světová válka a lidé měli úplně jiné starosti. Po válce se ovšem situace zásadně změnila, neboť po odsunu Němců (kteří před válkou tvořili většinu zdejšího obyvatelstva) stavbě nic nebránilo. V letech 1953 – 1956 byl ražen 3.6 km dlouhý podzemní tunel přivádějící vodu z hlavní nádrže do útrob vodní elektrárny (která byla taktéž součástí stavby tohoto vodního díla) a odtud pak dále do menší vyrovnávací nádrže. Z původního řečiště mezi hlavní a vyrovnávací přehradou tak zmizela většina vody a jeho charakter se tak oproti původnímu stavu výrazně změnil. Tak zanikly například tzv. Čertovy proudy – obávané místo starých vltavských vorařů. Přehrada byla napuštěna v roce 1958 a po Vraném, Štěchovicích a Slapech se stala 4. dokončeným stupněm vltavské kaskády. Její vody navždy pohltily (ať už zcela nebo částečně) několik osad a obcí a stejně tak zanikl i proslulý vltavský meandr známý jako „srdce Vltavy“. O rok později, tj. v roce 1959, byla uvedena do provozu i zmíněná elektrárna, osazená dvojicí Francisových turbín schopných dodávat výkon 60 MW. Díky relativně malému přítoku vody do nádrže však tento výkon nelze udržovat dlouhodobě a elektrárna tak funguje především v režimu vykrývání energetických špiček. Lipenská nádrž protíná krajinu v délce 42 kilometrů bez jediného přemostění. V době svého vzniku (a ještě dlouho potom) to zas tak nevadilo, neboť pravý břeh přehrady jakoby vůbec neexistoval. Začínalo zde totiž pro běžného smrtelníka nepřístupné pohraniční pásmo. Po pádu železné opony se ale situace rázem změnila. Namísto mostů však dopravu „na druhý břeh“ zajišťují přívozy, které v průběhu letní sezóny pendlují mezi Bližší Lhotou a Horní Planou či mezi Dolní Vltavicí a Zvonkovou. I když jsou tato dvě místa vzdušnou čarou („přes řeku“) vzdálena jen zhruba kilometr, pokud bychom se chtěli dostat z jednoho do druhého „suchou nohou“, znamenalo by to zajížďku celých 43 km. Není proto divu, že když nádrž v zimě zamrzne (a přívozy nejezdí), zkracují si tudy někteří řidiči cestu…což je ovšem značně riskantní a již nejednou se stalo, že se nedostatečně silný led pod autem probořil.

Popisovaná trasa nás zavede kolem centrální části Lipenské nádrže, přičemž v jejím průběhu využijeme hned dva ze zdejších přívozů. Vzhledem ke své délce a charakteru se jedná spíše než o pěší výlet o trasu, kterou lze dobře absolvovat na kole. Výchozím místem bude městečko Horní Planá (Oberplan) jehož historie sahá do 13. století. Jeho jádrem je kostel sv. Markéty založený cisterciáckými mnichy z kláštera ve Zlaté Koruně. Kousek od náměstí se pak nachází rodný dům česko – rakouského básníka a spisovatele Adalberta Stiftera (1805 – 1868), v jehož dílech se zrcadlí především láska k šumavské přírodě. Tohoto umělce pak připomíná i památník (socha) umístěná v parku za kostelem. Odtud pak lze dále vystoupat na nedaleký vrchol Dobrá Voda (862 m n. m.), na němž se tyčí nedávno postavená 32 metrů vysoká rozhledna nabízející krásný výhled nejen na samotné městečko, ale především na Lipenskou nádrž a Šumavské vrcholy (dobře je zde vidět především hraniční hřeben táhnoucí se od Smrčiny přes Plechý až po Třístoličník). Jiná pěkná vyhlídka se pak nachází v lukách jihozápadně od městečka, přičemž i zde se nachází malá dřevěná rozhledna.

Pro nás je však nyní nejdůležitější přívoz, který spojuje Horní Planou na levém břehu s Bližší Lhotou (Vorderstift) na břehu pravém. Přívoz standardně odjíždí jednou za hodinu, nicméně v letních měsících, kdy je zde hodně zájemců o převezení na „druhou stranu“, často „pendluje“ sem a tam prakticky nepřetržitě. Původně byla Bližší Lhota spojena s Horní Planou mostem, který byl však zbourán v souvislosti s napouštěním Lipenské přehrady. V letech 1892 – 1958 tudy vedla železniční trať z Českých Budějovic na Černý Kříž, která však byla v souvislosti se stavbou přehrady zrušena, neboť částečně vedla zaplaveným územím. Její zbytky jsou v lese směrem na Novou Pec (těsně na břehu Lipenského jezera) dodnes patrné. V současnosti je zde nejvýraznější dominantou areál budou bývalé Schwarzenberské lesní správy, který dnes slouží jako hotel (hotel Knížecí cesta). Ihned po výjezdu od stanoviště přívozu se vydáme směrem doleva podlé pobřeží přehradní nádrže. Tak dorazíme až k samotám Zadní Hamry, kde se silnice od pobřeží odděluje a začíná mírně stoupat. Za několik okamžiků narazíme po levé straně na památník strážmistru Josefu Maršálkovi, který zde byl 10.11. 1948 zastřelen. Toho dne byli v hostinci v nedaleké Zvonkové zadrženi Radoslav Špatenka a Antonie Michálková, kteří neměli propustku do pohraničního pásma. Proto byli oba zadržení eskortování strážmistrem Maršálkem do Horní Plané. Cestou žena údajně požádala o sundání pout. Celá situace se stala nejspíš tak, že žena (údajně žena lehkých mravů) požádala o sundání pout, když chtěla na záchod. Strážmistr se k ní otočil zády, dostal ránu kamenem do hlavy. Poté mu žena vzala klíče a osvobodila kolegu, který ho poté zastřelil jeho vlastní zbraní. Oba uprchlíci byli následně dopadeni na nádraží v Soběslavi.

Silnice nás po dalším přibližně 1.5 kilometru přivede do Přední Zvonkové (Vorder Glöckelberg). Historie této obce sahá do druhé poloviny 17. století, v rámci kolonizace zdejšího kraje po konci třicetileté války. Vesnice měla výhodnou polohu, neboť se nacházela na jedné z pobočných větví tzv. „Zlaté stezky“, tedy obchodní cesty z Pasova do Čech, která byla využívána již od 14. století. Výhody plynoucí z polohy na této frekventované obchodní cestě však netrvaly dlouho, neboť v roce 1692 byl vydán císařský zákaz dovozu bavorské soli, která tvořila hlavní artikl, s nímž se zde obchodovalo. Období úpadku však netrvalo příliš dlouho, neboť následně se začala obec rozšiřovat v důsledku zintenzivňování těžby dřeva v okolních lesích v souvislosti s vybudováním Schwarzenberského plavebního kanálu (1789 – 1791). V následujícího letech byla v obci založena škola, poštovní úřad a spořitelna. Po rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku samostatného Československa se Zvonková stala vyhledávanou turistickou destinací, a to zejména v zimních měsících, kdy okolní krajina nabízela ideální podmínky pro běžecké i sjezdové lyžování (na nedalekém hřebeni Smrčiny/Hochfichtu). Po skončení druhé světové války se vesnice téměř vylidnila, neboť německého obyvatelstvo (které zde do té doby tvořilo naprostou většinu) bylo odsunuto a obec se záhy poté ocitla na kraji střeženého pohraničního pásma. Prakticky veškeré původní stavba byla zbourána, takže dnes zde najdeme jen několik unifikovaných baráků ze 60. let, dodnes fungující zemědělský areál a opuštěné kasárny pohraniční stráže (nacházející se při silnici směrem na Zadní Zvonkovou).

Z Přední Zvonkové nás trasa začne vést zpět k pobřeží Lipenské nádrže. Po přibližně 2.5 km odbočíme prudce doprava a záhy se dostaneme do Račínské zátoky, pojmenované po nedaleké zaniklé osadě Račín (Ratschin). O něco dále se pak dostaneme do míst, kde stávala jiná zaniklá osada – Horní Pestřice (Ober Stögenwald). Také z ní se však do dnešních dní nezachovalo prakticky nic. Stojí zde jen budova pro ustájení dobytka pasoucího se na okolních loukách. Z návrší se však opět otevírá pěkný výhled na Lipenskou přehradu. Trasa nás pak zavede na rozcestí, které je opět pojmenováno po dnes již neexistující vesnici Kyselov (Sarau), jenž zanikla (respektive byla zatopena) po napuštění Lipenské přehrady. Dnes zde najdeme jen nástupní místo přívozu spojující toto místo s Dolní Vltavicí na protějším břehu.

Přívoz odjíždí vždy jednou za hodinu, a tak máme-li čas, určitě stojí za to udělat si relativně krátkou odbočku a vydat se dál podél břehu Lipenského jezera. Přibližně po kilometru se dostaneme na val s mostkem překonávající Rakouskou zátoku (v tomto ohledu jsem nalezl i označení Rakovská zátoka…a přiznám se, že nevím, který z nich je vlastně správný). Zajímavostí tohoto místa je, že rozliv Lipenské přehradní nádrže zde zasahuje až těsně k hranici s Rakouskem a za vysokého stavu vody dokonce mírně zasahuje až na rakouské území. Z tohoto důvodu si zde můžeme všimnout neobvyklého vyznačení průběhu státní hranice, které je zde realizováno pomocí dubových kůlů zaražených do země tak, aby vyčnívaly nad maximální úroveň vodní hladiny. Těchto zajímavých hraničních mezníků si můžeme všimnout buď z již zmíněného mostku, nebo ještě lépe z vyhlídkového chodníku, který sem vede z Rakouska. Další zajímavostí Rakouské zátoky jsou pak mohutné pařezy, které zde zůstaly po stromech pokácených na konci 50. let v souvislosti s napouštěním přehrady. Díky tomu, že jsou částečně skryty pod hladinou (tj. bez přístupu vzduchu), dosud nezetlely, ale se dochovaly se zde dodnes.

Po cestě přívozem se ocitáme zpátky na levém břehu Lipenského přehradního jezera v místech, kde se dříve nacházela Dolní Vltavice (Untermoldau). První zmínka o této vesnici sahá do roku 1263, kdy byla založena při obchodní stezce z rakouského Schäglu. Ves následně připadla klášteru ve Zlaté Koruně a následně pak přešla pod panství Rožmberků. V roce 1355 zde byl založen kostel sv. Linharta. V roce 1669 byla Dolní Vltavice povýšena na městečko a tento status jí byl později ještě několikrát potvrzen (za Marie Terezie a Josefa II.). V průběhu 19. stoletá zde fungovala škola, pošta, několik hostinců a obchodů. Při sčítání lidu v roce 1930 zde bylo evidováno 63 domů a 414 obyvatel. Po druhé světová válce se počet obyvatel v důsledku odsunu Němců podstatně snížil, i když zde byly snahy o dosídlení. Voda se nad historií obce zavřela (v tomto případě doslova) po dokončení Lipenské přehradní nádrže, kterou byla původní vesnice zatopena. Údajně se počítalo se záchranou zdejšího kostela, avšak i ten byl nakonec v roce 1958 odstřelen. Dnešní rekreační zástavba tak nemá s původní obcí nic společného (vznikla až později).

V dalším úseku nás naše trasa dovede po relativně málo frekventované silnici do Černé v Pošumaví (Schwarzbach). Také její historie sahá až do dávná minulosti, a to konkrétně do 13. století, kdy byla v roce 1268 založena a následně darována králem Přemyslem Otakarem II. Purkrabímu Hirzovi z Klingenbergu. Centrem obce je pak kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl postaven v roce 1799 na místě starší dřevěné kaple. Jeho současná novorománská podoba pak pochází z let 1901 – 1904. Podíváme-li se na zdejší obecní znak, nalezneme na něm kromě rožmberské červené pětilisté růže i symbol „želízka a mlátku“, jasně odkazující na hornickou minulost obce. V tomto případě šlo o těžbu grafitu (tuhy), který byl nejprve sbírán na povrchu, a v roce 1812 zde byly Schwarzenberky otevřeny grafitové doly. Výskyt grafitu dokonce souvisí i s názvem obce, který údajně vzniknul podle černé vody vytékající z (tehdy ještě neznámých) grafitových ložisek. Většina nalezišť byla následně zatopena vodami Lipenské přehrady. Poté těžba pokračovala pouze v dolech vybudovaných na v roce 1963 nedaleko osady Bližná a ukončena byla v roce 1983. Od roku 1997 pak zdejší šachty slouží jako zdroj pozemní vody.