Gruberg – Slunečná – Liščí díry – Prášilské jezero – Předěl – Poledník a zpět (16 km, 5:00 h, ↗ 480 m, ↘ 480 m)
Protáhlý hřbet Poledníku (též Polední hora) se vypíná na severozápadním okraji šumavských plání v těsném sousedství státní hranice s Německem. Díky vojenské věži, která byla na jeho vrcholu vystavěna v průběhu 60. let 20. století se jedná o horu, jejíž panorama si prakticky nelze s ničím zaměnit. Výlet na vrchol Poledníku zahájíme na parkovišti (placeném) v místě označovaném jako „Slunečná“. Dnes již málokoho napadne, že pečlivě vydlážděné plochy, které dnes slouží jako parkoviště, měly ještě v relativně nedávné minulosti zcela jiný účel. Nacházíme se totiž právě v místech, kde kdysi stávala dnes již zaniklá obec Gruberg.
Smutný příběh, který se odehrál v těchto končinách na samém konci druhé světové války, popisuje ve svém seriálu „Zmizelá Šumava“ Emil Kintzl:
Během prvních květnových dní byly nedaleké Prášily již obsazeny americkou armádou. Američtí vojáci odtud začali postupovat na Gruberg, kde se však dostali do prudké palby ze zálohy vedené mladými německými kadety a příslušníky Hitlerjugend. Američané se tedy stáhli zpět do Prášil a za pomoci posil obchvatem Gruberg dobyli. Za zákeřnou palbu ze zálohy pak všechny zajaté Němce na místě pozabíjeli. Celý nesmyslný masakr, který na výsledku války již nemohl nic změnit, tak naplnil doslova rčení že „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Psalo se 6.5. 1945…
Po vysídlení německého obyvatelstva po 2. světové válce a převzetí moci komunisty se tato oblast stala součástí nepřístupného pohraničního pásma. V roce 1952 byl navíc v prostoru mezi Hartmanicemi a státní hranicí vytvořen vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda (pojmenovaný podle osady nacházející se pod vrcholem Březník nedaleko Hartmanic). Osady a vesnice na jeho území posloužily jako terče při vojenských cvičeních. Nejinak tomu bylo i v případě Grubergu, kde byla zbudována tři palebná postavení pro tanky (dnešní parkoviště), jejichž palba směřovala jihovýchodním směrem na severní úbočí hory Větrný (1014 m n. m.) do míst, kde stávala rovněž zaniklá osada Slunečná (Sonnenberg). Poblíž stála ještě věž pro řízení paleb a další objekty sloužící pro ubytování vojáků a jako sklady. Současně tímto místem procházela železná opona, která tak vlastně oddělovala nedaleké Prášily od zbytku světa (Prášily se až do roku 1989 nacházely „za dráty“ a vstup sem byl možný pouze na základě speciální propustky). Vojenský prostor byl zrušen k 31.12. 1991, čímž se celá oblast po vice než čtyřiceti letech opět otevřela široké veřejnosti.
Z parkoviště se vydáváme podél silnice směrem na východ, kde asi po 150 metrech odbočujeme po žluté turistické značce směrem k jihu. Dědictví po vojenském využití tohoto území zde však přetrvalo až do dnešních dnů, neboť lesy v okolí jsou dodnes doslova zamořeny municí (mnohdy nevybuchlou), na což nás co chvíli upozorňují varovné cedule. V zájmu vlastní bezpečnosti proto v žádném případě neopouštíme značenou cestu! Po žlutě značené cestě pokračujeme přibližně 1.5 km na rozcestí „Slunečná“, kde se žlutá značka odděluje a pokračuje dále do Srní, zatímco my pokračujeme rovně, nyní po zelené značce až k dalšímu rozcestí známému jako „Liščí díry“. Zde zelená značka končí a setkává se s červenou značkou. K vrcholu Poledníku bychom pokračovali rovně. My si však uděláme ještě krátkou zacházku (která však rozhodně stojí za to!) k nedalekému Prášilskému jezeru. Od rozcestí je to k jezeru přibližně kilometr a stejně jako doposud jde o pohodlnou zpevněnou cestu, která se jen těsně (cca 200 metrů) před jezerem mění na klasickou lesní pěšinu.
Prášilské jezero (Stubenbacher See) je svou rozlohou 3.75 ha druhé nejmenší. Stejně jako všechna ostatní jezera na Šumavě se i to Prášilské nachází v karu bývalého ledovce, který zde existoval na konci poslední doby ledové. Jezero je hrazeno 9 metrů vysokým morénovým valem. Tato přirozená hráz byla ovšem roku 1883 zpevněna, čímž se hladina jezera zvýšila o 2 – 3 metry. Přímo naproti hrázi se nad hladinou jezera zdvíhá 150 metrů vysoká skalní stěna tvořící část severního úbočí Poledníku (jehož vrchol se nachází takřka přímo nad jezerem). Jezero se nachází v nadmořské výšce 1080 m n. m. a je tedy 3. nejvýše položeným jezerem na Šumavě. Maximální hloubka jezera dosahuje 15 metrů a voda z něj odtéká Jezerním potokem do Křemelné a odtud pak dále přes Otavu, Vltavu a Labe až se Severního moře. V šumavských jezerech obecně nežijí ryby, protože voda obsahuje jen velmi málo živin. Jezero však přesto nějaké obyvatele má – divoké kachny. Prášilské jezero bylo poprvé zaneseno do mapy v rámci I. vojenského mapování (které v Čechách probíhalo v letech 1764 – 1768), a dále pak na Kreybichově mapě (1831) a mapách stabilního katastru (1837). Zajímavou skutečností přitom je, že v minulosti se pod vrcholem poledníku nacházelo ještě jedno menší a mělčí ledovcové jezero, které však bylo do současnosti zcela zaneseno zeminou a rašelinou, takže dnes se zde nachází pouze bažinatá kotlina označovaná jako Stará jímka. Na hrázi Prášilského jezera nalezneme rovněž kamenný památník, připomínající tragickou událost, která se zde odehrála 18.7. 1927. Toho dne bylo na hlavně jezera objeveno plovoucí mrtvé tělo. Podle značného množství kamení v kapsách utopencova kabátu se zdálo, že se jednalo o sebevraždu. Neznámý utopenec byl pohřben na hřbitově v nedalekých Prášilech. Teprve po několika dnech byl identifikován jako Ottokar Kareis – student přírodních věd pohřešovaný již od začátku června toho roku. Následně se ukázalo, že zmíněný student se vypravil k Prášilskému jezeru sbírat minerály, které si dával do kapes svého kabátu. Při lezení po strmé skalní stěně nad jezerem pravděpodobně uklouzl a spadl do jezera, kde ho kamení uložená po kapsách stáhlo ke dnu. Co přesně se však tehdy na březích jezera odehrálo se už asi nikdy nedozvíme.
Od Prášilského jezera se po červené značce vrátíme zpět na rozcestí u Liščích děr, odkud navážeme v našem dosavadním výstupu na vrchol Poledníku. Ačkoliv z hlediska ušlé vzdálenosti jsme již téměř v polovině cesty, čekají nás ještě dobré ¾ převýšení, které musíme na vrchol Poledníku vyšlapat. Stoupání, které bylo sice táhlé, ale relativně pozvolné začíná být stále strmější a strmější. Okolí Prášilského jezera bylo v nedávné minulosti hned dvakrát vážně postiženo větrnými polomy a následnou kůrovcovou kalamitou. K té první došlo v letech 1982 – 1983. Jen co se z ní lesy stačily jakž takž vzpamatovat, udeřil v lednu roku 2007 orkán Kyrill. K největším škodám na lesních porostech došlo právě v oblasti Poledníku, Ždánidel, Debrníku a Polomu. Rozsáhlé lesní polomy se staly živnou půdou pro šíření lýkožrouta, který zde v letech 2008 – 2012 dílo zkázy dokonal. Protože vzrostlé stromy padly prakticky bez výjimky za oběť „brouku“, můžeme již záhy za odbočkou k Prášilskému jezeru vidět mezi uschlými pahýly mrtvých stromů vojenskou věž stojící na vrcholu Poledníku. Po dosažení rozcestí Předěl máme již nejhorší část cesty za sebou a na vrchol nám zbývá již jen přibližně kilometr cesty. Svou nadmořskou výškou 1315 m n. m. je Poledník (Mittagsberg) 24. nejvyšší horou Šumavy (respektive 15. pokud počítáme pouze její českou část). Svůj netradiční název dostal vrchol od prášilských dřevorubců, kteří věděli, že jakmile se slunce vyhoupne nad vrchol této hory, je poledne a tedy i čas k obědu. Díky své poloze v blízkosti státní hranice ze Západním Německem se koncem 60. let 20. století stal Poledník (v té době již 20 let součástí nepřístupného a přísně střeženého hraničního pásma) jednou z lokalit systému protivzdušné obrany ČSSR a sledování rádiového provozu. Na tomto místě ještě dodejme, že Poledník nebyl jediným zařízením svého druhu, neboť podobné věže najdeme i na dalších vrcholech podél naší západní hranice (např. na Čerchově, Velkém Zvonu, Havranu a Dyleni v Českém lese…ale o tom, zas někdy jindy). Utajení zařízení na vrcholu Poledníku šlo dokonce tak daleko, že znepřístupněna byla i místa, odkud bylo možné vrchol jen zahlédnout a zařízení samo pak pochopitelně nebylo uváděno ani na veřejně dostupných mapách. Podmínky pro příjem vysílání zde údajně byly vynikající, a bylo tak možné monitorovat rádiový provoz až z oblasti v okolí Mnichova. Horší to však bylo se zásobováním areálu, které bylo velmi problematické zejména v zimě, kdy veškeré přístupové cesty byly často zablokovány sněhovými závějemi a zdejší posádka tak zde musela strávit i několik týdnů bez jakéhokoliv spojení s okolním světem. Areál byl armádou opuštěn v roce 1992. Většina jeho objektů byla záhy zbořena a zůstala jen 37 metrů vysoká věž, která byla přebudována na rozhlednu a v roce 1998 zpřístupněna veřejnosti. Interiér věže slouží jako výstavní prostory, kde se návštěvník může dozvědět různé zajímavosti z historie vojenského využití Poledníku avšak současně se potěšit například velkoformátovými fotografiemi okolní přírody. Z vyhlídkového ochozu na samém vrcholu věže se pak otevírá (alespoň dle mého názoru) jeden z vůbec nejkrásnějších šumavských výhledů. Směrem k severozápadu je možné přehlédnout (dnes) holé vrcholy Ždánidel, Debrníku a polomu až k Velkému Javoru. Na opačnou stranu je potom možné sledovat masiv Velkého Roklanu (společně s Luzným podle mého názoru jedné z nejkrásnější a nejfotogeničtějších šumavských hor). K severovýchodu (tedy směrem „do Čech“) je pak možné sledovat údolí, na jehož dně se nachází Prášilské jezero (samotné jezero ale z Poledníku viditelné není). Za mimořádných podmínek odtud jsou vidět i 180 km vzdálené vrcholky Alp a na opačnou stranu například nejvyšší vrchol středočeských Brd Tok (což ovšem nemůžu osobně potvrdit). Není tedy divu, že se Poledník stal jedním z vůbec nejnavštěvovanějších míst Šumavy.
Po úspěšném zdolání vrcholu Poledníku a výstupu na jeho rozhlednu si tak zbývá jen odpočinout a případně se občerstvit ve zdejším kiosku před zpáteční cestou na Gruberg, která vede stejnou trasou, jakou jsme sem přišli.
