Čeňkova Pila – Turnerova chata – Klostermannův most – Antýgl a zpět (14 km, 4:15, ↗ 255 m, ↘ 255 m)
Procházka malebným údolím řeky Vydry je mnohými lidmi považována za jednu z nejkrásnějších tras na Šumavě (a proto také patří k jedněm z nejexponovanějším a nejnavštěvovanějším místům). Řeka Vydra vzniká v Modravě soutokem Roklanského, Modravského a Filipohuťského potoka a končí o 23 kilometrů dále soutokem s Křemelnou, s níž dává vzniknout řece Otavě. Pod názvem Povydří je nejčastěji myšlen přibližně sedmikilometrový úsek toku řeky mezi Antýglem a Čeňkovou pilou (pojem „Povydří“ se poprvé objevuje v roce 1908). Řeka zde protéká hlubokým kaňonovitým údolím a její koryto je doslova zaplněno mohutnými kamennými balvany. Tyto balvany mají svůj původ v mrazovém zvětrávání okolních skal, které byly působením ledu roztrhány na jednotlivé skalní bloky, z nichž na některých místech vznikla rozsáhlá kamenná moře (jenž si lze dodnes v okolí Vydry prohlédnout). Tyto bloky se pak v důsledku svahových pohybů postupně sesouvaly na dno údolí až skončily v korytě řeky, kde je voda postupem času ohladila do současné zaoblené podoby.
Celou trasu lze zvládnout obousměrně, já osobně bych však za výchozí místo doporučil spíše Čeňkovu pilu a to hned ze dvou důvodů. Místní parkoviště je (na rozdíl od Antýglu) neplacené, a navíc si cestu do kopce (půjdeme proti proudu řeky) odbydeme hned na začátku a zpátky pak již půjdeme celou dobu z kopce. Původní Čeňkova pila byla založena obchodníkem se dřevem Čeňkem Bubeníčkem, který v letech 1868 – 1870 nechal přestavit původní mlýn z roku 1723 na pilu pro zpracování dřeva z okolních lesů (zpracovávalo se zde zejména dřevo z lesních kalamit z let 1863 a 1870). Dřevo se pak vázalo do vorů, následně se po Otavě a Vltavě plavilo až do Prahy. Roku 1867 navštívil toto místo hudební skladatel Bedřich Smetana, který zde společně s dalšími známými zasadil tzv. „Smetanův smrk“. Údajně právě zde získal skladatel inspiraci ke své nejslavnější symfonické básni – Vltavě. Roku 1912 byla na Čeňkově pile vybudována malá vodní elektrárna, jejíž výkon v té době ovšem stačil zásobovat celé město Kašperské Hory (tato elektrárna vybavená Francisovou turbínou je dodnes funkční). V letech 1934 – 1938 pak byla asi 400 metrů proti proudu řeky vybudována nová, větší elektrárna, pro jejíž pohon byla využita voda z Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu (více viz kapitolu „Přes Oblík k Vchynicko-Tetovskému kanálu“). Voda z plavebního kanálu byla svedena do akumulační nádrže a odtud pak spádem 240 metrů k turbíně elektrárny. Obě elektrárny tak představují významné technické památky.
Z Čeňkovy pily se tedy vydáme po červené značce (a s ní souběžně jdoucí naučné stezce) proti proudu řeky. Údolí Vydry bylo v minulosti prakticky nepřístupné. Zpřístupnit se jej podařilo teprve v důsledku likvidace kůrovcové kalamity, kdy byla v letech 1864 – 1867 podél řeky vybudována cesta pro svoz vytěženého dřeva (je to přesně ta silnice, po které jdeme). Na zbudování této silnice měl hlavní zásluhu cestářský mistr Turner, který následně se svou ženou přebýval v malé chatě, jenž následně začala sloužit k odpočinku a občerstvení turistů, a která pak dostala i jeho jméno. V důsledku rozvoje turistiky přestala původní Turnerova chata (Turnerhütte) kapacitně stačit, a tak byl na její místě v roce 1914 postaven roubený hostinec. Ten ovšem v roce 1932 vyhořel, avšak chata byla v letech 1938 – 1939 obnovena. Na Turnerovu chatu narazíme přibližně 4 kilometry proti proudu Vydry za Čeňkovou pilou. Jednou z vyhlášených atrakcí zde byl i venkovní výběh, v němž bylo možné pozorovat skutečnou vydru říční (Lutra lutra), která sem byla vždy na letní sezónu zapůjčována ze záchranné stanice. Jak jsem se však dozvěděl při své poslední návštěvě, vydra začátkem roku 2020 bohužel uhynula. Právě u Turnerovy chaty si lze v korytě řeky nejlépe všimnout tzv. obřích hrnců – elipsovitých prohlubní vytvořených v balvanech abrazivním působením vodou unášeného materiálu (při rotačním pohybu vody unášení písek a štěrk v balvanech postupně doslova vybrousí prohlubně miskovitého tvaru).
V následujícím úseku cesty se v korytě řeky nacházejí vůbec největší balvany, mezi nimiž voda vytvoří četné peřeje a malé vodopády. Na skalnatých srázech na protějším břehu lze pak spatřit celou řadu zajímavých útvarů, z nichž některé byly dokonce pojmenovány (Baba, Panna, Mnich apod.). Můžeme si rovněž uvědomit i zajímavé rezavé zabarvení vody v řece, které má svůj původ ve skutečnosti, že všechny potoky, jejichž soutokem řeka vzniká, pramení v oblasti tzv. Modravských slatí (zabarvení vody je pak dáno přítomností tzv. huminových kyselin vznikajících právě v rašeliništích). Po dalším přibližně 1.5 kilometru přicházíme k tzv. Klostermannovu mostu, který v roce 2012 nahradil původní lávku vedoucí k tzv. Hálkově chatě. Hálkova chata stála na protějším břehu řeky. Byla postavena po první světové válce a do roku 1938 byla jedinou českou turistickou chatou v oblasti Povydří. Po znárodnění chata ovšem postupně chátrala a její provoz tak byl k roku 1990 ukončen. V roce 2001 pak byla chata zbourána.
Po dalším 1.5 kilometru se dostáváme na konec naučné stezky v Antýglu. Antýgl patří k tzv. králováckým dvorcům. Králováci představovali většinou německé osadníky, kteří se (mimo jiné) věnovali ochraně nedalekých hranic Českého království. Za to byli odměněni mnohými výsadami a privilegii, a také tím, že byli poddáni přímo samotnému králi (jednalo se tedy o jakousi obdobu mnohem známějších Chodů). Tato skutečnost se pak odrážela i v jejich erbu, který nese heslo „Nikomu pán, nikomu slouha“. Zdejší dvorec je poprvé připomínán kolem roku 1500 a v roce 1523 zde byla založena malá sklářská huť. Tato huť se skládala pouze z jediné tavící pánve (ein Teigel), a tato skutečnost pak dala celému místu svůj název. Od 18. století zde probíhala výroba dutých skleněných korálků (tzv. páteříků), z nichž byly vyráběny růžence. V roce 1818 byla sklářská huť vyhašena a později, od roku 1859, zde byl rodinou Pauknerů provozován hostinec. Rodině Pauknerů dvorec patřil až do roku 1946, kdy byla v rámci poválečného odsunu vysídlena do Bavorska. Chátrající areál pak v roce 1965 koupil Svazarm Sušice, který jej přebudoval na zázemí k místnímu kempu. Tuto funkci pak plní dodnes. Areál se skládá z vlastní chalupy, domku pro podruhy, stodoly a kapličky, jejíž zvonička sloužila jak k oznamování různých důležitých událostí, tak pro orientaci v mlhavém počasí (které na Šumavě panuje víc než často…). Naše procházka podél Vydry na tomto místě končí. Zpět na Čeňkovu pile se pak lze dostat buď stejnou cestou, které jsme sem přišli, nebo je možné využití autobusové spojení (z Antýglu přes Srní na Čeňkovu pilu).
